Smíte to vydat až po mé smrti. Štefan Kvietik naposledy. Svět Tomáše Koloce
24.03.2025
Foto: Tomáš Koloc
Popisek: Tomáš Kolos se Štefanem Kvietikem
O roce a dni, který jsem strávil po boku „slovenského Rudolfa Hrušínského“, doyena československých herců Štefana Kvietika.
Na jaře minulého roku jsem si prohlížel, kdo bude mít kulaté výročí (to my novináři občas děláme), a objevil jsem, že panu Kvietikovi bude devadesát. Zavolal jsem paní Janě Kociánové, která mi jako dcera významné herečky Slovenského národního divadla Márie Kráľovičové na pana Kvietika sehnala telefon. S tím, že je nemocný a že ho moc často nezvedá. Měl jsem štěstí, mně ho zvedl napoprvé a přiznal se i proč: Protože svítilo sluníčko. Tak jako v den, kdy odešel...
Domluva, která z telefonátu vzešla, byla jasná. Já pošlu papírovou poštou své otázky, pan Kvietik se na ně podívá, a když bude chtít, tak se ozve. Mistr Kvietik se ozval až po nějaké době. Tehdy jsem ještě nevěděl, že v té době „na druhé straně drátu“ zaúřadoval Eduard Chmelár, rektor bratislavské Akademie médií, který pana Kvietika s jeho nechutí k tisku přemluvil, že k devadesátinám MUSÍ udělit aspoň jeden rozhovor.
„Poslal ti niekto otázky, ktoré by boli čo k čomu?“ zeptal se docent Chmelár svého hereckého přítele. „Všetko je to na vyhodenie. Cenu majú len dvaja. Jeden z nich je z Čiech, ten má tie lepšie,“ odpověděl pan Kvietik. „A ako sa volá?“ „Neviem, já ti to napíšem.“ Po napsání se ujasnilo, že ten s těmi lepšími otázkami je jistý Koloc. Toho docent Chmelár znal, a tak mistru Kvietikovi skoro „přikázal“: „Tak s Kolocom ten rozhovor urob určite.“
Mistrovy odpovědi jsem dostal mailem prostřednictvím mistrovy dcery a článek jsme dobrušovali po telefonu. Štefan Kvietik ocenil v první řadě, že jsem si všiml, že zatímco na Českomoravské vysočině je obec Nová Včelnice, která nemá více než dva tisíce obyvatel, a přesto zrodila velké herce Rudolfa Hrušínského a Luďka Munzara, tak ve slovenském pohoří Krupinská planina leží nějakých pět kilometrů dlouhá Plachtinská dolina o třech vesnicích (Horné, Stredné a Dolné Plachtince), v níž celé dnes dohromady žije jen 1500 lidí, ale kde se postupně zrodili velcí herci Ctibor Filčík, Július Pántik, Štefan Kvietik a Milan Kňažko. A ve vedlejším městečku Modrý Kameň navíc herečka Viera Strnisková, která byla manželkou Štefana Kvietika ve slavném dílu Majora Zemana Tatranské pastorále (kde hrála vedoucí horské boudy, která kvůli svému manželovi zavraždí rekreantku):
Nejvíc ho ale potěšila moje formulace, kterou jsem označil dvě vrcholná národní díla, v nichž hrál, slovenskou Jarošovu Tisícročnou včelu a českou Hrubínovu Romanci pro křídlovku, jako „mistrovská díla z jednoho kusu dřeva, ve kterých je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor – prostě národ jako takový“, a trval na tom, abych ji určitě neměnil. Shodli jsme se na nenahraditelné kvalitě minulých časů, kdy divadelní tradici v jejich jmenované na velké herce bohaté slovenské dolince založil český farář, kdy v české národní „křídlovkové“ romanci hrála polovina slovenských, zatímco ve slovenské „včelí“ národní sáze polovina českých herců. (Je to paradox. Doba, kdy všechny slovanské národy krom Poláků, Bulharů a Lužických Srbů žily v mezinárodních federacích, dělala pro jejich národní kultury tolik, co dnešní doba samostatných národních států kupodivu nemůže dohonit – dodal bych…)
Tak tedy vznikl jediný rozhovor k loňským květnovým devadesátinám mistra Kvietika:
Rozhovor k devadesátinám přinesl mnoho reflexí, a protože jsem během jeho vzniku zjistil i mistrův zdravotní stav, rozhodl jsem se mu (kromě malého osobního dárku) poslat ty nejlepší z nich: včetně fotek od herečky Kateřiny Macháčkové, která v roce 1964 po jeho boku hrála svou první roli v seriálu Sám vojak v poli, který režíroval její otčím, režisér Slovenského národního divadla Otto Haas. A taky těch od Jany Kociánové, která mistrovi tlumočila během jeho návštěvy Paříže na jaře 1977, kde se setkali s výtvarníkem Stvoření světa Jeanem Effelem, autorem Tisícročné včely Peterem Jarošem, Lenkou Filipovou a Janou Brejchovou. A vedle toho řadu dalších reflexí na náš rozhovor ze sociální sítě, z nichž jeden skrze lapidární zhodnocení mistrových odpovědí přesně charakterizoval můj dojem z mistra Kvietika: „Mladistvý pohled zralého člověka…“ Jako odpověď mi z Bratislavy přišel milý telefonát a pohlednice s krásnými slovy jak na rubové straně, určené pro text, tak na straně, určené pro grafický líc:
Na přelomu loňského srpna a září jsem pak jel do Bratislavy. Vlastně kloudně poprvé, protože jedna cesta letadlem z Bratislavy do Skotska a zpět v roce 2009 a jedna dvoudenní cesta na sociologickou konferenci 2011 se nedají počítat. Ne že by to tentokrát byla cesta o mnoho delší, ale kamarád Peter byl skvělý průvodce, který se mnou za jeden prošel celou Bratislavu, a další dva dny jsem se pak setkával anebo dělal rozhovory: s filmaři Vlado Godárem, Martinem Šulíkem a Markem Leščákem, herečkou Božidarou Turzonovovou, novinářkou a spisovatelkou Gabrielou Rothmayerovou a autorem ságy o slovenském národu, legendární Tisícročné včely, spisovatelem Peterem Jarošem.
Osobní setkání s panem Kvietikem, s nímž jsme rozhovor už udělali a vydali, jsem si „nechal na konec“, jako dárek za odměnu. Díky Lukáši Pernému z Matice slovenské měl ale oficiální poslání: odevzdat panu Kvietikovi cenu za přínos slovenskému umění. Za svůj národ jsem v ruce žádnou cenu neměl, ale řekl jsem panu Kvietikovi, co jsem měl na srdci. Že bez jeho díla by někdejší kultura ČSSR nebyla tím, čím je. Přídavné jméno „československý“ či „slovenskočeský“ ve spojení s dílem pana Kvietika je na místě, protože pan Kvietik hrál i v českém filmu hodně, a i jeho poslední film, vytvořený těsně po zániku federace, v roce 1997, byl poetický slovensko-český příběh z přelomu 40. a 50. let s názvem Tábor padlých žien. (Mimochodem vzácně neideologický příběh z doby, kdy se minulý režim teprve rodil a kdy existovali i členové KSČ, kteří pro lidi dělali, co mohli, za což pro ně jejich spolusoudruzi právě chystali špagáty.) Hrál v něm s pány Kukurou, Víznerem a paními Gregorovou, Bočanovou... A pak už nehrál. Skoro třicet let. „Nejsou písmenka,“ říkal. Jinými slovy: V tom, co se dnes píše, už člověk s vkusem nemůže figurovat. Naprosto jsme se shodli i v tom...
Setkali jsme se v úterý 3. září poblíž jeho domova, v hotelu, který patříval jeho synovi. Synovi, který se stal podnikatelem během divoké privatizace 90. let a od té doby se slovenský tisk a pan Kvietik přestali mít rádi... Na kalendáři už bylo babí léto, ale fakticky byl jeden z nejteplejších letních dní. Seděli jsme s panem Štefanem a mým bratislavským kamarádem Peterem (který fotografoval) ve stínu na zahrádce hotelové resaurace a pan Kvietik byl v dobré náladě. Peter i já jsme mu řekli, co pro naše dětství znamenal. Kluci z obou dvou částí jeho někdejší vlasti...
Povídali jsme si. Pan Kvietik mi taky polichotil. Řekl, že kladu skvělé otázky a že by v dialogu se mnou rád pokračoval u něj na chalupě v Nízkých Tatrách. Že bychom konečně udělali druhý díl jeho pamětí, protože autor prvního dílu mu odešel. Zakázal mi zapnout si diktafon, ale povolil mi psát si poznámky. Mluvil o všem. O vztahu se synem, který ho žertovně oslovuje „efendi“. O odchodu Ivana Mistríka, se kterým léta lovili, a který se pak zastřelil zbraní, kterou si u Štefana Kvietika uschoval. O vztazích s režiséry Otto Haasem a Martinem Hollým (režisérem filmů, jako Zámek v Čechách, Tichá bolest či Signum laudis), se kterým se celý život chlapsky hecovali, ačkoli měl jeden druhého vlastně moc rád. (Otočil se a ukázal mi jeho dům, na který jsem z místa, kde jsem seděl, dohlédl.) Vyprávěl o půlročním točení filmu Oáza v 70. letech v sovětském Turkmenistánu s pány Hrušínským, Bláhou, Vinklářem, a taky Brzobohatým, se kterým si byli nejblíž. Prozradil mi to, co mi v prvním rozhovoru zatajil. Za co je tam tehdy zatkla a vyslýchala KGB (což pak vedlo i k dlouholetému zákazu účinkování Rudolfa Hrušínského v médiích). Hovořil o hrůze, kterou má z dnešní kultury, když mu vnuk herec líčí, jak točí seriály. Mluvil nádherně o své ženě a řekl mi, že mám pozdravovat jednu jeho bývalou kolegyni, do níž byl tak trochu zakoukaný, aniž o tom věděla...
Občas si zapálil a my jsme se ho s Peterem ptali, zda by se s tím nedalo něco dělat. Vyprávěl nám o své diagnóze a tom, že paní doktorka, když jí říká, že kouří, zakrývá si uši a říká: „Nepočujem“. Říkal, že líčit nekuřákům, co je to bafnout si, je tak nesdělitelné, jako líčit odpůrcům lovu, jaké to je, když sedíte za svítání na posedu a mýtina před vámi se náhle zalije sluncem.
Nevím, jak dlouho jsme tam seděli. Začali jsme kolem druhé a končili, když už slunce začalo klesat. Pak se stejně svižně a elegantně, jako dělal všechno, rozloučil: „Bolo to príjemné, sviatočné popoludnie, mladí páni.“ Nabídli jsme, že ho doprovodíme. „Nie je treba, ešte nie som tak starý,“ usmál se chápavě. Zlatý křížek na chlupaté námořnické hrudi se mu přitom hrdě dmul…
My dva jsme si pak slíbili, že budeme ve styku, a jakmile se panu Kvietikovi uleví, ozve se a na své chalupě mi poví víc nejen o svém životě, ale i o Tatrách. Ten, kdo z nás dvou, jeho „mladých“ příznivců, se s ním pak ještě uviděl, byl ale paradoxně Bratislavan Peter, když mu v listopadu na moje přání nesl matiční časopis Slovenské pohľady, ve kterém náš rozhovor vyšel poprvé a naposled i na papíru. Vzkázal mi tenkrát poděkování a přání dalších sil. Že on sám už jich moc nemá, jsem věděl od jeho paní, které jsem občas zavolal.
Přemýšlím, zda mám smutnit. Necítím to tak. Byl jsem velmi obdarován. Bylo mi dáno na konci života potkat velkého umělce (a i velkého člověka, což, věřte mi, není vždy tak samozřejmě propojené), který se nejen v mých očích stal tělem Sama Pichandy (z onoho jednoho mistrovského kusu dřeva, ve kterém je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor, Tisícročné včely), a taky (to asi hodně v mých, který si tu 51 let starou inscenaci vrcholného románu Thomase Manna pouštím tak jednou za měsíc) Tomášem Buddenbrookem, jehož předobrazem byl tatínek nobelisty Manna. Věděl jsem, že pan Kvietik má ke mně důvěru, kterou neměl k většině lidí mého stavu. Mluvil se mnou o své nevyléčitelné nemoci, aniž se bál, že něco prozradím a udělám mu z konce života bulvární peklo, které bylo „dopřáno“ některým jeho kolegům. V jeho pokoji visela mnou malovaná ikonka Panny Marie, kterou jsem mu daroval. Bylo mi ex post velmi poděkováno a řečeno, že pan Kvietik si s ní někdy povídá...
To setkání, jak naznačeno, bylo o to milejší, že jsem Čech, příslušník národa, který, chtě nechtě, pan Kvietik v době okolo rozdělení v 90. letech cítil tak trochu kontroverzně, utiskovatelsky. Ale to všechno vyléčil čas. Pocítil jsem to, když mi paní Kvietiková po několika měsících řekla do telefonu: „To popoludnie s vami bolo, čo si spomínam, posledný tak pekný deň v jeho živote...“
P. S. Když jsem se pana Kvietika během našeho dialogu ptal, co můžu udělat s jeho slovy, která jsem si zapsal, odpověděl: „Vydajte to až po mojej smrti.“ Ta slova (chcete-li náš rozhovor) si tedy přečtete zítra v mé pravidelné úterní rubrice...
Zdroje: Česko-Slovenská filmová databáze, Mapy.cz
Vložil: Tomáš Koloc