Proč Češi chudnou a Poláci bohatnou. Svět Tomáše Koloce
komentář
23.01.2025
Foto: Pixabay
Popisek: Stav ČR po sundání růžových brýlí
Tak jsem se jen za poslední měsíc dozvěděl, že zanikla národní letecká společnost ČSA (založená 1923), že národní zvukové vydavatelství Supraphon (založené 1932) koupili i s právy prakticky na všechnu českou hudbu Američani a že coby samostatný subjekt zaniká Divadlo Ypsilon (založené 1963), které pro českou kulturu udělalo nejméně tolik, co legendární Semafor nebo Činoherní klub.
Za 35 let, během nichž z našich kamenných médií neustále slyším a čtu, že žijeme v nejlepším možném dějinném zřízení (zatímco za toho předchozího jsme se měli jako za krále Klacka), se ale zároveň nejčastěji opakovanou floskulí kupodivu stala věta: „To už si nemůžeme dovolit...“ Jen tak z hlavy, co si (na rozdíl minulosti „za králů Klacků“) už dnes nemůžeme dovolit (takže jsme to bez náhrady nechali zaniknout):
- na 50 železničních tratí
- na stovky kateder vysokoškolských oborů, zejména jazykových
- stálý filmový ateliér s původní tvorbou a stálým hereckým souborem
- okresní zdravotní a zubní pohotovosti
- národní animátorský ateliér s původní tvorbou
- obvodní odborné lékaře
- pojištěním hrazené domácí návštěvy nemocných obvodním lékařem
- okresní profesionální divadelní soubory
Třeba veřejnoprávní televize a rozhlas (kterým platíme násobně víc než dřív, a jak to tak vypadá, budou jim muset ze zákona platit i ti, kdo je nevyužívají) si už nadále nemůžou dovolit:
- alespoň malou redakci v každém regionu
- provozovat nadále mezinárodně slavné soubory jako byl Taneční orchestr ČRo, Orchestr a Balet ČT
- někdejší původní tvorbu v řádu desítek rozhlasových a televizních inscenací ročně
Zanikají celá povolání, třeba dramaturgové (kteří se starávali, aby tvorba a programy měly hlavu a patu), korektoři (kteří nejen v tištěném, ale i ve veřejném prostoru hlídávali, aby texty měly hlavu a patu gramaticky, ale i logicko-stylisticky), ale třeba i překvapivé profese jako řidiči šéfů velkých firem či diplomatů. Univerzální argumentální flastr managementu pomalu krachující firmy zvané Česko je, že to všechno přece bude dělat umělá inteligence (o které si myslím svoje, ale to v tomto textu nebudu ventilovat), ovšem zatím je faktem, že učitelky češtiny a lidé, kteří mají rádi příběhy s logickým dějem raději ve veřejném a mediálním prostoru zavírají oči a uši a přibývá dopravních nehod, protože hlavouni s hlavou plnou řízení lidí, když v práci chtějí někam jet, musejí vlastnoručně řídit i auta. Předevčírem uplynulo 80 let od chvíle, kdy byl naposled viděn živý Karel Poláček. Tehdy mi v mysli nějak vytanul titul jeho románu VYPRODÁNO – a od té doby ho nemůžu dostat z hlavy ven.
Někteří znalci Poláčkova díla řeknou: Ano, to je román o tom, o co vše lidi přišli během (v tomto případě první světové) války; a my jsme na tom stejně – chudneme, protože je třeba uskrovnit se v době války. O tom si taky myslím svoje, ale pro úsporu času (protože nemá cenu se hádat o něco, v čem bychom si nikdy neporozuměli) se těchhle lidí radši zeptám: Takže ta válka trvá už 35 let?
Mnohem víc se mi zamlouvají typické komentáře plnotučně pravicově egoisticky uvažujících čtenářů, kteří mi po každém fejetonu jako tento píší: „Vy jste něco měl a prodal? Uzavřel jste nějaký provoz? Ono to bylo vaše? Ne? A proč se tedy o to, co není vaše, staráte? Nejste vy náhodou komunista?“
A tady, přesně tady je jádro pudla!
Přiznám se, že celý ten seznam toho, co jsme měli a co už nemáme, jsem nedávno probíral se svým polským panem farářem. Stejně jako plošné sociální poměry za našeho dětství a dnes. Kněz, který skutečně vychází z Kristova učení, musí mít pro plošnost smysl, protože kněz Hospodina zástupů (a ne jen úspěšných oligarchů) se po vzorů svého pána musí zajímat především o ty poslední. Náš pan farář, který k takovým vzácným kněžím patří, mě ale tentokrát dost překvapil:
„Říkáte, že dřív měl skoro každý chatu, každý jezdil v létě aspoň na ten Mácháč na dovolenou, každý školák měl na oběd ve školní jídelně?“ ptal se muž, který do naší země přišel, až když mu bylo 30 let. „Tak to vám povím – to my jsme dřív v Polsku neměli. Často jsme neměli ani co jíst. Ale teďka – ukažte mi ten seznam… No jo – úplně obráceně: To jsme v Polsku neměli – teď máme. Na tohle nebylo ani pomyšlení – máme. Máme, máme, máme… Jediné co nemáme, jsou české exekuce. To je nepřípustná lichva, o které by v Polsku každou neděli musel z kazatelny mluvit a sedmé přikázání u toho zmínit každý poctivý kněz.“
Vybavil jsem si řetěz rozhovorů, které bývalý polský velvyslanec v Bratislavě a ředitel Polského institutu v Praze, Dr. Maciej Ruczaj nedávno udělil českým médiím a jejichž hlavní myšlenkou bylo na Poláka netypické konstaktování, že polský národ byl po celou dosavadní historii ekonomicky i kulturně za námi, a až teď nás Poláci – nu, jak to říct slušně – předhánějí.
Vybavil jsem si znovu vlast pana faráře a pana Ruczaje, kterou jsem projel před pěti lety tam a zpět. Jeli jsme po dálnicích, které byly v celé zemi (čtyřikrát rozlehlejší té naší) postaveny před pár lety – a když už se stavělo, vedle hlavních dálnic byly postaveny i železnice. Zašel jsem do moderního kostela, který měl kříž vyvedený národními barvami a nakoukl do časopisů, na jejichž obálkách zatímco od těch našich (jejichž hlavním tématem je restituce) se rýsovala dvě hlavní témata. To první bych zformuloval jako dvojvýkřik: „Poláci, nevybíjejte vlastní národ zabíjením vlastních nenarozených dětí! – Vládo, dej Polákům vydělat, aby mohli malé Poláky uživit!“ Druhé téma se mi pak vrylo v podobě jedné přepůlené obálky magazínu, kde nahoře byla fotka „aktivistů“ postrojených přibližně tak jako účastníci „Večeře páně“ během zahajovací ceremonie loňských olympijských her v Paříži. U té fotky byl nápis: TYHLE MENŠINY MY NA ZÁPADĚ PODPORUJEME. Na druhém (srovnávacím) obrázku byli vyfoceni příslušníci řady světových národnostních menšin v jejich krajových krojích – a u nich nápis: TYHLE MENŠINY (A JEJICH JAZYKY, KULTURY A ZVYKY) VRAŽDÍME.
Jistě, že i na tohle mi nějaký posměváček bude umět odpovědět. Třeba oblíbeným geopolitickým aforismem, že kdoví, proč se Polsku daří od té doby, co všichni jeho sousedi jsou v haj*lu. Je to pravda: Východní Německo (1990), Sovětský svaz (1991) i Československo (1993) zanikly, a na jejich místě vznikla Litva, ze které pak pro její chronickou nezaměstnanost odešla jedna čtvrtina populace, přesně tak jako z Ukrajiny, která je dnes fakticky ve válce se sousedním Běloruskem, a co se týče bývalé NDR, která jediná se nerozpadla, ba naopak – i ona je na tom podobně: Někdejší německý Západ sice Východ skoupil, ale tamní provozy z větší části pak místo oživení sešrotoval, načež další miliony Ossis odešli Heim ins West a po nich v Sasku, Braniborsku a Durynsku zbyla města duchů (pro ušetření energií se v bytových domech dekonstruují patra i celé paneláky…) Nakonec jsme tu i my se Slováky – a o nás v téhle rubrice mluvím víc a víc:
Na první pohled to bude znít divně, ale u tohohle argumentu bych znovu zajásal, protože taky směřuje k mojí pointě. Však právě: Polsko – jediná země regionu, která se nerozpadla. Proč? Ne, že by v kolísavých 90. letech nemohla: německá západní část (někdy i Poláky nazývaná stejně jako naše pohraničí: Sudety), v roce 1945 po 1000 letech uměle znovupřičleněná k Polsku, měla jinou národnostní strukturu, nežli zbytek Polska, Němců tam zůstalo víc a i někteří tamní Poláci v devadesátkách mínili, že už to stačilo a že se po těch čtyřech desetiletích rádi vrátí zpět do tisíciletého náručí tehdy prosperujícího Německa. Stejně jako národnostně nevyjasněná oblast kolem Gdaňska jménem Kašuby, kterou ve svém Plechovém bubínku dobře popsal tamní rodák Günther Grass. Rusínská oblast pod Krakovem zvažovala posílení nově založené Ukrajiny a menšina na trojmezí Polska, Běloruska a Litvy, kde žijí Lipečtí Tataři islámského vyznání, se také ohlíželi po Ukrajině, kvůli její tehdejší součásti = autonomní republice Krym, k jejímuž původnímu obyvatelstvu, Karaimcům a islámským Krymským Tatarům, byli polští islámští Lipkové puzeni společnou národnostní a náboženskou totožností.
Obyvatelé Polska to ale všechno ustáli - protože v jejich totožnosti zvítězil fenomén něčeho společného. My Češi se toho slova bojíme, ale Poláci ho nazývají s hrdostí – národ! Fenomén, který se stává zlým, pokud si jím necháme vládnout, ale když víme, že mu naopak svým srdcem musíme vládnout my a děláme to, pomáhá všem – dokonce i těm, kdo do jeho středu v míru přicházejí a pocházejí z jiných národů. Kdo uznává existenci a hodnotu národa a ctí ho, vůbec nemusí být komunista, ba ani socialista, na to aby přemýšlel plošně a považoval za svoji celou rodnou zem. Aby při pokušení získat nějakou tu malou domů na bazén v mé malé zahrádce a mé malé firmičce, v něm nakonec převážila radost z toho, že po té větší, mojí národní zahrádce, povede další dálnice a další trať, že můj národ neztratí věhlas v kultuře, že se před svými sousedy, okolními národy, nebudu muset stydět za to, že statisíce mých krajanů žijí v nespravedlivé chudobě…
Zdroje: Seznam. cz, Czechmusic.net, Deník.cz, iDNES.cz, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc