Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

V tom bylo něco víc, jako by mě inicioval, říká o herci a mystikovi Josefu Kemrovi, který odešel před 30 lety, kolegyně herečka. Svět Tomáše Koloce

16.01.2025
V tom bylo něco víc, jako by mě inicioval, říká o herci a mystikovi Josefu Kemrovi, který odešel před 30 lety, kolegyně herečka. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Josef Kemr v pořadu Svobodné divadlo

Temná doba. Jako to nejdůležitější se v ní probírají aférky hvězdiček, které neproslavilo nic víc, než přiblblá vánoční pohádka a dvě tři roličky ve stejně „kvalitních“ seriálech (a to ještě zaplaťbůh, že jde o hvězdičky české, protože jinak je náš mainstream reklamní rubrikou kolotočářů z USA – čímž nemyslím skutečné americké umělce typu Redford, Nicholson či Douglas, o kterých v českém mainstreamu ovšem taky neuslyšíte). Nás, kteří jsme nezapomněli na skutečnou kulturu, zachraňují alespoň ta výročí.

Včera to bylo 30 let, co odešel Josef Kemr (1922-1995), umělec, který představoval pravý opak dnešní „cool“ a „nevaž se, odvaž se“ doby. Kdyby satirici z České sody, kteří kdysi přišli s legendární otázkou: „Šlápl Kemr na Somra nebo Somr na kemra?“, zkoumali, co vlastně řekli, zjistili by, že jejich vtípek sedí i v hlubších rovinách: zatímco jméno Somr pochází ze staroněmeckého Sumber = Košík nebo Košíkář, Kemr neboli Kämmer, byl ten, který košíky naplňoval = Česáč.

Česáč-pradědeček Václav Kemr (?-1879) měl ještě polnosti v Doksech na Kladensku, jeho syn František (1852-1928) byl ale z mladších dětí bez práva na zdědění půdy, a tak se stal ševcem v Kladně-Rozdělově, stejně jako tatínek Ludvík (1880-1952). Přesně stejně situované předky měl Josef Lada, takže Josef Kemr byl vlastně Pepík Ševců Druhý. Stejně jako Lada měl celoživotní lásku ke zvířatům, nadto zdědil jen hudební talent, po otci, který si přivydělával jako hudebník. Hrál na strunné hudební nástroje, jeho největší láskou byla viola. To se mu hodilo, když v sedmnácti, při filmování Studujeme za školou, svého už sedmého filmu s konkrétní úložkou (předtím hrál v nespočtu dalších v komparsu) potkal Rudolfa Hrušínského, který ho vyzval, aby nastoupil „k nim“ – do rodinné divadelní kočovné společnosti Hrušínského babičky Anny Červíčkové-Budínské. Tam se totiž bez znalosti hry aspoň na jeden nástroj nebralo.

Víra byla potřeba při tvrdém životě u šmíry, kočovného divadla. Ani pozdější tvrdý frontový voják z legií Zdeněk Štěpánek u šmíry nevydržel. Josefa Kemra u ní udržela každodenní ranní návštěva kostela a dovolené, během nichž jezdil do Prahy za rodiči a jako první věc obešel antikvariáty, ve kterých kupoval texty her a knihy o divadle. Ty a rozmluvy s celoživotním přítelem Rudolfem Hrušínským, byly jeho konzervatoří. Hrušínský měl náskok, hrál dřív v kamenném divadle, byl dříve v Národním, režíroval na Barrandově (vždy Josefa obsadil!), měl také dřív houfy obdivovatelek - které Kemr neměl nikdy. Když spolu ti dva bydleli v jednom podnájmu, byl tím, kdo musel na večer odejít, vždy Josef Kemr… Talentovaný ale druhý. Ve stínu, ale jdoucí stejnou cestou: k herectví vnitřního prožitku bez zbytečných vnějších prostředků.

Ačkoli jsem Josefa Kemra nikdy osobně nepotkal, s naší rodinou byl spjat skrze kouzelný pražský činžovní dům Šrobárova 1/3, kde v 60. letech bydleli nejen moji předkové, ale i spisovatelé Ladislav Grosman a Pavel Kohout a herci Marie Drahokoupilová a Svatopluk Beneš, jehož rodina dům vlastnila a jehož kolegové z Městských divadel pražských místním dětem 5. prosince dělali slavnou trojici: světce Mikuláše Josef Bek, anděla Richard Záhorský (jmenovec slavného Bohuše) – a čerta: Josef Kemr.

Ve filmu i divadle, ať už to byla tragédie nebo komedie, mířil jeho typ sice stejným směrem, ale pár stupňů stranou: dal by se nazvat Pan Jiný, někdy i Pan Tajemný. Vyšinutý alchymista rozbíjející atom olova v Císařově pekaři a Pekařově císaři, nebo rekreant Vyhlídka, který v Marvanových filmech s Andělem uprostřed všeobecného odborářského jásání odchází do lesa, kde hraje na cello. Vždycky buď zrychlený (jako zemědělský redaktor z filmu Tři chlapi v chalupě, prodejce auta z filmu Král Králů, otec Houska z detektivky Poklad byzantského kupce, nebo předseda JZD ze Starců na chmelu), anebo zpomalený (jako lapka Kozlík z Markety Lazarové, kníže-anarchista Rubalov z inscenace Zločinu lorda Savilla. Často ho zpomalovala oficiálnost jeho úřadu: jako písaře Ignáce z Kladiva na čarodějnice a sluhu Felixe ze Slaměného klobouku.). Z prvoplánově režimních děl ho jinakost jeho typu buď předem vyřadila anebo dostal takovou roli, z jejíhož charakteru pronášel řeči, které ve svých souvislostech skoro vždy zpochybňovaly panující doktrínu. Tutéž možnost jeho typ měl i v dílech, které byly velice „nerežimní“:

Filip (Vladimír Pucholt): „Je Bůh soudružko?“

předseda JZD (Josef Kemr): „Co to je za blbost? To tě nenaučili ve škole?“

Filip: „No jo, ve škole…“

Předseda slabomyslně vypoulí oči, jako někdo, kdo se vmísil do debaty, která je nad jeho mentální možnosti…

(Starci na chmelu, 1964)

-

„Člověk se vzpírá a vymýšlí si důvody – ale kdepak! Před osudem neuteče nikam!“

(klarinetista Franz Florián ve filmu Smrt černého krále, 1971)

-

„Pak jsme se courali Žlutým mořem, Šanghaj, Jokohama, Manila… To byla ta nekrásnější doba. Pane, já jsem bastard a volnomyšlenkář!“

(maskér Igor Grebner v dílu Kleště seriálu Třicet případů majora Zemana)

-

„Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“

(pan Rybář v TV-inscenaci Hastrman, 1980)

Někdy už jde o skutečně přesně mířené rány do zlovolné podstaty politiky (není náhoda, že všechny další citáty jsou z děl natočených roku 1968):

„My, co přinášíme svobodu, v Boha nevěříme. My se i se svou anarchií svěřujeme výhradně do rukou vědy.“

(anarchista Ruvalov v TV-inscenaci Zločin lorda Savila)

-

„Když něco skopete – stát za tim! Kdo moc přemítá, tomu se už úplně přestává věřit…“

(neustále ze strany na stranu přebíhající agent, kapitán Hedera ve filmu z třicetileté války Čest a sláva)

Vrcholem v tomto směru je pohádka Šíleně smutná princezna, v níž Kemr (ministr a později generál jménem X) tvoří dvojici s Darkem Vostřelem (ministrem a později generálem jménem Y):

Babka na lavičce plete a X a Y vidí klubíčko.

X: „Slyšela nás?“

Y (dá do klubíčka bombu): „Neslyšela.“

-

Y: „Musíme podniknout další co?“

X: „Pletichy!“

Y: „Fuj! Kroky ve společném zájmu.“

X: „To je totéž.“

Y: „Ale zní to líp.“

Nakonec pasáže, které jako by byly psány přímo pro válečný dnešek (přičemž pro dnešní cenzuru by nebylo něco takového možné natočit a prosadit do kin):

Y: „Generál X zná jediný taktický manévr – obětovat levé křídlo. Co uděláme my?“

voják: „Obětujeme pravé křídlo!“

Y: „Omyl pánové – My obětujeme obě křídla!“

-

X: „S válkou je ámen! Co budeme dělat?“

Y: „Já bych věděl. Tlumočníky. Já u vás, vy u nás.“

X: „A co řeči?“

Y: „Nejsou zapotřebí. U vás se mluví stejně jako u nás. Ale nikomu ani muk, lidi na to ještě nepřišli.“

-

Pro úplnost (už bez účasti X a Y):

 

-„Tati, kdo je ten pán?“

-„Toho se neboj, to je jenom nepřítel.“

Někdy jde o věty z děl klasických autorů, ale vždy jde o věty, na jejichž vyřčení, v archetypu, který hraje, herec musí mít určitou hloubku. Mírně vyšinuté typy, které hrál v mládí, se s tím, jak se Josef Kemr vyvinul vnitřně, začaly měnit v mystiky, hovořící s vesmírem někdy i větami, které fungují jako východní koány, nad nimiž se rozpřemýšlet člověka automaticky přivede do hloubky:

„Oč ten jeden zvon je menší, o to ten druhej je větší. Jinak jsou stejný.“

(v titulní roli TV-inscenace Zvony pana Mlácena)

Boris Rösner vzpomínal, že Josef Kemr, který se po srpnu 1968 zařekl, že dokud u nás budou okupanti, nebude se stříhat, budil u studentů DAMU svým jurodivým vodnickým zjevem ambivalentní pocit veselí a zároveň úcty. Jeho život a jeho role se po padesátce dostaly do jakési jednoty. Jezdil buď na babetě, nebo ve starém trabantu, nehodlal je měnit ani se zlepšením své finanční situace, za nejhorších normalizačních let se nerozpakoval sekretářku Národního divadla, která v té době musela rozmnožovat Antichartu, poprosit, aby mu rozmnožila kázání nového papeže Jana Pavla II. (který byl tehdy brán jako hlava jedné z hlavních nepřátelských mocností), a když byl vyzván, aby doložil svou brigádní činnost na výstavbě republiky, dodal stoh dobrozdání od děkanů venkovských katolických farností, že během prázdnin nabílil a vyzdobil jejich kapličky. Když byl zpraven o tom, že se spustil proces jeho jmenování zasloužilým členem Národního divadla, odepsal:

„Nahý jsem přišel na svět a nahý z tohoto světa chci odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“

Přitom do důsledku vzato nebyl hrdina ani světec. Jeho ženou a životní láskou byla herečka Eva Foustková, která působila vysoko ve strukturách normalizační KSČ, což Josef Kemr nijak nevyužíval, ale mělo to vliv na nebojácnost některých jeho činů. Když v roce 1977 zemřela, Josef Kemr se netajil svou láskou k alkoholu, kterou ale udržoval ve společenských mezích (Zdeněk Svěrák vyprávěl, jak ho vyučil takřka vědecké metodě, jak se po celovečerním pití vrátit domů fit) a on, ve všech českých farnostech známý katolík, se stal členem spolku spiritistů. Když za zemřelou ženu po letech konečně našel když ne náhradu, tak alespoň náplast na její odchod, sestru svého kolegy z divadla, žil s ní jako běžný Čech „na hromádce“. S přítelem Rudolfem Hrušínským nechali na důkaz, jak zlatou kapličku ctít zasadit do tamní konstrukce zlaté komponenty s pamětním nápisem, který dokazoval, jak si tito dva klasici českého herectví vyšlí z kočovného spolku cení Zlaté kapličky a toho, že můžou hrát tam, kde před nimi hráli herci jako Mošna, Vojan, Kvapilová (jejichž jména, jak mám zjištěno, už dnes řadě mladých absolventů DAMU nic neříkají, stejně jako jména Kemr a Hrušínský). Když si ale Rudolf Hrušínský dovolil nevinný flirt s jeho přítelkyní, Kemr celoživotní přátelství ukončil. Když ale Hrušínský umíral, byl Kemr právě na operaci, a když se po ní probudil, o přítelově odchodu věděl dřív, než se zpráva dostala ven médii…

 

Médium… Původní význam toho slova je jiný, než jako ho známe dnes. Josef Kemr byl podle mě kromě svého hlubokého umění i médiem zvláštního druhu. A nejsem v tom sám: Herečka Kateřina Macháčková, dcera režiséra a herce Miroslava Macháčka (kterému se jen tak někdo nedostal pod kůži, ale Josef Kemr se stal jeho nejlepším přítelem), mi k jeho osobnosti řekla:

„Pro mě jako kolega byl víc svůj, než kdokoli jiný, ve všech významech toho slova. Když jsme točili seriál Dynastie Nováků, tak jsme spolu jezdili ve vlaku, a tam jako by se uměl udělat neviditelný. V pauzách si naprosto koncentrovaný pořád cvičil výstupy, zatímco při inscenaci Kufr plný nadějí seděl na mezi a hrál na cello. Kdykoli jsem s ním hrála, všechno šlo. Jako by v tom bylo něco víc – jako by mě inicioval...“

Vyvrcholením linie mudrců v díle Josefa Kemra byl vizionář Vendelín Malina v Cirkusu Humberto. Někdy, když se probírám jeho dílem, mi přijde, že všechno, čeho se Josef Kemr dotkl, nese hlubší vizionářský význam, který lze domyslet do aktuální podoby, do vzkazu pro tyto dny. Když v celém seriálu Chalupáři v roli montéra Bohouše Císaře vzpomíná na pivovary a cukrovary, které stavěl v Sýrii: v Damašku, v Homsu, dochází mi, že všechny tyto stavby postavené československými techniky a stavbaři během roků a měsíců nedávné války lehly popelem – ostatně stejně jako místa, na něž ve svém posledním filmu V erbu lvice vzpomíná jeho mnich-veterán, který „prošel Svatou zemí“ (toho Josef Kemr ho hrál doslova ještě na smrtelné posteli, na níž ho namaskovali a vytvořili interiér středověkého špitálu z nemocničního pokoje). Jeho poslední slova ze stovek děl, v nichž hrál, v této roli zní: „Žoldáci z apokalypsy! Příšery! Chlemtají krev jako upíři! Ale On vstane z mrtvých…“ To vše se mi propojuje se Sametovou revolucí, kdy ve chvíli, kdy většina mluvila o svobodě a menšina už o kapitalismu, Josef Kemr řekl z tribuny jedinou lakonickou větu, své životní motto z Listu svatého Pavla Římanům:

„Je-li s námi Bůh – kdo proti nám?“

Jak už tomu je u otázek položených duchovními učiteli (které Josef Kemr na sklonku života často hrával, protože jím v té době už sám byl), i tato otázka trvá – a i ji je v patřičné hloubce a čistotě srdce třeba promýšlet...

Zdroje: Petr Kotek: Dva chrámy Josefa Kemra, Pavel Taussig: Úsměvy Josefa Kemra, , Dobrava Moldanová: Naše příjmení, Jiří Sovák: Dík za váš smích! – aneb Já a moje trosky, CSFD.cz, FDb.cz, rozhovory s Petrem Kolocem a Kateřinou Macháčkovou, rodokmen Josefa Kemra vyložený genealogem Mgr. Zdeňkem Hornerem

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc