Čtyřdenní pracovní týden pro celý stát, nebo paragraf, který nás všechny pošle do basy? Není zákon jako zákon. Svět Tomáše Koloce
komentář
26.12.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Šedá mlha, která se natrvalo usadila nad Českou republikou
Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dnů
Středa 4. prosince 2024: Čtyřdenní pracovní týden pro celý stát!
Japonský deník The Japan Times zveřejnil rozhodnutí vlády Metropolitního městského státu Tokio, podle níž s platností od dubna na svém území nařizuje čtyřdenní pracovní týden a třídenní volno. Jde o první kompletní správní celek na světě, který zavedl zkrácení pracovního týdne s neomezenou časovou platností, poté co je americký stát Utah zavedl experimentálně v letech 2008–2011. Další země implementovaly toto příští metu pracovních práv částečně. V Nizozemsku existuje čtyřdenní pracovní doba u většiny firem, stejné procento pracovníků, jako v Nizozemsku (90 procent), může tuto vymoženost využít ve Spojených arabských emirátech, kde většinu pracujících zaměstnává stát, opatření již zavedl ve svých strukturách a opět stejnému (devadesátiprocentnímu) množství pracovníků zaručuje tuto možnost stát Island. Čtyřdenní pracovní týden pro rodiče dětí mladších tří let zavedla v roce 2022 jako první východoevropský stát Litva. Další desítky zemí se čtyřdenním pracovním týdnem experimentovaly či je v menší míře zavedly.
Je to logické. Po dosáhnutí dvoudenního víkendu mezi 20. a 60. lety minulého století začíná produktivita práce v industrializovaném/digitalizovaném světě umožňovat pracovní týden na čtyři dny – a ovšem také při prodlužujícím se věku lidí neprodlužování věku odchodu pracovníků do důchodu. O těchto možnostech ovšem doposud nepadlo slovo v ČR, zemi, kde zisk, vydělaný na území státu, mizí do daňových rájů a mateřských zemí nadnárodních řetězců (kam dle ČSÚ odtéká až pět šestin jejich výdělku z provozoven na území ČR), a nově (kromě darů, posílaných do metropole dlouhodobě nejzkorumpovanější země Evropy) na maniakální zbrojení, které lze vnímat jako nenávratný dar pro nadnárodní vojenskoprůmyslové korporáty...
Středa 18. prosince 2024: Podle nového Lex Ukrajina by šel sedět i sám Havel
Naše poslanecká sněmovna po delší diskuzi schválila novelizaci dva roky starého zákona Lex Ukrajina, k němuž strana Starostové a nezávislí přidali přílepek trestného činu „neoprávněné činnosti pro cizí moc“, přičemž definice tohoto trestného činu může být nejen vágní „dezinformování“, ale i shromažďování a publikování pravdivých, veřejně publikovaných informací. Tedy přesně to, co v tomto textu dělám já. I za to (pokud senát a prezident zákon pustí) můžeme dostat bratru až patnáct let natvrdo…
Shodou okolností, jako by to plánovali, v tutéž dobu, kdy dolní komora parlamentu našeho „demokratického“ státu zákon přijala, uplynulo třináct let od smrti Václava Havla a já se po letech nostalgicky díval na jeho poslední dílo Odcházení. Už když bylo nové, obdivoval jsem, jak se v něm Havel přiznal ke všemu, od promiskuity až po to, že „jim něco podepsal“, zparodoval všechny své velkohubé politické řeči i výtvarnou stafáž svého úřadu včetně nezbytného nevkusného srdíčka a jasně projevil nechuť k probíhající anglicizaci jazyka a „outsourcování“ veškerého života soukromým firmám s dlouhými přiblblými čecho-anglickými názvy a veškerých informací bulvárnímu deníku „Fuj!“. Ať si o něm jako o politikovi myslím cokoli, na konci svého života v Odcházení spočetl a podtrhl veškerou dekadenci, kterou paradoxně on sám do této země vpustil, a svým uměleckým způsobem se za ni v Odcházení omluvil. (Kromě toho tehdy přiznal, že nejlepší léta jeho života byla období tvůrčí svobody 60. let – v Seznamu těch, kdo se zasloužili o svobodu, do něhož zařadil všechny reformní komunisty-osmašedesátníky, z nichž některé v 90. letech přiznaně odstavil od moci.)
Až dnes jsem ale zjistil, že kromě toho všeho byl ve svém díle z roku 2007 (!) navíc vizionář! V závěru jeho hry totiž po autobiografické postavě kancléře Riegera přebírá stát tato dvojice: „vicepředseda“ Vlastík Klein, který ve žlutých kalhotách a modré košili (!) plánuje udělat z Riegrovy vily „klub, ve kterém se postará o všechny nešťastné ukrajinské dívenky“, a fízl Kaňka, „kterému jsme museli propůjčit hodnost generála, aby měl tolik autority, pro kterou by lidi zapomněli, co se o něm všechno ví...“ Mimochodem – na otázku, kde se tohle všechno odehrává, padne ve hře jasná odpověď: nedaleko Charkova.
A navrch ještě dva další citáty z Odcházení:
Rieger (alias Havel): „Kdo určí, kolik stíhaček, nabízených tetou generála Kaňky, udělá z naší země bezpečné místo?“
Riegerová (alias Havlová): „Ať ty brambory oloupe kterýmkoli nožíkem, jen ne tím ozdobným, který jsem dostala od paní Putinové.“
Zdá se, že Bůh Václavu Havlovi přál i jeho smrtí. Umřel včas. Nebyl by prvním českým politikem, kterého by (v tomto případě za autorství jeho výroků) zavřel režim, který v zemi kdysi sám zavedl…
Pátek 20. prosince 2024: Útok, který by nebyl, kdyby…
Po ročním mírovém vyjednávání sekundantů blízkovýchodního izraelsko-muslimského souboje (USA, Egypta a Kataru) se v médiích objevily „zaručené“ informace, že klid zbraní je blízko, načež Netanjahuův Izrael zaútočil na uprchlický tábor Nusajrát, tentokrát s výsledkem 77 mrtvých (a cíl, který se měl v místě nacházet, nepřiznal…). Rok a čtvrt trvající válka, která se rozšířila i do okolních zemí, ale též do Íránu a Jemenu, má na izraelské straně zatím necelé 2000 mrtvých, zatímco na druhé (muslimské) straně je (podle mezinárodních zdravotnických stránek Global Health Data Exchange) udáváno číslo 45 206. Vzpomněl jsem si přitom na židovskou část své rodiny, jejíž někteří příslušníci odešli do USA a do Švýcarska, a na nekorektní pořekadlo svého židovského pradědečka Josefa Adlera (1887–1957), který (v souladu se svým striktně pacifistickým náboženským učením – byl zakladatelem pobočky církve Obec křesťanů na Litomyšlsku) tvrdil, že „posláním Žida není držet zbraň a střílet, což umí každý blbec, ale sedět v Evropě nebo v Americe v kavárně a vymýšlet to, co jiný nesvede“.
Aby čtenáři nebyli na pochybách, že měl pravdu, shrnul jsem, co všechno „v kavárnách“ vymysleli ti, kteří se dle „pradědečkovy rady“ věnovali něčemu jinému než střílení: teorii relativity a neurčitosti, psychoanalýzu, fenomenologii, filozofii jazyka, logoterapii, Pátou symfonii, text Dona Giovanniho, Manifest dadaismu, West Side Story, Německo. Zimní pohádku, Rapsodii v modrém, Svatební pochod, Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Asterixe a Obelixe, Gazetu Wyborczu, Tekutou modernitu, Alexander’s Ragtime Band, Jen počkej!, Hlavu 22, Kdo chytá v žitě, Smrt obchodního cestujícího, Kvílení, Ítýho – Mimozemšťana, Zámek, Kočičí hru, Doktora Živaga, Solaris, ČKD, Laternu magiku, Tonku Šibenici, Chrám i tvrz, Obrácení Ferdyše Pištory, Hoří, má panenko, Putování za švestkovou vůní, majora Kalaše, ilustrace majora Terazkyho (a jeho Černých baronů), operu Brundibár, anekdoty o Jaroslavu Vojtovi, Bartáčkovy & Novákovy, Štěpána & Kendyho, Kapesního průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, Píseň o Bernadettě, komiksy o Muriel, Nikolu Šuhaje loupežníka, Ohnici, Jelínkovu slivovici, Polnočnú omšu, Spalovače mrtvol, Smrt si říká Engelchen, Bylo nás pět, Smrt krásných srnců, seriál My všichni školou povinní, televizi Nova a Facebook…
Zdroje: Seznam.cz, iROZHLAS.cz, Aktuálně.cz, CSU.gov.cz, Tech.co, Ghdx.healthdata.org, Wikipedia, aktualne.cz
Vložil: Tomáš Koloc