Prezident řezník, dohazovač i liberál Antonín Novotný. Sorry, Tony, zas na tebe myslíme. Svět Tomáše Koloce
komentář
28.01.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Z pořadu ČT Těžkosti Antonína Novotného
Právě před 50 lety, 28. ledna 1975, zemřel šestý československý a třetí „dělnický“ prezident Antonín Novotný, který byl (i s obdobím let 1953 – 57, kdy byl „jen“ hlavou faktickou, lídrem KSČ) hlavou našeho státu 15 let, čímž se dostal za svého vězně Gustáva Husáka, který stál v čele státu celkem 20 let. Byl historicky nejparadoxnější postavou v čele našeho státu a stejně tak umíral: komunistický prezident byl poslední léta dennodenně sledovaný komunistickým režimem a bál se jít i do kina.
Během svého života (1904 – 1975), opsal Antonín Novotný podivuhodnou politickou křivku, od vězně koncentračního tábora Mauthausen přes hlavu stalinských politických procesů 50. let až po takřka liberála, který byl v roce 1960 zvolen západními novináři nejelegantnější hlavou státu na světě a svou zemi bez úhony (a bez spojeneckých posádek na našem území – na čemž si zakládal!) provedl kulturním, sportovním i společenským zázrakem 60. let až téměř k Pražskému jaru 1968, které se ho zbavilo, aby nakonec zemřel v zapomnění režimu, který vedl jeho bývalý vězeň. Co všechno o Antonínu Novotném nevíme?
Díky genealogu Mgr. Zdeňku Hornerovi víme, že stejně jako Zápotocký, i druhý prezident Antonín, Antonín Novotný (1904 – 1975), pocházel ze socialistické oblasti i rodiny. Jeho otec, také Antonín Novotný (1874 – 1935, mimochodem už druhý Antonín v rodině, budoucí prezident byl tedy až Antonín III.) byl zedník, který brzy ovdověl. Rod Novotných stejně jako rod Zápotockých pocházel z Kladenska, ale prezidentův prapradědeček se v době napoleonských válek oženil do Letňan na sever od Prahy. Matka budoucího prezidenta Barbora Hlaváčová (1882 – 1908) zemřela, když jí bylo 26, a zanechala Novotnému-otci v péči tři děti. Otec se už neoženil, děti vychovávala teta.
Novotného prezidentský předchůdce, kameník Antonín Zápotocký, se dostal do politiky přes odbory, strojní zámečník Novotný stejně jako Gottwald přes Dělnickou tělovýchovnou jednotu, v níž byl od patnácti let, a v sedmnácti už byl jejím náčelníkem a také spoluzakladatelem zbrusu nové komunistické strany. Seznámil se tam s manželkou Boženou, rozenou Fridrichovou (1910 – 1980). I ona stejně jako manželka jeho předchůdce Zápotockého Marie musela být mimořádně zplnoletněna, když se (stejně jako Zápotočtí) museli brát. Důvodem byl očekávaný syn Antonín, toho jména IV. (1930 – 1982), který se o svém otci později vyjádřil, že svého syna vlastě vůbec neznal.
Jedno ale prezidenta a jeho syna spojovalo; jak otec, tak i syn Novotní byli po celý život funkcionáři fotbalové Sparty. Zda to byla protiváha k Edvardu Benešovi, který v mládí hrával za Slavii, není zjištěno... Stejně jako Zápotocký i Novotný se totiž už v mladém věku dostal k funkcím; už před druhou světovou válkou byl krajským tajemníkem KSČ v Hodoníně a po válce (kterou strávil jako vězeň v rakouském koncentráku Mauthausen) v Praze. Na rozdíl od Zápotockého, který měl nemanželskou dceru, měl ale Novotný naprosto jasnou morálku, s níž nepřipouštěl nevěru u sebe ani u jiných.
Stranickým protivníkem, který postupně získal jak jeho místo jihomoravského, tak i pražského lídra strany, byl jeho protiklad (syn bohatého židovského obchodníka z německy mluvících Sudet, politicky v mnohých ohledech na stalinistickou dobu dost liberální) – Otto Šling, který na rozdíl od Novotného strávil válku v bezpečném londýnském exilu. I proto se stal prvním ze zatčených v procesu se Slánským a spol., na jehož scénář měl Novotný důležitý vliv. U moralisty Novotného kromě dalšího Šlingovi uškodilo i to, že měl vztah s vdovou po hrdinovi Slovenského národního povstání Marií Švermovou. Podobnosti mezi bigotně křesťanskou a bigotně komunistickou vírou šly až do takové podrobnosti, že obě vyžadovaly, že vdova po světci musí zůstat doživotně věrnou...
Zvítězivší Novotný po Šlingovi získal místo i v ústředním výboru strany i v politickém sekretariátu ÚV KSČ, orgánu, který měl sovětským poradcům Makarovovi a Lichačovovi a politickému šéfovi akce Anastázi Mikojanovi (mimochodem bratrovi Arťoma Mikojana, půlky slavného letecko-vývojářského ateliéru MiG, jehož druhou polovinou byl židovský technik českého původu Michail Gurjevič) odpovídat za správný vývoj stalinských procesů v Československu.
Intermezzo
Jak Šlinga, tak Slánského i na rozkaz Novotného zatýkal jejich pozdější „vyšetřovatel“, major Antonín Prchal (1923 – 1996), jeden z vedoucích akce Kámen, během nichž na falešných amerických úřadech na hranicích vytahovali příslušníci StB informace z naivních emigrantů. Jeho „účinné metody“ ho v letech 1953 – 1956 přivedly až do funkce náměstka ministra vnitra Rudolfa Baráka, ale poté byl jedním z kádrů, kteří byli odsouzeni za „nezákonnosti“ (jak se tehdy oněm řezničinám říkalo) 50. let. V mládí mocný ale neznámý Prchal se jako člověk, jehož koníčkem byla literatura, stal slavným až v 70. letech – skončil v Československé televizi, kde pod svým krycím jménem z dob služby u StB (Ivan Gariš) napsal oblíbené normalizační kriminální seriály Ve znamení Merkura, Případy poručíka Haniky, Případ pro zvláštní skupinu a pětidílnou humornou sérii …, šéfe! v nichž se v televizi, poprvé, výrazně prosadili Vladimír Dlouhý, Tereza Brodská a Petr Nárožný...
Když se po Gottwaldově smrti v březnu 1953 měl Novotný stát hlavou celé strany, pomáhala jeho žena Božena zrovna v letňanském JZD na řepné brigádě, kam si pro ni v době vrcholících antisemitských procesů s židovskými členy KSČ přišla kádrovací delegace se zeptat: „Není Toník Žid?“ Žid nebyl (jeho babičku Annu Löblovou v páté generaci soudruzi nepočítali), takže se stal faktickou hlavou státu (!). V mocenském souboji s o generaci starším, původně sociálně-demokratickým a lassalovským (prosazujícím mírový boj s kapitalismem pomocí reforem) politikem Zápotockým Novotnému pomohlo, že na rozdíl od Zápotockého (který se okamžitě po Stalinově smrti dal slyšet, že je třeba okamžitě zastavit násilné združstevňování a nesouhlasícím sedlákům vrátit půdu) odpozoroval přesnou (ani pomalejší, ani rychlejší) míru reforem, které v SSSR prosazoval Chruščov, a jí se držel. Stejně jako samotného Chruščova, který se dostal do vedení státu ve stejné době, a tak mu radil, jak vládnout. Chruščov se stal Novotného záštitou i osobním přítelem, když přijel na státní návštěvu do Prahy, Novotný nechal dokonce i na secesní zábradlí balkonů domů u Karlova mostu naletovat dvě pochvičky, aby i odtud vlajky ČSSR a SSSR mohly vlát.
Když bylo potřeba, odjel Novotný do Moskvy na Zápotockého Chruščovovi zažalovat, což se stalo i v listopadu 1957, kdy Zápotocký v Praze umíral. Po jeho smrti Novotný po Gottwaldově vzoru, kromě faktické vůdčí funkce ve státě, lídra KSČ, přijal i funkci symbolické hlavy státu, prezidenta, což po něm (po mezivládí prezidenta Ludvíka Svobody, kterému jako prvorepublikovému legionáři = bojovníkovi proti rudoarmějcům stejně jako Zápotockému nebylo dáno získat vysokou funkci v KSČ) zopakoval i jeho nástupce Gustáv Husák.
Chruščov i Novotný už měli oba dost prolité krve, a tak se rozhodli udržet si věrnost opačným způsobem: rozdáváním obálek (v Novotného Československu jich prý nejvíc dostal bývalý Benešův velvyslanec v Moskvě, lídr s komunistickou stranou sloučené ČSSD a dávný spolupracovník sovětské tajné služby, který na Novotného leccos věděl, Zdeněk Fierlinger – celkem prý přijal na tehdejší dobu astronomickou částku: milion), ale i povolováním mnoha věcí, které je dosavadní stranická praxe naučila tvrdě zakazovat.
Tímto způsobem byli na jaře 1960, současně s přejmenováním státu z lidově-demokratické Československé republiky na Československou socialistickou republiku (ČSSR), s výměnou státního znaku (novému českému lvovi zmizela korunka a místo ní se zaskvěla komunistická pěticípá hvězda a namísto kříže se v slovenském znaku na lvích prsou objevila povstalecká vatra) také propuštěni všichni českoslovenští političtí vězni s výjimkou těch, kteří měli v rozsudku nedovolenou manipulaci se zbraněmi, ale také byly zrušeny zvláštní pracovní jednotky pro „podezřelé elementy, jimž stát nemohl do rukou svěřit zbraň“, PTP neboli černí baroni. (Všichni propuštění a podezřelí namísto toho přešli pod bdělé oko husté civilní sítě StB.)
Co Rus Chruščov (architekt pro dnešek dost nešťastných štědrých hranic dnešní Ukrajiny) Čecha Novotného ovšem nenaučil, byla velkorysost vůči menším národům federace – Novotný a Slovensko se upřímně nenáviděli, což Novotný (který mj. zrušil slovenskou autonomní obdobu vlády, sbor pověřenců) nikdy netajil.
Jinak se Novotnému dařilo. Veřejně prohlásil, že nová ČSSR už nemusí tvrdě bojovat ani se Západem (s nímž Chruščovova koncepce prosazovala sbližování a oteplení vztahů) ani s domácím „třídním nepřítelem“, protože dosáhla socialismu, což mu stejně jako Chruščovovi na Západě přineslo určitou popularitu, takže mu Západ dokonce i polichotil, když po jeho vystoupení na Valném shromáždění OSN v roce 1960 (na němž rok co rok mluví hlavy všech států světa) západoněmecký časopis Stern uveřejnil anketu, v níž byl Novotný zvolen nejpohlednější hlavou státu na celém světě.
Přes pád jeho protektora Nikity Chruščova, kterého neostalinisté v čele s Leonidem Brežněvem v roce 1964 odstranili z vedení SSSR a jeho reformy byly postupně zmrazeny či revokovány, Novotný doma pokračoval v reformách dál. V dalších letech jeho vlády se zrodil i zlatý věk československé kultury a československé nové filmové vlny.
Jak to bylo možné? Šťastnou náhodou. To když se Novotný (který zaměnil dva muže stejného příjmení, stalinistického scenáristu Jiřího Procházku, pozdějšího spoluautora seriálu o majoru Zemanovi, jehož vystoupení v rozhlase se mu líbilo, a liberálního scenáristu Jana Procházku) seznámil a spřátelil se spisovatelem a barrandovským dramaturgem Janem Procházkou, který pak po většinu 60. let u Novotného prosazoval projekty, jež by v předchozí době neměly nejmenší šanci proniknout na stříbrné plátno (ačkoli při jejich projekci v rekreačním středisku na Orlíku někdy Novotný, podle pozdějšího svědectví Josefa Škvoreckého: „doslova lezl vzteky po stropě“).
Naštěstí byl jejich svazek tak blízký, že si i tykali. I díky tomu měl Procházka možnost si během jeho návštěvy ČSSR na jeden celý den „zprivatizovat'“ prvního člověka ve vesmíru Jurije Gagarina (viz. odkaz „Psali jsme“ výše). Novotného liberálnost měla v tomto směru souvislosti osobní (Novotnému, o němž vládní ekonom Šik říkal, že je třeba na něj mluvit v holých větách, které by pochopil, a který proslul výrokem „Nebudeme padat na kolena před fakty“ a na veřejnosti obhajoval dokola myšlenku, že „maso bude“, lichotilo stát se protektorem, k němuž se jako k arbitru svých děl obrací umělecká smetánka) i rodinné (jeho syn, Antonín Novotný mladší, stanul v čele vývozu čs. kultury, který zejména na našem tehdejším filmovém umění obrovsky vydělával, a syn pak mohl mimo tučné prémie – a také přijímané úplatky – jezdit přejímat filmové ceny do celého světa).
I proto první muž ČSSR Novotný povolil i vznik FITES (Svazu československých filmových a televizních umělců), který se roku 1965 odštěpil od Svazu československých divadelních umělců a od té chvíle byl spolu se Svazem československých spisovatelů jednoznačně vůdčí proreformní silou ve společnosti. Novotný šel tak daleko, že nakonec povolil i Němcův film O slavnosti a hostech (1966), který vycházel z charakteru Novotného slavností v rekreačním objektu ÚV KSČ na Orlíku a navíc hlavní hrdina filmu v podání Ivana Vyskočila mladšího podezřele připomínal Lenina. Film potom získal cenu FITES Zlatého trilobita a Cenu mezinárodní filmové kritiky na MFF v Karlových Varech. Když byl potom po protestech plzeňského poslance Jaroslava Pružince, povoláním zedníka, film zakázán, vedlo to k protestům, které byly jedním z pramínků vzniku Pražského jara.
Když ale Jaroslav Dietl, který tehdy byl jedním z nejdrzejších satirických autorů, napsal pro Vinohradské divadlo hru Slečnu pro jeho excelenci, soudruzi, která zřetelně vycházela z historky o návštěvě indonéského fašistického vůdce Sukarna, který byl pro Novotného tak důležitým exportním partnerem, že mu po dobu návštěvy nařídil sehnat i vhodnou dívku do postele (postava byla dokonce vybavena i Novotného proslulými primitivismy při čtení dvou cizích slov, které vyslovoval „zemEdělství“ a „demoGracie“), hra byla okamžitě zakázána (přestože autor se pojistil argumentací, že hra se držela marxistické poučky, že k představitelům nepřátelských systémů, jako je kapitalismus nebo fašismus, nesmí být socialistický vůdce vstřícný nad určitou míru). V tom byl ale vysokoškolsky vzdělaný spisovatel Dietl naivnější než vyučený zámečník Novotný – který dobře věděl, že po Stalinově smrti je více než ideologická čistota důležitější národohospodářský přínos mezinárodních styků.
Novotný dal sice v Jílovém u Prahy vybudovat dovolenkové sídlo pro Che Guevaru a Fidelu Castrovi poslal na Kubu Valtra Komárka a Františka Kriegela, kteří zde vybudovali kubánskou znárodněnou ekonomiku a zdravotnictví, ale daleko víc byl polichocen, když mohl namísto řady guerillových vůdců třetího světa stisknout ruku íránskému či etiopskému císaři – kterému dokonce splnil přání a propustil z vězení majitele zámku Blatná, slavného chovatele koní barona Hildprandta z Ottenhausenu, aby se měl císaři kdo postarat o stádo lipicánů od jugoslávského prezidenta Tita. Indonéskému vůdci ženu, Che Guevarovi chalupu, císaři Etiopie štolbu – a kontrakty se jen hrnuly.
Proto Novotný také vyhověl přání kambodžského exilového krále Norodoma Sihanuka, aby ve své zemi, která byla tehdy považována za kulturní jedničku nejen východního, ale pomalu i západního bloku, umožnil umělecké vzdělání jeho syna, a tak dnešní kambodžský monarcha Norodom Sihamoni v letech 1962 – 1975 k překvapení některých západních vůdců i kambodžského ultrakomunistického diktátora Pol Pota, který byl financován USA a jehož převrat vyhnal královskou rodinu ze země, trávil svůj exil v socialistickém Československu, kam přišel jako žák 2. třídy ZŠ a odkud odešel jako magistr oboru balet na Hudební akademii múzických umění. (Pro komunistickou Čínskou lidovou republiku, kde trávila exil jeho královská rodina, už to takové překvapení nebylo, a když v roce 1979 s vládou Rudých Khmérů skoncovala okupace sousedního umírněnějšího komunistického režimu Vietnamské socialistické republiky, která v důsledku dosadila královskou rodinu zpět na trůn, ČLR i ČSSR si konečně očekávaně přišly na své.)
Ale zpět ke kulturní frontě: V červnu 1967 na sjezdu Svazu československých spisovatelů liberální umělci (podpořeni bouřemi studentů, kterým na vysokoškolských kolejích nefungovala elektřina) kteří žádali radikální demokratizaci režimu: například konečný zánik cenzury a zákazů pro všechny autory, podle slov Novotného spolupracovníků „všechno prohráli“, protože svými požadavky „překročili únosnou míru. Ivan Klíma, A. J. Liehm a Ludvík Vaculík byli vyhozeni ze strany, Jan Procházka „jen“ z funkce stranického předsedy FITES, ale přišel o Novotného přízeň, a jejich časopis Literární noviny byl zakázán.
Boj Novotného proti ultrareformnímu křídlu KSČ ale trval jen půl roku, do ledna 1968, kdy reformisté zvítězili. Za další třičtvrtirok ale „ideově zvítězil“ Novotný. Ačkoli ultrareformní křídlo v KSČ nejprve vyhrálo a demise Novotného, kterého nový sovětský vůdce Brežněv nepodpořil, se stala zahájením euforie Pražského jara 1968. Po srpnovém vpádu vojsk Varšavské smlouvy bylo totiž jasné, že pravdu měl Novotný, který se obával, že přílišné reformy podnítí neostalinistickou okupaci jediné země bloku, ve které od roku 1945 (i v důsledku dohod mezi ním a Chruščovem) nebyla umístěna sovětská posádka.
Novotný po svém nedobrovolném odchodu z politiky dožíval ve vile po prezidentském kandidátovi z roku 1938, bankéři Jaroslavu Preissovi, v níž se s manželkou, s níž byl 46 let, staral o své dva vnuky. Jediný z našich prezidentů, který z vlastního popudu dosáhl snížení prezidentské mzdy (!, z 240 na 180 tisíc korun měsíčně) a který na konci života, nejspíš i z radosti, že byl po vyloučení za Pražského jara znovu přijat do „rodné strany“, z radosti věnoval všechny své úspory do stranické pokladny (kterýpak člen jakékoli strany by to udělal dnes?), zemřel stejně, jak to předtím určil svým „propuštěncům“ z amnestie roku 1960 – na každém kroku sledován Státní bezpečností. V lednu 1975, kdy už na Hrad směřoval muž, kterého se kdysi, na přelomu 50. a 60. letech, obával tak, že se ho dávno po rehabilitacích všech ostatních obětí procesu se „slovenskými buržoazními nacionalisty“ zdráhal propustit z vězení: Gustáv Husák.
Husák mu oplatil stejnou mincí. Nepovolil Novotného státní pohřeb a o jeho úmrtí povolil v novinách jen běžnou zprávičku rozsahu úmrtí běžného státního úředníka: čímž se Novotný svým koncem přiblížil Emilu Háchovi. Stejný model konce pak čekal samotného Husáka. V tom jako by dějiny byly i spravedlivé…
Když A. N. na sklonku svého života vzácně zašel na pivo do restaurace v blízkosti své pražské vily, sám Novotný upozorňoval: „Já jsem vám sem ty okupanty nenasáčkoval…“ Což reflektovali i českoslovenští mladí, kteří dali rozmnožit placku s omluvným nápisem pro Novotného „SORRY, TONY!“, kterou za normalizace houfně nosili. Autor, ač A. N. už nezažil (je ročník narození 1977) patří mezi znalce dějin, kteří ji symbolicky nosí dodneška. Prezidentů, kteří by se během svého politického vývoje tolik poučili a své pokání aplikovali i do svých politických postojů, a zároveň se postupně stali lidmi tak asketickými, neměla naše země přespříliš.
Perličky na dně
- Prezidentova žena Božena Novotná se po okupaci v roce 1968 stala osnovatelkou schůzky, během níž tři bývalé československé první dámy bez ohledu na režim, který představovali jejich manželé (Hana Benešová, Marie Zápotocká a Božena Novotná), sepsaly své odmítavé stanovisko k okupaci, které poslaly příslušným státním orgánům.
- Bývalé schwarzenberské panství na hranicích středních a jižních Čech, Orlík nad Vltavou, které se od 20. let 19. století stalo centrem místní české vlastenecké větve původně bavorského rodu Schwarzenbergů, kteří byli v opozici vůči germanizaci i za 2. světové války (otec pozdějšího Topolánkova a Nečasova ministra zahraničí, Karel VI. Schwarzenberg, 1911 – 1986, byl prvním předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích, zatímco jeho bratr František bojoval v Praze na barikádách, a navrátivší se Edvard Beneš ho pak jmenoval svým velvyslancem ve Vatikánu) a které bylo později (na nátlak komunistů, kteří si na Benešovi vymohli vyvlastňovací zákon Lex Schwarzenberg a exil Sch. rodiny) místem Novotného víkendových radovánek, během nichž Jan Procházka fakticky prosadil československý kulturní zázrak 60. let – se stalo symbolem doby i v 90. letech, když tzv. orlický gang zabil a v zaletovaných kovových sudech do zdejší přehrady shodil šest těl svých obětí, což byla bestialita, jakou do té doby české dějiny nepoznaly.
- Přestože dvojice prezident a jeho spisovatel (Masaryk-Čapek) byla v české dramatické literatuře už zpracována (film Hovory s TGM, 2018), v případě dvojice Novotný-Procházka se tomu ještě nestalo a svrchovaně zajímavý dějinný příběh Antonína Novotného byl nakonec audiovizuálně ztvárněn jen třikrát. Poprvé v zmíněném filmu scenáristky Ester Krumbachové a režiséra Jana Němce O slavnosti a hostech (1966), kde jeho roli ztvárnil nezapomenutelný autorský divadelník a pozdější aktér cara z filmu Král Ubu Ivan Vyskočil starší (a který přes svůj výše zmíněný záchvat vzteku povolil sám předobraz Novotný). Podruhé samotným Janem Procházkou, který se poté, co nad ním v červnu 1967 Novotný zlomil hůl, necítil být vázán žádnými ohledy, a tak postavu soudruha prezidenta v temném filmu Ucho (1970) napsal přesně podle Novotného včetně jeho osobní parole (řečových zvyků, s nimiž Novotný například místo „zrcátko“ říkal „špíglík“). Novotného v Uchu ztvárnil Gustav Opočenský, který mu byl i fyzicky podobný (a který zkušenost se ztvárněním prezidenta využil ještě jednou, když v režimním seriálu Gottwald z roku 1986 hrál T. G. Masaryka). V období normalizace nebyla Novotného postava žádaná z logického důvodu. Všichni tvůrci věděli, že Husák Novotného nesnášel a ze svého téměř desetiletého věznění vinil právě jeho. Herec Městského divadla Brno Zdeněk Bureš (fanouškům Četnických humoresek nejspíš známý jako farář v druhém dílu Volavka, pojednávajícím o složitém případu sériového znásilnění) si pak němou roli Antonína Novotného v Českém století (2013) zahrál víceméně do počtu. Byla napsána, aby ve scénách slavnostních shromáždění mezi prezidenty Zápotockým (Jaromír Dulava) a Svobodou (Emil Horváth mladší) seděl nějaký mezičlánek.
Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, Pavel Kosatík: Deset žen z Hradu, Jan Sedmidubský, Zdeněk Všelicha: Těžkosti Antonína Novotného, Jarmila Cysařová: Pokus o občanské společenství. FITES 1965–1970, Tomáš Pasák: JUDr. Emil Hácha, Michal Macháček: Gustáv Husák, Josef Škvorecký: Všichni ti bystří mladí muži a ženy, rozhovory s A. J. Liehmem, Janou Dudkovou, Janou Štěpánkovou a Vladimírem Godárem, rodokmen rodu Novotných od genealoga Mg. Zdeňka Hornera

Vložil: Tomáš Koloc