Už za komunistů točil Jiří Bartoška s Gregory Peckem. Svět Tomáše Koloce
komentář
20.05.2025
.jpg)
Foto: Se svolením KVIFF
Popisek: Jiří Bartoška coby festivalový prezident
Co vše se neví o tom, s nímž se dnes v Rudolfinu loučíme – Jiřím Bartoškovi (1947 – 2025).
Otakar Vávra (který dal později Bartoškovi titulní roli ve filmovém Oldřichovi a Boženě) vzpomínal, že na začátku protektorátu se mezi herci objevila hvězda, která zejména mezi mladými ženami dosáhla popularity, jaká tu dosud nebyla. Vávra tuto generaci nazval högerovská. Když na začátku dalšího „protektorátu“, v roce 1975, točil Karel Höger svůj poslední film Hřiště o vztahu dvou architektů, otce a syna, jak představitel otce Höger, tak režisér Skalský chtěli na roli syna v té době už ostříleného Milana Kňažka. Scenáristický debutant Karel Steigerwald si ale prosadil svého přítele Jiřího Bartošku. Tehdy to ještě nikdo nevi(ě)děl – ale Hřiště se stalo symbolickým předáním žezla mezi dvěma herci, talentovanými kluky z běžných neuměleckých rodin, kteří v sobě spojili virtuozitu špičkového charakterního herectví a vyzařování sexsymbolu. Högerovskou generaci vystřídala generace bartoškovská. Partnerka Jiřího Bartošky z filmu Katapult, herečka Kateřina Macháčková, na ni vzpomínala takto:
„Došlo to tak daleko, že autor Páral a režisér Jireš v roce 1983 ve filmu Katapult prosazovali úvodní titulek: HRAJE: JIŘÍ BARTOŠKA A DALŠÍ, což pak ale padlo. Jirka by si to ale zasloužil. My jsme se potkali na soustředění, které tehdy měli v hradeckém divadle první ročníky pražské DAMU a brněnské JAMU. To, že jsem Jirkovi v Katapultu hrála ženu, bylo dáno velikostí režiséra Jireše, kterému jsem předtím kvůli nějakým rodinným věcem ve filmu …a pozdravuji vlaštovky odmítla roli (kterou pak hrála Hana Maciuchová a od té doby byla stoupající hvězdou), pak jsem mu odmítla ještě jednu – a on mě přesto nepřestal oslovovat, což je mezi režiséry naprosto ojedinělé. Jiný by se na mě prostě vykašlal, ale já roli manželky Lenky Joštové vedle Jirky dostala. A Jirka zrovna tak. V tu dobu byl na hereckém vrcholu, v divadle měl každý den hauptku, dopoledne zkoušel Leonce a Lena, odpoledne točil Sanitku, večer po představení ho vezli do ateliéru. Já to tenkrát taky neměla lehký, měla jsem tříleté dítě a Jirka mě přesto chválil, jak to mám všechno připravený. On byl tehdy fakt přepracovanej a navíc ještě překonal žloutenku.
No ale – točili jsme na Radhošti, mně přinášeli čaj v plastovým pohárku a já jsem si ho omylem celý hrkla do klína, Jirka se sice smál a smál, ale pak o tom nikdy nikomu neřek – což byla velkorysost, kterou pochopí jen ten, kdo zná ukecané herecké prostředí, které by se tomu s povděkem za dobrou historku smálo ještě desítky let. Ve filmu to byl můj nejlepší partner, velkorysý a noblesní člověk, který se neutápěl se v nicotnostech. Měl fluidum a přitom byl pokorný. On totiž přesně věděl, co je podstatné – nade všecko si vážil divadla, pořád četl, aby se vzdělal, prohloubil. Dávám ho jako učitelka za vzor těm děckám na konzervě, co se občas tváří, že jsme všichni blbí, jen on/ona jsou hvězdy – což by si taková hvězda jako Jirka nikdy nedovolila. Občas přemýšlím, kam se dnes takoví umělci poděli.
Myslím, že je to souběh toho, že tu velcí režiséři jako Radok, Grossman, Krejča dvacet let nesměli dělat, a tak se přerušila kontinuita s dobou, kdy umění bylo hledáním hlubiny. No a pak taky – my jsme z roku 89 měli nezměrnou radost, ale najednou si lidi mysleli, že TEĎ žijeme to, o co jsme usilovali, demokracii, a že umění už nepotřebujou. To byl ale omyl. Divadlo pak začalo být za zenitem a filmy šly ke dnu, zanikly celý profese, jako je dramaturg, bez kterého to nejde, protože pořádný dílo vzniká jen z dlouhé diskuze mezi autorem, dramaturgem a režisérem. Jirka proti tomu bojoval jako lev, chodila jsem na všechno, co hrál Na zábradlí, Havlovo Largo desolato, Kunderova Jakuba a jeho pána… Postupně ale, jak říkal Štefan Kvietik, přestala být písmenka, tj. nebylo co nového hrát, a tak se už jen nárazově stalo, že bylo k hraní něco, co by bylo hodno Jirkova talentu. Tehdy měl to štěstí, že si mohl vybírat, protože měl ty Vary. Jen mě trochu mrzelo, že tam pak (u své typické cigarety) řekl něco ve smyslu: Jsem dobrý herec, ale natočil jsem padesát sr…k. Já bych si naopak myslela, že i v jeho tvorbě převažovaly skvělé věci a i ten náš společný Katapult je dodnes nedoceněný.“
Život je symbolický. Předkové Jiřího Bartošky pocházeli z Pelhřimovska a původně (před rokem 1654) byli jako správci (?) spjati klášterem v Želivi. Tehdy se ale pravděpodobně ještě rod jmenoval Bartoloměj (v překladu oráč, ale také písař, notář, pomocník – či správce!). Aby se odlišily generace, postupně se zdrobňovalo, takže potomci původního Bartoloměje byli třeba Bartošové – až došlo na Bartošky. Herec sám byl první generací, která se narodila mimo Pelhřimovsko, když jeho rodiče po válce dosidlovali vybydlené Sudety – což popisoval i jeden z filmů, ve kterém herec dostal hlavní roli: Drsná planina. V souvislosti s jeho zhoubným zlozvykem, které poškozuje tělo usazováním DEHTU, je symbolické, že jeho předkové strávili největší část dějin v obci jménem DEHTÁŘE – kde se ona surovina také vyráběla, ovšem pro výmaz ojí a převodů u kol vozů a kočárů. Když jsem se Mgr. Zdeňka Hornera (který mi tradičně připravuje podklady pro tento pravidelný genealogický odstavec) ptal, co bylo pro rod typické, dozvěděl jsem se další smutně symbolický fakt: typické bylo, že muži během života často nabyli slušného majetku, ale většinou umírali dřív – takže berní ruly jejich kraje jsou plné bartoškovských vdov…
Potomek zemědělců, krejčích, tesařů, tkalců a úředníků přitom ještě na vojně neměl o druhu svého budoucího uplatnění jasno – až jeho spolužačka z pardubického gymnázia Jana Švandová ho „z hecu“ pozvala na zkoušky na JAMU – kam v jeho osobě přišel generační talent, dalo by se říct. Jenomže na JAMU v té době ve dvou, třech ročnících po sobě těch generačních talentů bylo víc: Polívka, Heřmánek, Zedníček, Švandová, Donutil, Trávníček, Balzerová, Veškrnová, Skopal, Jandák... (Člověk se skoro ptá, kde jsou jejich dnešní nástupci? Nebo talenty opravdu hubí dnešní doba, jak naznačila i Kateřina Macháčková?) Každopádně trojice Scherhaufer-Tálská-Pospíšil měli svou Husu na provázku zakládat s kým.
Dalším lakmusovým papírkem byl neomylný režisér Jiří Krejčík, o němž bylo známo, že si ani na epizodní role nevybíral kdekoho – a do svého v kontextu doby naprosto nadprůměrného historického filmu (podle něhož někteří dnešní učitelé učí renesanci a rokoko) Her lásky šálivé (1971) si coby duo dóžecích sluhů vybral Bartošku a Trávníčka. Byly to jejich vůbec první filmové role a Krejčík svým výběrem na ně tehdy pro všechny další režiséry ukázal prstem. Pavel Trávníček se o dva roky později stal nesmrtelným už svou první, ale zato mezinárodně slavnou hlavní mužskou rolí (ve Třech oříšcích pro Popelku), a „trojice zdrobnělých příjmení“ Heřmánek-Zedníček-Bartoška na své nesmrtelnosti začala pracovat tím, když z Provázku odešla nejprve za Ivanem Rajmontem a Evaldem Schormem do Ústí a pak na pražské Zábradlí.
V 80. letech jsem byl malý, ale když chodil do divadel můj táta, ještě v noci mě vždycky vzbudil a vyprávěl. Mám proto přímou vzpomínku, co pro tehdejší kulturní Čechoslováky znamenal Heřmánkův a Bartoškův Jakub a jeho pán (nejen s ohledem na světového, u nás ale zakázaného emigranta Kunderu, o němž se obecně vědělo, že hru napsal – v cizině ji uváděli pod jeho jménem – ale i na filmovou velikost toho, kdo ho pokryl: Evalda Schorma), stejně tak jako Bartoškův Ivan, Heřmánkův Míťa a Zedníčkův Aljoša v Dostojevského Bratrech Karamazových, které Kundera za počínající normalizace vnucené ruskojazyčnými vojsky (na rozdíl od francouzského Diderotova Jakuba) Schormovi pro divadlo adaptovat odmítl (a tak je Schorm fenomenálně zadaptoval sám). Legendární inscenace Jakuba a jeho pána byla dvakrát znovuobnovena, přešla z Ústí Na zábradlí i Bez zábradlí a pán Karel a sluha Jiří ji hráli celkem 39 let. V té souvislosti mě napadá, že pouhý třičtvrtirok mezi odchodem pána a jeho sluhy skoro není náhoda.
Bartoškovi mainstreamoví nekrologisti, věrní době našeho kulturního protektorátu, někdy už v titulku zmiňují, že dřív než Bartoška ve své nové roli Gregoryho Pecka (do Varů) úspěšně pozval, tak ho i daboval. Protože předlistopadová tvorba („dávno a komouši“) jim většinou uchází, nevědí o tom, že Jiří Bartoška si už v roce 1987 s Gregorym Peckem dokonce střihnul dialog, a to v Bonavenurově televizní adaptaci Milionové bankovky, kde Peck Bartoškovi symbolicky „odkazuje svou roli“. Z doby před listopadem si pak nanejvýš vzpomenou na doktora Skalku z neoddiskutovatelně nejlepšího českého původního seriálu pro dospělé, Sanitky, ale to už je skoro konec – a přetřásají se jen a jen současné filmy jako Zbožňovaný, Teorie tygra...
Pro mě je naopak filmový a televizní Jiří Bartoška spojený i s některými rolemi, které jsou dnes už (i právem) pozapomenuté, ale na nichž si „tvořil ostruhy“: velitel Vršecký ve variaci na „westernového“ Krále Šumavy (s geniální hudbou Zdeňka Bartáka) ve zmíněném díle jménem Drsná planina, nadporučík Kosma v brněnském kriminálním seriálu Stopy zločinu, pater Flora z „easternu“ Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala. Z filmů, které mainsreamoví nekrologisté obyčejně zmiňují, se s nimi shodnu jen na jednom: Hubačově Hřbitově pro cizince. Boha z Anděla Páně, kterého zmiňují všichni, bych já neuvedl, protože jsem viděl, jak Ho v Čapkových povídkách zahrál František Smolík anebo jak Ho pojali v Brookově Mahábharátě – a (nemohu si pomoci) s bohémským Hospodinem, kterého Bartoškovi svěřil Jiří Strach, se to nedá porovnat. Zato (kdyby to viselo na YT) dám sem odkaz na Daňkovu Hříčku o královnách Dva pokoje ve Versailles, kde Bartoška (ve dvojici se skvělou Ivanou Chýlkovou jako madame du Barry) hraje Ludvíka XV., který je daleko blíž jeho přirozenému typu než Otec. Ale dal bych sem třeba i odkaz na komunistického funkcionáře Steinera, rozbitého během procesu se „Slánského klikou“ až na dno své židovské duše ve Svobodově filmu Jen o rodinných záležitostech.
Když je bohémský funkcionář „jen“ bohémským funkcionářem (tedy: když se v rámci dnešní všeobjímající dekonstrukce archetypů neplete do řemesla a archetypu Bohu), je to totiž další typ, který byl Jiřímu Bartoškovi určen přímo na tělo: ať už jde o falešného konzula, který je ve skutečnosti sňatkovým podvodníkem v televizní inscenaci hry Waltera Hasenclevera Lepší pán, alter ego Leopolda Kopřivu ze hry Václava Havla Largo desolato, v níž budoucí prezident otevřeně rozkryl „techniku“ své polygamie i svou roli stávající mocí obávaného stínového státníka – a nakonec i o předsedu vodní rady (českých vodníků) Huberta Vydru v jednom ze dvou jediných skutečně satirických děl posledních 20 let, které rozkrývá, jak funguje dnešní režim – seriálu Neviditelní (tím druhým je další seriál od téhož tvůrčího týmu: Kosmo).
Opakuje-li se schéma role, která herci opakovaně padne jako jeho nejniternější archetyp, dřív nebo později se jí nevyhne ani ve svém soukromém životě. Stejně jako jeho spolužák z JAMU Vítězslav Jandák i Jiří Bartoška dlouhodobě „dělal do politiky“, nejprve (což je patrné například z pamětí Miroslava Štěpána, které Bartoška a Jandák nikdy nezpochybnili) podporovali garnituru, která se zdála vnést do života ČSSR aspoň něco z reálné Gorbačovovy perestrojky. Když se věci vyvinuly jinak (líp), byl to Bartoška, kdo na pódium listopadových jednání pozval Václava Havla – což mu Havel nikdy nezapomněl a zmínil ho i ve svém slavném projevu pro obě komory amerického parlamentu. (Je otázka, zda v tu chvíli věděli, že Bartoškovu roli tenťáka Bureše alias exulanta Smetany v televizní adaptaci Bassova Cirkusu Humberto psal Eduard Bass – podle Havlova pradědečka, Václava Julia Havla, 1821 – 1884, který se ve vyhnanství po revoluci musel živit jako Bureš, než přišla amnestie a návrat na rodinný havlovský mlýn.) Ač Bartoška i Jandák stáli politicky na opačných stranách politického spektra, oba nakonec skončili v oboru kulturní politiky a diplomacie, Jandák v letech 2005 – 6 dokonce i jako její rezortní ministr, Bartoška od roku jako prezident-zachránce nejslavnějšího českého, ba možná východoevropského mezinárodního filmového festivalu. Šéf „konkurenčního“ uherskohradištského festivalu Letní filmová škola z let 1993 – 2007 Ing. Jiří Králík mi o svém festivalovém kolegovi řekl:
„Jednou jsme spolu byli i v Číně a musím říct, že to byl dobrý cestovní parťák, který se, když to bylo na místě, nebál vysmát ani náměstkovi ministra. Jeho úloha na festivalu ale byla reprezentativnější, on byl výrazná tvář, okolo které se to celé točilo mediálně. Já byl i šéf i dramaturg i organizátor, což bylo hodně tím, že dotace, putující do Varů, byly o řády, tedy o nulu, vyšší. Nikdy jsem to ale neměl koncipované jako na MFF KV, že bych polovinu rozpočtu dal (musel dát?) na ubytování hostů a organizátorů – na našem festivalu šlo skoro vše (a byla to skoro stejná částka jako ve Varech!) na promítané filmy, takže ačkoli jsem měl celý rozpočet oproti Varům jen takový, jak jsem řekl (a ačkoli ve Varech byla odměna pro organizátory za jeden ročník třeba i jako roční výdělek soukromého živnostníka, a u nás byly jen symbolické odměny) v téže době, kdy do Varů přijela z USA hvězda sice dobrého, ale přece jen spotřebního televizního seriálu, Alan Alda z MASHe – my jsme tam měli Woody Allena a Terryho Gilliama – tedy ty, kteří v Americe představují skutečné umění! Za samotné zachování karlovarského festivalu jako takového se ale před Jiřímu Bartoškou musím smeknout – a jako herci se mu musím poklonit!“
S názorem Jiřího Králíka souzním v tom, že Jiřího Bartošku jako herce jsem miloval, ale jeho role prezidenta karlovarského filmového festivalu mi vždy přišla dvojaká – ostatně stejně jako role jeho festivalu. To je ale dáno i naší dobou, pro níž jsou módní návrháři, bulvaristé a indiferentní V. I. P. (u nichž vlastně nevíme, jakým právem jsou slavní, jako Agáta, Leoš, Pavel atd.) někdy „zajímavější“, než umělci – a i u těch umělců jsou někdy víc než jejich díla „zajímavější“ jejich bitky a kalná kocovinová rána v říčce Teplá. Jako fantóma archivů, který MFF KV z minulého režimu zná skoro líp než ten současný, a Festivalové vteřiny Miroslava Horníčka víc než ty Marka Ebena (neoddiskutovatelně současného nejlepšího českého moderátora – a zároveň Bartoškova souseda z domu), mě ranilo, jak se nedávno Marek Eben vyjádřil.
Když začal o „chlebíčkových časech“ MFF, kdy chudáci Horníčci museli ve Varech zpovídat druhořadé hvězdičky, spolu se svým kolegou Ondřejem Suchým (který do Karlových Varů začal jezdit krátce po jeho založení v roce 1946, jenom co rozum bral) jsme se oba ohradili, že Horníček na konci 50. a v 60. letech měl ke svým festivalovým rozhovorům „k dispozici“ ty, kdo skutečně posunovali světové umění; jako Luis Buñuel, Henry Fonda, Claudia Cardinale, Georges Sadoul, Cesare Zavattini, Giuseppe De Santis… Kolikže (napsal jsem tehdy) takových mají Eben a Bartoška ve Varech k dispozici dnes?
Co říct závěrem? Všechno, čím fenomén Jiří Bartoška byl, bylo dáno nejen jeho talentem a pílí, ale (přes všechnu tehdejší zhoubnou ideodoktrínu a cenzuru, kterou ostatně máme už dnes zpět) i někdejším inkubátorem jménem národní kultura socialistického státu, nezávislá na jakékoli bulvární poptávce. Jakmile ta padla a místo ní nastoupil oligarcha Šoubyznys, Jiří Bartoška si sice ve svých hereckých výkonech držel kvalitu dál, ale při odmítání škvárů musel něčím sebe a svou rodinu uživit. Tak se vedle druhého archetypu Karla Högera (který dál žil na divadle, ve filmu a na televizní obrazovce) zrodil i nový archetyp – festivalový prezident, který kromě umění musí umět dělat i mediální kšeft a kromě umělců kolísavé úrovně musí zvát a po zádech poplácávat politiky, kterým by většina jeho dnešního národa ruku už nepodala. JENŽE: Na rozdíl od jiných, kteří by si dvojznačnost takové role ani neuvědomili, aniž by ji vyslovili, Jiří Bartoška (v té doby už čtyři roky festivalový prezident) byl takový formát, že to udělal – během vzpomínky na své první angažmá:
„Jó, na provázku se dělalo čistý divadlo, čistej extrakt umění, nic moc jsme nebrali, režisér Scherhaufer nám zakazoval televize a tyhlety kšefty. A měl pravdu, protože to nás pak všechny zk.rvilo...“ (Jiří Bartoška v televizním dokumentu Divadlo Husa na provázku, 1998, k vidění zde:
Za celý svůj život si pamatuji jen dva případy, kdy byla na rozloučení s nějakou českou osobností fronta: když zemřel Václav Havel a nyní Jiří Bartoška. A ten, kterému lidé u katafalku pokládají tuny kytic a pláčou, představuje oba dva: Karla Högera II. i festivalového prezidenta z Varů. Musím s pohnutím přiznat, že i mně je dnes těžko u srdce a že svou modlitbou vyprošuji lehkou cestu pro oba dva archetypy české kultury, které půjde jen těžko nahradit.
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Ceskatelevize.cz, Dabingforum.cz, Otakar Vávra: Paměti, aneb, Moje filmové 100letí, Miroslav Štěpán: Můj život v sametu aneb zrada přichází z Kremlu, rodokmen Jiřího Bartošky od Mgr. Zdeňka Hornera, autorovy rozhovory s Kateřinou Macháčkovou, Ing. Jiřím Králíkem a PhDr. Ernou Dománovou
Vložil: Tomáš Koloc