V čem se nedomluví Američan, Kanaďan a Evropan (nejen v kauze Trump). Svět Tomáše Koloce
komentář
11.03.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Sněhový hotel
Kulturní bariéra je kulturní bariéra, pomyslel si pan Huml. Zlatá doba ledová…
Je to už nějakých 15 let, co si píšu s americkými příbuznými z větve našeho rodu, která odešla do USA roku 1904, vedena Kolocem-vynálezcem prvního traktorového motoru, který si myslel, že v Americe zbohatne. Což se stává jen nemnohým a ani jemu se to nestalo. Americká větev našeho rodu přesto zrodila lidi, kteří naše příjmení proslavili v celém USA a které tamní rodina velmi uctívá: písničkářku, která vystupovala i s nobelistou Bobem Dylanem, člověka, po němž se jmenuje část Antarktidy, kterou ze svého vrtulníku zmapoval, ba dokonce i personálního šéfa Hillary Clintonové ve volbách 2016 proti Donaldu Trumpovi. A v tom posledním bude asi ten kámen úrazu…
Americká část mé rodiny Donalda Trumpa zkrátka nesnáší a odmítá mu přiznat jakékoli pozitivní zásluhy. A jeho podíl na jednáních o tom, zda se z války na pomezí Ukrajiny a Ruska (která svými 11 lety vyrovnala Vietnam) konečně vyvine mír (což chce Trump) nebo třetí světová (k níž, jak to dnes vypadá, směřuje vedení EU a UK) je vůbec to poslední, co by zajímalo mé americké příbuzné. Není divu – jsou občany země, která na vlastní kůži (tedy na vlastním území) zažila poslední válku před dávnými 160 lety – tu občanskou. Druhou světovou válku v U. S. tichomořských koloniích, které Američané sami krvavě okupovali na konci 19. století, do toho nepočítám…
Abych (když už na rozdíl od Donalda Trumpa nemám prostředky vyjednat mír mezi Ruskem a Ukrajinou) alespoň podpořil mír mezi sebou a svou americkou rodinou, poslal jsem tomu, s nímž si z amerických Koloců píšu nejvíc, tedy bratranci Davidovi, svůj humorný příspěvek na téma válka proti Dánsku, který jsem už publikoval i v této rubrice. Pojednával o tom, že zatímco prezident Trump chce užuž obsadit Grónsko, já jsem si vzal na paškál jiný dánský ostrov: od polského pobřeží (momentálně zamrzlého) Baltu jen 100 kilometrů vzdálený dánský Bornholm. Pročež se, podpořen Donaldem Trumpem, pokusím o to, co kdysi nedokázali husiti (kteří svou nejvzdálenější spanilou jízdu ukončili na polském baltském pobřeží) = suchou (respektive ledovou) nohou anektovat Bornholm:
Tady se ale asi projevil fakt, že američtí Kolocové a Kolocky si za 121 let v USA ženili zejména s Němci a Němkami – bratranec David můj vtip vůbec nepochopil. Zeptal se mě, zda hodlám Trumpa podporovat i v jeho expanzionistické politice. Vysvětlil jsem mu (což je smutná smrt každého vtipu…), že jsem svou legráckou chtěl vyjádřit pravý opak – a abych explicitněji vyjádřil svůj postoj k Trumpově záměru na anexi Grónska, Panamy a Kanady, odpověděl jsem na jeden z aktivistických statusů, které si v těchto dnech mezi sebou posílají liberální Američani. Zněl:
Na podporu Kanady napiš, co Kanada má a USA to postrádá…
Napsal jsem:
„Především má na rozdíl od USA svobodu od hegemonie globální anglosaské kultury. Má totiž dvojjazyčnou kulturu, a tím i respekt k jiným kulturám, které pro Kanadu nejsou jen folklorem, ale partnerem. Kanada rozdává státní ceny i spisovatelům a překladatelům, kteří tvoří ve svých menšinových jazycích (mimo angličtinu a francouzštinu), jako byl spisovatel Josef Škvorecký, který svá největší česká díla napsal v Torontu, a překladatel z japonštiny Antonín Líman, který dosud skrytá místa klasické japonské kultury anglicky ale i česky mluvícím odhalil ve Vancouveru. To z Kanady, ne z USA, zakoupila a na americkém kontinentě distribuovala québecká producentka Marie Desmarais československý film Obchod na korze, aby hned následujícího roku poté, co byl natočen, mohl dostat Oscara. Ten samý rok jsme v Kanadě, na světové výstavě Expo´67 v Montréalu taky dostali zlatou medaili za Kinoautomat – a teprve pak první tento multimediální program v dějinách zakoupila americká města San Antonio a Spokane a japonská Ósaka. To v Kanadě, ne v USA, pokračuje v díle svého geniálního otce Karla Zemana (autora prvního „dinosauřího“ filmu Cesta do pravěku či protiválečné Bláznovy kroniky) animátorka Ludmila Zemanová. V rodné Kanadě, ne v USA, překládá z češtiny Paul Wilson, anglickojazyčný překladatel Hrabala, Škvoreckého, Bondyho, Klímy, Lustiga, Havla... A byla to Kanada, která v roce 1999 jako svou nejrozlehlejší federativní jednotku (a třetí nejrozlehlejší federativní jednotku na světě – po ruské republice Jakutsko a australském státě Západní Austrálie) vyhlásila domorodé teritorium Nunavut, kde si tamní původní národy vládnou samy. (Což, mimochodem, je v USA naprosto nemožné – tamní indiánské pidirezervace jsou leda tak turistické Disneylandy…)
To do Kanady utíkali i američtí rekruti během přiblblé 11 let trvající války ve Vietnamu (jejíž hrůzy ze strany USA ve svém důsledku přinesly jen to, že je dnes celý – nejen Severní jako na počátku války – Vietnam dodnes zarytě komunistický). Ano, je to tak, utíkalo se nejen do USA, ale i z USA...
Vztah Kanady k menšinám je nicméně nejen vřelý, ale i rozumný. Během tak zvaného Arabského jara po roce 2011, které Evropu zaplavilo příchozími z Levanty a Afriky a rozvrátilo veškerá imigrační pravidla, a proti kterému si USA (dávno před Trumpem) vybudovala skutečnou i pomyslnou zeď. Na rozdíl od jejich extrémů uměřená Kanada jednoduše poslala do blízkovýchodních uprchlických táborů pár letadel s lékaři, psychology, sociálními pracovníky a překladateli, kteří pro azyl ve své zemi vybrali jen ty, kdo byli opravdu pomoci potřební – nikoli nebezpeční. A ty, které pečlivě vybrali, si tím letadlem pak rovnou přivezli.
Důsledkem je to, že tamní směs celosvětových genů, jejichž mísení kanadská kultura nepodporuje bezhlavě, o to víc však podporuje jejich rovnost a národní svébytnost, přinesly světu největšího technického revolucionáře Edisona i profesora Bentinga, který objevil lék, jejž, obávám se, bude časem potřebovat většina Severní polokoule (inzulín) – a taky mého nejmilovanějšího básníka v próze Kerouaca, humoristu Leacocka a písničkáře Cohena, zpěváky Anku, Bublého a Dionovou, či herce jako Fox, Carrey, Aykroyd – ale taky Christophera Plummera, který si v roce 1969 dovolil přijmout druhou hlavní roli v sovětském protiválečném filmu Waterloo, který režíroval Sergej Bondarčuk (1920 – 1994) – rodilý Ukrajinec, který celý svůj herecký a režisérský život absolvoval v ruštině a v Moskvě, pročež se jeho filmy na současné Ukrajině nesmějí promítat a jeho jméno zmizelo z učebnic. Aby se neřeklo: kromě oscarového Kanaďana Plummera (v roli maršála Welingtona) v tom filmu účinkoval i legendární (později dvouoscarový) rodilý Američan Orson Welles (Ludvík XVIII.), který tou dobou už ale 20 let pobýval v evropském exilu, kam ho vyhnal senátor McCarthy (placený tehdy Trumanovým kabinetem za tentýž hon, za který u nás dnes profesor Fiala platí plukovníka Foltýna: najdi černou ovci a čarodějnici…) Pokud jde o velké Kanaďany, nesmím zapomenout na nejen herce, ale i mírového aktivistu jménem Donald Sutherland, který hrál hlavní roli Hawkeyeho Pierce, ba podílel se i na scénáři pilotního filmu pozdějšího projektu M.A.S.H. Jediného amerického seriálu, který nejen snáším, ale kterého si vážím a který nade vše miluju...
Jistěže každý den není posvícení, a pravou tvář současné Trudeauovy kanadské vlády ukázalo nedávné období kanadského covidového fašismu, kdy byly demonstrujícím proti bezhlavému očkování a lockdownu policií zabavovány předměty denní potřeby, a každý, kdo jim je doplnil a podal jim třeba jen hrnek vody, se tím vystavil soudnímu postižení. Tato logika nám Čechoslovákům svého času připomněla logiku heydrichiády. Ale i přes to, koho má právě u moci, pro mě tou přitažlivější Severní Amerikou zůstává svobodná a Spojenými státy neokupovaná Kanada.“
Na Great America nesahej
Jenomže – to jsem si nadrobil! Chtěje podpořit Kanadu proti jejímu „orálnímu okupantovi Trumpovi“ jsem amerického bratrance Davida spíš naštval. Ukázalo se, že jako každý správný americký „demokratický“ politik, který sice celý život dělal stejnou okupační a oportunistickou politiku jako Trump, jen ji na rozdíl od Trumpa obaloval do lidskoprávních futrálů, tak i můj bratranec David sice nenávidí Trumpa a v boji s ním Kanadu rád podpoří - ale stejně jako Trump si nenechá sáhnout na svou „Great America“. Tak jsem se Davida dozvěděl zejména to, co na Kanadě NEMÁM mít rád:
„Po celá desetiletí kanadská vláda unášela domorodé děti po tisících jejich rodičům a kmenům, aby je umístila do převýchovných táborů, a když se pokusili mluvit svými rodnými jazyky, ti, kteří se nechtěli přeměnit na tzv. dobré křesťanské Kanaďany, v těch táborech zemřeli. Stále se tam objevují jejich neoznačené hromadné hroby. A obyvatelé francouzské kolonie Akádie ve východní Kanadě byli po vítězství Britů hromadně vyhnáni až na jih do Louisiany, kterou tehdy Francouzi dosud drželi. Dnes se jim říká Cajuni. Taky tvé představy o kanadské politické toleranci mi říkají, že jsi zřejmě nikdy nenavštívil její západní provincie. Dva oficiální jazyky Kanada skutečně má, ale za to, kolik dolarů ji to stálo, se v USA španělsky naučilo dvakrát víc lidi, než kolik mluví francouzsky v celé Kanadě.“
Melting Pot a lišák Trump
Po delším přemýšlení jsem Davidovi odepsal:
„Dík za nové informace, z nichž jsem část dosud nevěděl. K té španělštině u vás a francouzštině v Kanadě – ona kulturní nezávislost netkví jen v tom, kdo chodil do jakých dotovaných kurzů, ale v tom, že Kanaďané se (podobně jako u nás v Evropě Švýcaři anebo kdysi dávno Čechoslováci) po generace učí vnímat, že ten druhý jazyk a druhá kultura společného národa jsou rovnoprávné. Už proto, že jsou k vidění na veřejných nápisech a ve veřejných médiích. Tohle vám, Američanům, ale i Britům a Australanům chybí. Anglickojazyční Kanaďani, na rozdíl od vás, se neposmívají jazykům s diakritickými znaménky u písmen – protože je znají z veřejných nápisů a map oblastí, kde se u nich mluví francouzsky. Kanadská bankovka s britským panovníkem a francouzským nápisem pro Evropana, který zná tisíciletou rivalitu mezi oběma kulturami, má v sobě jak přídech jisté pikantnosti, tak i důkaz, že Kanada svůj boj o mír a rovnoprávnost mezi svými občany mluvícími anglicky a francouzsky vyhrála.
Ano, v minulosti se Kanaďané násilně zbavovali indiánů a jejich kultur (to vy v Americe taky, a daleko krvavěji a víc) – ale důležité je, jak se s tím porovnali a kam to dotáhli dnes. Jak jsem psal, jejich nejrozlehlejší provincií je dnes samosprávný eskymácko-indiánský Nunavut. Kanaďani k vám tedy v minulosti vyhnali Akadské Francouze. Ale jak je na tom francouzsky mluvící menšina u vás v USA a v Kanadě dnes? Kde je na tom líp? Toho, co má dnes frankofonní kultura v Kanadě, třeba hispánská kultura, která byla u vás, na jihu USA, dávno před anglosaskou nikdy nedosáhla, a máme-li mluvit třeba o dnešní Ukrajině – tam je ta jedna třetina obyvatel mluvící rusky za svůj jazyk dodnes trestána a její kultura je jí zakazována. (Bereš to v úvahu, když v zájmu dnešní ukrajinské administrativy, která to připustila, podporuješ další válku na Ukrajině?)
Pro nás Evropany je frankofonní odpor vítanou reakcí na anglofonní hegemonii doby, kdy děti i ve východní Evropě (natož v té západní, kde je to ještě horší) znají někdy angličtinu lépe než jejich mateřský jazyk. Ve Francii mají jazykový zákon, podle kterého každý, kdo na veřejném prostranství míchá svůj rodný jazyk s angličtinou, zaplatí vysokou pokutu – to je příklad pro všechny vlastence z evropských národů. Ano, i v Evropě často známe Francouze jako snoby a nacionalisty, kteří nepřijmou ani pokus člověka, který se snaží mluvit francouzsky, ale neumí to dokonale (jako třeba já). V tom jste vy, Anglofoni, přátelštější. Komu čest, tomu čest.
Na druhou stranu ale Québec jako jediná provincie, která přímo narušuje dominanci jedné vládnoucí kultury na území severoamerické Anglohegemonie, prostě nemůže být Evropanovi nesympatický. Je to stejná situace, jako když v době, kdy Římané ovládali polovinu Evropy, severní Afriku a Blízký východ, mluvila provincie Graecia pouze řecky, z důvodu své kultury, která – jak uznávali sami Římané – byla starším a hlubším zdrojem antiky, než latinská kultura Římanů.
Minulý týden jsem byl na přednášce českého náměstka ministra zahraničí, kterého propustili, protože na mezinárodní politiku neměl shodné názory s vaším panem exprezidentem Bidenem. Ten kromě jiného řekl, že Trumpův způsob jak okupovat země, o které má zájem, bude pravděpodobně méně krvavý, než jak ho praktikovali jeho předchůdci v Bílém domě. Stačí uspořádat referendum o připojení a každému z padesáti tisíc Gróňanů a padesáti tisíc obyvatel Panamského průplavového pásma, kdo budou volit pro, nabídnout jeden milion dolarů. To se financova dá – a Trump to bude „mít v kabeli“. A zcela „demokraticky“…
Nevím, jaké jsou tvé důvody, ale můj důvod, proč nechci, aby Trump získal Kanadu, Grónsko a Panamu, je hlavně ten, že ty země, kde mají dnes původní obyvatelé velký vliv (aleutští, tedy eskymáčtí Gróňané si přes formální dánskou správu vládnou sami, jejich jazyk je úředním jazykem země, stejně jako si původní národy vládnou sami v Nunavutu a částečně v obou dalších severních kanadských teritoriích, a v Panamě se hispánská většina dělí o moc se sedmi původními národy, které představují 12 procenta panamských obyvatel) by se staly další provincií vašich Spojených států. Vaší země, která například Havaj, nejmocnější polynéský národ a jeho tisíciletou kulturu (první havajský stát vznikl okolo roku 940), proměnila ve skanzenovou menšinu, jejímž jazykem mluví pouze 2000 členů z 1,2 milionu Havajců a neexistuje škola, kde by se tento jazyk vyučoval. Proto Kanaďanům, Gróňanům (což je mimochodem národ, jehož jazyk nezná slovo válka) a Panamcům přeju, aby je na rozdíl od Havajců nerozvařil váš zhoubný anglosaský Melting Pot, tavicí kotel – jehož je Donald Trump jen dalším (v porovnání s dosavadním vývojem docela umírněným) kotelníkem…
Zdroje: Seznam.cz, https://www.census.gov/library/publications, Filmová databáze, Zbigniew Brzezinski: Velká šachovnice, Vladimír Baar: Národy na prahu 21. století, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc