V čem Pavel v novoročním projevu (ne)lhal a proč by nám to mělo být jedno. Svět Tomáše Koloce
komentář
02.01.2025
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Prezident Petr Pavel při novoročním projevu
Miloš Zeman zrušil novoroční projevy, Petr Pavel je znovu zavedl. V souvislosti s tím jsem si vzpomněl na obrat „král promluvil, neřekl nic“. Není to ale přesné.
Suma sumárum: Náš král ve svém včerejším projevu zmínil, že nám přeje hrdost – v době, kdy v této zemi sám zavedl nejponíženější protektorát za posledních čtyřicet let. Svěřil se, že chápe naši nejistotu v době obrovského růstu nákladů – ač je sparingpartnerem vládní koalice, která rozhazuje zlato všemi směry, jen ne na svoje občany. Prohlásil, že chápe strach Čechů z války, která nám probíhá za humny – a kterou pan generál vší mocí svého úřadu podporuje (ostatně proto byl přece do své funkce prosazen). Soucítí s naší nechutí ke všeobecné ztrátě hodnot – a přitom je sám se svou přeběhlickou minulostí a přijatou wokisticko-genderistickou doktrínou živoucím ztělesněním ztráty hodnot. To, že prevoschoditělstvo hlásí, že našim názorům se v zahraničí dostává a bude dostávat sluchu, je částečně oprávněné – dělá na tom jeho oblíbenec, plukovník Foltýn, nově po zuby ozbrojený dodatkem Lex Ukrajina VII. o zločinu „napomáhání cizí moci“, který zajistí, aby Čech napříště mohl svobodně ceknout jenom v cizině.
Následně náš prezident-generál logikou „fakt možná už brzy“ relativizuje Fialovy nesmysly o platech jako v Německu, přičemž v této zemi (kam vyvážíme naši levnou energii a zpět si ji odtud objednáváme 17x dražší) jsou třikrát vyšší průměrné platy a levnější a kvalitnější potraviny. (Ty jsou ostatně teď už všude, a Čech, který bydlí u hranic, už doma vůbec nenakupuje). Pan prezident dále připomíná, že čtvrtinu naší země tvoří vyloučené regiony, ale (a v tom jsou si všichni čeští politici rovni) nepřejde mu přes rty to hlavní slovo, které za to může: Obrat „české exekuce“, kterých zemi nezbavil, ale naopak na exekuované v ní (tedy na jednu třetinu české populace včetně kojenců!) navalil tíhu dalších nesmyslných plateb za válku, která je zbytečná, a miliard pro cizí zemi, která by, nebýt lidí, jako pan generál, už byla dávno mírová (a kde tato pomoc notabene málokdy dojde na místo určení, protože je to země-evropský šampion v tunelování a korupci).
Nakonec hlava pomazaná správně říká, že lidé u nás jsou rozdělení, ovšem jestli to rozdělení dnes někdo plně reprezentuje i akceleruje, je to jeho excelence an Sich.
Jediné, s čím v královském projevu můžu vřele souhlasit, je, že to hlavní je rodina (kterou veličenstvo svým jasným přimknutím se ke genderismu dekonstruuje) a že Češi by v nastalém novém roce měli být aktivnější. To je svatá pravda, měli by. Určitě i ve volbách, už proto, že jim pan generál věnuje plných osm odstavců svého projevu, z čehož je jasné, že z nich má právem velký strach. Stejně jako celý náš dočasně stávající třesoucí se „establishment“ (což je slovo, které pro naši dnešní demoliční realitu dost protikladně pochází od slovesa to establish = založit).
Řada z nás byla ráda, že v amerických volbách vyhrál Donald Trump, který, zdá se, chce opravdu ukončit válku za našimi humny (kolem níž se točí nejen celý projev našeho generála, ale i celá jeho existence). Velká část národa se ale hlavně těší, že i přes obezličky typu zákona o korespondenčních volbách „jim to Babiš ve volbách pěkně ukáže“, přičemž v soukromí (patřičně česky potichu, jak nás naučily dějiny) přidá pár břitkých vtipů o tom, že fialová barva je hnus. Ne, nekritizuji. Dělám to taky. A vlastně se taky těším. Jen když tak poslouchám většinu svých známých, euforicky popisujících povolební čas, připadám si jaksi svázaný svými letitými zkušenostmi i znalostmi.
Abych to vysvětlil: Člověk s dlouhým pohledem zpět, který mu otevřela praktická záliba jménem historie, ví, že zbavit se jedné vlády ještě není žádné vítězství. Není to ostatně ani nic těžkého, dokonce ještě před vypršením jejich mandátu jsme za posledních 35 let dokázali vyházet tyto demisaře/demisariáty: Adamcův, Klausův, Špidlův, Grossův, Paroubkův, Topolánkův, Nečasův a Sobotkův. Vždycky se pak ale našel nový „spasitel“, kterého jsme nemohli ani cítit už za pár let.
Ptáte se proč?
Dokonce i éry politiků, kterým za něco vděčíme, ba někdy i za mnoho, mají za sebou tolik špíny, až je to na pováženou. Karel IV. nejvíc zbohatnul rabováním ghett, Žižka klášterů, kde zapaloval obrazy a sochám utínal hlavy, Masaryk načal samostatnou republiku tím, že lhal mezinárodnímu společenství (když z takřka tří milionů Němců na našem území „oficiálně udělal“ pouhých 800 000) a nebyl schopen splnit ani jeden ze slibů, které během jejího zřizování dal. Jak svým národům (Němcům o samosprávných kantonech, Slovákům o federaci), tak porobeným třídám (že se budou v nové republice mít líp nežli za Rakouska).
Nemluvě o sociálně zaměřeném (byl to on, kdo jako jeden z prvních chartistických dokumentů podepsal sociálně-demokratický manifest Sto let českého socialismu) a pacifistickém disidentu Havlovi, který se obratem stal maskotem jugoslávského „humanitárního bombardování“, načež v Praze, plné pozubyozbrojenců, uspořádal summit NATO 2002. Český tunelkapitalismus pak svou osobností zaštítil, už když generálním sponzorem svých uměleckých aktivit učinil tuneláře Bakalu a svůj zděděný podíl v paláci Lucerna prodal pozitivně lustrovanému tuneláři Junkovi – s neodolatelně sebeusvědčující argumentací:
V téhle souvislosti mě napadá okřídlená věta Victora Huga: „Mizérie vede lidi k revoluci a revoluce vede do ještě větší mizérie...“ Což sedí, ať se dnes podíváte, kam chcete:
- Do Izraele, který jako stát vznikl, aby Židé po holocaustu mohli někde v bezpečí a bez nenávisti druhých žít, a přitom to, co se dnes v Izraeli děje, přináší i Židům (jichž dvě třetiny v Izraeli vůbec nežijí) takové nebezpečí a takovou nenávist, jakou nezažili od druhé světové války.
- Na Ukrajinu, která tolik chtěla větší demokracii, až z toho má prezidenta, který vydal zákon, že bude vládnout až do konce vítězné války. A tolik chtěla nebýt na nikom závislá, až se stala sebeprodávajícím artiklem, který nabízí všechny své obilnice i doly do soukromého vlastnictví komukoli, kdo jí dá další pistoli.
- A koneckonců se podívejme i k nám domů, kde v roce 1989 studenti a herci tolik chtěli svobodu, až jeden z těch, kteří byli tehdy nejaktivnější, Marek Vašut, před pár měsíci v rozhlasovém rozhovoru s Martinou Kociánovou musel připustit, že i v posledních letech minulého režimu bylo ve společnosti výrazně víc svobody než dnes. Když ten rozhovor slyšel náš kněz, svěřil se mi, že mu navíc přijde, že tehdy lidi přes všechny zákazy ateistického režimu měli daleko blíž k Bohu. Jeden můj přítel ze Slovenské akademie věd k tomu navíc dodal, že neví, jak u nás, ale (přes všechny unáhlené snahy jejich současné ministryně kultury) Slovensko v dnešní době globální (ne)kulturní kolonizace nemůže dosáhnout ani zlomku oné nezávislosti a autenticity, jakou měla slovenská národní kultura před dosáhnutím „národní samostatnosti“ na té ošklivé federaci jménem ČSSR (později ČSFR).
Co tím chci říct? Ano, snažme se. Vyjadřujme se, volme „proti nim“. Buďme „zóoni politiconi“ = tvorové společenští, veřejní. Třeba i revoluční. Ale nečekejme tolik od světa, natožpak od politiky.
Co se týče mě, za největší úspěch minulého roku nepovažuji to, že mi během udílení Krameriovy ceny tleskali bývalý vrchní policejní prezident, bývalý vrchní zbrojíř české armády a bývalí ministři zdravotnictví a zahraničí, kteří ve svých funkcích můžou být zároveň i budoucí. Ani to, že mi vyšel text ve Slovenských pohľadech, jednom z nejstarších evropských periodik, založeném roku 1846 (ačkoli to, přiznám se, mě opravdu potěšilo). Za větší úspěch považuju, že jsem roku 2024 absolvoval svou vůbec první operaci a že jsem při ní nejen neumřel, ale za pár měsíců si poprvé zaplaval v nově objeveném rybníku Hrádek. Že jsem si začal dělat denně reflexní masáže. Že jsem se smířil s lidmi, se kterými jsem se nebavil v jednom případě i tři desítky let. Že jsem se stal dobrovolníkem v našem městském domově důchodců. Že jsem si ve 46 letech koupil svůj první oblek a poprvé v životě si (nikoli v něm) prošel Kolín, Litomyšl, Janské Lázně, Borovany, Bratislavu, Koclířov u Svitav a Vídeň. A hlavně – že jsem potkal nové přátele:
Galeristku Mirku, hudebního skladatele Vlada, filozofa, spisovatele a lékaře, kteří se všichni jmenují Peter.
Psycholožku Helenu, filmaře Martina, Marka, Adama a Jirku, herce Štefana a Božidaru, novináře Přemysla a Silviu, důchodce Milana a Františka, kteří mi oba něčím připomínají zesnulého tátu.
A hlavně: hospodskou Zuzanu, od spolupráce s níž si toho slibuji nejvíce...
Nevím jak vy, ale já kdybych s rokem 2025 mohl být spokojen alespoň tolik, jako s tím minulým, byl by to rok rozmilý.
Děkuji Vám za pozornost.
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Statistiky.ekcr.info, Rádio Martiny Kociánové, André Maurois: Olympio aneb Život Victora Huga, Charta 77: Sto let českého socialismu
Vložil: Tomáš Koloc