Vítězný únor arcibiskupa Graubnera. Svět Tomáše Koloce
komentář
25.02.2025
Foto: Se svolením Jana Graubnera
Popisek: Jan Graubner
Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dnů. Dnes slavnostně vítězně-únorového…
Čtvrtek 13. února 2025: 40 let od chvíle, kdy mají příznivci prezidenta Pavla o čem přemýšlet
Přesně před 40 lety kapitán Petr Pavel vstoupil do KSČ. Nic převratného, v té době se počet členů strany blížil ke dvěma milionům. I jeho prezidentský předchůdce Miloš Zeman byl členem KSČ, ovšem ten v reformních letech 1968 – 70 a ze strany i práce odešel se slavnou prověrkovou otázkou: „Souhlasíte se vstupem vojsk SSSR, PLR, MLR, BLR a NDR?“. Petr Pavel vstoupil dávno po liberálním dubčekovském Pražském jaru a měsíc před nástupem Michaila Gorbačova, jehož jméno, stejně jako liberalizační termín perestrojka-přestavba, byly tehdy ještě obecně neznámé. O tři roky později, v roce 1988, se Petr Pavel u svého útvaru stal předsedou základní organizace. Těch už tedy nebylo tolik, řádově kolem deseti tisíců – a prezident může jistě argumentovat, že tato jeho funkce (stejně jako jeho studium na 26. oddělení Zpravodajské správy Generálního štábu pro pracovníky vojenské rozvědky pro práci v zahraničí a speciální úkoly) spadá už do období přestavbového změkčování režimu. Já si ale myslím, že jeho stranická funkce, ba ani jeho vojenské zařazení nejsou to, co nejvíce charakterizuje skutečné postavení této osobnosti (nejen) v tehdejší společnosti.
Samozřejmě, že osobnosti otců nelze přímo spojovat se životy synů, ale přesto si myslím, že v tomto kontextu by bylo zajímavé uvést profese otců našich prezidentů:
Jozef Masaryk – kočí (biologicky velmi pravděpodobně a mecenášsky prokazatelně byl otcem TGM Nathaniel Redlich – podnikatel)
Matěj Beneš – sedlák, hokynář a povozník
Josef Hácha – právník berní správy
František Skácel – sedlák (nemanželský otec Klementa Gottwalda)
Ladislav Zápotocký-Budečský – krejčí a novinář, starosta Zákolan u Kladna (za ČSSD)
Antonín Novotný starší – zedník
Jan Svoboda – sedlák
Nikodým Husák – domkář (malý rolník), starosta Dúbravky u Bratislavy (za ČSL!)
Václav Havel starší – ředitel výstavby a restauračních podniků firmy Havel
Václav Klaus starší – účetní
Josef Zeman – vedoucí pošty v Kolíně
Josef Pavel – velitel zpravodajství Západního vojenského okruhu Československé lidové armády (pokrývajícího celé území dnešní ČR)
Pátek 14. února 2025: 80 let od „prvního amerického Valentýna v Praze“
Zatímco naši předkové vlastně až do naší generace slavili slovanský svátek lásky 1. května (proto Mácha napsal Máj, a ne Listopad...), dnešní globální mládež slaví svátek lásky dnes. Globálního amerického Svatého Valentýna. Shodou okolností i dnešní druhé jubileum je americké. Připomíná, že před 80 lety americké letectvo bombardovalo okupovanou Prahu. Tehdy bylo utraceno 701 životů, včetně mladší dcery Josefa Lady, do povětří vyletěl i klášter se symbolickým názvem Na Slovanech (kde Karel IV. ve 14. století znovuvzkřísil 400 let zakazovanou cyrilometodějskou slovanskou liturgii!), aniž byl zasažen jediný strategický cíl…
To až 25. března (6 neděl před koncem války?!) se US Air Force vrátily, aby vybombardovaly vysočanskou Junkersku (předtím a poté ČKD). Byla sice neděle, ale moje babička, která tam byla Němci totálně nasazená, tam měla v nějaké pohotovostní službě kluka. Když slyšela, co se stalo, hned skočila do tramvaje. Ta ale vůbec nedojela, protože ještě na druhém konci Kolbenovy ulice, několik kilometrů od zasažené Junkersky/Kolbenky, byl takový žár, že se roztékaly koleje. Kluk, se kterým chodila, byl jeden z 370 obětí bombardování. Byl už její druhou láskou. Předtím chodila s Janem Zelenkou-Hajským mladším, s nímž nosila jídlo atentátníkům na Heydricha, a Němci na ni (i díky Janově hrdinné sebevraždě) nepřišli.
To, že jsem z generace, které se od prarodičů ještě dostalo přímých svědectví, co byla (je) válka, považuji za veliké dobrodiní. Proti doktríně kanonýrů Jabůrků ze známé písničky (co by „u kanónů stáli a porád ládovali“) jsme my, co jsme v dětství dobře poslouchali, imunní. Aspoň my...
Sobota 15. února 2025: Vácha se vrátil z hospody na faru, a(ž) pak ho Graubner vyhodil
Proti pražskému římskokatolickému arcibiskupovi Janu Graubnerovi, který odvolal kněze Marka Orko Váchu z vedení akademické farnosti, tvořené studenty (tedy lidmi v tom citlivém věku, kdy si pod vlivem blízkých autorit tvoříme názory, které s námi pak často vydrží až do smrti) se v těchto dnech snáší sprcha obvinění za všechno – naposled od psychiatra Radkina Honzáka, který v deníku Aktuálně.cz veřejně zapochyboval, zda Graubner „četl Nový Zákon“, načež vyčetl, že se pražští arcibiskupové vozí ve zlatém kočáře. Kromě toho, že Nový zákon se píše s malým z – nevím, jak dnes, ve svém pražském působišti, ale dokud byl Graubner arcibiskupem olomouckým, vím, že bydlel v obyčejném panelákovém bytě, zatímco jiný mně známý biskup si ve svém sídle za soukromý byt zabral celé patro barokního Aliprandiho paláce. Graubner též založil nadaci pro oběti českého exekučního zákona 120/2001 Sb.
Boje kněží se mi hnusí už od doby, co jsem jako dítě četl Tři mušketýry, kde na straně mušketýrů bojuje sympatický mušketýr Aramis, vlastním jménem opat René d´Herblay, zatímco gardistům velí potměšilý kardinál de Richelieu. Ač z ateistické původní rodiny, už tehdy jsem cítil, že hlavní vlastností Ježíše Krista (nechci se rouhat, ale tuším, že právě tou, která má spasit i nás...) je, že nikdy proti nikomu nebojoval, ale naopak všechny miloval. Později (zejména poté, co mého kamaráda, husitského kněze, zbavili kněžství za to, že poukázal na to, že krade jeho šéf, či během roku a čtvrt mého zaměstnání na římskokatolickém biskupství královéhradeckém) jsem si nechuť k válkám kléru, ať už kuloárním nebo zjevným, jenom prohloubil. Přesto bych se k jedné z těch, které se dnes bojují, chtěl vyjádřit.
Když jsem pracoval jako biskupský knihovník (v jiné diecézi, než v níž působil a působí Jan Graubner), čas od času, abych si ulevil od toho, co jsem viděl a slyšel, jsem si pustil známou scénku z České sody, kde na otázku Petra Čtvrtníčka, kde takhle na jaře lze potkat Boha, prostřihli nějakého kněze, jak vypočítává: „lesy, louky, budovy...“ (přičemž každému došlo, že šlo o jeho restituční nároky).
Souhlasím, že všechen český klérus, nejen ten římskokatolický, si zaslouží naložit za svoje hmotařství, pod nímž se Boží hodnoty často úplně vytrácí – a i za jiné typické nemoci „kapitánů církve“ (jimž my, prostí křesťané, přezdíváme „čepice"), mezi něž patří třeba i chronická uhýbavost a neschopnost říct z pozice své funkce jasné, správné a radikální slovo v pravý čas – což je i případ Jana Graubnera, který s odvoláním čekal, až do chvíle, kdy Marek Vácha provede něco, co bude hraničit s aférou – kterou se nakonec stala dnes už slavná mše v hospodě, vysílaná dokonce na TV Noe, k níž si Vácha přizval spolukazatele liberální dekonstrukce jako redaktora ČT Železného, exministra Hermana či ekonoma Sedláčka, s nimiž vedl „mši“ pro publikum, před nímž na stole ležely nedojedené talíře a ucucávalo se z korbelů piva:
Dnešní propaganda a umělé bouře proti pateru Graubnerovi mají ale jiné kořeny, než je kritika jeho (ne)přímosti – úplně stejné jako propaganda a umělé bouře proti světskému slovenskému premiéru Ficovi. Spor halíkovců-váchovců s dukovci-graubnerovci, který se odehrává v dnešním římskokatolickém kléru, je politický a kopíruje spor v celé dnešní světové společnosti, kde se vede nesvatá válka mezi progresivisty a konzervativními zastánci rozumné uměřenosti a selského rozumu. Shrnuto: Neříkám, že bych P. Graubnera vždycky za všechno chválil (na mši a ke svátostem chodím k jiným kněžím – už proto, že na mě mají čas, protože je netíží starost o církevní diplomacii a rybníky), ale v tomto sporu v zásadě stojím na jeho pozicích a považuji za nutné vyjádřit se na jeho obranu.
Pondělí 24. února 2025: Den, kdy si Češi ukradli i naději
Už jsem téhle rubrice psal o tom, jak jsem se před lety stal křesťanem a o kostele, do něhož chodím a jemuž se pro blízkost s naší hlavní městskou železniční stanicí i pro to, že je často navštěvován turisty i bezdomovci, přezdívá „nádražní“. Po pár měsících mých návštěv v tomhle kostele se mi několikrát zdál sen, že jsem zvenku v jeho zdi našel otvor a v něm zlatý poklad. Když jsem potom přišel do kostela, přibližně v témže místě, ale vevnitř, stál džbán, obložený papírky a tužtičkami a jednoduchým principem. Těkavý člověk 21. století se zkoncentruje na to, co si přeje, tím že to napíše a svou zapsáním koncentrovanou modlitbu hodí do džbánu. Papírky se jednou za měsíc spálí, aniž se předtím čtou – jediný, kdo je čte (a plní), je Bůh. Mnohokrát jsem se přesvědčil, jak to funguje. Přestalo to fungovat až dnes, kdy jsme si my Češi symbolicky vzali i tu poslední naději – naději záchranné modlitby. Mezitím, co jsem psal svou modlitbu na papírek – modlitební džbán někdo ukradl.
Kdysi, když jsem byl pouličním prodavačem, mi přistěhovalá paní prodavačka z občerstvení ve zdi vedle brněnského kostela svaté Maří Magdalény, svěřila, proč se z naší země musí vrátit domů: „Víte, já jsem z Arménie. Tam ukradnou všecko, co není přibité, seberou vám i psa, kterého máte na konci vodítka. Ale kostely jsou celý den i noc otevřené a nikdo z nich nic nevezme. Země, kde lidem není vůbec nic svaté a ukradnou i to, co patří Bohu, takže si tam člověk nemůže ani zajít v noci do kostela popovídat s Bohem, to není země pro mě.“
„Ani pro mě, paní, ani pro mě ne…“ odpověděl jsem jí v dnes po letech – v duchu a malodušně. „Ale Bůh mi ji dal jako moji vlast.“
Zdroje: Aktuálně.cz, Církev.cz, Česká televize, TV Noe, Michal Macháček: Gustáv Husák, Pavel Kosatík: Deset žen z Hradu, Alexandre Dumas starší: Tři mušketýři, Zdeněk Horner: rodokmeny československých a českých prezidentů, autorovy znalosti získané ve funkci knihovníka jistého českého biskupství, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc