Jak to bylo s naším osvobozením doopravdy, bez ideologických nánosů. Svět Tomáše Koloce

Do hloubky problému Otakara Foltýna a jeho komunikačních karet k 80. výročí našeho osvobození od nacismu.

Moje babička Jaroslava byla za druhé světové války ze zavřeného gymnázia poslána na Totaleinsatz, ale měla štěstí – nemusela jít pracovat do Velkoněmecké říše, ale mohla pracovat jako posunovačka na nádraží s nápisem Prag-West (dnes Smíchovské nádraží).

Můj prastrýček Pavel byl pro svůj židovský původ od roku 1941 v terezínském ghettu, kde zapřel, že je vzděláním filolog a povoláním překladatel, a nahlásil se jako topenář. To mu zachránilo život i po transportu do Osvětimi, odkud byl jako „odborník“ odtransportován do koncentráku Wulkow/Zossen, jehož osazenstvo na konci války konstruovalo nouzové domy pro vedení německé velkoříše.

Můj prastrýček Jožka, student strojního inženýrství, byl zatčen po demonstraci českých studentů 17. listopadu 1939, ačkoli na ní kvůli přednáškám nebyl, a byl s dalšími studenty z transportu do pracovního tábora propuštěn až na intervenci protektorátního prezidenta Emila Háchy.

Jeho sestra, moje babička Božena, byla za druhé světové války nejprve švadlenou. Tehdy chodívala s chlapcem jménem Jan Milíč Zelenka během rande „nosit vypracované úkoly jeho sestřenici“. Až později se ukázalo, že sestřenice neexistovala, a ve skutečnosti šlo o jeden z bytů atentátníků na Heydricha, kam jim spolu dvojice nosila jídlo. Když Karel Čurda všechny kolem atentátu udal, dozvěděl se o tom Jan ještě včas, aby stačil dojet na své oblíbené skautské místo a tam se otrávit. Bylo mu 18 let, stejně jako babičce, které jeho čin zachránil život (protože Jan M. Zelenka-Hajský by ji při metodách německých vyslýchatelů nemohl nejmenovat). Zachránil tak vlastně i existenci mou... Posléze měla babička štěstí podruhé – když se ozval pracovní úřad, aby si vybrala místo svého Totaleisatzu, měla „v záloze“ svého bratra Jožku, který byl rýsovačem v arizované firmě ČKD (nově Junkers werke v Libni) a sehnal tam místo i jí. Když se dověděla o náletu na Junkersku 25. března 1945, měla volno a spěchala za svým novým chlapcem, o němž věděla, že je v továrně, ale už tam nedojela: výbuchem se v celé ulici roztavily tramvajové koleje. Mezi 562 oběťmi bombardování byla i babiččina druhá láska…

V době konce druhé světové války a zápasu o osvobození před 80 lety byl můj dědeček Josef (tehdy 20 let) v domácím léčení poté, co jen o vlásek unikl smrti, když před hospodářskou kontrolou v plné jízdě vyskočil z vlaku (měl v kufru výslužku ze zabijačky – pro mladší čtenáře dodávám, že za to byl tehdy koncentrák). Můj druhý dědeček Vladislav (tehdy 22 let) byl zavalen v protileteckém krytu vídeňské továrny, kde pracoval jako dělník na Totaleinsatzu. Moje babička Jaroslava (tehdy 20 let) zažila pražské povstání na Smíchovském nádraží, ale když se jeden den vrátila na noc domů do Velké Chuchle, zjistila, že velká část vsi je opuštěná. Její rodina a sousedé se během úporných bojů na levém břehu Vltavy na jih od Prahy stáhli do blízkých lesů a několik dní prožili v narychlo vyhloubených zemljankách. Moje babička Božena (tehdy rovněž 22) byla po zničení své továrny u rodičů ve Vysokém Mýtě. Její tatínek, předválečný důstojník čs. armády, byl po celou válku v odboji a jako takový byl poctěn tím, že v jeho domě sídlil štáb Rudé armády. Babička se pak 9. května vrátila do Prahy. Nikdy jsem nemohl uvěřit jejímu vyprávění, že ona, celý život taková upjatá dáma, opětovala na Karlově mostě polibek od rudoarmějského vojáka a pak z radosti po mostě tancovala s cizím mužem, kterého ani neznala. „Jsou pryč, je po válce! To byla taková radost, jakou si neumíš představit!“ vyprávěla mi po letech.

Můj židovský prastrýček Pavel (tehdy 30 let) utekl z transportu smrti a jen dorazil do vlasti (a zjistil, že z celé rozvětvené rodiny přežil jen on a jeho matka), přihlásil se dobrovolně do služby protiněmecké revoluce. Stal se postupně překladatelem velitelů armád, kteří se na osvobození naší vlasti také podíleli: generála rumunské armády Burduloie, který se svým vojskem po boku Rudoarmějců spoluosvobodil celý střed ČSR od středního Slovenska až po východní Čechy, velitele 2. polské lidové armády generála Świerczewského (který po boku Rudé armády osvobodil Kravaře, Mělník, Rumburk, Šluknov, Benešov nad Ploučnicí…), velitele 17. střeleckého praporu belgické armády majora Hazarda, co se svou jednotkou po boku amerického generála Pattona osvobozoval Tachov, Stříbro, Holýšov a Plzeň – a také kapitána Barazera de Lanurien, velitele jednotky francouzských vojáků, kteří uprchli ze zajateckého tábora v Maďarsku, aby pomohli Slovenskému národnímu povstání. Traumatem jeho nakonec velmi dlouhého života (1914 – 2013) bylo, že o žádném ze svých poválečných velitelů ani jejích armád už během oslav nikdy neslyšel ani slovo. 41 let minulého režimu nás každé výročí hlasitě osvobozovala JEN velmocenská Rudá armáda. Dnes nás už 35 rokem osvobozuje JEN velmocenská U. S. Army…

Vztah k osvoboditelům napříč dějinami

Naši západní a východní osvoboditelé přestali být jednotní už na konci války, kdy se neshodli ani na datu oslavy osvobození. Američani ukončili boje a uzavřeli své kapitulace s Němci (ale za oficiální přítomnosti Sovětů) už mezi 7. a 8. květnem, ale u nás se ve Slivicích u Příbrami s Němci bojovalo ještě 12. května. Sověti tedy 9. května uzavřeli ještě jednu, jen svou, „vzdorokapitulaci“. Rozdělení svátků předznamenalo i budoucí rozdělení bloků a další slavení vesměs „jen toho našeho vítěze“ (USA či SSSR). Slovensko, tradičněji odvážnější země než my, si ani jeden rok z těch těžkých 50. a 70. let neodepřelo pozvat Lanurienovy francouzské veterány na oslavy SNP. Ať už u nás věšeli Horákovou či Slánského nebo učitelé dějepisu v západočeských školách museli papouškovat zjevné lži o tom, že Plzeň a okolí osvobodili rudoarmějci v uniformách americké armády.

Za nás v 80. letech už to bylo lepší – o západních Čechách se sice nemluvilo, ale aspoň se nelhalo. Nejlepší to bylo v 90. letech: vzpomínám si, jak prezidenti USA, Ruska a Ukrajiny Clinton, Jelcin a Kučma (aby se uctil jak západní 8. květen, kdy kapitulaci s Němci podepsal západ, tak východní 9. květen, kdy tak učinil SSSR) mezi 8 a 11. květnem 1995 uspořádali summit, aby oslavili 50. výročí společného vítězství nad nacismem. Společného (tak to tehdy oficiálně řekli!) OSVOBOZENÍ porobených zemí Evropy od nacismu, který stál svět 85 milionů obětí a předválečných obyvatel našeho malého prvorepublikového desetimilionového Československa zemřelo přes půl milionu. Postoj nacismu byl přitom jasný a jsou na to písemné prameny: eliminace všech Židů, Romů, komunistů, sociálních a liberálních demokratů, homosexuálů, jehovistů, „silná redukce příslušníků slovanských národů“ a válka, která měla vést k zotročení slovanských národů na úroveň úlohy domorodců v zámořských koloniích západních zemí.

2. října 1941 během svého projevu v Černínském paláci prozradil Reinhard Heydrich, projektant holocaustu, špičkám nacistického režimu i svůj plán na „konečné řešení české otázky“: ve vlasti ponechat jen tu třetinu Čechů, kteří se plně poněmčí (což měli být nevýbojní dělníci a rolníci), druhou, „neponěmčitelnou“ třetinu poslat na otrocké práce (v době, kdy každý desátý Čech byl už na otrocké práci v Totaleinsatzu) k Severnímu ledovému oceánu – a třetí třetinu „rebelujících Čechů dobré rasy“ bez milosti pozabíjet. Od toho nás osvobození Československa v letech 1944 – 45 zachránilo – a to v očích Čechů s úplným základním historickým vzděláním nezvrátí ani deset dnešních válek mezi východem a západem a placených „komunikátorů“ současné vládní „pravdy“.

Čeští oficiální političtí a mediální odinstalovávači velkých pomníků sovětských osvoboditelů a provokatéři ničení těch malých, zpochybňovači osvoboditelské role Rudé armády používají několik dokola opakovaných argumentů, které se pokusím uvést na pravou míru:

„Stalinův SSSR byl, na rozdíl od Západu, původně spojencem Hitlerova Německa“

Kdepak. Jak Západ a SSSR tehdy lítaly ze „strany na stranu“. SSSR byl od roku 1935 součástí obranného paktu, který říkal, že v případě německého útoku na ČSR nám půjde na pomoc současně Francie a SSSR. Všechny mocnosti bohužel dopustily, že se Německo natolik vyzbrojilo, že jim samotným na vyzbrojení se aspoň stejnou měrou chyběl čas. V téže době (roku 1935) uzavřela Británie dohodu s Německem, o předání Pobaltských zemí z gesce Londýna do gesce Berlína. Británie velmi usilovala o spojenectví s Hitlerovým Německem, ještě v srpnu 1939, poté, co připustila zabrání Rakouska, Sudet i zbytku českých zemí. V době, kdy jsme už byli půl roku okupovaní Hitlerem, absolvovala Británie řadu jednání s Německem, v němž mu ve jménu dobrých vztahů stejným způsobem nabízela navíc předání samostatného městského státu Gdaňsk.

SSSR Brity jen předběhl uzavřením dohody Ribbentrop-Molotov. Ještě po začátku války 1. září 1939, kdy se Británie a Francie postavily proti Německu na stranu Polska, ale tyto země zároveň jednaly o vyslání anglo-francouzské jednotky o síle 100.000 mužů, která by se (po boku německých sil, které tu šly „proti svým sovětským spojencům“…) postavila na obranu Finska proti SSSR. Rozpínavost Německa, které okupovalo nejprve Francii, pak britské Normanské ostrovy, načež překročilo i hranice SSSR, naštěstí naše poněkud už dozbrojené osvoboditele,  Churchillovu Británii, de Gaullovu Svobodnou Francii a Sovětský svaz v roce 1941 spojilo pod vlajkou bojovníků proti Hitlerovu Německu.

„Rusy jsme nepotřebovali, kdyby Patton nezůstal stát za Plzní, mohl osvobodit celé Československo“

Nesmysl, který logicky odhalí každý školák, jenž ví, co je okupace a válka a podívá se na mapu. Hitlerovo Německo v době vrcholu svého okupačního vzepětí blokovalo Leningrad, bylo na předměstí Moskvy a na jihu až v ázerbájdžánském Baku, na západě pak drželo celou Evropu kromě kontinentálního neutrálního Švédska a Švýcarska. K tomu, aby se anglosaská vojska vůbec mohla vylodit v Itálii a Francii a obě fronty se mohly dostat k hranicím ČSR, muselo padnout 11 milionů vojáků Rudé armády, které zatlačovaly wehrmacht dál a dál zpět do středu Evropy, čímž zároveň odčerpávaly s Anglosasy soupeřící síly ze západní fronty. Kdyby nebyla dohodnutá demarkační linie v západních a jižních Čechách, a americký generál Patton a belgický major Hazard šli dál, pravděpodobně by osvobodili Prahu – ale se sovětsko-rumunsko-československo-polskými vojsky by se setkali někde ve východních Čechách (tak jako americká jednotka, mířící do lázní Velichovky, o níž ještě bude řeč). Sovětské jednotky měly silnou materiální podporu Západu – a to proto, že drtivá většina bojů s wehrmachtem ležela na nich.

„Prahu osvobodil Vlasov“

Generál Vlasov neosvobodil nikoho, ten Praze pomoc odmítl. Kdo prosbu České národní rady o pomoc neodmítl, byl Vlasovův podřízený, generál Buňačenko, se svou 1. divizí ROA. Praha by se bez zásahu pravidelné armády asi skutečně neubránila. Pár stovek členů Buňačenkových jednotek ale povstání pomáhalo pouze dva dny: mezi 6. a 7. květnem 1945. Přínos Buňačenkových Vlasovců velitel povstání Karel Kutlvašr ohodnotil slovy:

„Zásah Vlasovových jednotek měl snad více účinek morální, a to jak na obránce, jejichž sebedůvěra v boji proti Němcům byla posílena, tak na útočníka – Němce, u něhož zprávami o vysokém počtu vojsk, které má Vlasov k dispozici (které byly však zřejmě přehnány), způsobily značný zmatek v jeho vedení.“

Hlavní tíhu nesli sami povstalci. První rudoarmějci se do Prahy „vrátili“ od Berlína 9. května kolem čtvrté hodiny ranní, kdy probíhaly boje mezi povstalci a jednotkami SS, které odmítly kapitulovat, zejména v oblasti Pankráce, Zlíchova a Dejvic. Tato ohniska rudoarmějci zpacifikovali, jednotliví němečtí odstřelovači byli však likvidováni ještě v následujících dnech. Den před nimi se v Praze přes demarkační dohodu objevily i dvě malé americké jednotky, první z nich byli čeští novináři z naší západní armády, vedení Václavem Strakou (jehož měl autor ještě možnost poznat), a kolona třinácti vozů podplukovníka Pratta, který projížděl do lázní Velichovky vyjednat kapitulaci vojsk německého polního maršála Schörnera. U tzv. Železného mostu u nás v Hradci Králové došlo k boji, jenž je dnes na všech oficiálních dokumentech pokládán za jediný projev osvobození našeho města, které ve skutečnosti v týž den osvobodila Rudá armáda…

Podle policejní kartotéky obětí Pražského povstání zahynulo během povstání 2753 osob, z toho 1998 Čechů, 432 Němců, 77 Rusů (mezi osobami „ruské“ národnosti jsou zahrnuti jak českoslovenští občané z řad ruských exulantů, tak vlasovci i rudoarmějci ze všech národností ruské carské říše i Sovětského svazu), 18 Bulharů, 8 Poláků, 6 Slováků, 2 Maďaři, 3 Francouzi, 1 Holanďan, 1 Židovka a 207 neznámých bez udání národnosti. Ze 432 osob, u kterých je uvedena německá národnost, je 114 vojáků, 6 příslušníků bezpečnostních složek a polovojenských organizací, 19 dětí, zavražděných svými rodiči, kteří poté spáchali sebevraždu, 58 výslovně uvedených sebevražd a 2 přirozená úmrtí.

Údaje o přeživších účastnících povstání jsou do jisté míry podrobnější: uvádějí navíc i povstalce národnosti romské, ukrajinské, běloruské, chorvatské, gruzínské, britské, italské a novozélandské, ba i německé, z nichž byla jmenovitě uvedena tři jména německých povstalců-antifašistů: Thomase Faistauera, Otto Widnera a Willibalda Richtera. Hlavní tíhu bojů (jak vidno už z počtu obětí), ale, jak řečeno, nesli Češi: příslušníci českého domácího civilního odboje (včetně mojí babičky Boženy), pracovníci Českého rozhlasu, policie, četnictva, vládního vojska, železnic (včetně mojí babičky Jaroslavy), městských dopravních podniků, pošt a stovek bezejmenných českých lidí, kteří svou aktivitou za povstání, dodnes viditelnou z pamětních desek na domech ve středu dnešní Prahy, částečně vykoupili relativní pasivitu našeho národa během okupace.

„(Jen) Rudoarmějci byli násilnická banda“

Podle nejnovějších čísel se ukazuje, že to tak není a že všechny armády si byly v násilnictví asi tak na roveň. Například podle amerického sociologa J. R. Lillyho JEN za 11 měsíců pobytu amerických vojáků od vylodění v Normandii se JEN ve Francii vojenské soudy musely zabývat 4.500 znásilněními francouzských žen.

„Beztak nás osvobodili Ukrajinci“

Ano, vojska, která nás osvobozovala, měla název 1., 2. a 4. Ukrajinský front, ale to byly názvy podle míst, kde se jednotky formovaly. Složení jednotek i velitelů bylo mnohonárodnostní, od vojínů až po velitele. Prvnímu a čtvrtému frontu veleli Rusové, maršálové Koněv a Tolbuchin, druhému Ukrajinec, maršál Malinovskyj. Neprávem opomíjený je dodnes osvoboditel Varšavy, maršál SSSR Rokossovsskij, který byl původem Polák.

Velmi nepříjemné pro takto argumentující by bylo, kdyby se tato logika upření pozornosti na neruské národnosti SSSR vztáhla i na nevítanou okupaci v roce 1968. Tehdy byli totiž těmi, kdo o okupaci nakonec rozhodli, tito: hlava SSSR fakticky Leonid Brežněv, hlava SSSR de iure, předseda parlamentu Mykola Pidhornyj, ministr obrany Andrij Hrečko a velitelem okupace Ivan Pavlovskyj – všichni rodáci z Ukrajiny. Stejně nerady by tuto logiku asi viděly hlavy dnešního ukrajinského státu, kteří ve své armádě tolerují jednotky jako jsou pluk Azov či Edelweiss, které vycházejí z tradic a nosí na uniformách symboly někdejších ukrajinských jednotek SS a akceptují odinstalovávání pomníků rudoarmějců z druhé světové války a namísto nich dělají národní hrdiny ze Stepana Bandery a Romana Šuchevyče, kteří měli své hodnosti naopak v Hitlerově administrativě.

„Příchod Rudé armády do střední Evropy nebyl osvobozením, ale okupací“

Ano, Rudá armáda znovuobsadila pobaltské země a pro národy Pobaltí to byla doba temna, kdy někteří rebelové partyzánsky bojovali z lesů se sovětskou vládou až do 60. let. Sovětská vláda odtud odvlekla do gulagů desetitisíce obyvatel, zejména odbojných Lotyšů – a na území Pobaltí usazovala především důstojníky ruského, ukrajinského a běloruského původu s rodinami. Na druhou stranu pro židovské obyvatelstvo to byla doba úlevy, protože neexistovaly národy, které by aktivněji napomáhaly holocaustu nežli ty tři z Pobaltí.

Ano, NKVD odvlekla v květnu 1945 z území ČSR stovky osob zejména z řad ruských emigrantů po VŘSR. Vše směřovalo k 50. letům 20. století s jejich násilnou kolektivizací, inscenovanými procesy, 11 tisíci politických vězňů a přes 200 politickými rozsudky smrti.

Přitom se ale (aspoň v našem, československém případě) musí vzít v úvahu to, že:

- Tato čísla jsou o řády (nuly) nižší než počty perzekuovaných za nacismu, a za minulého režimu nám nikdo nehrozil vyhlazením národního jazyka a kultury (možná spíš naopak) či národa jako takového.

- K vítězství KSČ ve volbách 1946 ani k její podpoře během „vítězného února“ 1948 u nás lidi nenutila žádná armáda, protože rudoarmějci se z ČSR stáhli už v roce 1945. Naopak v Jugoslávii se proti pokusu o stalinizaci v červnu 1948 postavila Titem vedená armáda a úspěšně nastolila nepoměrně liberálnější režim, akceptovaný západem, a Rakousku s jeho sovětskou okupační zónou se proti pokusu o stalinistický puč v září 1950 úspěšně postavila dokonce sociální demokracie (která se u nás nakonec sloučila s komunisty). Československý komunistický režim se svými zvěrstvy i reformami byl až do roku 1968 dílem Čechů a částečně i Slováků (pravda, za asistence sovětských „poradců“ – rusofoby by ale nepotěšilo, že konkrétně hlavním šéfem sovětských poradců pro východní Evropu nebyl Rus, nýbrž Armén Anastaz Mikojan!)..

- Pokud by světlým protikladem sovětského osvobození zemí od nacismu měl být ekvivalent osvobození jiných Německem okupovaných zemí pouze zeměmi západními, pak je třeba zmínit britsko-americké osvobození Řecka, po němž se vítězné mocnosti během občanské války mezi řeckými fašisty a komunisty přiklonily na stranu fašistů a ze sedmimilionové země muselo odejít okolo milionu (!) lidí, a to zdaleka nejen komunistů, ale všech „podezřelých“ skupin, které se fašistům nehodily. Z rozhodnutí vedení východního bloku pak byla největší část Řeků dislokována do nejrozvinutější země bloku, Československa, které se o ně postaraly během vzorové, v zásadě dodnes nepřekonané imigrační akce:

To ubližující nepřátelství našich někdejších spoluosvoboditelů, kteří sice dnes osvobození Evropy od nacismu slaví, ale každý zvlášť, a zatímco ukrajinská jednotka pochodovala v pondělí na přehlídce v Londýně, slovenský premiér už prý nestačí doletět na zítřejší přehlídku do Moskvy, protože mu Estonsko zakázalo průlet… Nu, prezident Srbska si prý naplánoval cestu přes státy, které nedělají průtahy. Další ohlášení politici  z  Číny, Indie, Brazílie, Íránu, JAR, Egypta a dalších sedmi afrických zemí, Běloruska, Arménie a všech středoasijských republik bývalého SSSR, Venezuely, Vietnamu, Nikaraguy, Kuby, Indonésie, Laosu, Mongolska, Barmy a v neposlední řadě i Izraele (jenž si nemůže dovolit neuctít následníka Sovětského svazu, státu, který svými válečnými evakuačními transporty i osvobozeními většiny německých koncentráků zachránil nejvíce židovských životů) i Palestiny, kteří nemají v cestě žádné překážky tohoto typu, se zase musejí potýkat s faktem, že ukrajinský prezident v době čím dál úspěšnějších útoků svých dronů prohlašuje, že „nemůže zaručit bezpečnost hostů moskevské přehlídky“. V téhle husté atmosféře, pod okupací „komunikačními kartami“ Otakara Foltýna (nejsem si jist, jak by jeho PR-kampaně hodnotil Wolfgang Wolfram von Wolmar…) mě potěšila zpráva, že americký prezident Donald Trump se rozhodl napravit fakt, že následkem studené války ve washingtonském památníku vítězství nemá zastoupení sovětská armáda, která měla neoddiskutovatelně největší podíl na osvobození Evropy od nacismu – a tak v sobotu 3. května alespoň umožnil v ulicích Washingtonu tradiční průvod potomků sovětských válečných hrdinů z druhé světové války s fotografiemi hrdinných předků (Nesmrtelný pluk).

Vzpomínám na dva své učitele a jejich výroky na dnešní téma. Prvním z nich byl velký český psycholog a překladatel C. G. Junga do češtiny PhDr. Karel Plocek, který problém shrnul lapidárně:

„Tak agresivní sílu jako byl Hitler a jeho říše mohl eliminovat jen protivník stejných kvalit – Stalin.“

Druhý byl britský psycholog Yehuda Tagar, objevitel školy chirofonetické psychoterapie, který se po dlouhodobém hlubinném seznamování s traumaty Čechů vyjádřil:

„Vaší národní duši se uleví, když z hloubi duše poděkuje všem vojákům, kteří za váš národ zejména za poslední války obětovali své životy. Zejména těm ruským. Když si uvědomíte, že těm mrtvým podsunujete negativní věci, které se děly až po válce a oni už je nemohli zažít, a tudíž ovlivnit…“

Proto: Z HLOUBI DUŠE děkuji VŠEM osvoboditelům své země a svého národa – i za všechny své nevděčně hloupé a zabedněné krajany!

Zdroje: Seznam.cz, Lidovky.cz, Kyivindependent.cz, Valka.cz, Aktuálně.cz, Vhu.cz/kartoteka-obeti-prazskeho-povstani-oblastni-kriminalni-uradovny-praha, Temata.rozhlas.cz, rubrika Pátrání Bruno Solaříka v Krajských listech, autorovy rozmluvy s členy své rodiny, pamětníkem Václavem Strakou (natočený pro ČRo 6), psychology Karlem Plockem a Yehudou Tagarem, a také Martinem Dürrerem a Jiřím Stavovčíkem

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP,