Kam zmizely naše skvělé televizní Silvestry? Svět Tomáše Koloce
komentář
31.12.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Vladimír Menšík a Jiří Hrzán z televizního silvestru 1977
31. prosince 1977. Celý národ žije tím, že Československá televize vysílá zcela nový formát Silvestra, moderovaný Vladimírem Menšíkem. Čtyřdenní Tomáš Koloc leží se žloutenkou novorozenců v inkubátoru a jeho rodička vedle na pokoji porodnické kliniky v Pardubicích. Je jí líto, že o Silvestra s Menšíkem přichází. Rodičkám je přísně zakázáno vstávat z postelí anebo dokonce jít na jediné místo, kde by v nemocnici mohly vidět televizi – do společenské místnosti...
Poslední den v roce v novodobé tradici přejal starší archetyp masopustní veselice, odehrávající se mezi únorem a březnem, během níž to rozpustilé, co se během ní stalo, se nepočítá. V Británii si ten den šlechtici a zaměstnavatelé vyměňovali role se svými zaměstnanci, v české tradici se zvyk projevoval zejména v kultuře: cenzura tradičně přimhuřovala oko a zejména v divadlech – ať už profesionálních či amatérských se dala očekávat unikátní extempore, jaké známe třeba z Havlíčkova a Menzelova filmu Petrolejové lampy. Kupříkladu na Silvestra 1933 byla na scéně Osvobozeného divadla k vidění nikdy předtím ani potom nevídaná kombinace intelektuálních klaunů a lidového komika: V+W + Vlasta Burian.
V příštích letech se ovšem domnění, že liberální zvyk cenzorů nehodnotit silvestrovská extempore tak přísně ještě funguje, umělcům několikrát vymstí několikaletými zákazy. O nejmasovější karambol tohohle druhu (to už jsme v televizi) se kupodivu zasloužila nepozornost tvůrců. Součástí televizního Silvestra 1955 byla scénka Jaroslava Dietla o silvestrovské oslavě v jednom podniku, kde ze země čouhá hřebík, ale nikdo ho nepřibije (tahle inspirace pramenila jasně v tehdejším televizním studiu v Měšťanské besedě, kde byla podlaha z nerovných prken, po kterých kamery i se svým obrazem občas pěkně poskakovaly, a čouhaly tam i ty hřebíky), naopak se všichni opijí a začnou skandovat: „HŘEBÍK musí ven!“ Oproti přechozím letům, kdy byly všechny texty úzkostlivě schvalovány předem (jak vzpomínal tehdejší moderátor ČST Miloš Forman, napsán i schválen musel být i text vystoupení sovětských artistů: „Elá hop – elá hop!“) se období, schylující se k roku 1956 a Chruščovově projevu o kultu osobnosti, vyznačovalo tím, že nikdo nevěděl, co bude. A tak autoři ztratili bdělost a neuvědomili si, že HŘEBÍK se jmenuje jeden ze schvalovatelů televizních pořadů na ÚV KSČ…
O den později už nebyl na svých místech zaměstnán nikdo z Redakce humoru a lidové zábavy, ale ani Literárně-dramatické redakce, která s pořadem neměla nic společného (snad leda to, že i pro ni Jaroslav Dietl občas psal). Autor scénky sám byl poslán „do vyhnanství“ do nově vzniklého televizního studia Ostrava, ale po roce se směl vrátit zpět, stejně jako většina ostatních vyhnaných – ke štěstí české kultury, protože Dietl, který se posléze stal šéfredaktorem rozprášených redakcí, byl kromě svého nadání autora a dramaturga také hledač nových talentů, který do televize přivedl mimo jiné knihovníka (a pozdějšího autora legendárních satirických scének o Hlutvisihákovi) Bedřicha Zelenku, ale také dělnici Marii Poledňákovou (pozdější autorku i režisérku komedie století S tebou mě baví svět) a především svého nástupce, největšího českého scenáristu všech dob Jiřího Hubače, kterého vytáhl od kreslicího prkna patentového úřadu. To už byla ovšem doba 60. let, kdy se nejen televize (původně sledovaná jen několika tisíci vyvolenými, kteří vlastnili televizní přijímač) stala nejmasovějším sdělovacím prostředkem a Silvestr se pro svou nejvyšší sledovanost v roce stal nejostřeji analyzovaným pořadem vůbec.
„My jsme si v televizi pořídili zvláštní strašidlo. Říkáme mu Silvestr,“ žertoval po letech v Televarieté Vladimír Dvořák, který byl na přelomu 50. a 60. let předisponován z rozhlasu do televize, aby silvestrovská představení moderoval. Spolu s Jiřinou Bohdalovou. Dávno před Televarieté. A přestože se – v době, kdy se Silvestr, jako vše ostatní, vysílal naživo – snažili (Jiřina Bohdalová vzpomíná, že po dvou silvestrovských představeních v divadle ji musel předem připravený lékař v televizi dopovat injekcemi), nedopadala kritika nijak dobře. A nutno říci, že nejdůležitější bernou mincí tehdy byla kritika divácká, pro jejíž dopisy a telefonáty ČST dokonce zřídila speciální Diváckou redakci. Kupříkladu po Silvestru 1967 během testů sledovanosti (ano, ty se dělaly už tehdy – sčítaly se plusové a minusové hlasy) dopadly výsledky takto: Dietlův silvestrovský pořad Eliška a tři chlapi, v němž autor propojil postavy svých dvou seriálů, dostal plus 217 hlasů, Dvořák s Bohdalovou získali plus 150 hlasů – ale mladými milované písničkové Studio A dostalo minus 78 (tady zřejmě zapůsobili jejich rodiče, kteří stále ještě nepřijali rock´n´rollový styl hudby). Avantgardní pořad Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra z milovaného Semaforu dostal kupodivu minus 100 (Jiří Suchý to pak z jeviště divadla Semafor komentoval: „Diváku, ty nejsi dobrej ani špatnej, ty jsi komplikovanej! My jsme ti přivedli do studia koně, obalili jsme mu na to dokonce kopyta, aby nepoškrábal parkety. Kdo by řek, že se ti to nebude líbit! Zrovna tobě, o kterým vím, že se nemůžeš nabažit pohledu na to, jak ráno řezník nemůže vytáhnout rolety!“)
O rok později, v prosinci 1968 bylo už všechno jinak. Cenzura byla fakticky zrušena v únoru a de iure (zákonem 80/1968 Sb.) 26. června toho roku, ale přítomnost cizí okupační armády, která se po srpnu, kdy byla ve městech, stáhla do vojenských újezdů, dávala tušit, že jde o na dlouhou dobu posledního svobodného Silvestra. Ze šuplíků se vytahovaly nejdrzejší, po léta zakázané fenomény. Tady se projevila rozdílnost národní letory naší dvounárodní, nově federativní republiky. Zatímco u Čechů sklízelo největší popularitu satirické vyprávění Vladimíra Menšíka s názvem „Vraťte mi mého orgána“, kde ironicky požaduje, aby mu vrátili fízla, kterého ho demokratizační proces zbavil, protože se Menšík „teď cítí tak svobodný, až to možné není“ – tak na Slovensku nejvíc zaválel (a co do následující doživotní slávy tím vlastně vešel) Marián Labuda, s tvrdě „sprostonárodní“ verzí romantické písně „Dychni“ – v tomto případě přejmenované na „Pichni“…
Zábavy tohoto typu však brzy přestaly. Na jednu stranu začala vrcholit sláva formátu, s nímž přišli autor Gustav Oplustil a režisér Zdeněk Podskalský, kteří tvořili muzikálová pásma z mírně upravených buď lidových, staropražských, ale stále častěji populárních písniček (nejslavnější z nich byla tetralogie o stárnoucím svůdníku Alfonsi Karáskovi, kterého hrál Miloš Kopecký), na druhou stranu Pavel Landovský ve svých pamětech popisuje, jak si ho vzal stranou Vladimír Menšík a zeptal se ho, zda mu nabídli, aby moderoval Silvestra 1971. Landovský přiznal, že ano, a Menšík mu poradil, ať jde od toho, protože to postupně nabízejí všem lidem, které chtějí zničit. Silvestr (který byl tehdy už pouštěn ze záznamu, psán v létě a natáčen na podzim) je napsaný tak, aby měli důvod odstavit pár lidí, na které mají spadeno. Landovský (tehdy celonárodně oblíbený zejména kvůli duetu s Marií Rottrovou Zatracenej čáp) přesto moderaci Silvestra vzal, spolu s Eduardem Hrubešem (který zase vstoupil do podvědomí jako moderátor Kinoautomatu) – a oba na to doplatili…
Do této drakonické situace ale (jak bychom dnes řekli) „přiletěly vidle“ z neočekávaného směru – z okupační velmoci SSSR. Hovoří o tom monografie Zelinář a jeho televize od americké historičky Pauliny Bren (rozené Pavlíny Břeňové, s níž rodiče odešli z ČSSR do USA, když jí byly dva roky), profesorky na Vassar College v New Yorku. Na prahu 70. let do ČSSR přijel z Východního Německa odborník vyslaný sovětským politbyrem jménem Bogomolov, dnešní terminologií bychom možná řekli PR-specialista a spindoktor, aby si vedoucí soudruhy normalizační ČSSR „povolal na kobereček“ a vysvětlil jim, jaká je situace. V době, kdy se začaly vyrábět zdokonalené antény, schopné přijímat signál ze vzdálenějších vysílačů, tento výdobytek si pořídili prakticky všichni východní Němci, načež si jejich vedení následně všimlo, že 60 procent obyvatel NDR úplně přestalo sledovat schválené domácí vysílání a sledovalo pouze vysílání „nepřátelských“ televizních stanic ze SRN (které se, na rozdíl od stanic rozhlasových, nedalo účinně rušit). Do poloviny roku 1971 vyrábělo modernější antény i jedno plzeňské elektotechnické družstvo, a dříve než se podařilo mu tuto výrobu zakázat, tyto přístroje doslova vykoupili občané z pohraničních oblastí, kde bylo možné pomocí těchto přístrojů naladit vysílání ze SRN a Rakouska. Drakonické represe v podobě zabavování antén či kriminalizování diváků západních stanic nebylo v době, kdy země východního bloku v čele se SSSR uzavřely Helsinské dohody o lidských právech (na což je později upomínala i Charta 77), dost dobře možné. Navíc šikovní Východoevropané se naučili si s pomocí odborníků vyrábět přenosné domácí antény, které nebyly navenek viditelné.
Výsledek Bogomolovova pohovoru byl jasný: Pokud bude vysílací schéma oficiálních televizí sovětských satelitů, ležících na hranici se západem, stejně suše ideologické jako doposud, občané domácí televizi (tento ideologický nástroj číslo 1!) úplně přestanou sledovat a přejdou jen na západní vysílání. Proto je třeba ke všem programům, jež nabízí západní televize (především v oblasti zábavy, ale nejen v ní, i v případě reportážních pořadů atd.), vytvořit hodnotné tuzemské ekvivalenty. V NDR už s tím začali, a od roku 1972 začali vysílat velký revuální pořad Ein Kessel Buntes s účastí mezinárodních hvězd. Československo je kulturně na výši, má renomované mezinárodní filmové, hudební i televizní festivaly se západní účastí, exportní umělce jako je Karel Gott či Divadlo Spejbla a Hurvínka (ti tehdy na západě jen nehostovali, ale přímo uváděli některé západní televizní programy), má rozsáhlé koprodukční televizní programy (první vlaštovkou byl celoevropsky produkovaný i vysílaný Pan Tau) a tvůrce, kteří je umějí vyrábět – není důvodu, proč by ČSSR i v tuzemsku nemohlo konkurovat. A pokud se někteří z tvůrců, kteří by v tomto úsilí mohli pomoct, „zapletli s rokem 1968“, je doporučeno jim při „účinné lítosti“ dát pardon a vtáhnout je zpět do hry. Ve stávajícím stavu není záhodno ignorování talentů.
Tak se znovu ve hře objevil Jaroslav Dietl, za normalizace opět odsunutý do Ostravy (za svůj pražskojarní seriál Píseň pro Rudolfa III., vystoupení z KSČ a účast na ilegálním srpnovém televizním vysílání roku 1968 – protože to existovalo nejen v rozhlase, navzdory tomu, jak to ve filmu Vlny vylíčil Jiří Mádl), a také zavedený režisér televizních programů (Návštěvních dnů Šimka a Grossmanna či seriálu Byli jednou dva písaři), ba i programů silvestrovských, Slovák Ján Roháč.
Dietl a Roháč se rozhodli se, že to odteď budou dělat jinak. Dietl měl za sebou zkušenost s moderací nově vzniklých Bakalářů, které nejdříve uváděl Miroslav Horníček a posléze dramaturgyně Libuše Pospíšilová, což byl neúspěch následovaný jasným propadákem – který se Dietl rozhodl zachránit angažováním osobnosti první třídy popularity: Vladimíra Menšíka. Moderátora by tedy jejich Silvestry měly.
Za druhé se dvojice D+R rozhodla, že hlavní silvestrovský program už nebude dělen na jednotlivé pořady, které začnou a skončí titulky, ale vše se bude dít ve stylu medley, na jediném jevišti s jediným moderátorem a to za účasti čelných osobností i v publiku. Umělce pak v publiku „proložili“ funkcionáři, u kterých bylo zabíráno, jak se smějí – po čemž pak mohli hotový program těžko zakázat. Celý rok pak pilně navštěvovali divadla a zájezdové pořady a vytipovávali jednotlivá čísla, mezi něž několik svých autorských scének, proložených svým autorským moderačním textem (který měl Menšík samozřejmě právo si improvizačně změnit) napsal Jaroslav Dietl. (Dietl a Menšík na sebe byli naladěni nejen předchozí spoluprací na dílech Eliška a její rod, Tajemství velikého vypravěče a Bakaláři – Dietl o Menšíkovi věděl už z Brna, kde vyrostli a kde ho letmo potkal na středoškolské olympiádě.) Roháč potom docházel do Dietlovy vily na Barrandově a během psaní prvního scénáře se vyjádřil: „Jardo, budeme majstri sveta komunistických estrád!“
Což se do písmene splnilo. Z této spolupráce a tohoto formátu, spojeného s nesmírnou precizností Roháčovy režie (kameraman Jiří Lebeda vzpomínal, že když se Roháčovi na čísle něco nezdálo, měnil kostýmy, osvětlení, choreografii, byl schopen na generálce vše rozmetat, ale výsledek musel být stoprocentní) vznikly nejpopulárnější a dodnes nepřekonané a opakované Silvestry 1977, 1978 a 1979 trojice Dietl-Roháč-Menšík. A přese všechno úsilí se i zde našla místa, která musela být na rozkaz cenzury retušována (například, všimněte si, během slavné scénky Jiřího Sováka Hlasy ptáků musel „umělec“, který se vrátil ze „sovětského bienále“ změnit v postsynchronu adjektivum „sovětský“ na „švýcarský“).
Přestože jsem (jak zmiňuji v úvodním perexu) byl fakticky dítětem prvního z televizních Silvestrů trojice D+R+M z roku 1977, mně osobně se nejvíc líbil perestrojkový Silvestr 1988, který pro tlak Gorbačovovy moskevské „glasnosti“ musel být odvysílán, ale za skřípění zubů našich soudruhů. Mnohé scénky z něj jsou tak nadčasové, že by po výměně několika málo slov a reálií sedly i na dnešní dobu:
Pro Silvestr 1989 si pak silvestrovskou drzostí prosazenou z Moskvy zpruzení českoslovenští soudruzi už vymínili apolitičnost, kterou režisér programu Zdeněk Podskalský podle vlastních slov „hodil na sex“. Protože ale po revolučním listopadu, v prosinci 1989, byl předtočený apolitický erotický Silvestr už mimo, vysílal se v přímém přenosu „stávkový Silvestr fórum“, jehož překvapivým hlavním hrdinou byl po léta zakazovaný písničkář Pepa Nos a jeho vizionářská píseň „kdo jde pořád na východ, voctne se na západě, kdo jde pořád na západ, dojde na východ…“
Od té doby bylo politiky v televizních Silvestrech občas až moc, ale nikoli v satirickém vydání. Zbabělí politici se ke svým činům nechtěli hlásit, takže například rozdělení Československa musela na Silvestra 1992 místo nich ohlásit hlasatelka Saskia Burešová. Posledním skvělým Silvestrem (mimo jiné i proto, že měl opět dietlovsko-roháčovský formát: jediný moderátor na jediném jevišti, kde se odehrávají všechny scénky a v kamerou zabíraném publiku umělci) byl po mém soudu Silvestr 1999 režírovaný Františkem Polákem a moderovaný Martinem Dejdarem, kde se vedle dodnes nehynoucích scének (děkovný projev Luďka Soboty, parodie na Receptář od Zdeňka Izera atd.) poprvé objevila i dnešní pochodeň nejen imitátorství, ale i jinde uhasínající satiry jako takové – Petr Jablonský.
Následující Silvestr 2000 už byl ve znamení „televizní revoluce“: prvního politického boje mezi zastánci demokracie a televizními kmotry, kdy se Václav Havel bohužel zastal té nesprávné strany, a jak vzpomínal Miloš Forman, poprosil ho, aby ho v jeho postojích podpořil. Formanův (z kamarádství s Havlem vzniklý) silvestrovský projev, který končil „…a teď jdu na pivo“ pak byl jasnou švejkovskou variací na uložený úkol. Po vítězství kmotrů se následně ČT už takřka čtvrt století potácí mezi vládou nové politické doktríny a „uměleckých“ oportunistů, kteří si (v rámci „veřejnoprávní“ televize, která chce protiprávně příspěvky i od těch, kdo její přijímač doma nemají…) porcují lukrativně placené mediální medvědy, zatímco generace osvědčených mistrů bloudí za dveřmi organizace, která kdysi rodila mistry (z oblasti zábavy byli za dveře vyhozeni například zmiňovaní Zdeněk Izer, Petr Jablonský, Vladimír Hron, Zuzana Bubílková, Jiří Podlipný, který do roku 2005 dělal skvělý satirický pořad Stalo se… a další a další).
Pokud si našinec chce na Silvestra pustit něco dobrého humoru či satiry dnes, nehledá v televizním programu, ale na webu. Hledá, co nového, placeného z dobrovolných příspěvků diváků, na koleně natočili Petr Jablonský, kruh kolem ostravského divadla Mír, satirik, který si říká Nepopular anebo Michal Gulyáš. Vrcholy žánru od velkých a univerzálních umělců (jako byl Ján Roháč, jenž kromě revuální zábavy například s trojicí Polívka-Jirák-J.Dvořák dokázal natočit třeba i choreografickou grotesku Tři brouci, který posbíral všechny světové umělecké ceny) to už dávno nejsou, ale člověk se aspoň občas zasměje a ocení nezávislost myšlení. Na rozdíl od toho, co nabízejí politicky vykleštěné a komercí zprostituované české kamenné televize. Jejich program už nestojí ani za čím dál dražší elektrický proud, darmo proudící do vaší zapnuté obrazovky.
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Paulina Bren: Zelinář a jeho televize, Helena Albertová: Lanďák, Jan Werich vzpomíná aneb Potlach, Jiří Suchý: Sladký život blázna Vincka, Ondřej Suchý: Kavárnička dříve narozených s Bedřichem Zelenkou, Annou Kreuzmannovou a Vítem Holubcem, Katarína Uhrová: Radosť zo života – Ján Roháč, Miloslav Šmídmajer: Miloš Forman: Co tě nezabije…, archiv Jaroslava Dietla, autorovy rozhovory s Gustavem Oplustilem, Janou Dudkovou a Bohumilou Zelenkovou
Vložil: Tomáš Koloc