Slovensko, země Čechy prokletá. Nebo jen zakletá? Svět Tomáše Koloce
komentář
27.03.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Vlajka našich bratří
V souvislosti s mými dvěma posledními texty, které se týkaly v pátek zesnulého doyena Štefana Kvetika, se mi se zájmem přihlásila dvě velmi rozdílná periodika…
Po zveřejnění mých kvietikovských vzpomínek se mi přihlásily jak nejstarší slovenský časopis založený už roku 1846, tak i nejčtenější slovenské noviny založené roku 1991 – zato (jak v téže době v jedné své hře napsal Zdeněk Svěrák, který by za to byl dneska možná rád) „v (českém mainstreamovém) Blaníku se nepohnula ani myš“. Slovensko? Jestli 32 let bylo na chvostě zájmu oněch pěti rodin, které podle americko-českého nezávislého novináře Erika Besta vládnou českým „kamenným“ tiskem – tak dnes, s premiérem Ficem a prezidentem Pellegrinim, pro český mainstream Slovensko prostě vůbec neexistuje – anebo se o něm píše důsledně jako o „říši zla“:
To ovšem platí jen pro oficiální a progresivistickou doktrínou zválcované české instituce a média – obyčejní Češi to vidí zcela opačně. Už ve svém úterním textu jsem citoval čtenářku Janu S., která mi v komentáři pod pondělním nekrologem Štefana Kvietika napsala:
„Slovenská televize po jeho smrti uvedla několik pořadů s panem Kvietikem Zlaté časy, kde byl ještě v plné síle a včera uvedli trilogii Červené víno. Mrzí mě, že naše televize se zmínila o smrti tohoto velikána pouze v titulcích. Stydím se za naše sdělovací prostředky i za politiky, že svými postoji vyhloubili hluboký příkop a rozdělují národy, které tvořily jeden stát, jednu kulturu.“
K tomu se pod oním minulým článkem se zveřejněnými posledními slovy pana Kvietika, ozval i Jiří S:
„Bohužel. Česká televize si neuvědomuje dosah pana Kvietika do české a moravské kultury. Jinak by jistě uvedla některý film s ním. Je to ostuda a hanba.“
A je to tak. Čím víc od nás některá z pěti mediálních rodin (v tomto případě ČT) žádá povinný „respekt a poplatek za ochranu“ (před „dezinformacemi“, dezoláty, Ruskem, Maďarskem, Slovenskem, Trumpovými USA…), tím míň ji zajímá, co bychom za to na oplátku chtěli my.
Nedávno jsem svým studentům, příslušníkům české generace Z, vyprávěl příhodu o tom, jak jsem jako prvňáček v čítance objevil básničku v cizím jazyce. „Anglicky?“ ptala se globální většina. „Rusky?“ namítla „informovanější“ menšina. Zavrtěl jsem hlavou a pochlubil se, že ač je to letos 40 let a tu básničku jsem se tehdy učit nemusel, ještě ji umím nazpaměť:
„Na ulici Vuka Karadžiča /na rohu / dvaja muži ohýbajú oceľové prúty. /Je to práca tak trocha básnická. /Železo jak verš sa vzpiera vôli človeka. /Ale verš za veršom, / verš za veršom… / Mať väčšie svaly, stal by som sa ohýbačom železa.“
Udiveným studentům jsem ji pak musel přeložit…
Jako kluk z poměrně chudé a navíc výhradně středovýchodočeské rodiny, která neměla nic společného ani s Moravou, jsem se na Slovensko poprvé podíval až v jednadvaceti – ale o to víc jsem se snažil být doma ve slovenské kultuře. Malý Čechoslovák byl na tom tehdy podobně jako malý federativní Jugoslávec, Švýcar nebo Belgičan: Kdybyste mi tenkrát náhle zavřeli knížku nebo vypnuli rádio, nebyl bych schopný říct, zda to, co jsem naposled slyšel či přečetl, bylo česky nebo slovensky. Třeba mayovky byly okolo roku 1988 k dostání jen ve slovenštině, a slovenské večerníčky a seriály jako dětský seriál Teta (i dospělý Alžbetin dvor a Sváko Ragana!), ale i britského Dempseyho a Makepeaceovou se slovenským dabingem jsme hltali stejně, jako českou Arabelu – jejíž titulní roli notabene hrála Slovenka Jana Nagyová. Slovenské herce jako byli Chudík, Kroner, Mistrík, Müller, Kňažko, Dočolomanský, Lasica, Satinský, Labuda, sestry Vášáryovy, Turzonovová jsme neustále slyšeli hrát oběma jazyky, stejně jako Čechy Radka Brzobohatého, Květu Fialovou, Stellu Zázvorkovou, Miroslava Homolu, Jiřího Císlera...
Kromě toho můj děda (přítel autora prvního čs. oscarového filmu, Obchodu na korze, slovenského spisovatele Laco Grosmana, se kterým bydlel v jednom domě v pražské ulici pojmenované notabene po slovenském Muži 28. října, Vavro Šrobárovi) mě poučil, že našemu Česku dalo Slovensko řadu dalších velkých lidí, o nichž to často ani nevíme: třeba prvního středoevropského patologa Jessenia, první česky píšící básníky Kollára a Šafaříka (Šafárika), kosmonauta Remka, velká režisérská jména jako byla Jakubisko, Roháč, Hollý, Kadár, Fenič, Poltikovič, Herz a Klein, zpěváky jako Hegerová a Sepeši, literárního teoretika (který pro nás po letech zákazu objevil a na konfereci v Liblicích v roce 1963 prosadil Franze Kafku!) Eduarda Goldstückera, tehdy vrcholně populární herce a herečky jako Josef Abrhám, Taťjaňa Medvecká, Yvetta Blanarovičová, Zora Ulla Kesslerová, Světlana Nálepková, Otto Lackovič, anebo jako byl zpěvák a herec dědečkova prvorepublikového mládí – František Krištof-Veselý. A my že jsme jim to zase „vrátili“ českou krví – kterou měli velitel Slovenského národního povstání Karol Šmidke, spisovatelé Peter Jilemnický a Ladislav Mňačko, filosof Milan Šimečka, písničkář a novinář Ivan Hoffman, režiséři Magda Husáková, Jozef Budský a Otto Haas, herci Zora Kolínská, Sylva Turbová, Elo Romančík, Jaroslav Rozsíval. No a pak oni poslali zase nám:
Jenže do toho se naše dvě země roztrhly! Naštěstí bez krve, což byla hodnota, kterou můžeme patřičně docenit až dnes. Existuje ale nehmotné zranění, které jsem naznačil, když jsem zmínil, že moji mladí studenti už slovensky neumí – roztrhli jsme se kulturně. Kupodivu asymetricky: Slováci se česky neodnaučili, my ano, Slováci se o nás a naši kulturu dál zajímali, my o ně a tu jejich ne.
Já měl štěstí – kolem mě i po rozdělení „létali“ slovenští andělé dál: Můj literární i církevní kmotr byli Štefanové: jeden původem ze Záhorí, druhý Východniar. A když bylo ouvej, život mi zachránil pan doktor Ján Praško (dnes už profesor a jedna z hlav FN Olomouc), a tak trochu i slovenští kolegové au-paiři, když se (když jsem se na přelomu milénia den ze dne coby student samoživitel stal bez koruny gastarbajtrem na ostrově jménem Velká Británie) na mě složili a krom jiného mi darovali památné album Richarda Müllera Výberovka, díky němuž jsem v „exilu“ přežil čas nejhorší.
Z vděčnosti jsem se rozhodl, že zemi, která před lety byla (a dnes znovu je) českými politickými kouzelníky zakletá, z jejího pro nás neproniknutelného šípkoví vysekám. A hned jsem začal s teoretickou přípravou. Navázal jsem tam, kde mi v prvním ročníku střední školy separatistická dohoda pánů Klause a Mečiara přeťala slovakistické vzdělání a ve své „soukromé večerní škole“ začal studovat slovenskou kulturu. A že je co studovat. Čapkova Hordubala jistě znáte – ale víte, že jeho téma o pět let dřív a hlouběji než Čapek zpracoval slovenský dramatik Ivan Stodola ve své hře Bačova žena? Víte, že i Slovensko, tak jako my, mělo v Peteru Karvašovi svého „Arnošta Lustiga“ – ale Karvaš mnohá témata dokázal vystihnout a zobecnit líp? A jestli jsme my v Praze a ve Zlíně měli po válce světové výtvarníky-animátory Trnku, Týrlovou a Zemana – tak v Bratislavě se už během války projevil jejich (později stejně světový) kolega Viktor Kubal. A tak dál a dál a dál…
Zpět k Británii a tamním slovenským kolegům mým. Po letech jsem se na ostrov vracel co turista – zpátečním letem z Bratislavy, kterým tam i zpět letěli titéž pasanti. S jedním z nich, mladým slovenským architektem Matúšem V., jsem se během letu skamarádil a on mě na zpáteční cestě provezl taxíkem skrze Bratislavu a ukazoval mi, co by, kdyby mohl, v městě upravil. Dnes už v tom ohledu má asi větší možnosti: devět let nato se stal primátorem hlavního města. Téhož, kde jsem i já mezitím navázal mnohá přátelství a uskutečnil rozhovory se zlatou gardou umělců státu dvou národů, v němž jsme se zrodili my, Češi a Slováci s rodným číslem začínajícím nižším dvojčíslím, nežli 93. Jednoho z nich, pana Vlada G., od té doby dokonce považuji nejen za svého hlavního učitele slovenské kultury, ale (nesměle) i za jednoho ze svých nejbližších.
Ptáte-li se, jak to bylo dál s Ctihodností (tak v anglosaských zemích titulují nejenom soudce, ale i starosty), bratislavským panem primátorem Matúšem V. – s tím jsem se sice od památného letu Bratislava-Edinburgh a zpět neviděl, ale při hledání zpráv o něm jsem s překvapením zjistil, že je vnukem Miroslava Válka – onoho básníka (a kdysi i ministra kultury), jehož slovenskou báseň, svůj první ochutnaný doušek slovenštiny, jsem se před lety naučil ze své české čítanky. A tak jsem z vděčnosti některé jeho básně (pro své pofederativní české krajany, postižené co do slovenštiny analfabetismem) přeložil i do češtiny. Jako třeba tu z roku 1959 s originálním názvem Smutná ranná električka. To jest autorovu vůbec nejznámější – protože ji roku 1972 zhudebnili Marián Varga a Pavol Hammel:
Svůj překlad z roku 2017 (vytvořený tak, aby i on se na Vargovu krásnou hudbu dal zpívat) bych chtěl věnovat Bratislavě těchto dnů, která truchlí po Štefanu Kvietikovi. Po herci, který bude chybět i jinému hlavnímu městu, kde (jak on říkával: „kým ešte bolo čo hrať“) také často hrál – Praze.
Jedna smutná ranní tramvaj
Jedna smutná ranní tramvaj
veze mě, veze mě,
jedu v ní sláb
jako v rakvi skleněné.
Před námi se smutně zvoní,
stejně smutně za námi,
smutné zvonky v smutném dni,
smutný průvod pohřební.
Vždy, když takhle přijíždím k vám,
vždycky když tak k tobě jdu
pláču jako na pohřbu.
Je mi líto vlastní smrti,
vždy se ve mně něco zhroutí,
vždycky něco pochovám.
Celé město je dnes smutné.
Smutné parky, smutná pláž.
A já truchlím přeukrutně.
Jezdím k tobě, když mě voláš,
jezdím, i když nevoláš.
|
Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, Miroslav Válek: Dotyky
Vložil: Tomáš Koloc