Když se do sebe chystají pustit jaderné mocnosti Pákistán a Indie. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.05.2025
Foto: Wikimedia Commons / Jakub Hałun, vlastní dílo, CC BY-SA 4.0, curid=87781073
Popisek: Válečníci v Jagdiš chrámu v Udaipuru
Chtěl jsem na dnešní státní svátek práce a tradiční slovanský svátek lásky psát o něčem jiném – něco o tom, jak byl před 60 lety jeho králem zvolen Allen Ginsberg. Jenže „inter arma silent Musae“ = „ve válce Múzy mlčí“…
Pákistán včera vyslal do světa zprávu, že se ho Indie chystá napadnout. Pro náš západní svět, který žije konfliktem mezi Ruskem a Ukrajinou a Izraelem a Palestinou okrajová zpráva. O trochu závažnější pro toho, kdo si uvědomí, že pokud se to skutečně stane, půjde o přímou válku dvou atomových mocností s jadernými zbraněmi, z nichž jedna má pro totální válku čtvrt a druhá půl druhé miliardy potenciálního lidského kanonenfutru. A že jestli se strhne tohle, tak celá rusko-ukrajinská i izraelsko-palestinská válka budou proti tomu jen něco jako Slunce, seno a pár facek.
Za pár dní budeme slavit 80 let od konce druhé světové války v Evropě. Když to bylo 40 let, v roce 1985, válka byla ještě živá: po naší vesnici jezdil na vozíčku veterán, který přišel o obě nohy u Dukly, jedna z mých babiček mi vyprávěla, jak přežila ofenzivu Němců na pravém břehu Vltavy na jih od Prahy schovaná s rodiči a sestrou v zemljance a ta druhá až do smrti opatrovala tašku po amerických vojácích a nadšeně mi vypravovala, jak si 9. května z radosti, „že Němci už jsou pryč“ zatancovala na Karlově mostě s úplně cizím osvoboditelem Prahy = sovětským vojákem.
Němci proti Čechům, Němci proti Slovanům – tak jsme znali válku z vyprávění my, kteří jsme v době 40. oslav konce války byli čerství školáci. Někdy se to až přehánělo: jako první knížku po zvládnutí abecedy nám dali přečíst novelu Říkali mi Leni o válečném odebírání dětí zatčených Čechů a jejich přidělování německým rodinám. Došlo to tak daleko, že jsem se jednou táty, který si matce stěžoval, že v práci válčí se svojí šéfkou, zeptal, jak můžou se šéfkou válčit, když jsou oba Češi a mluví jedním jazykem. Vlastně jsem to dodnes úplně nedopochopil – počínaje válkou v Jugoslávii, kde spolu válčily a tak trochu dodnes válčí čtyři národy mluvící jedním jazykem (Srbové, Chorvati, Bosňáci a Černohorci), přes válku na Ukrajině (na jejímž východě se mluví výhradně rusky = řečí nepřátel) až po to, co se dnes děje mezi Izraelem a Gazou a dalšími arabsky mluvícími sousedy Izraele – když přece Izraelci i Arabové jsou Semité, tedy taky mluví vzájemně srozumitelnými jazyky.
Pro mě jako Středoevropana narozeného v ateistické rodině 20. století, pro něhož byl dělící čárou mezi lidmi odlišný jazyk a poněkud i odlišné politické zřízení (za našeho dětství dualita kapitalismus/panzersocialismus dělila na dva státy nejen Koreu a Čínu, ale ještě i Vietnam, Jemen, Německo…), byl mým okýnkem k porozumění náboženské nesnášenlivosti osmioscarový film Gándhí a jeho příběh o tom, jak dva právníci z Britské Indie, Gándhí a Džinnáh celý život bojovali o nezávislost své země, načež když už byli v „cílové rovince“, muslim Džinnáh se rozhodl založit vlastní „indickou“ republiku muslimů. Filmový obraz hranice nových nezávislých států, kde se sice na obou stranách mluví týmiž jazyky (hindustánština, paňdžábština a sindhština jsou řeči, jimiž mluví drtivá většina Pákistánu i Indie), ale přes tuto hranici proti sobě oběma směry proudí dvě nekonečné řeky těch vyhnaných rodáků, kteří se v nových státech už „nábožensky nehodí“, ve mně zasadil hluboké emotivní kořeny. Zvlášť poté, co jsem pak potkal muže, který v jedné z těch „řek“ taky byl. Šlo jich tam tehdy na 20 milionů a tisíce jich přitom zemřely žízní, hlady, při srážkách… Tahle ta hranice vypadá dnes, když se tam patřičně rituálně-agresivně střídají strážci hraničního přechodu:
Oficiální verze říká, že název oné „Indie muslimů“, Pákistánu, vznikl z jmen jeho součástí (PAňdžáb, Kašmír, Sindh, BalúčISTÁN), ačkoli veřejné tajemství říká, že pochází z paštunského slova PAK, neboli ČISTÝ. ČISTÝ stát, ČISTÁ země PRAVÉ víry… Kolik takových jsme i u nás v Evropě během náboženských válek měli. Jeden rozdíl tu ale byl: u nás byla v době válek mezi katolíky a protestanty stanovena zásada: koho země, toho náboženství. Neboli: včera sis mohl věřit, čemus chtěl, dnes budeš mít stejné vyznání, jako hlava tvého státu.
V Indii to tak (k dnešní škodě celého světa) nebylo. Když byly hlavy všech 565 indických minimonarchií postaveny před úkol upsat se coby součást buď budoucí samostatné Indii anebo Pákistánu, Maharádža Kašmíru jménem Hari Singh „do toho hodil vidle“. On, který byl vyznáním sikh (příslušník náboženství silně orientovaného na rodnou zemi a její obranu), ale 75 procent jeho země bylo tvořeno muslimy, se v naději na samostatnost Kašmíru v roce 1948, kdy byly Indie i Pákistán zakládány, podpisu vyhnul – čímž zadělal na dnešní faktické rozdělení své země na pákistánskou, indickou, ale také čínskou (na kašmírském severovýchodě v oblasti Ládak s buddhistickou většinou) okupační zónu – a na tři čtvrti staletí konfliktů. Jeho vysněný „nezávislý Kašmír“ je dnes velmi závislá zóna, skrz níž na sebe Indie a Pákistán dělají ramena, až se třese celý svět.
Minulé úterý se rozšířila zpráva, že v horském středisku Pahalgám v indické části Kašmíru během teroristického útoku zahynulo 26 lidí, převážně turistů z indického vnitrozemí, kteří se přijeli na vlastní oči podívat na Himaláje. Podle francouzského televizního kanálu France 24 se útočník nejprve ptal lidí, zda jsou vyznáním muslimové či hinduisté, a muslimy vyzval, aby zacitovali z Koránu. Návštěvníci si mysleli, že jde o místní zvyk. Pak vytáhl pistoli, a ty, kteří se přiznali, že jsou hinduisté, obratem zastřelil. Jednu ženu ze skupiny, která se rozplakala, nechal žít. Další ze skupiny útočníků řekl: „Řekni své vládě a (indickému premiérovi) Módímu, co jsme udělali.“ Pak útočníci uprchli.
Vláda Pákistánu od té doby vydává alarmující tiskové zprávy, že se Indie v řádu hodin Pákistán chystá napadnout. Mluvíme o tom Pákistánu, kde sice stále žijí dvě procenta hinduistů, ale nemají žádná menšinová práva – zatímco v Indii žije 14 procent muslimů, přičemž jeden z nich už byl i prezidentem Indie. Na druhou stranu ale mluvíme i o Pákistánu jako zemi, jejíž zakladatel M. I. Džinnáh zemřel těsně po založení země přirozenou smrtí, zatímco jeho indický protějšek, M. K. Gándhího, v téže době zastřelil hinduistický terorista, který Gándhího vinil z přílišného soucitu z muslimy.
Třetím hrdinou historie je Kašmír. Osudný Kašmír. Kdysi, před příchodem islámu, celý buddhistický, stejně jako sousední Afghánistán. Oblast na severu Pákistánu i Indie, jejíž většinu pokrývá nejvyšší světové pohoří Himálaj (sanskrtsky Himjá lája = Zima leží). Země o velikosti Británie, ale s násobně menší populací, z níž my u nás známe nejspíš látku, která se tam vyrábí a její vzor, který připomíná embryo člověka, jež se právě ve své matce rodí. Naši předkové tam zase viděli rodiště našich praotců, Indoevropanů, už proto že zde žije zvláštní podskupina naší společné jazykové rodiny: dardské jazyky, které v sobě uchovávají řadu jevů z mateřštiny našich praotců, praindoevropštiny.
Dlouho se proto věřilo, že právě zde byla pravlast naší nejpočetnější jazykové rodiny na světě, kde před 6000 lety žili naši předkové, kteří se pak rozešli na západ do Levanty a Evropy a na jih do Indie. Dnes se nově soudí, že skutečná pravlast většiny dnešních Evropanů i bílých obyvatel zámoří, Indů a Pákistánců, Arménů, Afghánců, Íránců, Tádžiků, Nepálců, Bangladéšanů, Srílančanů a Maledivanů ležela spíš víc na západ – na dnešní Ukrajině. V bojujícím Izraeli jsou zase zasazena svatá místa našich nejrozšířenějších náboženství: judaismu, křesťanství i islámu. Proč musí země-matky, které v sobě mají uložena dávná embrya našeho dnešního života, být zároveň matkami dnešní války a smrti?
Dlouho jsem si myslel, že skutečné bratrství a láska spočívají v tomtéž (z)rodu, ve společném jazyce, sdíleném názoru na společenské zřízení, téže náboženské víře. Dnes už vím, že to tak není. Spojení mezi lidmi spočívá v jejich společném stupni porozumění sobě a světu, v jejich duchovní pokročilosti. Klidný svátek práce a lásky proto přeji nejen těm z vás, kdo se v tomto cítíte být mými bratry – ale především těm, kdo se cítíte být mými úhlavními nepřáteli. Hodně štěstí nám všem. Všichni ho můžeme potřebovat brzo.
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Novinky.cz, France 24, Mapy.cz, Vladimír Baar: Národy na prahu 21. století - Emancipace nebo nacionalismus?, Zdeňka Bezděková: Říkali mi Leni, John Briley: Gandhi, Michael Palin: Himalaya, Aleš Klégr, Petr Zima: Světem jazyků, Zdeněk Troška, Petr Markov: Slunce, seno a pár facek.
Vložil: Tomáš Koloc