O německé okupaci – hubu drž! Svět Tomáše Koloce
komentář
18.03.2025
Foto: Wikimedia Commons / Bundesarchiv, Bild 183-2004-1202-505 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de / curid=5348404
Popisek: Adolf Hitler na Pražském hradě
Musím se omluvit za změnu – ale nešlo to jinak. Původně jsem čtenářům své rubriky na dnešek slíbil závěr dvojdílného seriálu ze života bosenských géniů (o Emiru Kusturicovi). Ten bude příště. Protože jsem si 15. března otevřel české noviny…
„Pokročilá“ debata
S četbou českého tisku jsem začal v Deníku N. Na síti… Spisovatelka Pavla Horáková (narozena 1974) o posledních letech minulého režimu napsala: „Pokud člověk nebyl v disentu, kolaborovali jsme všichni, i ti, kterým nebylo ani patnáct.“
Nevydržel jsem a skrze sociální síť oslovil přímo autorku: „Paní Horáková, víte, že se trápím daleko víc tím, že dnes kolaboruji s válečným kapitalismem, než že jsem v jedenácti tak zvaně kolaboroval s perestrojkovým socialismem, kde pro nás bylo úplně absurdní si představit, že by někdo neměl na oběd ve školní jídelně, nebo že by Srbsko bojovalo s Chorvatskem či Ukrajina s Ruskem? A když vidím, kam to všechno došlo, zcela vážně se trápím i tím, že jsem kdy jako novinář publikoval v Deníku N…“
Pak jsem postoupil dál – na rozhovor s Marthou Issovou. Zarazil mě už název: „Největší obavy mám z Ruska, občas mě zachvátí panika...“
„Další politizující herečka…“ načal jsem po přečtení svůj komentář a pokračoval: „Marthy Issové si vážím zejména v komediálním žánru. Kupříkladu Churchillovu hru Natěrač jsem viděl už víckrát v různém obsazení a žárlivou manželku Marcii zahrála ze všech nejlíp. Když ale začne o politice, vždycky mě přiměje si vzpomenout, že její babička byla křesťanka, žijící v Sýrii. Přišlo mi divné, už když ji Martha Issová před lety přemlouvala, aby v ČR nevolila levici… Když teď v Sýrii po svržení prezidenta Asada islamistickou juntou probíhá konečná genocida křesťanů a dalších náboženských menšin, přijde mi zase divné, že vnučka tamní křesťanky má největší obavy – právě z Ruska. Ze země, která Bašára Asada a jeho nábožensky tolerantní vládu v Sýrii držela, dokud to jen šlo ...“
„Pro mou generaci jsou Rusáci příslušníci armády, která nám v roce 1968 na svých tancích přivezla beznaděj a na další desetiletí nám zk*rvila životy,“ namítla pod článkem jiná diskutující.
„Pro generaci mých rodičů také,“ přisvědčil jsem. „Ale ti něco věděli o složitosti dějin. Věděli, že nebýt téže armády o 23 let dřív, žádní Češi, Slováci, Poláci by dnes už neexistovali. Heydrich, který měl plán vyhlazení Slovanů na starosti, a také ho vypracoval, to před svou smrtí řekl jasně.“
Diskutující (zřejmě duchovní příbuzná profesorky Danuše Nerudové) oponovala: „Kdyby nás vítězné mocnosti na Jaltě nezahrnuly do sféry Stalinova impéria, nemuseli Američani trčet v Plzni a my čekat, až nás laskavě dorazí osvobodit Rusáci.“
Má odpověď na „moudrost“ takového zrna si už žádala být více komplexní: „Podívejte se, prosím, na mapu. K tomu aby Sověti od Baku a od Moskvy, kam byli Hitlerem zatlačeni, vůbec dorazili na území ČSR, muselo padnout kolem 11 milionů rudoarmějců – a příslušný počet vojáků naší, polské, ba i německé antifašistické východní armády. Nebýt jejich obětí na obrovských pláních východní Evropy (které mimo jiné vázaly Hitlerovy síly), anglosasko-francouzsko-spojenecké síly by se nikdy nemohly vylodit v Itálii ani v Normandii. A co se týká našeho území: i kdyby Patton nezůstal stát v Plzni, osvobodil by jen Čechy: Sověti s Rumuny, Poláky a Svobodou už v té době osvobodili celou Moravu. Jen na území ČSR při osvobození padlo 140 tisíc Sovětů, 33 tisíc Rumunů, 3 tisíce Svobodových Čechoslováků, 116 Američanů a desítky Poláků a Pattonových belgických střelců. Aby padl Hitler, mohli dokázat jen společně. To si ale člověk, který čerpá jen z dnešního oficiálního pohledu, těžko uvědomí. Dnešní doktrína nechce, aby země spolupracovaly – chce, aby se nenáviděly a válčily.
Zapomenutý 15. březen
Znovu připomenu, že tuto diskuzi jsme vedli 15. března – na 86. výročí zatím největšího neštěstí našich národních dějin, kdy vojska Hitlerova Německa dokončila naši okupaci spolknutím české části Háchova pomnichovského zbytkového Československa. Tato okupace a rozbíhající se německá válka následně vedla k násilné smrti celkem asi 545.000 občanů desetimilionové První Československé republiky (počítaje v to i 180 tisíc sudetských Němců, kteří ve válce padli za Hitlera – což je desetkrát víc, než počet všech sudetoněmeckých obětí poválečného divokého odsunu). Přes to všecko se ale (jak jsem dohledal) o této „předminulé okupaci“ zmínila pouze tato česká média: Lidové noviny, Aktuálně.cz, Břeclavský deník a v jedné dílčí reportáži Česká televize.
Když jsem četl ony články (televizi doma nemám, ač si ji brzy budu muset platit) vydané, aby se neřeklo, jaksi na okraj, v duchu jsem si přišel jako Cimrmanův vizionář, který hledí do budoucnosti a vidí, co bude, až 21. srpna 2025 nastane 57. výročí okupace ČSSR vojsky pěti armád Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem (dnes se skoro vždy píše „ruská okupace“ – ačkoli obě hlavy tehdejšího SSSR, faktická i papírová, Brežněv i Pidhornyj, ba i ministr obrany SSSR Hrečko a velitel zásahu Pavlovskyj, byli Ukrajinci).
Ano, oběti na životech tato okupace taky přinesla, i když jich bylo tisíckrát míň než té první – stála celkem asi 300 životů, do nichž kromě 137 přímých obětí okupace počítám i 30 protestních sebevražd, 5 mrtvých během potlačení demonstrace na první výročí okupace, a oběti toho, že v následku okupace byly v říjnu 1969 opět zavřeny hranice, na nichž během své emigrace násilně zahynulo přes 100 lidí.
V srpnu ale uvidíte ten propagandistický nepoměr...
V médiích nebude slovo o ničem jiném, než o okupaci – ale pozor, aby zároveň nepadla ani zmínka o Pražském jaru, kvůli kterému (s vědomím amerického prezidenta Johnsona, kterého informoval tehdejší velvyslanec SSSR v USA Dobrynin – jejich rozhovor v roce 2018 poprvé vydal časopis Reportér) tehdy přišli. Spojeným státům se tehdejší čs. ideál třetí cesty a neutrality ve skutečnosti taky nehodil – protože to byl pokus o soužití demokracie se socialismem starého střihu (který nevěděl, co je woke a gender, zato zajišťoval právo VŠECH na práci, výživu, bydlení, zdravotní péči, vzdělání, kulturu a sport). A toho se náš dnešní oligarchický režim bojí jako (doplň si každý sám).
Úřední dopis
Jeden z důvodů, proč se dnes nehodí psát o nacistické okupaci naší země je, že šťourové, které by napadlo porovnat oficiální doktrínu tehdy a dnes, by mohli vyšťourat i tenhle úřední dopis. Zkuste v něm zaměnit přídavné jméno „německý“ za „evropský“ a zamyslete se jestli vám to něco nepřipomíná:
„Říšské ministerstvo propagandy, Berlín, 1. listopadu 1942
Věc: kulturněpolitické informace
Z udaného důvodu se poukazuje na to, že část novin vycházejících v Říši vykazuje v souvislosti s českými kulturními otázkami naprosté nepochopení pro německé postoje vůči Češstvu. Pro zacházení s těmito otázkami platí následující ustanovení:
1. Zásadně je nežádoucí jakýkoli důraz na českou svébytnou – tedy od německé se podstatně lišící – kulturu.
2. Zdůraznění slovanského charakteru české spojitosti např. s Rusy, Poláky a jinými slovansky mluvícími národy je třeba se vyhýbat.
3. Historicky je nežádoucí zmiňovat se o jakýchkoli událostech, kdy Češi stáli proti německé říši – husitské hnutí, panslavismus, legionáři, ČSR atd. –, což je povoleno pouze s odpovídajícím komentářem, osvětlujícím tyto epizody jako scestné.
4. V pozitivním světle je vždy záhodno vyzdvihovat přináležitost Čechů k německo-evropskému kulturnímu okruhu. Při každé příležitosti musí být zdůrazňováno dalekosáhlé ovlivnění české kultury německou kulturou, ba její závislost, obzvláště také německé kulturní výkony v česko-německém prostoru a jejich působení na kulturní činnost Čechů.
5. Vždy je záhodno brát zřetel na to, že Češi sice mluví slovanským jazykem, patří ale jinak následkem jejich staletého soužití s kulturně nadřazenými německými kmeny v německy řízených říších zcela k německému kulturnímu okruhu a nemají téměř nic společného s jinými slovansky mluvícími národy.
6. Historicky je třeba vždy vyzdvihovat doby a osobnosti, ve kterých Češi hledali a nacházeli připojení na německou kulturu – svatý Václav, doba Ferdinanda I., Rudolfa II., český barok atd.
Dietmar Schmidt vlastní rukou“
Medvědí srdce
S blahou pamětí televize Nova 90. let, která každé televizní noviny končila zvířátky, zakončím článkem, který jsem ten den četl v deníku Aktuálně.cz. Jmenoval se „Neberte nám medvědy, žádá památkáře Český Krumlov. V příkopech trpí, míní aktivisté…“ Tam jsem se, když došlo na to, co k otázce řekl „kurátor chovu savců v Zoo Brno, pan M. Bernardy...“ zastavil na jeho jménu. Jako vášnivý onomastik (badatel v oboru původu příjmení) a symbolik jsem se okamžitě rozhodl, že na názor pana kurátora určitě dám. Pokud příjmení muže, který se v Zoo stará o medvědy, znamená „osoba medvědího srdce“, pak je to člověk na svém místě.
Z těch, s nimiž jsem se ve výroční den nejhorší okupace našich dějin setkal, vůbec jediný.
Zdroje: dopis z publikace editorky PhDr. Evy Hahnové, Ph. D., LSE: Od Palackého k Benešovi (Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích), Reportér, Deník N, Aktuálně.cz, Břeclavský deník, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc