Dvojí metr aneb Proč si Češi Trumpova cla vlastně zaslouží. Svět Tomáše Koloce

komentář 15.04.2025

Foto: Pixabay

Popisek: Donald Trump

FOTOGALERIE: Z Kolocova deníčku-kalendária událostí posledních dnů. (Dnes to vezmeme odzadu.)

Pátek 11. dubna 2024: Vančurovská energie v akci

Dnes zemřel Jan Vančura (1926 – 2025), velký moravský muzikant, spoluzakladatel legendárního Hradišťanu a také synovec dvou velkých strýců, českých spisovatelů, Jiřího Mahena (vl. jm. Antonín Vančura, 1882 – 1939, např. sbírka Husa na provázku, která dala jméno slavnému brněnskému divadlu) a Vladislava Vančury (1891 – 1942, stejně jako režisér Emir Kusturica, který ho považuje za největšího Čecha, byl také filmař, a i většina jeho děl byla zfilmována – nejznámější jsou Marketa Lazarova a Rozmarné léto, děti zas znají pohádku Kubula a Kuba Kubikula s jasnozřivým motivem strašidla Barbuchy, které oživuje přebujelý lidský strach…). V době, kdy Janu Vančurovi odešel otec do čs. zahraniční armády a matku mu zavřeli do koncentráku, jeho spisovatelské strýce německá okupace oba postupně zabila.

Jiný velký Moravan, zakladatel Kulturních novin, Jiří Plocek, který mě s Janem Vančurou seznámil, o něm napsal: „Zpíval celý večer svěžím, plným hlasem, jako kdyby mu bylo dvacet. A hlava mu myslela taky tak. Říkal, že žije z písní a folkloru. Já dodávám, že bezpochyby i z dobrého vína.“ Možná i proto svého času nejstarší kapelník světa František Hamada (1914 – 2020!) Janu Vančurovi slíbil, že když se nedožije přes sto jako on, „rozbije mu nahoře hubu“. Pan Vančura se snažil, ale nakonec se dožil přesně tolika, kolik slavil pan Hamada, když jsem je oba měl možnost potkat: 99. Tehdy jsem také vytvořil fotogalerii VANČUROVSKÁ ENERGIE V AKCI, kterou najdete pod mým medailonem za tímto článkem.

Středa 2. dubna 2025: Americký prezident Trump navalil na svět (i nás) svá cla. My v ČR si je vlastně zasloužíme…

Šokující názor? Možná. Ale zkuste mě sledovat a společně se mnou se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Začněme výpočtem:

- Když v roce 1999 NATO srovnalo se zemí pěkných pár měst v Srbsku a Černé Hoře (což Jugoslávii stálo na dva tisíce mrtvých), my, kteří jsme tehdy byli už 12 dní členy NATO, jsme na zúčastněné země logicky neuvalili sankce, ale subordinantně jsme bombardéry nechali přelétnout přes své území, což všechno zpečetil velký V. H. svým srdíčkovým krasopodpisem a „humanitárním“ doporučením.

- Když se roku 2000 následně Kosovo „dostalo pod mezinárodní správu“ (ve skutečnosti: když tam zvítězili albánští nacionalisti a islámští fundamenalisti), a první co bylo, že nepohodlným menšinám dali týden na odsun – v čele s menšinou židovskou (vím to od tehdejšího mírového vyjednavače JUDr. M. Polreicha) – zase jsme logicky nic nesankcionovali.

- Když v roce 2017 katalánský autonomní parlament odhlasoval odtržení od Španělska a Madrid nechal Katalánsko obsadit vojskem a legálně zvolený premiér musel odejít do exilu, taky český stát ani nehlesl.

- Když Ázerbájdžán na konci roku 2023 během několika hodin vyhnal všech sto tisíc Arménů, kteří tam žili 2400 let, z jejich domova v Náhorním Karabachu, Markéta Pekarová Adamová se někde něco uřekla (a to nejspíš jen proto, že k tomu odsunu kývnul i Putin) a pak (když jí bruselští poradci vysvětlili co a jak) se honem musela jet do Baku omluvit.

V tomhle jsme ostatně nijak nevyčnívali – tak tehdy jednaly skoro všechny země EU. Ale sankcionovat – to my zase umíme. Dokonce ze všech nejvíc. Ovšem – výhradně Rusko! To jsme sankcionovali už v letech 2014 – 22 (kdy tím jediným, kdo bombardoval vlastní občany v Donbasu, byla z majdanského puče vzešlá vláda v Kyjevě). Po vypuknutí otevřené války v roce 2022 jsme se pak stali ještě papežštějšími než papež: rušíme koncerty ruských operních pěvkyň (které namísto toho jedou zpívat do La Scaly), na letištích cpeme zpátky do letadel ruské sportovce a důchodce, co ještě jezdí do Karlových Varů, a náš nový prezident dokonce naznačil, že by i ruští exulanti v EU (tedy fakticky uprchlíci před Putinem) měli mít něco na způsob koncentračních táborů…

... a pak se strašně divíme – když se nám naše praktiky dvojího metru vrátí odjinud. Třeba v podobě nových amerických cel.

21. března 2025: Den jemného pousmání nad lidmi, kteří nesledují barvu svých ponožek? A co se přestat povýšeně culit a začít se od nich učit?

Dnes je Ponožkový den aneb Světový den Downova syndromu. Ponožkový proto, že typickým znakem dowňáčka je, že opravdu nemají důvod (a možná ani čas) zabývat se jednotnou barvou svých ponožek. Na rozdíl od…

… jako absolventa sociální akademie se 17letou praxí v práci s postiženými mě dnes napadlo, kolika lidem s diagnostikovaným autismem dnes nasloucháme a necháme se jimi ovlivňovat. Jen tak z hlavy: Bill Gates, Elon Musk, Greta Thunbergová... Autističtí lidé nejsou zlí nebo hloupí, naopak: pravidelně mívají vysoké matematické IQ (tedy ten druh inteligence, na kterou se dnes tolik dá) a leckdy vykazují určité známky geniality. Problém s nimi ale je, že vždy méně či více žijí ve vlastním světě – nemají sociální schopnost vnímat souvislosti a vidět do světa okolo nich (do „světů těch ostatních“). Každý, kdo se o ně někdy staral, ví, že je to strašně těžká práce.

Obrovskou vyčerpanost pečujících o autisty vyvažují lidi „od sociálního fochu“ milými hodinami s jejich opakem – lidmi s Downovým syndromem. Ti mají naopak nadprůměrné výsledky v sociálním IQ, protože jsou stoprocentně naladění na své okolí, vnímají změny v něm a svou absolutní láskou, která nezná bloky, okamžitě proteplují jakoukoli situaci, kterou zasáhl led dnešních čím dál negativnějších vztahů. Dowňáčci se nikdy nedožívají vysokého věku – a já od doby, co jsem je poznal, říkávám, že je to možná proto, že vše, co by měl člověk světu dát, odevzdají hned. Pro to vše (věřte či nevěřte!) o nich někteří alternativní autoři, píšící o sociálním oboru (například někdejší ředitelka Jedličkova ústavu, PhDr. Anežka Janátová), tvrdí, že onen chromozom navíc v jejich genetické výbavě je známka cesty k dokonalejšímu druhu člověka.

Přitom na obou stranách, jak mezi autisty, tak mezi lidmi s Downovým syndromem, existují jedinci v dobrém kontaktu s námi, kteří jsme „někde mezi“. Mezi oběma skupinami jsou i vysokoškoláci – ale o naslouchání někomu s Downovým syndromem či dokonce jeho zapojení do věcí veřejných slyšíme málokdy. Podle mě je to známkou, že žijeme v období nadvlády civilizačního autismu, v němž dostane Nobelovu cenu spíš ten, kdo vynalezne všeničivou zbraň, než ten, kdo lidi umí propojit a válkám na všech úrovních zabránit.

Já se toho asi už nedožiju – ale těším se na dobu, která se bude vyznačovat tím, že její tón budou pro změnu udávat lidi s Downovým syndromem.

Čtvrtek 20. března 2025: Snědulka a sedm robotzlíků

Dnes proběhla česká premiéra remaku slavné Disneyovy Sněhurky z roku 1937. O tehdejší verzi řekl Miloš Forman, že ho u ní poprvé napadlo, že by mohl točit filmy. Jo, to byly časy. Dnes se v USA týmu režiséra Marca Webba podařilo natočit hraně-animovaný korektní velkofilm, v němž tvůrci, „aby neponižovali lidi nižšího vzrůstu“, trpaslíky kompletně vytvořili počítačově, což logicky spustilo hněv živých hollywoodských herců-trpaslíků, co mohli jednou dostat pořádnou práci, a nedostali ji. Hlavní roli albínské krásky zato ztvárnila živá herečka – kolumbijského původu! Nejsem jediný, kdo nechápe, proč role jako černého Othella a královny ze Sáby mají hrát bílí herci natření živočišným uhlím, zatímco evropské krále a Jamese Bonda hrají etničtí černoši, ale jsem jeden z mála, kdo se na to soustavně ptá veřejně. Z toho důvodu jsem napsal i společnosti Disney Česká republika, aby (v zájmu zamezení infarktům dekonstrukcí nezkažených Čechů po příchodu do kina) pro tuzemskou distribuci mírně upravila název filmu – na Snědulku a sedm robotzlíků.

Sobota 15. března 2025: Jak se dnes dělá válka? Stejně jako před 86 lety…

Stav, kdy se člověk z veřejnoprávních médií jako Česká televize a Český rozhlas pravdu nedozví, tu nebyl odjakživa. Minimálně v letech 1990 – 2000 (do „televizní revoluce“, která byla faktickým Majdanem probruselských oligarchů) byla jmenovitě Česká televize tribunou, v níž vládla taková svoboda a objektivita, jakou si dnes už ani nedokážeme představit. A nemyslím tím jen v satirických relacích jako byla Česká soda (obohacených pravidelnou satirou na sudetoněmecký landmanšaft Alles Gute), Stalo se (satirické shrnutí týdenní politické skrze glosování výroků politiků úryvky z filmů, které se ten týden vysílaly), Na šikmé ploše Milana Markoviče (slovenský satirik tehdy se svým pořadem „utekl“ do ČR – dnes se často děje opak: jako v případě esejisty Ivana Hoffmana, jemuž po vyobcování z českého mainstreamu hodil lano slovenský deník Pravda) anebo S politiky netančím Miloslava Šimka a Zuzany Bubílkové (u něj by dnes neprošel už ani ten titul). Po znovunastoupení neostalinistického kurzu dnešních cenzurníků „na obrazovku nepatří ani to, co by mohlo nepříjemně připomínat věci, které děláme i my“ se člověk diví i upřímnosti takových vzpomínek, jako byla třeba ta ze snímku Věry Knappové Protentokrát? z roku 1999 (zadej do vyhledavače a najdeš jej), zabývajícího se příchodem evropovládné německé moci do naší kotliny:

„Když Wehrmacht v roce 1939 přijel do Budějovic, měli v ruce úplně realistické fotky s hořícím Deutsches Haus v Budějovicích, ukazovali nám je a my na to koukali jak telata a říkali jsme – ale ten přece nikdy nehořel… Už tehdy jsem pochopil, kolik tomu ten Goebbels musel dát práce, aby udělal pravdu ze lži...

V Německu tehdy byl přídělový systém a neměli tam co žrát (kvůli tomu přece ty země vždycky jsou do války, aby měly co žrát), ale u nás byla koruna o dvacetník tvrdší než švýcarský frank, byly plný obchody – zorky se prodávaly na metry a metr byl za korunu, za pět korun jste měli třikrát kolem pasu točeňák, pravou šlehačku, marmeládu a další věci, který Němci ani neznali, to zase koukali jako telata na nová vrata oni – a do toho Hitler uměle stanovil kurz deset našich korun za jednu říšskou marku. Tak oni vykupovali ty krámy – a do rána byly všechny veřejné budovy obesrané a poblité. Ale to nebylo jen to, dennodenně jejich nákladní auta z našich skladů odvážela zásoby do Německa. Říkali jsme jim berušky – od slovesa bráti.

Krajové folklorní slavnosti jsme mohli dělat, to oni dokonce podpořili, ale před každou z nich si vzal slovo nějaký čelný nácek a pronesl projev o tom, jak Německá říše osvobodila Chody, Valachy, Hanáky a další od nadvlády Čechů. Proto jsme se taky jmenovali PROTEktorát – oni nás přece PROTEžovali, ochraňovali, ne, že by nás chtěli vyhladit…

Nakonec jejich vojáci přijeli s těmi várnicemi a s kameramany a začali nám, podle nich vyhladovělým zoufalcům, vařit a rozdávat eintopf. Tenkrát se udělala fronta přes celé náměstí. Já si myslím, že oni to tomu Goebbelsovi donesli, že to dáváme prasatům, ale ty záběry z Protektorátu, co potřeboval, tím pádem měl...“

Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, Věra Knappová: Protentokrát?, Miroslav Polreich: USA a EU dopustily, aby na prahu 21. století bylo v Kosovu vyhlazeno židovstvo, rozmluvy s velvyslancem ČSFR při OBSE JUDr. Miroslavem Polreichem, předsedkyní České antroposofické společnosti PhDr. Anežkou Janátovou a setkání se spoluzakladatelem souboru Hradišťan Janem Vančurou