Jak jsem poprvé viděl bidet u krokodýla. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.01.2025
Foto: Se svolením Paramount Pictures
Popisek: Krokodýl Dundee u bidetu
Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dnů. Tentokrát s důrazem na odpor proti vládě mamonu a dle hesla: Pláču nad živými – raduju se, že byli ti, co odešli. (Obsahuje dva citáty ze Shakespeara zdarma!)
Sobota 21. prosince 2024: Den, kdy Donald Trump veřejně pohrozil Dánsku okupací Grónska
Dánsko je zajímavá země, známá svým drzým filosofem Kierkegaardem (v překladu Kostelní zahradou), kvantovým fyzikem Bohrem, Hansem Chistianem Andersenem, co psal pohádky se smutným koncem, a dánskou exkrálovnou Margarethe, která si u nás v Železném Brodě nechala odlít skleněnou rakev a před rokem odstoupila z funkce. Vůbec lidmi, co se utíkají z Dánska k nám, jako byl astronom z Benátek nad Jizerou Tycho de Brahe, kterému dle legendy během audience u Rudolfa II. praskl močový měchýř, nebo spisovatel Martin Nexø, co na pozvání Antonína Zápotockého utekl z demokratického Dánska s Hamletovým hradem Elsinor na zámek spisovatelů na Dobříš. Jediná, která odešla opačným směrem, byla dcera prvního dědičného českého krále Přemysla Otakara I. (toho, co býval na papírové dvacetikoruně), Markéta = stala se ženou dánského krále Valdemara II. a Dánové si ji tak oblíbili, že pro ni vymysleli jméno Paní dne = Dagmar. Od koruny po patu byla prý tak mile lidská, že jsem v pokušení si myslet, že to proto se dosud Dánové i Češi svorně vykašlali na to slavné euro, aby jim v budoucích zlých časech zbyla aspoň milá Markétina koruna.
Dánsko mělo v minulosti koloniální říši, rozprostírající se přes čtyři světadíly, která svého času lanařila i důstojného pána Palackého, aby se stal luteránským knězem ve městě Dansborg ve východní Indii, ale on to odmítl a jal se radši vymýšlet české dějiny. Z té koloniální říše dnes Dánsku zbyly jen dva ostrovy, z nichž o jeden má zájem Donald Trump – a o druhý já. Ten jeden, Grónsko, je větší než Mexiko, leží vedle Kanady, a Trump se před pár dny vyslovil, že je třeba ho okupovat. Asi pro případ, že bouchne supersopka Yellowstone a bude třeba někam přesunout Američany. (To bohužel není legrace, fakt, v Americe se o tom mluví čím dál víc!) A hned zas zpátky k legraci: dánský ostrov, který zajímá mě, Bornholm, je menší, přibližně velikosti Andorry, a leží asi 100 kilometrů severně od polského města Rewal na baltském pobřeží, kde jsem byl před pěti lety hostem lázeňským. A já lituju, že tam nejsem dnes, protože dnes jsem se dočetl, že Balt zmrz na kost, a kdybych tam byl, mohl bych být první okupant, který došel suchou nohou z Polska do Dánska, aniž by přitom stoupl na kraj německý. To nedokázali ani husiti – ti během svých okupačně-zásobovacích „spanilých jízd“ došli jen na polské baltské pobřeží. Taková příležitost – a já tu piju heřmánkový čaj a sedím doma. Někde je něco shnilého – a asi nejen v impériu dánském. Doparoma…
Středa 18. prosince 2024, pátek 27. prosince 2024, pátek 3. ledna 2024: Dny, kdy zemřeli Burt, Jana a Dingo
Před Vánoci jsme se dozvěděli, že ve věku 90 let poklidně zemřel Burt, z definice první titulní hrdina slavného filmu z roku 1986 Krokodýl Dundee (protože faktický hlavní hrdina Mick Dundee byl Krokodýlem pojmenován až po potyčce s ním). Předrevoluční úspěšnost Dundeeho v ČSSR tkvěla v tom, že Australan z buše v New Yorku nebyl příliš vzdálen psychice tehdejšího Čecha, který by se zčistajasna ocitl na stejném místě. Pamatuju si, jak jsem film viděl poprvé; jako desetiletý uprostřed letního kina ve Starých Splavech. Během scény, kdy zálesák v newyorském hotelu zjišťuje, co je bidet, se z celého kina nezasmál nikdo jiný než moje matka, která vyrostla ve Švýcarsku – protože celý zbytek kina stejně jako Dundee nevěděl, co je bidet – včetně mě. Mně byl blízký tím, že měl rysy každého typického Koloce: i v New Yorku byl schopen se dát do důvěrné řeči kdykoliv s kýmkoliv, což jsem později („v Dundeeho žoldu“) praktikoval, když jsem se ocitl v Americe sám – jen jsem jeho styl obohatil o vlastní etnografický rys, že moje první otázka vždy zněla: „Z jakých národů a zemí přišli vaši rodiče?“
Po 35 letech režimu volně dostupného bidetu a s ním spojených neustále se zužujících svobod se Krokodýl Dundee stal filmem pro pamětníky, který ukazuje, z čeho všeho bylo ve filmech 80. let možné si dělat beztrestně srandu: ze ženských, homosexuálů, transsexuálů, všeosahávajích heterosexuálních děvkařů, Italů, černochů, narkomanů, povolných pokojských, klientů psychoterapeutů, ba dokonce i z oligarchů (jako je tatínek Sue – tiskový magnát), snobů, co chodí do módní restaurace, kde předstírají znalost italštiny (jako je její snoubenec Richard), ale i retardovaných venkovanů (jako je Dundeeho přítel Donk). Ptáte se mě, kdy přesně se doba zlomila, a nastal čas, o němž zakladatel britské komické skupiny Monty Python John Cleese říká, že politická korektnost zabila všechen humor? Není třeba chodit daleko. Stačí si v Krokodýlu Dundeem dobře všimnout, co ukazuje jeho úplně první záběr z New Yorku. Jsou to dnes již neexistující věže Světového obchodního centra…
Na Dundeem (jako ostatně i na jiných filmech) mě vždycky fascinovala dokonale padnoucí hudba, o to víc, když jsem se dozvěděl, že její bubnové a dýdžeridu variace na australské domorodé rytmy složil někdejší bubeník Beatles (což pro mě – aniž bych se chtěl rouhat – svého druhu znamenalo dotek božství): Peter Best. Třešnička na dortu celého filmu je pro mě pak strhující finále, kdy se žena rozhodne získat svého vyvoleného a udělá pro to během pár minut všechno. Kdybych byl marxistický filosof, řekl bych, že odhodí všechny znaky svojí třídy, od značkových bot až po svou buržoazní distingovanost (namísto žaloby metoo prostě kopne násilníka do koulí). Ten sladký lovestory happyend (který by si ostatně přál asi každý z nás mužů), pak funguje jen proto, že je „odhollywoodštěn-odkýčován“ jemně ironickou situační souvislostí, že to SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ, od kterého Sue zachraňuje zálesáka, který se nebál ani osobního souboje s krokodýlem, je – veřejná hromadná doprava města New York. Ta, kterou ne pro zábavu, ale z nutnosti musí denně jet deset milionů lidí…
Když se dnes dívám na božského Krokodýla, převládá ve mně nostalgická vzpomínka na dobu, kdy jsem film viděl poprvé, za perestrojkového mírového oteplování, kdy hořící domy ještě nepadaly a lidé z nich neskákali v New Yorku, Oděse ani Kyjevě, kdy New York bylo exoticky pikantní vidět na plátně, ale nebyl tady u nás (figury s noži a s pytlíčky s bílým práškem se po Praze ještě newyorsky nehemžily…). A ani herečka Jana Synková (1944 – 2024), která zemřela v pátek 27. prosince (bohužel právě na mé narozeniny), se tehdy ještě nemusela pitvořit tak jako v newyorském filmu Byl jeden polda II (1997) anebo ve „venkovské“ sérii Babovřesky. Protože tehdy ještě český film nebyl kšeft, a její role (přes všechnu humornou stylizaci typu tety Kateřiny v Saturninovi) byly v drtivé většině charakterní. Jako role primářky v Kalamitě (1980) Věry Chytilové, ve které jsem se do Jany Synkové zamiloval – a i Tomáš Vorel si nejspíš tamního spojení Chytilové a Synkové všiml, když Synkovou poprosil, aby mu pak Chytilovou ve filmu Kamenný most zahrála.
Že odejde Jana Synková, se čekalo – ve spojení s její diagnózou i s úmrtím jejího celoživotního partnera a principála Jana Schmida. Odešla krátce po jeho smrti, stejně jako Josef Abrhám poté, co mu odešla Libuše Šafránková, a Jan Kačer krátce za celoživotní družkou Ninou Divíškovou. (Ani labutě po odchodu partnera dlouho nežijí…)
Kdo ale ještě žít mohl, protože zahynul v důsledku oné jedné miliardy korun, které každoročně vydělá lobby prodejců artiklu s protimluvným názvem ZÁBAVNÁ PYROTECHNIKA, byl obyvatel zoologické zahrady ve Dvoře Králové Dingo, příslušník rodu šimpanz učenlivý čego, kterého chovatelé popsali jako „výjimečně klidné a vlídné zvíře“. Jeden v tisku propíraný (protože vzácný) za všechna zamlčená zvířata, která zemřela vinou infarktů a úrazů z útěků v strachu v době všeobecného novoročního fajerverku. Jsou na tom stejně, jako by byli lidi ze středověku, kdyby se zčistajasna objevili v naší době a uslyšeli naše dunění – ať už „zábavné“ nebo válečné. Nejen bidetem, ale i jinými stejně „čistými“ věcmi živ je člověk druhu homo, typu postkomunisticko-hurákapitalistický přiblblík…
Neděle 30. prosince 2024 a čtvrtek 2. ledna 2025: Dny, kdy analfabetští novináři „bruslili“
V Kanadě se sice hraje hokejové mistrovství věta juniorů, ale už to pomalu začíná být mistrovství světa zeměpisných babralů. Zatímco ČT v neděli při utkání Česko – Slovensko dala namísto slovEnské vlajku slovInskou, tak kanadská televize TSN o čtyři dny později pro změnu v utkání Česko – Kanada zaměnila českou vlajku za slovenskou. Asi ne nadarmo se to děje právě při soutěži juniorů od 16 do 21 let, kteří jsou jak známo skoro všichni zeměpisně vzdělaní jako abiturienti ze zámořské velmoci, která je nám dnes vzorem ve všem – včetně své ignorance, indolence a megalománie. (Poznámka autora ex post: Nicméně která šampionát nakonec vyhrála…) Každopádně pro lidi jako já, kteří mezi lety 1989 – 93 nepřijali ani mamonářské společenské směřování, ba ani rozdělení své rodné československé vlasti, je to dobrá záminka, abychom znovu připomněli, že bychom se i těmhle mediálním karambolům účinně vyhnuli opětovným znovuspojením. Ovšem pozor! Až poté, co se do pražské Strakovky opět vrátí slovenský premiér! Pokud by obnovené federaci měl vládnout Petr Fiala, ať si radši založí ČeskoslovInsko. To bude (s ohledem na všestrannou, nejen ekonomickou nadřazenost Lublaně nad Prahou – ve Slovinsku mimo jiné nedávno znárodnili vodní zdroje…) možná to utopické soustátí se skutečnou nadějí na českým premiérem slibované německé platy. My příčetní mezitím odejdeme do bratislavského exilu…
Pondělí 6. ledna 2025: Naše Vánoce končí, Tři králové přichází – ale na východě se Ježíšek právě rodí!
Jdu do kostela – a po velmi dlouhé době přijdu pozdě. Náš kněz právě žehná lidem to, co kdysi tři králové nesli Ježíškovi. Zlaté předměty (prstýnky, náramky, náhrdelníky), ale i kostelní kadidlo a myrhu – a hned vysvětluje proč:
- Lesknoucí se zlato je symbol lásky – aby i její svit v nás byl silnější...
- Vznášející se vůně kadidla (pryskyřice z kmene ománské rostliny kadidlovníku – to slovo nemá nic s vylučováním, ale pochází od slovesa, které ve starých formách toho našeho a ve většině dnešních slovanských jazyků znamená prostě „kouřit“) je symbol našich modliteb, které se vznáší k Bohu a stejně jako ta vůně nás posilují…
- Myrha (pro změnu pryskyřice z kmene myrhovníku, rostoucího v Etiopii a Somálsku) je symbol utrpení, které pro někoho či něco snášíme…
K povinným modlitbám za církevní vrchnost (které, jak jsem postupně pochopil, nejsou beze smyslu, protože jsou to modlitby za její větší otevřenost k lidem atd., trochu ve stylu Werichovy Lakomé Barky, za kterou se děti taky modlily, aby netrápila zvířátka a nežrala žížaly – jen v našem chrámu chybí modlitba za to, aby vysoký klérus-Barka v našem kostele v mrazech povolil používat tepelný fukar, který nás zahříval ještě loni, ale letos je pro pana biskupa jeho provoz asi drahý…) posléze náš osvícený farář přidává modlitbu za nás tu. Abychom všechno duchovní, o čem tu mluvíme, v sobě také niterně cítili.
Je mi trochu do breku když si uvědomím, že kostel je jediné místo, kde už po mnoho let svých osamělých mládeneckých Vánoc vidím skutečný ozdobený stromeček a kde se zpívají koledy. A zatímco moji souvěrci na melodii Nesem vám noviny zpívají text tříkrálový, Vánoce končící (právě nastává poslední, dVAnáctá NOC z VÁNOC, jak připomínal už Shakespeare, když svou hru pojmenoval Twelfth Night = Večer tříkrálový), já na melodii zpívám tu úvodní vánoční, Nesem vám noviny. Jednak proto, že tříkrálový text neumím, a jednak proto, že s vzrůstajícím teplem v duši myslím na babičku, která mě ji učila, a na to, že ať už jsme o Vánocích prošvihli cokoliv – můžeme to ještě napravit. Vždyť pro východní křesťany, z nichž mnozí žijí i mezi námi, Vánoce dnes, na východní Štědrý den, teprve začínají.
Veselé Vánoce jim všem. Nejprve těm, jejichž příslušníci doma žijí v bolestech ukrajinské a syrské války, turecké genocidy Asyřanů a Kurdů, nepokojů v Gruzii a Kosovu a následků předloňské genocidy v Náhorním Karabachu, odkud byli před rokem a čtvrt po 2400 letech vyhnáni Arméni:
Arménům (jako jsou mí přátelé Lucian a David): Շնորհավոր Սուրբ Ծնունդ!
arabsky mluvícím Koptům (z nichž je moje sousedka Natalia): !عيد ميلاد سعيد
Asyřanům (původnímu blízkovýchodnímu národu, mluvícímu jazykem Ježíše Krista, aramejštinou): !الفنانين العراقيين في المهجر،
Gruzíncům (jako jsou moji přátelé Eka a Jimi): გილოცავთ შობას!
Rusům (jako jsou moje přítelkyně Marija a Kira): С Рождеством Христовым!
Karelům (kteří jsou ugrofinsky mluvící pravoslavný národ Ruska): Hyvää joulua!
Ukrajincům (moji sousedé Adrian a Ivan): З Різдвом Христовим!
Bělorusům: З Калядамі Хрыстoымi!!
Srbům a Černohorcům (jako je Dragan a Selma): Срећан Божић!
I příslušníkům národů z oblastí požehnaných tím, že zatím žijí životem mírovým:
Rumunům (jako kolega překladatel Andrei) a Moldavanům: Crăciun fericit!
Gagauzům (což je turecky mluvící pravoslavný národ, žijící v Moldavsku): Mutlu Noeller!
Makedoncům: Среќен Божиќ!
Bulharům: Весела Коледа!
Nakonec i těm, skrze něž se k nám Kristova radostná zvěst dostala, protože v jejich jazyce byl napsán Starý zákon:
Milá Marto – Καλά Χριστούγεννα!
Zdroje: Seznam.cz, Aktualne.cz, Hockecanada.ca, ČSFD.cz, FDb.cz, Filmovamista.cz
Vložil: Tomáš Koloc