Jak poradci Havlovi propili letadlo. Svět Tomáše Koloce

Když dva diplomati píší o tomtéž, není to totéž aneb (nejen) Recenze knih Ne, pane ministře a České sklo.

Člověk je tvor vícerozměrný, a tak se stane, že i esenciálního anarchistu jako mě, který si zakládá na tom, že vždy mluví jen sám za sebe, někdy napadne, jak hezké by bylo žít na chvíli životem diplomata, který sice musí více méně papouškovat, co mu předepíšou z ministerstva, ale kope za svou vlast, přičemž ale, solidně hmotně zabezpečen, může docela dobře tvořit – jak dokazují etapy, kdy byli v diplomacii zaměstnáni i lidé jako Geoffrey Chaucer, Viktor Fischl, Ivo Andrić, Pavel Kohout, Pablo Neruda, Jiří Voskovec, Czesław Miłosz, Adolf Hoffmeister, Čingiz Ajtmatov, Jiří Gruša nebo Aloys Skoumal.

Zajímavé ovšem je, že z celého tohoto výčtu literátů se nenašel ani jeden, který by se byl ve svém psaní tematicky obíral svou diplomatickou kariérou. Dlouho jsem znal jen dvě výjimky: v žánru literatury faktu to byl někdejší lídr našich misí při OSN a OBSE Miroslav Polreich a z beletristů čs. kulturní atašé v Mexiku Norbert Frýd. Léta jsem si myslel, že víc autorů s odvahou přetřásat obor diplomacie neexistuje, popřípadě to udělají tak jako izraelský ministr zahraničí z let 1966–74 Abba Eban, který své paměti odkázal synovci Jonathanu Lynnovi a ten z nich vytvořil světoznámé televizní seriály Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére.

Pak mi ale na stole přistály hned dvě aktuální knihy vydané v letech (2023 a 2024) z prostředí diplomacie a z per bývalých diplomatů. Českých diplomatů. Že by se s nimi roztrhl pytel, pomyslel jsem si? Jak jsem ale jednu po druhé četl, pochopil jsem, že pytel se neroztrhl, ale – mám-li se držet metafory – kniha číslo 2 je asi jen neuměle šitá záplata na knihu číslo 1. Nicméně – řekněme to popořadě:

Kniha číslo 1 – Ondřej Kašina: Ne, pane ministře

Už sám titul naznačuje, že kniha se snaží o stejnou upřímnost jako Lynnovy britské seriály. Autor, narozený 1954, který ve službách ČTK a posléze zamini strávil třicet let na Kubě, ve Venezuele, v Portugalsku, Chile a Brazílii hned po odchodu do důchodu odkryl tajemství chodeb zahraničně-ministerského paláce, odkud se někdy ministři vyhazovali i oknem a který autor v textu občas nazývá přiléhavým jménem, které pro něj mají mnozí dnešní zaměstnanci – Alcatraz.

Neudělal to ale způsobem západním: přijít a vykřičet se barnumským způsobem bulvárních „debunků“ a „leaks“, spojených s masivní reklamní kampaní. Šel na to diplomaticky potichu – v balení osobního příběhu, v němž poctivě prozrazuje mnohé i na sebe. (On ten barnumský způsob by v naší dnešní české realitě nebyl ani možný, protože některé autorovy pohledy umožňují jeho označkování dobově módním stigmatem „dezolát“, pročež je vydání knihy shora všestranně NEpodporováno – ale o tom ještě bude řeč…)

Slabinou Kašinova textu je, že autor namísto přímých vzpomínek v ich-formě vytvořil své druhé já jménem Martin Kaminský pro beletristický odraz reality, který je ale proložený reálnými příběhy. Některým politikům jsou sice v knize přiřazeny literární pseudonymy, jiným (zejména těm nižším) jsou ale ponechána dokonce reálná jména, takže čtenář, který přijme, že vše, co se v knize píše, je v zásadě pravda a konfrontuje to s údaji o autorovi, někdy narazí na drobnou diskrepanci, jako že manželka, kterou autor nechal v knize umřít, ve skutečnosti žije. To bohužel ubírá na důvěryhodnosti pasážím, které jsou psány dokumentárně. A mám-li hned na začátku zmínit všechny její „rezervy“, kniha je i stylovým hybridem, který je chvíli rychlým čtivým politickým thrillerem, načež následují introspektivní kapitoly, v nichž čtenář s hrdinou sestupuje do existenciálních hlubin sebeobviňování a vyviňování ve věcech ryze soukromých a hrdinných, a do toho jsou ještě vloženy didaktické eseje na dějinná témata.

Ty jsou občas navíc psané „jako pro Američany“ – příliš polopatě a zjednodušeně vysvětlují geopolitické zápletky, které minimálně každý Čech autorova věku a o generaci mladší s gymnaziální maturitou dobře zná. Protože jsem měl jako redaktor co do činění s více autory žijícími desítky let v západním zahraničí, vnímám tuhle nemoc z pobytu v (v tomto případě pracovním) exilu autorů, kteří jsou kalibrovaní na vysvětlování jiným národům a nejsou v denním styku se svým českým čtenářským publikem. S tím se samozřejmě váže jev, kterému se ze stovek českých autorů, žijících v jiných zemích, vyhnul snad jen zmiňovaný Jiří Voskovec – tedy až příliš husté makarónské síti cizojazyčných výrazů, doplněné v případě Ondřeje Kašiny navíc českými nářečními prvky a slovakismy, které po tolika letech v zahraničí má autor už právo neovládat. To vše je příliš hustě proložené citáty význačných osobností.

Čtenář recenzent, který si ještě navíc podtrhuje všechny gramatické a faktické chybky a chyby i stylistické neohrabanosti, z nichž nejčastější je opakování toho, co jsme si přečetli už před několika stránkami, velmi brzy pochopí, že většina toho negativního, co jsem dosud napsal, padá na hlavu editora, který jako by se textu ani nedotknul. Autor se sice kdesi na okraj zmínil, že když kniha vznikala, byl ještě ekonomickým radou na velvyslanectví ČR ve městě Brasília a „neměl tedy čas si knihu hlídat“ – to ale u dobrého nakladatelství ani není potřeba.

Přiznám se drze, že kdybych jako redaktor nakladatelství, jímž jsem kdysi býval, například v Mladé frontě a. s. dostal TAKOVÝ MATERIÁL do ruky já, vznikly by z něj buď tři skvělé knihy: paměti diplomata o veřejných věcech, existenciální novela o vnitřním životě diplomata a literárně-dějinný esej s didaktickým nátiskem – anebo bych alespoň tyto tři roviny v knize aspoň nějak oddělil, aby se člověk občas uprostřed svižné příhody o vrcholných politicích nelogicky nepropadl do existenciální novely, didaktického eseje anebo osobní historky, která ukáže na pointu, ale pak až do konce knihy zůstane nedovyprávěna, protože autor na ni během dalšího psaní zapomněl.

No a pak bych samozřejmě najal nejlepší korektorku, o níž vím (třeba Martinu Kotkovou), aby TAKOVÝ MATERIÁL nehyzdily zbytečné jazykové a stylistické prohřešky, z nichž nevysvětlené odborné termíny a zkratky, nebo obraty, v nichž se autor „vrací zpátky do ČECH“, načež je rovnýma nohama ve městech svého mládí na MORAVĚ, anebo oznamuje: „rád bych vám předal MOJE zkušenosti“ (namísto SVOJE) jsou opravdu ty nejjemnější. Ergo (protože já diplomat nejsem), neodpustím si na závěr tohoto kritického úvodu vzkaz nakladateli knihy: Polepšete se!

Čtenářům této recenze ale musím dále sdělit „tajemství“ (částečně shrnuté výše v odkazu Psali jsme): vše, co knize vyčítám, se nijak nevymyká z průměru dnešních textů ať knižních či dramatických, které jsou k dispozici od doby, co jsme my, Češi, jako společnost přebírající zvenku vždy to nejhorší (a to nejlepší spolehlivě ignorující) zrušili povolání knižního redaktora a dramaturga (divadelních, filmových a televizních) dialogických děl. Takže vězte, že přes to všechno jsem si nakonec i tak užil autorův sebeočistný ponor do situace, kdy mu umírala matka, ale on se zabýval jen procesem získání místa velvyslance v Mexiku, či jeho miniesejů o likvidaci českého malého a středního podnikání nadnárodními bankami, o alternativním stylu života chilských indiánů národa Mapučo, anebo o tom, jak se chilský nositel Nobelovy ceny Pablo Neruda dostal ke svém českému příjmení (což jsem se nikde jinde nedočetl a že jsem po tom pátral všelickde – čímž potvrzuji, že kniha je v řadě témat zcela exkluzivním pramenem).

Ale hlavně – k autorově profesnímu svědectví: Nikde jinde se nedočtete:

- Jak jinak vypadala severokorejská společnost před rokem 1989 a podle čeho člověk poznal, že mu nastrčení „prostí občané KLDR“ lžou?

- Jak probíhal život Čecha na Kubě 90. let, kde jediným platidlem, za něž se dalo něco koupit, byl rajský protlak, a jak přicházet ze země, která „nově zradila socialistickou soustavu“, znamenalo neustálý risk vězení či teroristického útoku.

- Jak měla kubánská emigrace v USA (z níž pochází i současný třetí muž USA, ministr zahraničí Marco Rubio) fakticky pod palcem i celou českou politiku.

- Jak bohémsky probíhaly zahraniční cesty Václava Havla, který po dvacetileté internaci v ČSSR toužil vidět svět natolik, že mu ušlo i to, že „původní“ amazonský kmen, který mu ukazují, je zinscenovaná maškaráda – mezi čímž jeho poradci zůstali tolik dlužni za pití, že brazilští exekutoři promptně zabavili prezidentský letoun (to si fakt přečtěte!).

- Jací byli v osobním životě naši ministři zahraničí, předsedové vlád, parlamentů a stranických klubů, či ředitelé tiskových agentur, jejichž zvučná jména jsou dnes námětem historických legend, žárlivě střežených Fialovým vládním komunikátorem Foltýnem.

- Který dnes „ohnivě kritický“ někdejší ústavní činitel nevyjel do cizí země, aniž by mu předem slíbila státní vyznamenání (doloženo konkrétní příhodou!).

- A především si užijete podrobné rozkrytí systému našeho ministerstva zahraničí, typologie různých druhů jeho pracovníků a popisu politických zásahů do mechanismu služebních postupů, které za konkrétních ministrů a prezidentů postupně ochromovalo skutečnou konkurenceschopnost naší zahraniční politiky až do dnešních intencí. Včetně autentických temných příhod jako je zmizení jednoho ministerského psychologa, který se nehodil…

Shrnuto: Co do formy má kniha Ne, pane ministře, jak vyřčeno, ještě řadu rezerv – ale co do obsahu má kromě exkluzivních informačních a esejistických kvalit jeden typický rys: je autentická a pravdomluvná i introspektivní (zamýšlející se i nad samým fenoménem diplomacie a jeho přínosem či nepřínosem pro až moc čestnou duši autora) až na onu dřeň, za níž už dnešní autor nemůže zajít, aby neskončil s rozsudkem ať už podmíněným či ne (proto asi ona autorská přejmenování některých osob, jejichž totožnost ale čtenář s minimem indicií lehko odhalí). Je to knížka, jejíž napsání a vydání se za daných podmínek svého druhu rovná hrdinství – proto má taky logicky v našem dnešním státě (kde ten, kdo není zcenzurován a nedá se koupit, je aspoň vytlačován do nepovšimnutí a zapomnění) naprosto minimální publicitu.

Kniha číslo 2 – Marek Toman: České sklo

Tato kniha je zcela opačným případem: je vydaná „dobrým“ nakladatelstvím, jemuž neujde jediná pravopisná chyba, podpořená ministerským grantem, masivně mediálně podporovaná a recenzovaná. Její autor (narozený 1967) je ovšem o půl generace mladší, takže už z „korektní“ doby, kdy ve veřejně dostupných pramenech abyste jeho podrobnější životopis pohledali. Ví se, že byl stejně jako autor první knihy novinář a posléze diplomat, podle všeho v Estonsku, kde se odehrává děj knihy, která není přiznaně ničím jiným než fabulí. Diplomatem ale být přestal a stal se „na plný úvazek“ spisovatelem. Vydaná je jen o rok později než Ne, pane ministře a zdá se vykazovat mnoho rysů knihy předchozí jaksi v parodickém modu. I její hlavní hrdina je plný cizojazyčných floskulí a citátů (jeden navíc je jako uvozující uveden u každé kapitoly), zažil v aktivním věku ještě minulý režim, má ženu a dceru, přiznaně si všímá i jiných žen a je kritický k dnešní zahraničně-politické linii MZV ČR. Tím ale podobnosti končí.

Na rozdíl od hrdiny první recenzované knihy je hrdina Českého skla velvyslancem v Estonsku, a diplomacii a všechny její mechanismy až byzantinsky ctí. Charakterem pak je – ryzí zloduch, což podtrhuje už to, že jeho jméno není vyřčeno. Je zkrátka tak odporný, že je až nevyslovitelný – po linii osobní i služební. Po linii osobní svým zaměřením jen a jen na práci zničil už dvě ženy, z nichž jedna se kvůli jeho ignorování přímo v knize demonstrativně utopí (vlastně jen potopí, naštěstí se jí to nepovede), jeho dcera ze stejných důvodů trpí mutismem a rozmluví ji teprve rodina jeho podřízeného, který se (snad, aby se tentokrát podtrhlo jeho „správňáctví“) jmenuje Tyrš. Tohoto Tyrše ovšem netvor svou šikanou a svými nekalými sítěmi obalí natolik, že ho skutečně vžene do situace, kdy se utopí – v tomto případě už dokonaně. Na rozdíl od příběhu doktora Mráčka však už není žádné vodnice Jany, která by mu znovuvdechla život z hrníčku s dušičkou...

A proč slizký „vodník“ velvyslanec podle autora toho chudáka správňáka utopil? Protože správňák Tyrš vyznával ty správné liberální hodnoty, posílal děti do školy vedené v angličtině, a ne v ruštině, ošklivil si klientelismus, který až na velvyslance a jeho lidi na MZV nikde neexistuje, a udržoval otevřené vztahy s Estonci (které ovšem autor nekompatibilně s Michalovým „příběhem otevřeného člověka“ popisuje jeho dost uzavřené lidi).

Naproti tomu slizký „zloduch-vodník-velvyslanec-stará struktura“ studoval na sovětské škole MGIMO, má na světě rád jen své tamní spolužáky, vesměs Rusy (autor by si měl možná přečíst pár rozhovorů se zakladateli Penty, ti jsou MGIMO, a pověděli by mu, že tam byly zahraniční kruhy, kde jsi domácí moc nepotkal, ale jinak jsi tam potkal mnoho lidí z Pobaltí, kteří kultivovaností svého prostředí byli ke studiu na prestižní škole predestinovaní).

Po revoluci se odporný komunistický vodník vetřel do přízně ministra Dientsbiera (kterého autor i hrdina nazývají „hipískou máničkou“ nejspíš proto, že nevědí, že byl taky komunistou, dokonce jedním z čelných novinářských podporovatelů reformního Dubčekova pražskojarního roku 1968), udal mu všechny ostatní agenty StB, a tak mohl na ministerstvu zůstat. Dokonce, přestože byl sám tajným agentem KGB, mohl se nakonec stát i velvyslancem v Pobaltí (Ježkovy voči, myslel jsem si při čtení, to autorovi nedojde, že tímhle příběhem dehonestuje v očích našich spojenců samo české ministerstvo, které připustilo, aby se nepřítel dostal až na čelné místo klíčového člena NATO na bojové linii. Anebo tím snad chtěl připomenout, že jiný frajer tohoto typu se dostal až na Pražský hrad...? To možná spíš, protože vodník na jednom místě říká: „Připraveni jsme byli. Jenom jsme museli všechno, co jsme věděli a uměli, použít opačně. Bývalý nepřítel se stal nynějším přítelem“).

Nač to dál zbytečně rozvádět: zlý velvyslanec-vodník (který láká lidi do světa RUSkých RUSalek, aby je utopil) a dobrý Michal Tyrš (který příliš pozdě a na distanc vyhledá společnost české tajné služby – mezitím je ovšem utopen nespecifikovanými Rusy, kterým není ochoten podepsat spolupráci), to jsou přesně ty černobílé postavy z komunikačních karet Otakara Foltýna. Ten dobrý OTEVŘENÝ mladý muž – a zlá, STARÝM vzpomínkám podléhající STARÁ struktura, pamětník, který relativizuje boj estonských jednotek SS a má plnou hubu „odporných Rusů“ typu Tolstého nebo Bulgakova (ten autorovi vůbec nějak leží v ledví – asi mu ve škole neřekli, že byl většinu života zakázaný a zemřel v Stalinově nepřízni). Když dojde i na to, jak odporný vodník říká:

„Víte, Rusové to všechno vidí optikou druhé světové války, kterou vybojovali i za nás. Běžte se podívat na ten pomníček padlého rudoarmějce před Černínským palácem. Padl i za vás. Za mě určitě.“

Okamžitě mě napadne: Ale vždyť on má pravdu! Je to stejný efekt, jaký jsem jednou zažil na katedře slavistiky Glasgowské univerzity, když lektor Jan Čulík tamním studentům četl monolog sládka z Havlovy audience: „Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý herečky – budeš se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy – budeš hrdina – ale co já? Kam se můžu vrátit? Kdo si mě všimne? Kdo mý činy ocení? Co já mám ze života? Co mě čeká? Co?“

Po konci ukázky tehdy vstal jeden mladý skotský student a řekl: „Ale vždyť ten sládek má pravdu…“ (A to už nechci vyprávět o tom, jak nakonec zachraňovat tu katedru slavistiky, kde hlavním jazykem byla ta odporná ruština, přijela do Glasgow i State Secretary of The U. S. A. Madeleine Albrightová. To by na autora bylo možná až příliš složité. Nakonec katedru v duchu nenávisti ke všemu ruskému dávno před touto válkou stejně zrušili, ačkoli se tam učila i „spřátelená“ polština a čeština.)

Neříkám, že v Marku Tomanovi nevidím talent – zápletkou o tom, jak se naši dnešní exportéři pokusili zkřížit jediné dva artikly, které dnes ČR prodává (Havla a české sklo), načež z toho vznikla skleněná Havlova lavička, se autor pokusil o něco, co kdysi dělávali normalizační autoři; zaplaceni za dílo, jehož úkolem bylo šíření doktríny režimu, se občas v témže díle pokusili o částečnou kritiku režimu. Ani to se ale Marku Tomanovi v globálním pohledu na jeho dílo moc nepovedlo. Přes jeho slibné příjmení, shodné se Zdeňkem Tomanem, který měl v letech 1945 – 47 na zamini taky na starosti vyrábět špiony. Na rozdíl od Michala T., jehož špioni jsou papíroví (a svou černobílostí jako by inspirovaní těmi z výpovědí, které sepsal prokurátor Urválek), ti vyškolení Zdeňkem T. byli skuteční.

Svou recenzi Kašinovy knihy Ne, pane ministře jsem shrnul symbolickým políčkem vydavateli za to, v jak nedodělané podobě vydal na světlo text s takovým potenciálem. U Tomanovy knihy České sklo mám utkvělou představu tečky v podobě montyphonovské boty, která na závěr šlápne na celý dnešní doktrínou z prstu vycucaný děj. Jedinou pasáž z knihy České sklo, která ukazuje, že do sebe Marek Toman jako autor něco má, ať si uschová pro nějaké dílo, v němž ve stylu pasáže dojde o trošku dál do pravdy i do sebe:

„Vepsala se do něj celá naše profesionální i osobní historie. Hodiny strávené za psacím strolem, kdy dýcháte se svým počítačem, ta napjatá pozice, kdy sledujete s partnerem televizi, a vlastně pozorujete jeho. Pozice, ve které nosíte tašku z práce, z nějakého důvodu čím dál těžší...“

Nikdy jsem nebyl diplomat a po přečtení knih Ondřeje Kašiny a Marka Tomana už jím ani nechci být. Blahopřeji oběma pánům, že se tíhy té tašky zbavili a Marku Tomanovi přeji, aby ze svého psacího stolu nadto odklidil i roli podržtašky. Panu Kašinovi gratuluji k druhé části knihy s názvem 200 klíčů od Atlantidy, kterou jsem ještě nečetl, ale rád si pro ni (až se tam za 19 dní symbolicky narodí) zajdu do takřka už monopolního křestního knihkupectví pražských knih – Božské lahvice.

Na samý konec recenze pak pozdravuji Alcatraz! Samozřejmě ten pražský, kde shodou okolností za pár dní proběhne vernisáž výstavy, na níž jsem spolupracoval. Ten sanfranciský, ostrovní, který pan prezident Trump slíbil znovuobnovit jako věznici, už vidět nemusím. Koupal jsem se tam, takže vím, jak je tam voda studená. Může být, že ještě studenější, nežli na březích Estonska.

Kašina, Ondřej: Ne, pane ministře, Praha: Petr Lammel & syn, 2023.

Toman, Marek: České sklo, Praha: Akropolis, 2024.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP,