Režiséra Kusturicu zabili v 90. letech doma v Bosně ve válce, v Srbsku se za něj vydává dvojník, řekl scenárista Sidran. Svět Tomáše Koloce

Ve své životopisné knize Kde jsem v tom příběhu já? (což je český distribuční název, v originále je název Smrt je neproverjena glasina = Smrt je neprověřená skutečnost) vzpomínal (po Formanovi) druhý nejslavnější absolvent FAMU Emir Kusturica na svá studia a svého třídního profesora Bořivoje Zemana (režiséra nejoblíbenější české filmové pohádky Pyšná princezna), který ho často zkoušel i u piva, takto:

„Ptám se tě, Kusturico, v kterém ruském slově máme osmkrát samohlásku o?“

„Určitě v tom bude zapletené ho.no,“ odpověděl jsem.

„Jak jinak,“ potvrdil se smíchem profesor a dodal:

„Lomonosovovohovno.“

Ve mně se na okamžik probudil vznětlivý Balkánec:

„Ale to je podvod, to jsou přece dvě slova, ne jedno!“

„Omyl mladíku. Dvě slova to byla, dokud jsem je nevyslovil jako jedno, a tím nevytvořil slovo nové. To znamená, že kulturní svět byl dnes obohacen o novou složeninu. A Rusové zvlášť, tedy jestli docení, jak těžké je vyslovit slovo s osmi o.“

Bylo mi jasné, že Rusy jistě nenadchne spojení jména jejich největší univerzity se slovem hovno, ale na druhé straně, kdybych byl okupant a diktátor, vítal bych tak přemýšlivý porobený národ, jako byli Češi. Na co všechno ti nepřijdou u piva! Dovedou kousat, a to bolí, ale ty se přitom směješ, protože víš, že v jejich jedu je i dávka anestezie. Proto jsem si Čechy zamiloval. Naši studenti se Čechům pošklebovali (což se ovšem nikterak nevztahovalo na Češky). Oni si nás (Jugoslávce a Balkánce vůbec) naopak pojmenovali „civilizace HH“: Hrdinové Hochštapleři. Přesně tudy vedla hranice, která nás rozdělovala. My jsme v dějinách většinu svých sil vyčerpali v hrdinských činech, ale po nich jsme si nikdy nedovedli zorganizovat život. Nevytvořili jsme mýtus všedního lidského dne, i když to možná nebylo jen naší vinou. Proto jsem nakonec začal mít české lidi rád. Jejich heslem bylo: „Experimentuj až tehdy, až nebudeš mít nic chytřejšího na práci.“

Takhle viděl Československo 2. poloviny 70. let student zamilovaný jako do nejlepšího učitele do svého profesora režie Otakara Vávry, a jako do nejlepších českých umělců do trojice Vančura-Hrabal-Menzel, Emir Kusturica. Bosenský Muslim, který na studia odjel právě, když v Bělehradě umíral jeho guru Ivo Andrić – bosenský Chorvat, který se už během nelidského perzekučního utrpení bosenských Srbů od Rakušanů za 1. světové války rozhodl stát nikoli chorvatským, ale srbským spisovatelem. Dnes bydlí v Bělehradě i Kusturica, který se po válkách v Jugoslávii (ke zděšení mnohých svých nejbližších) rozhodl vzdát muslimské identity, kterou po půl tisíciletí nesla řada jeho předků, odešel do Bělehradu a stal se nově nikoli bosenským, ale srbským režisérem.

Nu, národovecky smýšlející muslimský Bosňák by si jen těžko pro svůj absolventský film vybral protifašistickou povídku srbského židovského autora Antonije Isakoviće. Pro film, který si jako cizinec-samoplátce studia musel financovat sám z nákupu desek v Západním Berlíně, kam s jugoslávským pasem mohl, a jejich následného rozprodání v Praze, s velkou pomocí herců filmu jako byl třeba Karel Augusta či velkého skladatele Zdeňka Lišky, který poskytl svou hudbu z Hříšných lidí města pražského. Za její ztvárnění pak dostal na Karlovarském festivalu svou první cenu:

 

Znal jsem nejen Guernicu, ale i jiné Kusturicovy filmy, ale jeho příběh jsem pochopil a docenil až ve chvíli, kdy jsem přečetl jeho knihu. Loni v listopadu měl 70 let a já jsem se celý rok předtím zabýval jeho odlovem k rozhovoru, jenž měl napravit faux pas, který našemu národu soustavně dělají různé smetanové Emy. Nakontaktoval jsem se na jeho přátele, vyšťoural jsem mail jeho sekretářky a dcery v jedné osobě, opakovaně jsem jí psal, a vzkázal jsem, že bych byl ochoten přijet do Srbska – ale nic. Výročí jsem prošvihl. Kuloárními kanály jsem se jen dozvěděl, že pan Kusturica píše v Řecku nový film a doprava ani doleva se nedívá.

Pak jsem si ale všiml, že (nejen) jeho literární guru, nositel Nobelovky Ivo Andrić (i podle mě největší spisovatel Balkánu – samože vedle řeckých klasiků) má letos v březnu 50 let od smrti a Kusturicův dvorní skladatel Goran Bregović pár dní nato 75 let od narození. Tak vznikl rozhlasový pořad, věnovaný sice nominálně těm dvěma aktuálním jubilantům, ale jeho svorníkem je Bosna a její dnes nejslavnější rodák jménem Emir – což arabsky znamená Kníže.

Knížetem života byl už jeho tatínek Murat. Byl z chudé, ale staré hercegovské rodiny od bývalého bosenského hlavního města Travnik, o jehož dějinách v době napoleonských válek Kusturicův umělecký guru Andrić napsal svou Travnickou kroniku, za niž dostal Nobelovu cenu. Samotným středem Andrićovy knihy jsou slova bosenského vezíra, určená francouzskému konzulovi v Travniku, v němž mu vysvětluje, že ať už je strach Evropanů z islámu odůvodněný či ne, islám nebude tím, co zničí Evropu: to ony nenasytné KŘESŤANSKÉ říše, které mezi sebou neustále bojují, si ji stačí zničit sami…

Když nastala jedna z válek, které předpovídal vezír, ta druhá světová, odešli všichni přátelé Murata Kusturici-otce do německé SS-divize Handžár, ale přemýšlivý Murat, který navíc získal vzdělání v katolických školách (které byly v Bosně nejlepší) odešel na stranu opačnou: pod velením generála Tita do hor bojovat proti nacistům. Vrátil se jako komunista a náměstek ministra kultury federativní republiky Bosna a Hercegovina. Když se Tito v roce 1948 (v předzvěsti nesmyslné kolektivizace, zavírání hranic a inscenovaných procesů) odtrhl od Stalinovy Moskvy a poslal do slavné věznice na jaderském ostrově Goli otok všechny, kteří odmítli poplivat vše sovětské, co je předtím sám léta učil milovat, ocitli se tam mnozí známí tatínka Murata Kusturici.

On ne. Snad mluvil více potichu, nebo nad ním nahoře mávli s pejorativním příslovím „V něm se pere Hercegovec s člověkem“. Tatínek zůstal i ve funkci, jen mu nezvyšovali plat a neměl žádné jiné výhody – včetně toho, že když šel jeho syn studovat do ciziny, dali mu sice povolení, ale nikoli stipedium. Malý Emir (narozený roku 1954) měl následkem toho jednoho strýčka kulturním přidělencem v řadě evropských měst (včetně Prahy) a druhého třeba generálním zástupcem firmy Philips pro Bosnu – sám ale s rodiči bydlel v garsonce v dělnické čtvrti Sarajeva jménem Gorica, plné železničářů a „indiánů“ (jak se nejen u nás říká Romům) mezi největšími vyhlášenými výtečníky čtvrti, kteří fungovali tak trochu jako parta okolo Toma Sawyera a Huckleberryho Finna. A i jinak vyrůstal uprostřed nejpestřejších křižovatek. Když tatínek Murat jednou domlouval své staré mamince, že se nesluší, aby jako předsedkyně partaje u nich v městečku nosila hidžáb, slíbila, že ho nejen odloží, ale že taky uspořádá přednášku o přežitku nošení hidžábu. Cestou na tu přednášku ji ale její kamarádka řekla, že má nejkrásnější hidžáb ve městě – a tak místo toho skončila na přehlídce hidžábů.

Anebo když se Muratův syn Emir ženil, jeho svatbu zdobil otcův přítel, jehož příjmení figurovalo už v Andrićově románu Travnická kronika, který se odehrával 200 let předtím. Po obvodu stolu seděli bývalí i budoucí soudruzi – v jeho čele však seděl „begovský syn“ (šlechtic) Hafizadić…

Lepší podhoubí pro zrod „jugoslávského Hrabala“, magického realisty, jehož styl se mezi našimi filmaři dá přirovnat snad jen k Juraji Jakubiskovi (jehož rusínsko-slovenské kořeny ho už taky řadí k temperamentu Balkánu) by se nedal vymyslet. Na rozdíl od „pelíškovského“ dětství našich rodičů ale kromě západní kultury (která byla v Titově Jugoslávii přístupnější – můj otec tam o prázdninách viděl všechny bondovky) bylo v tom Emirově projevem „rebelství“ obdivovat také vše sovětské. Pokud u nás byl na zakázaném plakátě teenagerů Mick Jagger, v Jugoslávii byl na tom plakátě „Jaggerův bratr“ Jurij Gagarin. (Zakažte něco – učiníte to přitažlivým. Znáte to, Obecná škola – „Nelízejte namrzlé zábradlí…“)

Jiří Menzel charakterizoval Hrabala jako autora, kterého na kterémkoli místě otevřete, máte hotový scénář pro film. Když čtu knihu Emira Kusturici, nedivím se, že je filmař, protože je to s ním taky tak. Má nejoblíbenější scéna z díla Emira Kusturici je onen obraz z filmu Otec na služební cestě, v němž je pohřbíván významný příslušník jugoslávské strany a padne návrh, aby rakev zahalili rudým praporem. Pak někdo, kdo nebožtíka znal, připomene, že ale přece chodil do mešity (v Bosně se říká spíše džámije), a tak by bylo záhodno zahalit rakev po islámsku – zeleným praporem. Nakonec se dohodnou na rudém praporu – ale otočí nebožtíka na východ k Mekce.

Mimochodem: právě tento film byl po návratu tím, s nímž měl Kusturica největší potíže, protože pojednával právě o období Titova odvratu od Stalina. Pod vlivem perestrojky v SSSR se sice po Titově smrti mohlo mluvit o lidech, kteří byli za Tita zavření – ale nebylo záhodno ve filmu mluvit příliš dobře o SSSR... Po dlouhém schvalovacím řízení mohl Kusturica natočit film, snímaný jeho dvorním kameramanem, Slovincem Vilko Filačem, kterého v Praze potkal hned první den na koleji Hradební – a napsaný jeho dětským muslimským kamarádem, scenáristou Abdulahem Sidranem. Za něj dostal Zlatou palmu v Cannes (a pak další čtyři za další filmy).

Když si Kusturica jel do Benátek pro Lva za svůj předchozí film Vzpomínáš na Dolly Bell? (pak dostal opět další čtyři lvy), projevil jeho syn Stribor (kterého má s manželkou Majou, dcerou Srba a chorvatsko-slovinské matky, takže Stribor má v sobě kromě Makedonie celou bývalou Jugoslávii) strach, aby onen lev nesežral jejich psa. To se nestalo, ale objevil se drak rozdílnosti, který sežral nejedno přátelství. S kameramanem Vilko Filacem natočil Kusturica i svůj jediný americký film Arizona Dream, v němž poprvé zářil Johnny Depp (načež byl v USA vyzván „spolužákem“ z FAMU Milošem Formanem, aby převzal jeho třídu režie na newyorské University of Columbia, což se ctí přijal – ale do Hollywoodu se už vrátit nechtěl).

Pak spolu ještě dodělali film Underground (o tom, jak šéf jugoslávské partyzánské brigády, která v podzemí vyrábí zbraně, mystifikuje své kolegy že nacisti jsou stále tu, a tak zůstanou v podzemí až do roku 1991 – kdy nahoře skutečně zuří další válka, v níž figurují další nacisti…), když temperamentní Kusturica (jak by řekl temperamentní Valach Polívka) na festivalu „rozhodil sandál“ jistému novináři a klidný Středoevropan Filac, který toho byl svědkem, se rozhodl, že s ohněm jménem Kusturica už nechce nic mít.

 

„Ivo Andrić, Emir Kusturica, Goran Bregović okolo Bosny. Autor koláže Tomáš Koloc“

Dvorní scenárista Abdulah Sidran se s Kusturicou rozešel už dříve – z právě opačného důvodu: vyčítal mu, že v sobě nemá dost temperamentu, aby v genocidní válce podpořil svůj bosenskomuslimský národ a že se dokonce odstěhoval do hlavního města Srbů, národa, který na jejich společných krajanech provedli nejhorší genocidy. Sidran si neuvědomil, že Kusturica nikdy nenadržoval žádnému národu, ale zastával se těch, na nichž genocida byla prováděna – a ti byli hojně zastoupeni mezi všemi národy. Posledními oběťmi tragédie jménem válka v Jugoslávii byli ti, kdo v Jugoslávii jako poslední zůstali – 1500 Srbů a Černohorců, zabitých v roce 1999 silami NATO během slavného (bohužel i Václavem Havlem slavně schváleného)„humanitárního bombardování“. Za nimi (a za svou tetou, za níž celé dětství jezdil) se vydal do Bělehradu a už tam zůstal. Jeho bývalý dvorní scenárista, Muslim Sidran, to komentoval metaforou, hodnou literáta: „Emira zabili v 90. letech doma v Bosně ve válce, v Srbsku se za něj vydává dvojník.“ Nebylo to ale tak. První kořeny svého rozhodnutí odejít z rodné země, víry i národa, učiněného už v rodném Sarajevu, popsal Kusturica ve své knize:

V prvních demokratických volbách Muslimové, Srbové a Chorvati převálcovali nás občany, kteří jsme věřili, že je na Balkáně možné být i občanem. Vyhráli. Bosenský lid si vybral nacionalistické politické strany a vydal se tak zkratkou, vedoucí rychle a zaručeně k válce. Markovićovi reformisté, které jsme podporovali my, partyzánské děti, odešli z voleb na hlavu poraženi. A přitom všichni známi, tak zvaný městský lid obecný, přísahali, že dali hlas Markovićovi. Ve skutečnosti se ale báli přiznat, kam je táhne srdce, anebo že jejich ruku vedl strach. Jenom jeden srbský stavební podnikatel z Pale byl u sklenky v Korze nebývale upřímný.

„Koho jsi volil, Vukoto?“ zeptal jsem se.

„Kamaráde, zavřeli mě do té ohrádky, ruka užuž kroužkovala reformisty Kecmanoviće a Sidrana, ale srdce poručilo tužce cuknout na druhou stranu a já zakroužkoval Karadžiće.“

Život v demokracii otevřel nové rány, aniž by staré byly zaceleny. Národnostní vášně se rozhořely naplno. Napětí se stalo součástí každodenního života jak pro ty, co volili, tak pro ty, které politika nezajímala. Ale lidi jsou jen lidi, zvyknou si na všechno a leccos spolknou. Srbové nechtěli za žádnou cenu pryč z Jugoslávie, Muslimové jako většinový národ měli za to, že stát patří jim, jenže zapomněli, že v takovém státě nechtějí žít nejen Srbové, ale ani Chorvati, kterým to zas připomínalo Jugoslávii, z níž se chtěli dostat. Ideální situace pro někoho zvenčí, který vyřešil všechna jejich dilemata. Válka už zuřila v Chorvatsku, ale většina Sarajevanů pořád tvrdila, že:„Tady válka nebude, člověče, není důvod.“

Přesto jsem v roce 1990 zažil setkání, které se ukázalo být předzvěstí válečného byznysu. Jistý Omerović z visocké Horní ulice se ke mně přitočil, když jsem si na trhu kupoval pečivo.

„Ty jsi Upírův kámoš?“

Myslel tím gaunera, který měl hospodu v centru Visokého a který kvůli popáleninám utrpěným při dopravní nehodě opravdu vypadal jako upír.

„Jo,“ odpověděl jsem a on spiklenecky pokračoval:

„Povídal Upír, že bys měl zájem o jistý hračky, který já taky sbírám.“

Na můj nechápavý pohled šeptem upřesnil: „Kalašnikovů mám jak nas.áno.“

Zavedl mě k sobě domů, vešli jsme do sklepa a tam pod vojenskou celtou ležely desítky dřevěných beden plných automatických pušek. Ten odpudivý chlap nežertoval.

„Však my jim ukážem, zm.dům, když na to přijde. Pobijem je všecky, srbský četniky i chorvatský ustašovce.“

„Dám ti vědět přes Upíra, až seženu prachy,“ vypravil jsem ze sebe a koukal ze zatuchlého bosenského sklepa co nejrychleji vypadnout.

„Jsme našinci, brácho, dám ti kus za sto pade. Jinde bys vypláz tři stovky, tak si to spočítej,“ hučel do mě, když mě vyprovázel ze dvora. „Takový zboží nikde neseženeš, to ti garantuju. Ale jazyk za zuby, brácho! Na náboženství nezáleží, hlavně že jsme Muslimové, ne?“ chechtal se.

„Domluvím se s Upírem a ozvu se ti, jen co mi pošlou prachy za film, určitě se dohodnem,“ zopakoval jsem, aniž bych měl v úmyslu ještě někdy zavítat na tenhle dvůr, a s lehkým mrazením v zádech jsem pospíchal domů...

Ve festivalové vesnici, kterou jako si správný exulant vystavěl v Srbsku na dohled od bosenské hranice (vzpomínáte na Karla Kryla, jak si zhnusen vývojem ve vlasti koupil v 90. letech v Bavorsku dům – ale koupil si ho 10 kilometrů od hranic české Šumavy?) a kterou původně nazval po svém humanistickém spisovatelském vzoru ANDRIĆgrad, zapsal Kusturica druhou, lidštější verzi této doby počínající války:

Srb Njego Aćimović strávil první dny války vystrašený a zabarikádovaný ve svém gorickém bytě v sarajevské Kalemově ulici 2. Lekal se každého hlasu, který se ozval na schodišti. Telefonické výhrůžky a nadávky byly stejně jako noční bouchání do dveří běžnou rozcvičkou těch, kteří si dělali zálusk na jeho byt. Neslavil sice pravoslavné svátky, ani nedodržoval jiné srbské obyčeje, ale věděl, že to ho nespasí. Zachránil ho kamarád, který kličkoval mezi kulkami odstřelovačů a nosil mu jídlo.

Njego Aćimović byl v naší partě nejslabší a Fahrudin Hadžiosmanović, zvaný Paša, nejsilnější. Jejich přátelství teď psalo příběh, kterému se světové televizní stanice vyhýbaly. Njego si dlouho myslel, že to jen někdo imituje Pašův hlas, a tak otevřel, teprve když viděl kamaráda kukátkem ve dveřích. Přítomnost hromotluckého přítele v něm vyvolala pocit bezpečí, zapomněl i na hlad, který ho trápil v minulých dvou dnech.

„Co je, četniku, snad ses mi tu nepos.al, koukni se do gatí!“ utahoval si z něj Muslim Paša, a pak se dva váleční kámoši vydali společně do krámu pro chleba. Šli kolem fronty, která už dlouho čekala, až přivezou nějaké potraviny. Když Paša zahlédl, jak po nich neznámý chlápek zle kouká a odfrkuje, vrazil mu preventivní facku a zavrčel: „Hej, srágoro, mám tě zmalovat, že tě vlastní máma nepozná? Proč jsi mlátil do Njegových dveří?“ a nandal mu, co se do něj vešlo.

Paša tak dal všem jasně najevo, co je čeká, když sáhnou na byt nebo na život jeho kamaráda.

Jinak tomu ani být nemohlo, protože tihle dva to dlužili svým vzpomínkám. Nemohli přece zapomenout, jak se rodilo a utužovalo pouliční kamarádství, jak se spolu učili pravidlům chování a morálce ulice.

Proč by totéž udělal Njego pro Pašu, kdyby Gorica ležela na srbském území?

Protože je spojovaly nezapomenutelné ztřeštěné kousky z časů, kdy jsme vykrádali trafiky v Zaostrogu a pak prodávali žiletky a žvýkačky na plážích Makarské riviéry (z toho se dalo žít u moře celé týdny, a moře – to byl náš elixír života). Protože jim z paměti nikdy nevymizí vzpomínky na bitky o prvenství na plážích a tancovačkách kolem Tučep, kdy každé vítězství přinášelo slastný pocit převahy a triumfu, tolik potřebný v dospívání. Při všech těch šarvátkách, ať už rány rozdávali nebo dostávali, však nikdy nezapomínali, že kamaráda nesmíš za žádnou cenu nechat ve štychu. Obětovat se a nikdy nebýt bezcharakterní ku.va stálo nad všemi zákony.

Má tenhle dvojpříběh zapsaný umělcem, který na přelomu tisíciletí prohlásil, že po staletích navazuje na své předky z doby před islamizací, dal se pokřtít pravoslavným jménem Nemanja a prohlásil, že od nyní je Srb, nějaký smysl pro naše české publikum? Může nám, v jiných poměrech, nějak pomoct vyprávění o čtyřech národech tří náboženství, kteří se mezi sebou zabíjeli, ačkoli mají jen jeden jediný jazyk, načež si každý nárůdek dnes snaží vycucat si z prstu nějakého nářečí svůj „samostatný“ spisovný jazyk, který bude sice i nadále slovanský, ale nacionalistický Chorvat bude tvrdit, že on je krví Ital, zatímco Bosňák bude tvrdit, že je krví Turek a budovat další rezortovou no-go-zónu, kam nemuslim nesmí vstoupit?

 

Pro mě jako Čecha to vyprávění smysl má. Nejen proto, že si lze vybrat ze dvou životních postojů: jednoho „chciválka“ a jednoho „chcimíra“ z téhož národa. Taky proto, že v příběhu umělce, o němž se v dobrém nesmí psát nejen v jeho vlasti, bosenské Chorvatsko-muslimské federaci (v druhé části Bosny, Republice srbské v Bosně, o něm píší a dokonce tam občas točí, ale přesto se tam nepřestěhoval – je to totiž země na jeho umělecké srdce příliš nacionalistická), ale musí se o něm mlčet i v zemi, v níž vystudoval, České republice – v tom spatřuji paralely k mnohým českým osobnostem kdysi veřejným, dnes méně či více zakazovaným. V první řadě k Jaromíru Nohavicovi, který se také stal personou non grata, jíž se šmahem v CR i Polsku ruší koncerty jen proto, že (stejně jako Kusturica) nevrátil ruskou Puškinovu cenu, kterou dostal nikoli za něčí válku a genocidu – ale za své umění (které notabene vždy hlásalo jen mír). Mezi těmi dvěma je jen jediný rozdíl: Jaromír Nohavica žije v České republice, a tak si nemůže dovolit tak otevřeně nazvat to, co Emir Kusturica bez skrupulí nazývá (Jaromír to však o to víc lyricky dělá ve svých písničkách). Bůh zaplať za ně dva – ačkoli se mi někdy zdá, že bychom potřebovali víc takových temperamentních těšínských Šlonzáků a zahraničních absolventů FAMU, kteří nám Čechům, kteří si zvykáme i na smrt, připomínají, abychom v jarmarku multikulturních kouzelníků a dekonstruktivních prodejců války nevytrousili národní stříbro lidství Vančury, Hrabala a Menzela:

Po strastech balkánských válek končících bombardováním Srbska jsem začal trénovat zapomínání, nebo aspoň potlačovat zneklidňující myšlenky. Přišel mě jako host filmového festivalu v Andrićgradu navštívit filmový agent Jonathan, který se v devadesátých letech pohyboval po Hollywoodu. Ten mi připomněl, že existuje i zapomnění, k němuž lze dospět ignorováním pravdy. Jednou si v televizi pustil ruský program v angličtině a nevycházel z údivu. Vysílali dokumentární film u příležitosti bije proti nacismu a po jeho zhlédnutí přiběhl rozčilený Jonathan ke mně domů:

„Já myslel, že od nacismu jsme Evropu osvobodili my, Američani, ale podle ruské televize by to bez Rusů nešlo!“

„No, Rusové v té válce přišli jen o dvacet pět milionů lidí, co to je?“ pokusil jsem se příteli přiblížit historickou pravdu anekdotickým odlehčením. „Zapomeň na pravdu, kterou jsi teď slyšel. Protože kdybys o tom začal uvažovat, ta bys musel poslat do opravy všecky svoje vědomosti i myšlenky, a to by mohlo skončit mentální poruchou. Tak raději žij s tím, čemu se říká pravdy, na které sis zvykl,“ poradil jsem mu přátelsky a on se jen usmál, protože mi nerozuměl.

A to na tom byl Jonathan ještě dobře. V době našeho dospívání mládež na hlavních náměstích New Yorku, Londýna a Paříže čekala ve frontách na nové desky Beatles, Springsteena, Dylana. Dnes mladí nečekají na autorská díla hrdinů, kteří zpívají o lásce a svobodě a kteří se bouří proti nespravedlnostem. Čekají na mrtvou věc. Na nový iPhone…

Přestože patřím k těm, kdo věří, že zapomínání je spásnou cestou k přežití, chci se distancovat od těchto technik zapomnění. Dnes totiž spousta lidí vyznává slepičí model a pamatuje i jen to, co se odehrálo mezi dvěma krmeními. Nahrává jim i to, že zapomnění vytvořilo i teorii o „konci (dekonstrukci?) dějin“, která zavládla světu v devadesátých letech. Zbubnovávači globálního liberálního kapitalismu nám tehdy začali radit, abychom se vzdali víry ve svou kulturu a identitu a nechali se unášet vírem technologické revoluce, která bude řídit celý náš osud, stejně jako se trh stane regulátorem nejdůležitějších událostí našeho života. Tato zpupnost mě vyprovokovala vyrovnat si (v této knize) účty i s tou nejbolavější pamětí a zároveň fenoménem (řízeného) zapomnění…

Zdroj recenze:

Kusturica, Emir: Kde jsem v tom příběhu já?, Freytag & Berndt Praha 2012.

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Emir Kusturica,