Cesta za Werichem aneb Pravda o jeho vztahu k Rusku a Americe není černobílá. Svět Tomáše Koloce
07.02.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Jan Werich ve filmu Až přijde kocour
Dialogická reportáž k čtvrtečnímu 120. výročí narození slavného W z nejslavnější české umělecké dvojice V+W.
„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“
Tohle je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.
Nejdřív jsme se ale ubytovali: v penzionu, který Martin náhodou vybral uprostřed pražských Vinohrad, čtvrti, kde jsem vyrostl. Bylo to dva domy od vily někdejšího armádního vysílání ČRo, pozdějšího Českého rozhlasu 6-Svobodné Evropy, kde v roce 1966 tamní redaktoři Šebánek, Čepelka a Svěrák pro pořad Vinárna U Pavouka vytvořili Járu Cimrmana a kde jsem o něco později (v letech 2004 – 5) spoluvytvářel pořad Pamětníci. Pod režií Jaroslavy Tvrzníkové, na kterou v klubovkách v loungi před studiem čekával manžel Martin Štěpánek. Taky jsem tu sedal v kanclu s Krylovým kamarádem Karlem Moudrým, poslouchal moudré promluvy budoucího generálního ředitele Petera Duhana anebo příhody Havlova přítele z dětství, legendárního rozhlasáka jménem Jiří Ješ. Aby průřez českou historií byl dokonalý, někdy se tu stavila i dcera Dagmar Havlové Nina – za tatínkem, hlasatelem Radvítem Novákem. Střídal ho kolega David Schneider, v 70. letech známý jako seriálový Petr = partner dcery majora Zemana. Jména dvojice V+W tu padala v dialozích velmi často…
Dnes už je tu amen s rozhlasem a kulturou a česká historie se prořezává jinou cestou. Dnes se Dykova ulice, čtvrť vil, kudy kdysi pochodovaly dějiny vojenských okupací a protiokupací (právě naproti se za protektorátu rodily děti vězeňkyň určené na adopci do německých rodin a pak odtud v roce 1945 vysílalo ilegální rozhlasové vysílání pro Pražské povstání a o pár dní později se tu usídlila složka NKVD, hledající uprchlíky do ČSR po VŘSR) jak jsem zjistil, docela nenásilně stala čtvrtí středních škol s tabulkami, kde jsou jejich názvy uvedeny výhradně anglicky a jejich bývalých internátů, jako je náš penzion, jehož všechny nápisy jsou rovněž anglicky. Nicméně dva recepční (usměvavý Afričan a zamračený Ind) jsou schopni vám na dotaz odpovědět i v češtině. Takže si nové okupace, tentokrát kulturní, vlastně skoro nevšimnete.
„Co máš pořád s tou kulturní okupací?“ zeptal se Martin, který tuhle čtvrť na rozdíl ode mě neznal před 40 lety a který je zvyklý po celém světě vidět tytéž globální penziony s toutéž globální obsluhou. „Myslíš, že Werichovi by to vadilo?“ zeptal se mě, než jsme se občerstvili a vydali se na cestu za svým jubilejními cíli.
„Bůh suď,“ zalistoval jsem ve svém digitálním deníku a přečetl Martinovi dva citáty, které jsem si vypsal z pořadů, které byly jako z udělání z internetu velmi brzo staženy:
Televizní pořad Lasici a Satinského Všetci sú za dverami, řada III., pořad šestý z roku 1998, na stopáži 7:58 vzpomíná Miroslav Horníček:
„Werich a Šlitr byli zblblí Amerikou a posedlí Broadwayí. Když Jirka Šlitr napsal Dobře placenou procházku, prohlásil, že jestli to nebude na Broadwayi, psal to zbytečně. Což je blbost, protože když je něco na Broadwayi, ještě to neznamená, že je to dobrý. Od té doby, co se otevřely hranice (a všema škvírama nás požrala jen a jen americká produkce většinou toho nejhoršího zrna) jsem tak protiamericky zaměřenej, že už bych zase radši viděl nějakej sovětskej film.“
Dokument Klaunova antická tragédie (2004), stopáž 21:20, Werichův osobní lékař MUDr. Karel Koudelka vzpomíná na to, co mu řekl Jan Werich po návratu z USA, kam chtěl po srpnové okupaci v roce 1968 znovu emigrovat, ale vrátil se:
„Doktore, vy tomu nebudete věřit, ale já mám strach, až sem přijde ta vlna americký a anglosaský kultury, že to bude úplná zhouba na naše český duše. Představte si, že tam se scvrkla kultura na dvě věci: na perverzní sex a nepředstavitelný násilí.“
Do metra jsme vešli nabitým nákupním Palácem Flora, ve kterém jsem si vztekle vzpomněl jednak na to, jak George Bush mladší během své první návštěvy poznamenal, že je Praha hezké město, ale chybí mu v ní velká nákupní centra, a jednak smířlivě, jak jsem v onom nákupním centru ve frontě na vozíky jedinkrát potkal i oslovil největšího českého scenáristu Jiřího Hubače. Cestou metrem, během níž jsme poprvé viděli nový pražský marketingový fenomén: reklamu na Coca-Colu, která se ze soupravy začne promítat na zeď tunelu, jsem dostal strašnou chuť sáhnout si pro kompenzaci uprostřed výstupního vestibulu očima na středověký můstek, po němž se stanice jmenuje – ale vystupovali jsme bohužel na druhou stranu: na Václavské náměstí, abychom se podívali k pasáži U Nováků, kde měli V+W své Osvobozené.
Titulky celosvětově známého filmu Pád Berlína: Jan Werich jako třetí hvězda v pořadí.
„Tak byl ten Werich pro- nebo protiamerickej?“ zeptal se mě Martin.
Zamyslel jsem se: „Dělíš to jako náš dnešní denní tisk. Proruskej, nebo protiruskej a nic mezi tím. První problém s USA (úplně stejnej jako když svým Máslostrojem parodovali sovětské podniky typu Dněprostroj) měli V+W, když v roce 1930 napsali hru Sever proti jihu o tom, že zrušení otroctví byla fakticky jen záminka, aby korporace ze Severu mohly expandovat na zemědělský Jih. Proti tomu tenkrát protestovalo i americké velvyslanectví, ale našlo si konkrétní záminku: že národní hrdina, generál-prezident Grant je ve hře dehonestován jako opilec. V + W pak ve hře provedli švejkovskou úpravu – zaměnili whisky za mléko a velvyslanec už nemohl nic říct, když se lidi ještě víc káceli po Grantově replice: To mlíko je dneska nějaký silný! Za války V+W Amerika zachránila, ale spousta věcí je tam logicky taky štvala. Angažovali je jako odborné poradce jednoho muzikálu, který se odehrával v Čechách, ale nic z naprostých hovadin, které tam o naší zemi byly, z muzikálu nevyškrtli. Ten, který jim dal v Hollywoodu největší šanci a chystal se s nimi točit, režisér Orson Welles, byl obratem vyhozený z filmového koncernu RKO, který založil tatínek JFK, Joseph Kennedy, svého času podporovatel Hitlera. Když Werich zůstal po válce sám ve vražedném Československu 50. let, byl až nezřízeným obdivovatelem Ameriky, ale jeho mezinárodně nejslavnějším filmem je paradoxně sovětský velkofilm Pád Berlína, natočený v roce 1949 na Krymu (který mimochodem dal sovětské Ukrajině Chruščov až za pět let), ve kterém ztvárnil roli Hitlerova ministra policie a letectva Göringa. A v 60. letech, i když se to těžce schvalovalo, mohl Werich točit v amerických komerčních produkcích v Evropě a zároveň jezdil po Evropě přebírat ceny za Až přijde kocour, Medvěda a Kočár a Slzy. Tedy za umělecké produkce, které mu Voskovec ve svých dopisech záviděl s tím, že v USA by se na té úrovni v televizi nikdy nenatočily. A Werich to připouštěl s tím, že takovou tvůrčí a ekonomickou svobodu, jakou dostal od liberálního Barrandova 60. let při projektu s Jasným, nikdo nikde na světě nemá. To bylo také hlavním zdrojem konfliktu mezi ním a produkcí bondovky Žiješ jenom dvakrát, kde Werich jako protihráč Conneryho mluvil do režijního pojetí, což tehdy ještě měli ve zvyku tvůrci jeho formátu ze sebevědomé Evropy, západní i východní. Skončilo to vzájemným vyhazovem: bondovky Werichovi a Wericha bondovce. Když byl zastřelen J. F. Kennedy, Voskovec a Werich oba upřímně plakali, ale o jeho předchůdci napsal Voskovec do dopisu Werichovi, aby zchladil jeho představy o zachránci demokracie:
Mimochodem, to sis všim, jak skutečně skvostný je náš ex-president, pan jenerál Eisenhoven (člen to slavné komické dvojice Eisenhower und Adenauer?). Má po práci, je na odpočinku, a co víš? Vůbec nic nezměnil na své životosprávě. Jakoby byl stále presidentem, zachovává přesně tutéž pracovní schedule: šup do helikoptéry a na golf, a na koroptve, a na ryby, a pak ještě po pracovních hodinách zase na golf. A to vše se svými státnickými poradci: presidentem Coca-Coly a předsedou správní rady City Service Gasoline. Jeden se musí poklonit té důslednosti.
Celá Werichova rodina pořád žila v obrazu 30. a 40. let, během nichž USA poznala, ale když Werich po druhé okupaci na konci roku 1968 přes Vídeň odletěl do New Yorku a zastihly ho tam komplikace jeho dechové choroby, pochopil, že vše je jinak. Když se díval na televizi a uvědomil si, že v tamní produkci nechce hrát. No a pak si taky uvědomil, že jako starý a nemocný by v USA, kde neexistuje veřejné zdravotnictví placené z celonárodních daní, finančně nepřežil: dvacet tisíc dolarů za jeho hospitalizaci muselo zaplatit československé velvyslanectví při OSN – mimochodem v osobě svého prvního tajemníka Miroslava Polreicha.“
Během této mé odpovědi jsme s Martinem pokročili od Kotců ke Staroměstskému náměstí, kde naproti cukrářství, lákajícímu na nejnovější hit, Dubajskou čokoládu, klečel na zemi v předklonu žebrák v ruce s papírovým kelímkem.
„Jak dlouho tak, myslíš, vydrží?“ zeptal se Martin.
„To nevím, ale Werich tohle nesnášel. Podle toho, co vím z jeho dopisů, měl názor, že dokud je na Zeměkouli jediný žebrák, nemá žádná země ani právo na kosmický program – který mimochodem (jak se dnes ukazuje, dost pravdivě) pokládal u všech států jen za nový skrytý druh vesmírného zbrojení.“
Cestou do židovské čtvrti Pařížskou ulici jsme se propadli na přelom 20. a 30. let, na štafl okružních jízd Prahou. Praha 90. let byla Prahou koňských spřežení, zato my se proplétali mezi auty, které jezdily Prahou v době premiéry první hry V+W Vest Pocket Revue, pragovkami a laurinkami-klementkami. U věže, „kde hodiny jdou pozpátku“, v židovské čtvrti, jsme se zastavili a já jsem znovu zavzpomínal na Voskovce a Wericha:
„Za jejich scénkami o konzervě, ve které asi nebude šoulet, když je od německé firmy Krupp, písničkami o Golemovi, o tom, že by neměl být diskriminován ani ten, kdo rád šunku, ani ten kdo macesy, parodiemi na nacistickou eugeniku ve stylu že prabába mé prabáby uprostřed germánské Walhaly je dítě královny ze Sáby, nestál jen jejich odpor k nacismu, ale ze strany Wericha i jeho osobní zážitek: matka jeho ženy Zdeny byla Židovka a celá jedna polovina Zdeniny rodiny ještě za jeho pobytu v ČSR padla za oběť protižidovským zákonům – a pak i holocaustu, což bylo pramenem jejích celoživotních depresí a v závěru i vážnější duševní choroby. Tohle trápení bylo vyváženo vděčností za to, že se kvůli jejich hrám německy mluvící čeští (a němečtí před Hitlerem uprchnuvší) Židé učili česky, že bránu do Ameriky pro V+W otevřel židovský zábavní podnikatel Paul Kohner, staral se o ně jeho kolega-krajan Josef Auerbach, a co do další židovské pomoci během Voskovcovy internace po druhém příchodu do Ameriky ho z internačního tábora vysekal Victor Jakobs – a po celý zbytek jejich životů Werichovi jistou apanáží a oběma místem a dietami pro jejich setkání ať už doma ve Vídni či na svém letním sídle ve Středomoří přispíval průmyslník Herbert Turnauer. A možná to byl typ silné židovské ženy jako Zdeňka Werichová (do níž se Jiří Voskovec během exilu v USA zamiloval) co V. vedlo k seznámení s významnými ženami, které obě pocházely ze židovských rodin původem z Ruska: s jeho druhou manželkou, americkou divadelnicí Anne Gerlette i kanadskou mecenáškou Marie Desmarais, která pod Voskovcovým vlivem dovedla československý oscarový film Obchod na korze do americké distribuce i k nominací na Oscara. Předtím se ale jména tvůrců v titulcích musela změnit na dostatečně americká, jak žádal tehdejší distribuční zvyk (stejný jaký musely podstoupit české hvězdy, když za nacismu účinkovaly v německém filmu…).
Za tohoto mého monologu jsme s Martinem došli na ostrov Kampu, k domu, který jsme tolikrát viděli zvenku a leccos o něm četli, ale dosud nevešli dovnitř...
Druhý, závěrečný díl této reportáže najdete v Krajských listech v úterý 11. ledna 2025.
Zdroje: Filip Menzel: Klaunova antická tragédie, V+W a Ladislav Matějka: Korespondence V+W, Jan Werich: Relativně vzato, Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, Jerome Coopersmith: I was accused, Milan Lasica, Július Satinský a Miroslav Horníček: Všetci sú za dverami III/6, divadelní hry a filmy V+W
Vložil: Tomáš Koloc