Muž, který se zlomil. Byl jemný a raněný, říká o Aloisi Švehlíkovi kolegyně herečka. Svět Tomáše Koloce
03.04.2025
Foto: Se svolením České televize / Klára Cvrčková
Popisek: Alois Švehlík
Za Aloisem Švehlíkem (1939 – 2025).
Hledat hercovu duši, nikoli vděčnost agentury
Od svých kolegů „kulturních“ komentátorů, kteří jedou v režimu kultury ovládané a patřičně „všimně“ stimulované anglosaskými šoubyznysovými agenturami, se na oplátku nechám obvinit z podjatosti, když se přiznám, že jsem bydlel 35 let na jednom patře s legendou českého herectví (nadporučíkem Lukášem ze Steklého Švejka) Svatoplukem Benešem a jeho paní a že mi tehdy na otázku, který herec středního věku je nadějí českého divadla, odpověděli jednoznačně bez přemýšlení: ALOIS ŠVEHLÍK.
Když je hercovou největší rolí role dabingová (jako tomu bylo u minulou sobotu zemřelého herce epizodních rolí Jiřího Havla s rolí Neda Flanderse v Simpsoových), je namístě, když se titulky nekrologů zmiňují o tom, co dělal v dabingu. Že je něco koloniálního ve dnešním státě českém ovšem opět dojde člověku, jako jsem já, když si v titulku přečte, že ALOIS ŠVEHLÍK byl „dabér Nicholsona a Hopkinse“ a vidí, že na jeden Švehlíkův nekrolog připadly dva nekrology jistého Vala Kilmera, který zemřel na apríla v Hollywoodu.
To se ve mně pak vzpříčí moje mládí, strávené v normálních poměrech přední evropské národní kultury a při četbě novin nevěřím svým očím. Tedy těm očím, co viděly Aloise Švehlíka v hlavní mužské roli Alfréda Illa v Dürrenmattově Návštěvě staré dámy ve Vinohradském divadle a v Národním v titulní roli Ibsenova Johna Gabriela Borkmana. a ve Vláčilově filmu Dým bramborové natě v hlavní dramatické roli bezdětného manžela a v titulní roli setníka Kubáta, který se rozhodl, že bude bojovat proti principu války v televizní inscenaci Setníkův štít – ale taky v hlavní humorné roli starého Wellera v Dickensových Pickwickovcích nebo jako kapitána Honce v legendárních Černých baronech. A tak dál a dál a dál…
Jemný raněný kluk
Alois Švehlík. Moudré encyklopedie mi prozradily, že jeho příjmení je tu s námi od 15. století s významem „ten, který šveholí“, tedy „mluví a chová se okázale, strojeně, nad svůj stav“. Asi jako to A. Š. předvedl v Národním v roli Šumbala v Pitínského inscenaci Našich furiantů – jen s tou výhradou, že Šumbal šveholí poněkud zemitě. Což má své důvody. Genealog Zdeněk Horner mi po včerejším hercově úmrtí bleskově zrešeršoval hercovy předky, a tak vím, že do šesté generace pocházeli z obcí Bánov, Bystřice a Ševětín – z nejtvrdšího kraje naší země: slováckých Kopanic, kde se po staletí nebáli panského drába ani gestapa. Když k této prosté zemitosti přidám možnou příměs knížecího rodu Rohanů původem z galské Bretaně, myslím, že vím o něco víc o charakterové bázi, z níž Alois Švehlík nejen tvořil své postavy, ale z níž byl stvořen i on sám:
„Když jsem nastoupila do ostravského divadla, přijel z Prahy mladší bratr našeho kolegy Jardy Švehlíka zaskočit v Obaldiově romantické inscenaci Vítr ve větvích sasafrasu. Alois měl na nás herce jednu výjimečnou vlastnost: hloubku a čistotu na jevišti i v civilu. S takovým člověkem se nejen dobře hraje, ale pohled na něj vás prohlubuje. Alois odjel zpět do Prahy. Po nějaké době u nás v divadle došlo k tragédii. Aloisův bratr, náš kolega Jarda Švehlík, si kostýmem poškrábal mateřské znaménko, které se mu zanítilo, což v jeho 43 letech zavinilo strmý zdravotní pád, na jehož konci byla rakev na jevišti našeho divadla. Všichni, kdo u toho byli, si budou navždy pamatovat neskutečně žalostný pláč jeho sourozence. V nejhorší chvíli se Lojza ohnul a rakev obejmul. Jsme herci, poznáme, kdy se hraje a kdy ne. Alois v té chvíli nehrál. Byl to jen neskutečně jemný kluk, do hloubky raněný smrtí svého bráchy. Muž, který se v té chvíli zlomil a projevil svou citlivost...“
(autorova přítelkyně, kolegyně A. Š., herečka Jana Vaňková)
Neskutečná jemnost i pod zdánlivou tvrdostí – to je první, nejniternější vrstva, kterou divák, jenž je sám citlivý, odhalí pod jakoukoli, i sadistickou rolí Aloise Švehlíka. Ptáte-li se mě, kde jsem k tomuhle objevu přišel i kde ho vidím nejradši, přiznám se:
1. taxikář David, snoubenec prodavačky Soni v televizním seriálu Žena za pultem
2. vyšetřovatel Kalous ve filmovém dramatu Noc klavíristy
3. německý odbojář Guangel v televizní válečné epopeji z doby nacismu I ve smrti sami
4. sadista Borský v posledních scénách televizní inscenace o domácím násilí Hadí tanec. Pokud můžete, podívejte se na film až do konce, do záběrů Borského smrti.
Od Boha bylo pěkné, že po delším mlčení umění (kdy Alois Švehlík samozřejmě pořád hrál – ale v podřadných seriálech) dal umělci, který ve svém životě hrál mnohokrát krále pohádkové i skutečné (například Václava IV.) možnost nasadit korunu i svému dílu – ve filmu Jiřího Mádla Na střeše. Dobrý herec a nadějný scenárista i režisér do něj napsal roli tvrdého, upjatého, kdysi i dnes konzervativně komunistického učitele Rypara, kterého měl hrát Jan Tříska. Ten ovšem ve fázi přípravy filmu zemřel. Role pak připadla Aloisi Švehlíkovi, který podle mě (i při genialitě Jana Třísky v jiných rolích) zahrál Rypara líp, než by to udělal Tříska. Tuto roli totiž neměl hrát tajemný a jemně mystický typ Jana Třísky, ale s Aloisem Švehlíkem v ní byl zcela na místě jeho vnitřní „neskutečně jemný, raněný kluk“ ze svědectví Jany Vaňkové.
Nesmrtelnost
Jemný. Raněný. Pod tvrdým povrchem několikavrstevný. Vypadá to, že tato slibná herecká hřivna s Aloisem Švehlíkem neumře. Nejen proto, že se velmi týká i jeho synovce (syna jeho sestry), herce Marcela Vašinky – ale ve vzpomínaném filmu Na střeše se projevila dvojhlasem, když Jiří Mádl do role syna učitele Rypara obsadil hercova skutečného syna Davida Švehlíka. I u něj už mám za sebou čerstvou zkušenost doteku s podstatou jeho niterného talentu:
Zdeňka Košnarová, klavíristka, hudební skladatelka a „moje spolufanynka“ archetypálního filmu Karla Zemana z roku 1977 Čarodějův učeň (podle lužickosrbské legendy adaptované sudetoněmeckým humanistickým spisovatelem Otfriedem Preusslerem) zjistila, že se k filmu nedochovala partitura kongeniální hudby Františka Belfína, a tak se rozhodla, že ji notu po notě přepíše z DVD. Nepřepsala však jen noty, ale i repliky, načež vznikl projekt němé projekce filmu, při níž hudební party hraje rozhlasový symfonický orchestr a roli temného Mistra a s ním o svou duši bojujícího Krabata po Jaroslavu Moučkovi a Luďku Munzarovi převzali Karel Dobrý – a David Švehlík.
To představení se nedá provozovat často: před dvěma měsíci jsem byl na první repríze, která následovala po dvou letech od premiéry. Opět v pražském Rudolfinu. Bylo nabito a překvapilo mě (vedle toho jak elitní: kolem mě v hledišti seděli čelní umělci), jak mladé přišlo publikum – na 47 let starý film! Kdo ho znáte, víte, že jde o 72 zhuštěných minut nejhlubších lidských citů. Virtuozita inscenace tkví v tom, že hudebníci, zpěváci i herci jsou na sobě závislí jak cirkusoví artisti, kteří se nesmí ani sekundu zdržet, jinak by ztratili synchronizaci s filmovým obrazem. Jako artisti spolu taky na jeviště přichází a spolu se děkují – hudebníci, pěvci i herci. Dobrý a Švehlík mladší mají svůj stolek s lampičkou vedle dirigenta. Po poděkování režisérovy dcery, animátorky Ludmily Zemanové telemostem z Kanady (odkud jinud? – zkuste v po revoluci rozvrácené české filmové kultuře dělat z animace umění typu Trnky, Týrlové či otce Zemana) to vypukne. V onom na sekundu přesném aranžmá nejen hudebníci, ale i herci coby noví „dabéři“ z hloubi sebe vydávají čiré, autentické tóny: strach, úzkost, žal, zamilovanost, lásku…
Hodinu a čtvrt jsme my diváci jak přibití seděli – a potom dvacet minut tleskali. A mně se s tím potleskem vracela naděje, že česká kultura neumře. Král Alois umřel, ať žije David-král.
Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, Archiv.narodni-divadlo.cz, Zaoponou.com, Musicserver.cz, Dobrava Moldanová: Naše příjmení, rodokmen Aloise Švehlíka od genealoga Zdeňka Hornera, autorovy rozhovory se Svatoplukem Benešem, Janou Vaňkovou, Tamarou Urbánkovou a Václavem Kotvou
Vložil: Tomáš Koloc