Werich varoval před AI a amerikanizací české kultury, Voskovec předvídal diktát společenské korektnosti i covid. Svět Tomáše Koloce
13.02.2025
Foto: Se svolením Supraphon, který vydal řadu CD s tvorbou Osvobozeného divadla
Popisek: W + V
Své dnešní dokončení dialogické reportáže z Werichovy vily ke 120. výročí narození Jana Wericha (1905 – 1980) bych chtěl uvést omluvou za zpoždění jejího vydání o dva dny. Zato se z ní dozvíte řadu věcí, které vás překvapí.
Kolem té budovy, o níž nikdo neví, kdy vznikla, ale z analýzy dřeva se zjistilo, že nejpozději roku 1510, Češi léta chodili po špičkách. Dokud v ní dožíval Jan Werich (který tam opět žil po neúspěšném pokusu o druhou emigraci do USA v roce 1968, z níž se vrátil s vědomím, že v americkém hotově placeném zdravotnictví by ve svém zdravotním stavu těžko přežil, notabene kdyby musel hrát v nově módních akčně-dekadentních produkcích, tak nepodobných tvorbě, kterou znal z Ameriky 40. let, již umělecky vedli nejlepší divadelní a filmoví emigranti z Evropy) správně se hádalo, že budova je sledovaná (StB si zařídila pozorovatelnu v domě hned naproti), takže oproti době začátku 60. let a Pražského jara, kdy si i neznámí lidé chodili popovídat, Wericha koukajícího z okna jen občas někdo pozdravil (tak jako můj děda, který byl vrátným v nedalekém Výzkumném ústavu motorových vozidel) a dovnitř chodili jen známí.
Pravým tichým monumentem (tišším, než nedaleká zeď Johna Lennona, vzniklá po smrti dalšího svobodomyslného umělce, který zemřel jen o měsíc později) všeobecného ticha a mlčení o umělci, daného v posledních letech jeho života zdravotním stavem i stálým zákazem činnosti, se Werichova vila stala až po jeho smrti na konci října 1980. Werichova žena Zdeňka tehdy už byla po smrti, dceru Janu čekal poslední půlrok života a vnučka Fanča (ve skutečnosti také Zdeňka, ale pojmenovávaná po manželce Jaroslava Ježka) se s rodinou Pakových, která ji adoptovala (matka rodiny Dana Paková byla kamarádka její matky Jany), přestěhovala do spořilovského domu, který Pakovi zakoupili, aby bylo kam uložit werichovské památky.
Na prohlídku vily jdeme včas, ale jak je v českých luzích a hájích zvykem, není jasné vůbec nic. U vstupu do budovy je napsáno, že návštěvníci mají vejít druhými dveřmi – které ale stejně jako ty první vedou do nabité kavárny a tamní hosti mají navíc na klice pověšené kabáty. Můj cestovní parťák vstupuje dovnitř v potřebě najít záchod a pokladnu a já si sedám pod smuteční vrbu na betonovou lavičku, píšu nostalgickou sms kolegovi Ondřejovi Suchému (o němž vím, že byl ve vile hostem ještě za Jana Wericha) a promítám si v duchu život V+W do doby, než se oba (ano, bydlel tu i Voskovec!) stali zdejšími nájemníky.
Za minulý díl téhle reportáže mě mnozí kritizovali, proč zas vnáším téma Ruska, které do příběhu V+W vlastně nepatří, anebo maximálně jako cizorodý živel. To by ovšem byla chyba. Tak jako Alexander Dubček (kterému posléze oba fandili) byl počat v americkém Chicagu, kde tehdy jeho rodiče pracovali, ale narodil se po jejich návratu shodou okolností v rodném domě Ľudovíta Štúra v Uhrovci – Jiří Voskovec (potomek slavného renesančního básníka Mikuláše Dačického ze Heslova!) se sice narodil v Sázavě v rodném domě svého děda, malíře Soběslava Pinkase (přítele K. H. Borovského, který plánoval jeho útěk z Brixenu), ale počat byl – v Rusku, kde se jeho český otec (jehož praděd ovšem přišel do Čech z Pruska), který tuto nabídku přijal jako slavjanofil, stal vojenským kapelníkem, který to dotáhl až na dirigenta carevnina kyrysnického pluku.
V Rusku rodina Voskovcova strávila 15 let a když se po 15 letech ze zdravotních důvodů vracel, aby nastoupil jako úředník ruského konzulátu v Praze, přivezl si odtud i dvě starší děti. Protože Voskovcova maminka byla dcerou Francouzky z Champagne a dlouho ve Francii žijícího otce-malíře Pinkase (což je mimochodem příjmení, napovídající, že rodina kdesi v minulosti byla možná židovská), který sám mluvil napůl německy (po matce byl ze saského baronského rodu von Schauroth), Jiřího sourozenci (o 12 let starší Prokop a o 10 let starší Adriena), které vyrůstaly mezi francouzštinou a němčinou své matky a ruštinou svého okolí, měly po návratu problém se naučit česky. Navíc celá rodina byla „divná“ tím, že byla pravoslavná. Otec Voskovec, který byl jako ruský občan za první světové války samozřejmě zatčen (částečně i proto, že se na protest proti válečným antislovanským propagandistickým heslům z původního Wachsmanna dal přejmenovat na Voskovce) byl za války jako špión vyměněn za rakouské zpravodajce zatčené v Rusku, odkud se vrátil až po válce.
Za těchto okolností se po předcích Prus, Sas a Francouz Jiří Voskovec, kterému se samozřejmě přezdívalo „Rus“, seznámil na gymnáziu s Werichem, jemuž dali narodit se v české zemi zase předkové, kteří před staletími přišli z Nizozemska (jiné linie rodu dospěly k příjmení Vejrych – které milovníci české literatury budou znát z Havlíčkova románu-thrilleru Petrolejové lampy, který se odehrává na zakletém statku Vejrychovsko, který založil faustovský kouzelník Vejrych). Werichovi se pro změnu pro jeho téměř neviditelné podlouhlé oči říkalo „Číňan“. Když se Voskovcův otec po válce vrátil jako legionářský hrdina, poslal syna Jiřího studovat na Carnotovo lyceum v Dijonu, jehož československou tradici během svých studií v Dijonu založil Edvard Beneš. Prázdniny pak Voskovec trávil ve francouzském Protektorátu Tunis (o němž ještě nevěděl, že jeho ústava poslouží Hitlerovi jako vzor pro pozdější okupační správu jeho vlasti).
Voskovec se z Dijonu (kde jeho spolužáky byli pozdější literární vědec a zakladatel Charty 77 Václav Černý a herec Raoul Schránil) vrátil zamilovaný do Francouzky a velice kosmopolitně naladěný, což se synchronně propojilo s Werichovými pocity deziluze z podzimu 1918, který nám sice přinesl po staletích samostatnost a kýženou republiku, ale zároveň i jistou „malou křišťálovou noc“ (během níž Pražané, hubení válečným hladem a španělskou chřipkou, vyrabovali židovské krámy a sklady) a skácení barokního Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který se bůhvíproč stal symbolem kanónům žehnajícího austrokatolicismu éry posledních dvou vládnoucích Habsburků.
Martin se vrátil z nitra vily, už i s lístky a tak jsme vstoupili do domu, který pro naše dětství i jinošství znamenal stejnou záhadu jako pro děti ze Zahrady, kterou podle toho domu napsal zdejší soused Jiří Trnka. I on byl obsažen v prvním patře v její historii, stejně jako první slavný nájemník, Josef Dobrovský, tvůrce první české gramatiky, pro kterého dali domek do dnešní podoby přebudovat jeho mecenášští zaměstnavatelé, zakladatelé Stavovského divadla, hrabata z původně lužickosrbského rodu Nosticů.
Skoro všichni zdejší nájemníci byli zakladatelé něčeho: těsně před nájemníkem patra Werichem a „přízemním“ Voskovcem zde během války bydlel třeba zakladatel československého památkářství profesor Wirth. Ještě před Werichem byla na odpočivadle v mezipatře expozice věnovaná Voskovcovu nástupci, který bydlel v přízemí v letech 1948 – 68, básníku Vladimíru Holanovi. Jeho expozici vévodí – hlava Panny Marie z Mariánského sloupu, skáceného během ne úplně čistého nastolení republiky v roce 1918. Ta hlava, která spadla k nohám mladíka, který šel tehdy kolem – Jaroslava Seiferta. Její kopii si tehdy předávali umělci a skončila u Vladimíra Holana, kde když ji ateista Seifert po letech uviděl, napsal o tom báseň. Báseň o víře.
Po celou dobu návštěvy u Holana se tehdy Seifert nemohl soustředit a musel myslet na tu hlavu, kolem níž barokní tradice posadila hvězdy, které tak učarovaly nejrůznějším režimům, jež si ty hvězdy dávají na své vlajky. Tady v mezipatýrku byla místo hvězd obložena poličkami knih veršů, jak se obecně míní, po Březinovi nejhlubšího českého básníka. Ty knihy byly ve slovinském, italském, francouzském, německém, maďarském, ba i anglickém vydání a nad nimi se z mikrofonu vznášel bolestný krákoravý hlas Vladimíra Holana, jehož dcera se narodila postižená, což byla rána, kterou básník snášel jen s pomocí veršů a alkoholu. Jeho složité verše byly jeho sousedovi Werichovi cizí, protože byly bolestné, psané temným volným veršem, a Holanovo hlučné pití se Werichovi postupem času stalo nesnesitelným…
„A kterého básníka měl Werich rád?“ zeptal se Martin.
„Nade všechno miloval Nezvala – a i Holanova přítele Seiferta. Stejně jako Voskovec. Spolu se jako textaři (a Voskovec sám i jako básník) považovali za jejich žáky, i když ve vyhnanství z jejich avantgardního spolku Devětsil (kam Werich nikdy nebyl přijat a Voskovec vyloučen za posluhování komerci, když v jednadvaceti hrál hlavní roli Ríši v „komerčním“ němém filmu podle Mrštíkovy Pohádky máje).
Ve skutečnosti byli dvaadvacetiletí Voskovec a Werich avantgardisti prvního řádu, když za peníze spolku bývalých dijonských studentů, s podporou legionářského časopisu Předvoj a v parádních carských uniformách Voskovce-otce vytvořili dadaistické představení Vest Pocket Revue – ano, pojmenované anglicky, jazykem jejich oblíbených filmových grotesek – které si dělalo legraci ze všeho, co bylo nové republice svaté: od všudypřítomného vlastenectví až po národního hrdinu Aloise Jiráska. Což vzbudilo bouři úspěchu, s níž zakladatelé Osvobozeného divadla E. F. Buriana a Jiřího Frejky, kde V+W do té doby jen hostovali (Werich tam v české premiéře sehrál titulní roli v Králi Ubu, hře, kterou si Voskovec přivezl ze svých studií ve Francii a kterou přeložil s použitím vlastnoručně vymyšleného slova hovnajs) vyklidili pozice a přenechali své divadlo V+W.
Jenže dva roky nato začala hospodářská krize a za šest let se k moci dostal Hitler. V+W si ponechali svůj styl, který inspirovali italští bratři Fratelliniové, jediní, kteří donesli renesanční commedii dell´arte do 20. stoleí, a taky název svého divadla, který vznikl podle stejnojmenného spisu ruského avantgardního divadelníka Alexandra Tairova – a vrhli se do boje za sociální a národní ideály Masarykovy republiky, ze které si do té doby dělali legraci. Autority republiky je ale moc rády neměly – jeden čas byli jako divadlo dokonce zakázáni, denními hosty na jejich představeních byli cenzoři, TGM a Karel Čapek je otevřeně nesnášeli a Edvard Beneš se o jejich názory začal zajímat až těsně před Mnichovem, když byl v Praze nalezen arzenál henleinovských zbraní, což Voskovec a Werich předpověděli ve svém filmu Svět patří nám.
Kdo si je naopak zamiloval, kromě židovské mládeže (o jejímž vztahu k V+W jsem psal v prvním dílu své reportáže), byli komunisti: dokud sám nemusel do emigrace, jezdil o jejich premiérách referovat E. E. Kisch až z Berlína, Julia Fučíka museli přemlouvat, ať je ve svých recenzích tak nevynáší. A hvězda sovětského divadla Vsevolod Mejerchold byla doma paradoxně kritizován za totéž, za co to odnášeli i zaměstnanci nadnárodních filmových korporátů, kteří si s V+W něco začali, natožpak jejich němečtí příznivci: Stalinovi, který žádal všechen majetek pro stát, i Kruppům a filmovým Barnumům, kteří žádali vše pro své megafirmy, byl trnem v oku ekonomický ideál her a filmů V+W: družstvo v majetku svých zaměstnanců, které si samo vytváří podmínky pro existenci – nehledě na rasu a původní ekonomickou třídu svých družstevníků, a nehledě ani na to, co si o tom myslí řvoucí lev ze znělky MGM.“
„Myslíš, že by se jim to tu líbilo?“
Myslím, že kdyby Voskovec a Werich se svým velmi vytříbeným vkusem viděli tuhle expozici ve své někdejší vile, kde se na chodbě na velkých bannerech mluví hlavně o Werichových oblíbených jídlech a z telefonu zní jeho hlas, který (jako na zavolanou dnešního antirusismu) vypráví vtip o Gagarinovi (namluvený v roce 1968 do rozverného pořadu Přiložte životopis), padlo by pár sprostých slov.
Mimochodem: Oni, mistři a milovníci českého jazyka (který, jak se vyjádřil Jiří Voskovec, jako jediný na světě umí vyjádřit skutečnost malilinkaté kulaťoučké jablíčko) by určitě nepochopili, proč na dveřích do Werichovy spižírny je nápis v jazykovém úzu někdejšího protektorátu: nejdřív v globálně-říšském jazyce a pak teprve česky. Proč nad tu naši nadřazuje kulturu, z níž byli oba velikáni svého času nadšení, ale postupem času se vyvinula do podoby, o níž Werich Voskovcovi v dopise z ledna 1962 napsal, že z ní zebou nohy a Voskovec ji v dopise z 19. 1. 1962 Werichovi (v podle mě nejdokonalejší charakteristice dnešního diktátu společenské korektnosti) vypočítává, že v ní člověk: se vší tou svou podtrženou tzv. volností, tzv. bezpředsudkovostí, když chce bejt odvážnej, tak řekne, že za svítání v šedi borovice ch.ijou – ale nikdy ho nezastihneš, jak šáhne holce na kozy, aniž bys ho mohl kdy překvapit, jak se miluje ve stohu s děvečkou pod hvězdnatým nebem, protože je puritán, a proto nestyda.“
„A co ta poděkování sponzorům?“
Když Voskovec (kupodivu stejně jako v téže době Werich doma se svým Medvědem a Slzami, které svět nevidí) začal být v newyorském divadle vyhledávaným a oceňovaným hercem čechovovských rolí (od něhož se dle svých pamětí učila hrát Slovanku i představitelka titulní role v Sophiině volbě Meryl Streep), a dostal za to divadelní cenu OBIE, mávl nad tím rukou a otevřeně se vyjádřil, že to pro něj není žádná objektivní divadelní cena, když celá Off-Broadway patří Onassisovi. A když si mu Werich stěžoval na cenzuru v komunistické televizi, napsal mu Voskovec 17. 1. 1964:
Mohl bych ti archy popsat popisy příšerných poručíků Dubů, kteří vládnou naší bilionové televizi. Mluvím zejména o oné děsné kategorii smrštěných hlav a vymandlovaných mozků a dehydrovaných srdcí, kterým se říká TV-producers. Tedy Fenclové, Meissneři, Auerbachové, Havlové našich mladých let. Ale tito jmenovaní byli jednak beránci a za druhé mecenáši vkusu a mravní integrity u porovnání s těmi pasáky-penězokazy, pro které musím pracovat. Rozdíl s tvou situací je jen v tom, že na této polokouli a v této ještě pořád nesmírné zemi je víc místa…
A ještě něco: mechanismus grantů, který nám vládne dnes, Jiří Voskovec pro českého našince naprosto přesně popsal už 2. 11. 1965 (tedy před 60 lety!) v dopise Zdeně Werichové:
Zdeničko drahá, to je sice hezkej nápad, aby nám dali Guggenheimové či jiní nadacionáři – ale tyhlety granty dostávají zásadně neschopní vykukové. Včera jsme zrovna se byli s Chris podívat na Dantonovu smrt v novém divadle v Lincoln Center. Moderní divadlo, jak se nám o něm zdávalo, když jsme v Praze museli hrát po sklepeních. Opravdu neslýchaná nádhera, všechno automatický a přitom vkusný a krásný a drahý a elegantní. A uprostřed toho všeho je ensembl....hrajou jako kozy a drvoštěpové a žížaly, a narežírovaný je to jako od nějakýho zapomenutýho režiséra z Olomouce z roku 1924, a ten režižér – jak jsem se dočet v programu – měl všecky možný Guggenheimy a Ford Foundations a bůhví co.
A ten teď řídí to divadlo, z něhož loni vyhodili Eliu Kazana, když ještě měli prozatímní sál. A hra je blbě přeložená a špatně adaptovaná, nehledě k tomu, že to vždy byla hra blbá a troupelnatá. A guillotina seká neviditelné hlavy, a lid pařížský se motá ulicemi, tváře se revolučně, a Danton se vyslovuje tu Déntan, tu Dantén, tu Dontun... – a všechno to stojí nepopsatelný peníze... úplně za ho.no... - a půjde to tak dál, protože to první vedení bylo vyštváno, a teď už se nikdo neodváží vyštvat to druhé – no a vidíte, a proto Jan a já nemůžeme dostat Guggenheimovy granty, protože nejsme prasata, a umíme, ale neumíme lézt do patřičných otvorů. To jen až budete (v ČSSR) votrávená zase, tak abyste věděla, že my tu máme taky plno příčin zoufat a klít.
…tak nějak podobně by Jiří Voskovec podle mě popsal i dnešní muzeum, které se nachází v domě, kde bydlel mezi lety 1946 – 48.“
Hodná paní recepční mi půjčila tužku, abych si z výstavy mohl dělat poznámky, ale moc z nich jsem nepoužil. Přesto na mě Martin musel nějakou dobu dole počkat. Z jedné z 11 fungujících úložních schránek (na 4 dalších je nápis MIMO PROVOZ – že bychom se tyhle věci styděli psát anglicky?) jsem si pak vyndal batoh, z ramínka sňal kabát a šli jsme za soumraku únorovou Prahou do našeho globálního penzionu. Na co myslel Martin, nevím. Já jsem myslel na dva vizionáře, kteří se oba dožili víc než tři čtvrti století, ale 20. století jim na společné scéně nedopřálo víc než dvacet let, a zbytek času si psali. Století 21. by jim možná nedopřálo ani to. A oni to, jak vidno z toho, co jsem citoval, tušili. A tušili i další věci.
Už v únoru 1960 psal Voskovec Werichovi: „Příští problémy budou jinde. Přelidnění. Nedostatek živin. Barevný nacionalismus. A nové choroby horší rakoviny.“ A Werich v roce 1968 řekl svému osobnímu lékaři MUDr. Karlu Koudelkovi: „Doktore, vy tomu nebudete věřit, ale já mám strach, až sem přijde ta vlna americký kultury, že to bude úplná zhouba na naše český duše. Představte si, že tam se scvrkla kultura na dvě věci: na perverzní sex a nepředstavitelný násilí.“ (In: Klaunova antická tragédie, stopáž 21:20) a už v roce 1965 v televizním rozhovoru s Václavem Voskou předvídal: „Golem je téma o tom, že člověk něco vytvoří, aby mu to sloužilo, a ono se to obrátí proti němu. Takhle fungujou i computers, které nám měly sloužit, ale lidi jsou na nich čím dál víc závislí, takže nakonec to skončí tím, že ty stroje budou lidem říkat, co směj a nesměj.“ Což mi připomíná, že pod tím vším, co jsem popsal, v suterénu Werichovy vily, se nachází muzeum Golema…
Pak už jsem myslel jen na mezipatro v navštíveném muzeu, a na Bytost, které na prahu vzniku „našeho“ státu hlavu lidi srazili hlavu, a (zatím) pro to pláčí jen básníci...
Zdroje: Filip Menzel: Klaunova antická tragédie, V+W a Ladislav Matějka: Korespondence V+W, Jan Werich: Relativně vzato, Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, Libuše Rudinská: Můj otec George Voskovec, Csol.cz/legionar, Werichovavila.cz, divadelní hry a filmy V+W, rodokmen Jiřího Voskovce od Mgr. Zdeňka Hornera
Vložil: Tomáš Koloc