Trest za rozpad SSSR. Svět Tomáše Koloce
komentář
24.04.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Made in SSSR
Státně-mediální doktrína eurorežimu vyčítá Donaldu Trumpovi, že se po pohromě jménem Bidenova vláda snaží opět s Ruskem domluvit. Přitom Evropa (jíž je Rusko součástí a žije v ní pět šestin jeho populace), ne Trump, měla první říct: Buďme zadobře s Ruskem. Jenže to měla říct už v roce 1991 – a NE o Rusku, ale o SSSR. Dnes už je pozdě…
Už Otto von Bismarck a po něm de Gaulle řekli, že Evropu úspěšně sjednotí jen ten, kdo se domluví s Ruskem a dokonce i Winston Churchill, který svým Fultonským projevem v roce 1946 oficiálně odstartoval studenou válku, o 7 let později, v srpnu 1953, řekl královně Alžbětě II. slova, která jsou zaznamenána:
„Rusové v kazašské stepi úspěšně vyzkoušeli vodíkovou bombu. Američani jsou příliš hlasití, ale, bohudík, mě chtějí mít u stolu, kdykoli se jedná s Rusy. Jen je Rusům třeba dát vědět, že je vnímáme jako starou velkou zemi, která má náš respekt.“
Tak se ze skončené, ale stále doutnající světové války (kdy Západ sponzoroval obyvatele Mnichova Stepana Banderu a jeho nacistické jednotky, stále páchající sabotáže a vraždy ve východní Evropě, a kdy Stalin deportoval do gulagů desítky procent Lotyšů, Estonců a Litevců, jejichž země po dvacetileté samostatnosti definitivně znovuobsadil a užuž plánoval vydat se se svými vojsky z Prahy dál na západ) stala válka studená, která se ještě navíc „příjemně prohřála“ po roce 1956 a Chruščovově projevu, v němž nový vůdce SSSR odsoudil Stalina a jeho styl vlády, a ohlásil, že boj proti Západu se mění na soužití bloků, jejich konvergenci (sbližování) a mírové soutěžení – které se projevovalo například v tom, že Jan Werich psal na konci 50. let Jiřímu Voskovcovi, že zatímco v Československu je Američan sprosté slovo, v Moskvě je nabito samými americkými divadly, které tam hostují.
Od první schůzky Chruščov-Kennedy v neutrální Vídni roku 1961 (i přes krizi roku 1962, kdy Američané umístili své rakety na sovětské hranice do Turecka a Sověti ty své zase na Kubu, aby je pak zase stáhli) byla pak jednání USA a SSSR na nejvyšší úrovni téměř pravidelná – až do pádu SSSR. Ten nečekal ani Václav Havel, který při své slavné návštěvě amerického Kongresu v roce 1990 na americkou otázku: „Co pro vás (ve východní Evropě) teď můžeme udělat?“ odpověděl: „Pomozte Sovětskému svazu.“ To bylo, mimochodem, ještě v době, kdy nikoho nenapadlo vylučovat z jakéhokoli turnaje něčí sportovce – a to ať už sovětská vojska potlačovala maďarskou revoluci, nebo ta americká masakrovala Vietnam. (A v kultuře jakbysmet – viz vyjádření Jana Wericha. Jakákoli nepolitická spolupráce či přátelská soutěž mezi státy tehdejších bloků byla vítaná.)
Neustálé oteplování v SSSR, zpomalené snad jen odstavením reformisty Chruščova neostalinistou Brežněvem nakonec vyvrcholilo érou právníka Gorbačova, který na otázku, jaký je rozdíl mezi Pražským jarem 1968 a jeho přestavbou, odpověděl: „Dvacet let.“ I disident Václav Havel o Gorbačovovi už v 80. letech napsal, že je těžké ho nemít rád – a Gorbačov se zas netajil tím, že Havel (jehož texty, zejména ty s pro tehdejšího Havla typickým sociálně demokratickým vyzněním, Gorbačov dobře znal) byl jeho kandidát na funkci čs. prezidenta. Proto také sovětská vojska během naší revoluce zůstala v kasárnách a brzy po zvolení Václava Havla se (ne na přání MICHAELA Kocába, ale na rozkaz MICHAILA Gorbačova!) začala z ČSFR stahovat.
Ve stejné době to byla bohužel jen britská premiérka Margaret Thatcherová, která trvala na tom, aby prezident George Bush starší dodržel slib daný Gorbačovovi z prosince 1989 z Malty, že NATO se nebude rozšiřovat na východ – už proto, že dlouhodobým ideálem některých východoevropských zemí jako Československa nebo nově samostatného Slovinska byla rakouská neutralita. Mírotvorný a západem právem milovaný reformní sovětský „car“ Gorbačov si u zásadově konzervativní Toryjky Thatcherové získal takový kredit, že v době, kdy ji její vlastní strana za její (z dnešního pohledu velmi prozíravé) euroskeptické postoje sesazovala, prohlásila: „To jsme to dopracovali; zatímco Gorbačov v Sovětském svazu dnes pořádá demokratické volby, u nás je státní puč.“ Souznění mnoha postojů této esenciální pravičáky a levičáka starého střihu byly první vlaštovku dnešních koalicí lidí, kteří to napříč politickými postoji se svými národy myslí dobře.
A právě proto: Tak jako se nehodila konzervativně pravicová premiérka Británie, tak se bohužel nehodil sice reformní, ale (ve své touze neměnit základní siločáry k míru driftujícího světového uspořádání) taky konzervativní nově demokraticky zvolený sovětský prezident (do roku 1990 tato funkce neexistovala, faktická hlava sovětského státu měla funkci generálního tajemníka KSSS). I proti němu pak bohužel nastal doma puč, v němž ho hlavy tehdejšího Západu, Bush starší a nový britský premiér Major ale nepodpořili. Namísto prosazovatele abstinence a skromného idealisty Gorbačova proti němu podpořili alkoholika a kariéristu Jelcina.
Z jediného důvodu: mnohonárodnostní západní země jako Anglie (která ve skutečnosti nikdy vážně nenabídla samostatnost Skotsku, Walesu a severnímu Irsku, ba v roce 1982 se zbraní v ruce hájila i své třítisícové Falklandy, nacházející se na druhé straně Zeměkoule) a Španělsko (které v roce 2017 po vyhlášení samostatnosti Katalánska tamním parlamentem nechalo zemi obsadit a katalánský premiér musel do exilu) a v roce 1991 rozhodly obětovat skutečného Sověta (Gorbačov byl syn Rusa a Ukrajinky a manžel Krymské Tatarky) ve jménu pojištění své moci paralyzováním oné konkurenční „staré velké země“, jak o ní mluvil Churchill – jejím rozbitím. A to v situaci, kdy na svou skutečnou historickou samostatnost od Ruska mohly navázat jen pobaltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) – kterým byl Gorbačov přes všechny turbulence nakonec ochoten samostatnost vrátit, stejně jako vrátil sebeurčení státům východní Evropy.
Jinak ovšem ani jedna ze slovanských zemí carského Ruska a později SSSR, ale také tamních zemí Kavkazu i islámské Střední Asie, skutečnou samostatnost za poslední tři staletí neměla. Sovětské středoasijské republiky a kavkazský Ázerbájdžán byly dokonce vytvořeny zcela uměle až za Lenina a Stalina a některé z těchto zemí samostatnost ani nežádaly. Přesto ji zejména v zájmu úplné svrchovanosti Borise Jelcina (který byl už tehdy prezidentem Ruska, jenže jen svazovým, v rámci SSSR, a tak spolu s ostatními 14 hlavami postsovětských republik na rozdělení jako jediný vydělal) dostaly…
Přitom rozdělením odstavený nadbytečný prezident Michail Gorbačov byl při síle ještě celá desetiletí – a s ním mohl být i jeho sociálně demokratický Sovětský svaz. To jsem si nevymyslel já, to řekl po rozdělení SSSR hrdina 2. světové války, americký novinář a spisovatel litevského původu Norman Mailer (1923 – 2007). Pokud by – napsal Mailer – Gorbačov a důvěra v jeho kroky v čele SSSR neztratili západní podporu, nebyl by žádný běloruský lukašismus, ani žádná válka v Čečně. Já dodávám, že by asi nebyla ani žádná válka v Gruzii a její rozpad, žádné vyhnání Arménů po 2400 letech z Náhorního Karabachu, ve Střední Asii by dnes nebylo několik režimů, v nichž se praktikují tresty jako uvaření zaživa – a především by byla úplně absurdní dnešní rusko-ukrajinská válka, která už 11 let visí nad světem jako všestranný mrak.
S osvícenými vizionáři typu Margaret Thatcherové a Normana Mailera pak souhlasím i v tom , že nadále se demokratizující, ale silný Sovětský svaz by si pravděpodobně ohlídal i svou dlouhodobou zájmovou oblast, východoevropskou Jugoslávii, ze které západní představy o importu „humanistických euroatlantických norem“ na Balkán bohužel udělaly národnostně genocidní masokombinát.
Západ na přelomu 80. a 90. let udělal vůči Rusku stejnou chybu, jakou v roce 1918 vůči Německu; namísto podpory, která by eliminovala budoucí válku, velmoc ponížil: ořezal ji a srazil na kolena. Přičemž po 1. světové válce, vyvolané Německem, to bylo pochopitelné – ale zač si to zasloužil Gorbačov a jeho stát..? Zasvou mírotvorbu a demokratizaci – která je dnes fuč a kremelský jaderný kufřík mají v ruce jinší hoši, nežli Gorbačov (a na druhé straně totéž; už žádná rozumná Thatcherová – ale její nástupce Johnson na podzim 2022 znovu podpořil rusko-ukrajinskou válku, která mohla být zažehnána, načež se dal slyšet, že ani jaderné zbraně nemá pro plezír...)?
Tohle moje zamyšlení je mj. vzkazem jak pro militantní rusobijské zapadniky (jejichž zaštiťování svých válečných choutek „západními hodnotami“ je absurdní, protože základní ideál západu je naopak křesťanský humanismus, který se násilí snaží co možná vyhýbat), ale zároveň i pro ty, kdo vzhlížejí k DNEŠNÍMU Rusku jako k univerzálnímu řešení. My jsme sovětský Východní blok opustili na jeho vrcholu, kdy ideály zabezpečení základních sociálních práv, vytyčených v Listině svobod (práva na obživu, bydlení, zdravotní péči a vzdělání) PRO VŠECHNY byly zabezpečeny a demokratizace všech sfér života (od znovupovolení živnostenského podnikání po povolování veřejné tvorby zakázaných umělců) den ode dne pokračovala dál a dál do svobody. Nic z toho už ale nenajdeme v DNEŠNÍM Rusku. Dnes si metropolitní Rus v okleštěném Putinově režimu jde sednout do moskevského klonu občerstvení typu McDonald, kde dřou venkovští Rusové, co ve svých robotárnách už nemají žádný odborářský koutek pro pracující s knihovničkou klasické literatury a žádné víkendové odborové zájezdy do divadel – a už vůbec ne Picassovy holubičky míru. O to víc tamní zaměstnanci hrají oblbující válečně-strategické počítačové hry, které některé z nich dovedou až k dobrovolnému odvodu do války (před nímž. od února 2022 ale zaplaťbůh na milion Rusů ze země naopak uteklo) …
A na druhé straně Evropy a Zeměkoule totéž. Nejen politické, ale i sociální poměry oligarchického korporátkapitalismu ruského typu jsou stejné jako u toho anglosaského, který dnes vládne u nás. S pádem a SSSR a jeho zřízení padlo nejen dvacetileté postupně odzbrojování východu i západu, ale i čtyři desítky let dlouhé zdravé soutěžení, které začalo už po smrti Stalina: západ se chtěl ubránit vlivu východu tím, že byl čím dál sociálnější, a východ zase vlivu západu tím, že byl čím dál demokratičtější. Dnešní ekvivalenty na západ za demokracií odcházejícího spisovatele Alexandra Solženicyna a před komercí na východ prchajícího zpěváka Deana Reeda by už neměly kam jít – každá osobní i geopolitická emigrace mezi bloky je dnes z režimu za osmnáct do režimu bez dvou za dvacet. To celé zabalené v tak militantní a totalizující atmosféře, kdy navíc prostor původních sociálních ideálů spravedlivých mezd a plošných sociálních práv pohltily pozornost odvracející náhražky typu genderismu, greendealismu a bezhraničného vítání islamizace. Svobodomyslný a sociálně cítící Evropan, Američan, ale ani Sovět 80. let 20. století by si naši dobu neuměli ani představit.
Ano, paní Thatcherová, ano, pane Mailere, ano pane Solženicyne – ano všichni, kdo jste mě k dnešní úvaze inspirovali! Je to tak – dnešek je trest za rozpad SSSR a deinstalaci jeho gorbačovovského směřování.
Zdroje: rozhovory Normana Mailera s Lawrencem Schillerem, Iain Dále: Memories of Margaret Thatcher: A Portrait, by Those Who Knew Her Best, Alexander Solženicyn: Rusko v troskách, Henry Pelling: Winston Churchill
Vložil: Tomáš Koloc