„Zuřivý reportér“ Kisch už roku 1942 předpověděl, co se tu děje dnes. Svět Tomáše Koloce
komentář
29.04.2025
Foto: Wikimedia Commons / Sam Hood (1872–1953), Volné dílo, php?curid=4977681
Popisek: Egon Erwin Kisch
Dnes je to přesně 140 let, co se narodil Egon Erwin Kisch (1885 – 1948), považovaný za největšího reportéra minimálně Evropy. Když měl nedožitých 100, v roce 1985, vydaly známky s ním metropolitní poštovní úřady v Bonnu v nesjednocené NSR, ve Východním Berlíně v NDR a v jeho rodné Praze v ČSSR. Letos to už tak žhavé nebude. A nejen proto, že jmenované státy už neexistují…
Budiž Kisch
Bylo nebylo, císař Josef II. v 18. století nařídil Židům, žijícím ve státech pod svojí vládou (tj. ve Svaté říši římské národa německého a v Habsburském soustátí), aby si namísto jmen typu David ben Josef dali evropská příjmení – k čemuž zřídil patřičné úřady, kde jim ta lepší jména prodávala za tučné sumy – stejně jako se dnes prodávají V.I.P. poznávací značky aut. Kdo chtěl mít ve jméně zlato, stříbro a perly (Gold-, Silver-, Perl-), musel na to mít – a na toho kdo nedal nic, čekala hanlivá příjmení typu Vohryzek. V lepším případě jste (tak jako Vito Corleone, když připlul do New Yorku) dostal přiděleno jméno podle města, z jehož ghetta jste pocházel – pročež se dnes každé druhé české a moravské město může pyšnit, že z něj pocházeli předkové mezinárodně slavných: spisovatelé s nobelovkou a Heineho cenou Josif Brodskij a Max Brod jsou chloubou Uherského Brodu, cenami Grammy klavíristy Horowitze a nobelovkami biologa Horvitze a ekonoma Hurwicze se pyšní středočeské Hořovice, zatímco genetik Perutz a fyzik Politzer hrdě poslali fotky svých nobelovek do Peruce u Loun, a nad Metuji do města Police. Hůř už na tom je městečko u Karlových Varů jménem Chyše – nositel jeho jména Egon Erwin Kisch totiž k dekorování cenami hlavami tohoto světa nikdy nebyl vyvolen...
Německý Žid na straně Čechů
Narodil se na Starém Městě pražském v domě U Dvou zlatých medvědů jako syn tamního obchodníka suknem a když mu bylo 25 let otřásla Prahou loupežná vražda jeho strýce Eduarda, směnárníka. Kisch, který byl tehdy redaktorem pražského německého deníku Bohemia, se ubránil podezření a zatčení tím, že vraha vypátral sám, což byl první zářez jeho novinářské slávy. Kromě detektivního talentu investigativního novináře (díky němuž mj. Kisch odhalil příběh skutečného dvojitého agenta, plukovníka rakouskouherské vojenské špionáže Redla v době, kdy Francie lživě obviňovala ze špionáže pro Německo židovského kapitána svého generálního štábu Dreyfuse), se snažil i prověřovat ústně tradované báje (například ve své reportáži o pátrání po Golemovi na půdě pražské Staronové synagogy).
Těžištěm jeho tvorby byly ale náměty sociální – jako příběh Tonky Šibenice (později zpracovávaný dalšími českými autory jako E. A. Longenem, L. Aškenazym atd.), která si zkazila kariéru samaritánským činem (přihlásila se na dotaz po prostitutce, která by strávila noc s odsouzencem k smrti) anebo jako drama hlavního hrdiny Kischovy Novely Pasák, Jardy Chrapota, nemanželského syna české převoznice a německého rentiéra, který za peníze biologického otce vystuduje pražské německé školy pro smetánku. Časem ale zjistí, že o obojživelníka jeho typu nestojí Češi ani Němci a jediný „národ“, který ho nakonec přijme, je pražská galérka.
Podobnou černou ovcí byl sám Kisch, který sice pocházel z dobře postavené německy mluvící židovské rodiny, ale na pražské ulici se naučil skoro stejně dobře česky a s oblibou se v kavárně Montmartre scházel s Emilem Arturem Longenem a Jaroslavem Haškem, kde tito tři spoluzaložili burzu novinářských informací, ono slavné „tržiště senzací“. Byl to i Kisch, který dohazoval Haškovy mystifikace ohledně vymyšlených zvířat a další časopisecké humoresky k přeložení a publikování nejen v pražských, ale i zahraničních německých periodicích, čímž už před válkou zadělal na první Haškovu slávu. A i díky němu byl i Franz Kafka u toho, když Hašek spolu s bratry Šmeralovými (pozdějšími zakladateli KSČ) zakládal Stranu mírného pokroku v mezích zákona (jejíž první účel byl „pumpnout“ rakouský stát na stranických subvencích o pár korunek, z nichž by si Hašek mohl vydat první knihu).
Díky Kischovi taky neskončil Hašek před soudem, když Kischův bratr Paul (který byl militantním německým buršákem) při jedné z rvaček od českého redaktora obdržel pár facek. Kisch, který se už tehdy profiloval jako internacionalista a budoucí komunista, ač byl pevně zakořeněn v německé kultuře, politicky fandil tomu slabšímu z tehdejších pražských národů. O tom svědčí i slavná pasáž z jeho knihy Tržiště senzací (jejíž podstatnou část po letech autoři česko-německého televizního seriálu z roku 1992 Náhrdelník slovo od slova opsali a vložili do úst odsunutému sudetoněmeckému herci Friedrichu von Thunovi). Počtěme si, jak jinak a zároveň stejně jako dnes vypadala Praha přelomu 19. a 20. století:
„Německá Praha! To byli téměř jenom velkoměšťáci, majitelé hnědouhelných dolů, správní radové báňských podniků a Škodových závodů, chmelaři, kteří jezdili sem a tam mezi Žatcem a Amerikou, cukrovarníci, textilní baroni a majitelé papíren, stejně jako bankovní ředitelé; do jejich společnosti chodili profesoři, vyšší důstojníci a státní úředníci. Německý proletariát neexistoval. 25 000 Němců, tj. jen pět procent celého pražského obyvatelstva, mělo dvě nádherná divadla, obrovskou koncertní síň, dvě vysoké školy, pět gymnázií a čtyři vyšší reálky, dva deníky, které vycházely ráno i večer, velké spolkové budovy a velmi čilý společenský život. S půlmiliónem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou české Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil zápalkou z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v české Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasině. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren a obchodů. Promenádou Čechů byla Ferdinandka (dnes Národní třída), promenádou Němců Příkopy. V husitské době prosadily pražské kostely utrakvismus, tj. přijímání podobojí, teď však nebyly utrakvistické ani po jazykové stránce, Němci měli své kostely, kam chodili, a Češi také své. Německá a česká univerzita, česká a německá technika si byly tak vzdálené, jako by jedna byla na severním a druhá na jižním pólu. Každá ze sta (univerzitních) kateder měla svůj protějšek na druhé jazykové straně, ale nebylo ani jedné společné budovy, nebylo společné kliniky, společné laboratoře, společné hvězdárny (jedna zdědila astronomické přístroje Tychona de Brahe, druhá Jana Keplera), nebylo společné odborné knihovny ani společné márnice. Pro botanickou zahradu jedné univerzity objednali rostlinu z jihomořských ostrovů, kterou bylo možno vidět kvést v botanické zahradě druhé univerzity, kdyby tomu nebyla zabraňovala zeď. Co každému Pražanu bylo samozřejmé a každému Nepražanu musilo připadat neuvěřitelné, zvláště uvážíme‑li tehdejší význam divadelního života, byl fakt, že žádný český občan nechodil nikdy do německého divadla a naopak. Hrála‑li v českém Národním divadle pohostinsky Comédie Française nebo Moskevské umělecké divadlo nebo zpíval slavný pěvec, nezmínil se německý tisk o tom ani slovem, a kritici, kteří denně házeli jako žongléři jmény Coquelina, Stanislavského nebo Šaljapina, nepřišli vůbec na myšlenku, aby se šli podívat na toto představení. A zase naopak se konala pohostinská vystoupení v Německém divadle ať souboru vídeňského Dvorního divadla, Adolfa Sonnenthala nebo Enrica Carusa, aniž to česká veřejnost brala na vědomí. Aby tato přehrada mezi oběma národnostními ghetty nikdy nebyla překročena, byla na stráži na německé straně Bohemie s plamenným mečem. Pokus několika německých a českých herců sejít se u jednoho stolu pranýřovala jako národní zradu, a stejně tak se tohoto pranýřování zúčastnil i tisk český.“
Přijde vám to povědomé? Mně taky – a připomíná mi to nejen dnešní v malém společném ubohém východoevropském rybníčku žijící znepřátelené Ukrajince a Rusy, ale i jednou a toutéž řeší mluvící Chorvaty a Srby, a Bosňáky, Černohorce, kteří si z trucu vymýšlejí nové spisovné jazyky, a dokonce i dnešní českou bariéru mezi ghettem fialových „slušnolidí“, „pravdoláskařů“ a mezi námi „dezoláty“ a „mírovými šváči“ alias chcimíry. Kisch v této pasáži, napsané v roce 1942, přesně popsal rozdělení české společnosti, jaké máme dnes.
Reportér-porodník (nejen) české kultury
Pro internacionalistu Kische bylo poslední kapkou jeho zaměstnání v pražském nacionalistickém deníku Bohemia, když mu jeden zaměstnanec českého sirotčince ze severních Čech napsal anonymní dopis, že se v jeho ústavu schválně počešťují děti z německého prostředí. Kisch mu odepsal, že tyto nacionalistické problémy ať si sirotčí pán vyřeší interně sám – čímž se z pohledu svého deníku vzdal lákavé protičeské aféry, a musel jít. Dost podobný konec zaznamenal jeho kolega z deníku České slovo Hašek, když byl deníkem vyzván, aby mezi českými vlastenci v sudetoněmeckých severních Čechách přednášel o všeslovanství, ale místo toho jim řekl, že na slovanském Balkáně, odkud se právě vrátil, zažil takovou nesvobodu, jakou neviděl nikde tam, kde se mluví německy. Oba dva „zachránila“ válka – a oba je na svém konci vyplavila na stejné břehy: Haška v Irkutsku jako stranického tajemníka Všesvazové komunistické strany bolševiků při milionové sibiřské 5. Rudé armádě, Kische ve Vídni jako jednoho z velitelů krátké Rakouské republiky sovětů neboli rad. (Nebyl jediný: jedním z velitelů Maďarské i Slovenské sovětské republiky rad byl György Lukács – později jedna z největších osobností ve světových dějinách teorie literatury. Na druhé straně, mezi fašisty se zase velením puče proti nově vzniklé Jugoslávii „proslavil“ jeden z největších italských básníků Gabriele d'Annunzio. Politicky byly popsané činy jedněch jak druhých jmenovaných samozřejmě primitivní – ale osobnostně… Kdy přesně ztratila evropská politika politika šířku a hloubku svých osobností?)
Oba se po válce nakonec sešli opět v (nově československé) Praze, a pražským německojazyčným Židům Kischovi a (výše zmíněnému) Brodovi je třeba přiznat, že měli znovu obrovský vliv nejen na pražskou německou, ale i na českou literaturu, když Haškovi dohodili první překladatelku Švejka do němčiny Margarette Reinerovou – díky jejímuž překladu se do roka po německém vydání o Švejkovi v superlativech vyjádřili Bertolt Brecht (který později v britském exilu pro divadlo sepsal Švejkovy příhody za druhé světové války) i Kurt Tucholsky, a Erwin Piscator z knihy legendárním adaptačním představením svého berlínského divadla definitivně udělal světový hit. Tím byla otevřena cesta k dnešním šedesáti jazykovým verzím Švejka a jeho pokračování s názvem Zavíráme! z pera amerického autora Hlavy 22 Josepha Hellera. Hašek to všechno tušil, když se na začátku této vítězné Švejkovy anabáze po světové kultuře k židovské dvojce vděčně vyjádřil: „Teprve teď začínám věřit, že se Švejk dožije velké kariéry. Věřte, přátelé, že se zdaří všechno, na co sáhne Žid.“
Na rozdíl od Haška, který zemřel na nový rok 1923, Kischovi čas „dopřál“ ještě 25 let. Ten, který se netajil, že jeho novinářským vzorem je Jan Neruda, pracoval krátký čas ve vídeňském deníku Nový čas, načež odešel do Berlína jako tamní dopisovatel Lidových novin. Moc často se tam ale nezdržel: kromě už tradiční úlohy překlenovatele propasti mezi německou a českou kulturou (jako takový například rozšířil v Německu slávu Karla a Josefa Čapkových, Voskovce a Wericha nebo Vlasty Buriana, který pak začal své filmy točit v české i německé verzi) se v Dánsku učil klaunem, přestrojen za muslima podstoupil pouť do arabské Mekky, procestoval Čínu, a především rodící se Sovětský svaz – a přestože byl ve svých reportážích ze SSSR demokrat (měl heslo „Reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“ a i jako komunistu ho uchvátil například papež Arménské apoštolské církve, katholikos), dnešní mainstream mu vyčítá, že nedokázal tehdejší SSSR vidět bez růžových brýlí tamní doktríny a prokouknout krev za tamními překotnými společenskými změnami. Jenže to ze světových autorů tehdy dokázal pouze André Gide – ale třeba i takové osobnosti jako G. B. Shaw nebo Jan Werich to nedokázali a ve svých zprávách ze Svazu měli na SSSR stejný pohled jako Kisch.
Světově slavným se Kisch stal, když australská vláda na přání Británie (která ač dnes do války spěchá, za Hitlera až do 3. září 1939 nevěděla, na čí stranu se postavit…) Kischovi zakázala zúčastnit se Světového kongresu proti fašismu v Melbourne (který s Heinrichem Mannem spoluorganizoval) a on z mnohametrové výšky zaoceánské lodi přesto skočil na molo tamního přístavu a zlomil si nohu…
Stmívání
To už také mluvíme o době, kdy se v Evropě stmívalo nacismem. Kisch se ještě stačil zasloužit o aklimatizaci některých uprchlíků z Německa do ČSR a jiným (jako například dětskému autoru Erichu Kästnerovi, jemuž Hitler nehrozil zavřením, ale jeho knihy byly vybrány z knihoven a spáleny a nová vydání zakázána – s dneškem opět podobnost čistě náhodná) sehnal živobytí když mu dohodil psaní pro pražské německé noviny a barrandovské filmové ateliéry za tvrdé československé koruny. Pak i on musel odejít. Nejprve do Belgie a Španělska mezi členy interbrigád, kde se potkal se svým bratrem MUDr. Bedřichem Kischem, který byl spolu s MUDr. Františkem Krieglem a MUDr. Maximem Lauferem (otcem syna Josefa, který pak Kische hrál ve filmu Lovec senzací) lékařem interbrigadistů – mezi něž tehdy patřil mj. pozdější ministr vnitra ČSSR z Pražského jara 1968 Josef Pavel, ale i spisovatelé; Brit George Orwell a Američan Ernst Hemingway), a po vítězství fašismu na celém evropském kontinentě zakotvil mezi československými emigranty v Mexiku.
Svou čím dál slavnější osobností udělal podklad pro budoucí obrovskou slávu našich tamních krajanů, v čele s Věrou Čáslavskou (kterou si po úspěchu na tamní olympiádě v roce 1968 a jejím normalizačním zákazu doma vyžádal mexický prezident José López ve velkolepém gestu, kdy gymnastčin pas a povolení k legálnímu výjezdu vyměnil za dodávku uhlí, která měla udržet nad vodou východní blok…)
Kischova asistentka z mexických dob Lenka Reinerová (pozdější poslední německy píšící česká spisovatelka, 1916 – 2008, na jejímž rozhovoru pro ČRo 6 jsem měl tu čest spolupracovat) vzpomínala na chvíli, kdy se Kisch v Mexiku dozvěděl o německém způsobu „konečného řešení židovské otázky“, na několik dní se zamknul ve svém pokoji a když ho kolegové za dveřmi prosili, aby jim otevřel, vpustil jen Reinerovou se slovy: „Tebe sem vezmu, protože ty jako Židovka na tom budeš zrovna tak…“
Z rodiny Reinerové nakonec nepřežil vůbec nikdo, z Kischovy rodiny jenom bratr Bedřich (1894 – 1968), který (stejně jako dr. František Kriegl) byl v době holocaustu lékařem amerických osvobozeneckých vojsk v Číně. Domů se pak zuřivý reportér vracel opravdu zuřivý. Tak, že si nevšímal pádu německé kultury v Československu skrze skutečnost odsunu, zato spěchal, aby jako reportér Rudého práva (jehož texty byly z němčiny do češtiny překládány jeho dvorní překladatelkou Jarmilou Haasovou-Nečasovou) mohl být přítomen při popravě K. H. Franka…
Zemřel 31. března 1948, právě včas, aby nemohl být zařazen mezi „židovské kosmopolity ve straně“, z nichž proces s tím prvním, šéfem československé rozvědky Zoltánem Goldbergerem alias Zdeňkem Tomanem, začal už tři měsíce po Kischově smrti... Kischovo celoživotní žertovné heslo znělo: „Jsem Pražák, jsem Čech, jsem Němec, jsem Žid, jsem komunista, jsem z tzv. dobré rodiny – něco z toho mi vždycky pomůže.“ Ve skutečnosti se ale vždycky o své újmě zastával těch slabších; za Rakousko-Uherska Čechů, za nacismu v Německu čestných Němců, za druhé světové války Židů i Čechů – a celý život chudých. Zatím u kormidla dnešní doby jsou tací, co hlásají, komu všemu pomáhají – ale ve skutečnosti se zcela vážně a doslova řídí Kischovým aforismem a pomáhají vždy jen sami sobě. Nedivte se, že pod politicko-mediální vládou takových lidí se o Kischovi v mainstreamu dočtete jen to nejhorší.
Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, Mlp.cz, Databazeknih.cz, Praha.mhk.cz, Prahamestoliteratury.cz, knihy E. E. Kische tržiště senzací, Pasák, Tonka Šibenice, K. Pixa, J.Vokřál: Lovec senzací, J. Starbatty, K.-P. Wolf: Náhrdelník, autorův rozhovor s Lenkou Reinerovou a Joachimem Dvořákem
Vložil: Tomáš Koloc