Trump, Musk, Vance a zápach síry kolem nich. Svět Tomáše Koloce
komentář
18.02.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Socha v Krakově
Od té doby, co si můj kamarád Jarda koupil audioknihu Mistr a Markétka, mluvíme o politice kódovaně skrze postavy románu. Dost na tom, že nebezpečnou fackou dnešní doktríně je už fakt, že toto jedno ze stěžejních děl evropské kultury se odehrává v Moskvě a napsal je spisovatel ze staré ruské rodiny z Kyjeva (!).
Tak nám do Evropy přijeli Wolland a Behemot. Přijeli, aby se vše, co bylo skryté, stalo zjevným a aby všichni, kdo nebyli upřímní, ale jen si na něco hráli, postupně skončili v psychiatrické léčebně. Tentokrát přijeli ne aby jako v románu odřízli hlavu od těla předsedovi svazu spisovatelů Berliozovi, ale aby Evropě demonstrovali to, že její politická hlava dávno nemá nic společného s jejím obyvatelstvem. Posledním řezem oddělení byl břitký fakt, že sám americký viceprezident Behemot (chci říci Vance) vyřkl to, co jsme my, evropští nezávislí publicisti, říkali vždy potichu a s cejchem „dezinformátoři“.
Po této operaci oddělená eurohlava bez těla pořád žije, káravě se dívá a nechce věřit vlastním uším, z jak vysokých úst se šíří protivná „dezinformace“, že ona, hlava, se svou doktrínou už úplně oddělila od dvou základních ideálů sjednocené Evropy: parlamentní demokracie (viz EU iniciovaná loňská anulace prezidentských voleb v Rumunsku, v nichž zvítězil kandidát, který se nehodil) a svobody slova (nechme stranou jakéhosi Fialu z Česka, který v roce 2022 po dohodě s poskytovateli serverů ve své obskurní zemi zakázal nepohodlná periodika – ale sám eurokomisař Thierry Breton prosadil eurosměrnici, o „omezení šíření škodlivého mediálního obsahu“. Věděl, proč po tomto prostředku sáhl: udělal to, když před loňskými volbami v USA viděl, že na sociálních sítích vítězí Donald Trump…).
Moji příbuzní z Ameriky mi píší. „Proboha, komu to nasloucháš – to nevíš, že Trump je oligarcha, který si s druhým oligarchou Muskem zprivatizoval celé USA?“
„Buďte v klidu, na to my jsme připravení. Za těch 35 let od doby, co jste k nám vyvezli oligarchokapitalismus, už jsme v naší části světa měli co do činění s politickými oligarchy: Bakalou, Kiskou, Porošenkem, Bártou, Babišem…“ píšu jim já.
„Ale oni otevřeně mluví o tom, že chtějí rozporcovat a buď skoupit, nebo dobýt svět!“ křičí mí američtí příbuzní.
„No a? To přece dělají odedávna všechna impéria. To vaše už víc jak sto let. Trump s Vancem to akorát říkají nahlas a upřímně…“ směju se já, který jsem na rozdíl od nich studoval vysokou školu ještě na přelomu milénia, kdy obor historická studia nebyl financovaný žádnými europrogramy.
Jim a čtenářům, kteří nečetli Mistra a Markétku, takže nevědí odkud Wolland a Behemot přijeli, takže si můžou myslet, že v jednání americké politické reprezentace síru necítím, ovšem vzkazuji – jasně, že vím, že tam je. Na to ani nemusím pana Muska vidět hajlovat. Čertovinu cítím v první řadě z fíglu „my nic, my muzikanti, za všechno si, Evropo, můžeš sama ty“. Ano, pokud by vztahy USA fungovaly na principu já pán – ty pán, pak by to tak bylo. Jenže Evropa právě těch zmíněných sto let už pánem není. Je jen poslušným otrokem USA:
Trumpova reprezentace říká: Válcuje vás progresivismus; bezhlavá imigrace ze zemí s neinegrovatelným obyvatelstvem, protikulturní kulty a protipopulačně-proticivilizační rodinné modely…
To jistě, ale ani jedna z těchto věcí se v Evropě nezrodila. Všechny k nám přišly z USA.
Trumpova reprezentace říká: Za nás se válka na Ukrajině nezačala...
Je sice pravda, že s pozvánkou Ukrajiny do NATO a její majdanizací přišel prezident Obama, ale po něm přišlo první Trumpovo prezidentské období – a co se tehdy udělalo pro ukončení nerovnováhy, občanské války na Ukrajině a znovunastolení tamních menšinových práv? Co by? Zbraně na Ukrajinu tekly i tehdy, protože zbraně jsou nejlepší kšeft – zejména pro zemi, která už fakticky nemá žádný jiný druh průmyslu než ten armádní. Kdykoli jakýkoli státník (zejména americký) začne přetřásat ideje, vzpomenu si na hlavouna CIA Higginse z filmu Tři dny Kondora, který vysvětluje naivnímu řadovému agentu Turnerovi (Robertu Redfordovi): „Pokud jde o to, aby lidi měli co jíst a jak zajistit teplo doma, nikdo z nich se tě neptá, jak´s to zajistil…“
A co se týče těch věcí, kde má Trump se svým „to všechno Biden“ i pravdu – je třeba připomenout, že politická etika žádá od hlavy státu jiné postoje. Jako její vzor se v tomto smyslu většinou uvádí nejvyšší politik SRN, který v 70. letech objížděl místa nejhorších nacistických genocid ve východní Evropě, kde poklekl a žádal pro svou německou zem, která ta zvěrstva spáchala, odpuštění – přestože v době, kdy se nacistické genocidy děly, on sám musel přijmout pseudonym Willy Brandt, aby za jeho antinacistický boj ve Španělsku a norském a švédském exilu nebyla doma trestána jeho rodina.
Na druhou stranu ale Donalda Trumpa nemohu nepochválit. Když jsem čel jeho popis telefonátu do Kremlu, nemohl jsem se ubránit pocitu zadostiučenění, že se k mému jedenáctiletému ideovému snažení připojili i sami prezidenti USA a Ruska. Posuďte sami:
„Oba jsme přemýšleli o velké historii našich národů a o skutečnosti, že jsme bok po boku tak úspěšně bojovali ve druhé světové válce. Mluvili jsme o silných stránkách našich národů a o velkých výhodách, které jednoho dne získáme ze společné práce. Ale nejprve jsme se oba shodli, že chceme zastavit umírání milionů, k němuž dochází ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou.“
Jinde rakety dopadat budou, možná víc než dřív, to už je logika dnešního světa („Pokud jde o to, aby lidi měli co jíst…“), ale jen za tu naději, že už nebudou padat 250 kilometrů jihovýchodně od Mostů u Jablunkova, kam padaly v prvních dnech této války, volám v předběžném rozjaření: „Vivat, Trump!“
Umělecké P. S.
Koho je mi líto v Evropě, na jejímž východním obzoru možná vychází mír, jsou ředitelé evropských divadel a kin, kteří (dávno před eurosměrnicí Thierryho Bretona proti nám, tedy mírovým šváčům) z mně záhadného důvodu (copak už zhynul i ten třetí hlavní euroideál: hrabat kapitál?) nehleděli na zaručený kasaštyk od míruchtivého prostého evropského diváctva, a „zapomněli“ hrát zaručené protiválečné šlágry jako Brechtovu Matku Kuráž, Čapkovu Bílou nemoc, Suchého a Vyskočilovo Kdyby tisíc klarinetů, Fialovo S Pydlou v zádech, Bethencourtův Den, kdy unesli papeže, Formanovy Vlasy, Kubrickova Dr. Divnolásku… Pokud bude v Evropě panovat mír, čím teď svá sedadla zaplní?
Úplně nejvíc je mi ale líto umělců, příslušníků cechu, který v minulosti (dřív, než se stala zpeněžitelnou pravdoláskou) žádal skutečnou pravdu a lásku. Ve světě, v jakém bych rád žil, by dnes slovenští herci rozjařeně recitovali na bratislavských náměstích Hviezdoslavovy protiválečné Krvavé sonety, a ti naši by jim hned přispěchali na pomoc, aby zarecitovali Nezvalův Zpěv míru a Suchého Tulipán. Bohužel, ve světě, v němž žiju doopravdy, Jiří Suchý už v listopadu 2022 v šotu pro organizaci s paradoxním názvem „Milion chvilek proti nenávisti“ podpořil válku, a bývalí českoslovenští herci ze SR i ČR se v těchto týdnech spojili v úsilí svrhnout slovenského premiéra, který žádá mír.
Co to jen za nákazu, pane doktore,
chytla teď naše drahá Evropa?
ptám se a MUDr. Bulgakov mi odpoví:
To nic. To se jen Wolland usadil
na lavičce při Dunaji
a laská kožich Behemotovi…
Zdroje: Seznam.cz, Guardian, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka, Lorenzo Semple, David Rayfiel: Tři dny Kondora, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc