Proč jsou v Srbsku Vánoce bez dárků? Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Něco málo Vánoc

Tak jsme to přežili. Ty čtyři týdny, kdy je nejmarkantnější, že světla je čím díl míň a míň a kdy se všichni jako v soustředné spirále zavinujeme do sebe, což je málokomu příjemné…

Naši keltští předkové, jak se můžeme dočíst v učebnicích religionistiky a archeologie, to někdy nevydrželi a dlouhé noci Období temna (Samhainu), kdy se nemohli dočkat rána a Slunce, občas celé propili (ale protože na rozdíl od nás ještě neznali tvrdý alkohol, tak to přežili). Naši slovanští předkové období pojmenovali KRAČun po dni, na který všichni čekáme, kdy je nejKRATŠí den a od té chvíle už se jen prodlužuje, protože Kračun konečně porodí nositele Slunce – Dažboga. Kdy se narodil Ježíšek se ve skutečnosti neví, ale kdy jindy by se měl narodit, než v tomhle období úzkosti a naděje?

S panem farářem, za kterým jezdím do městečka v podhůří Železných hor, jsme se nedávno bavili o tom, v čem lepší a v čem horší to máme dnes. Na rozdíl od starých Keltů, jejichž druidové byli dlouho na pochybách, zda po těch dlouhých nocích Slunce ještě vyjde, my, znalí zeměpisu, víme, že ano a proč. Máme dokonce aplikace, které nám přesně řeknou kdy. Ti z nás, kdo znají vyprávění těch, co přežili Hirošimu a Nagasaki, si ale nikdy nebudou jistí, zda ono „slunce“ nebude svítit příliš silně, protože některé „slunce“ dnes už mají na to „zasvítit“ tak, že po celém lidstvu zbude jen hluboká tma.

Druhé téma, které jsme spolu probírali, by se dalo nazvat „bolestná vzpomínka“. Vyprávěl jsem panu faráři z bratrského slovanského Polska, že na rozdíl od jeho dětství v PLR, která byla co do víry relativně liberálnější, u nás v ČSSR nesmělo před Vánoci a během nich ve veřejném prostoru o víře padnout ani slovo, a přesto mi přijde, že tehdy byly Vánoce duchovnější než dnes. Pan farář Bogusław přikývl, že i jemu se to tak zdá.

Evangelický kněz a pozdější chartistický exulant Sváťa Karásek kdesi vyprávěl, že se se svojí rodinou cítili být nejblíž, když si každý adventní den ráno rozdali úkoly: ty seženeš brambory, ty kapra, ty stromeček, a večer se scházeli s radostí, co a jak zvládli. To ovšem ještě nebylo adventu slev a Santa Clausovy coca-colové kolony, prodavačky nenosily sobí parůžky, čeští tátové nejezdili na povinné teambuildingové předvánoční večírky do Belfastu, netočily se filmy, které filmový marketing řadí do žánru „Christmas entertainment“. Zato lidi byli spolu. Na Štědrý den obyčejně v užší, na další svátky často v širší rodině.

Psali jsme

Osm dezolátů, co hrozí zničit období slev. Svět Tomáše Koloce

U nás v rodině bylo zvykem, že se během onoho širšího vánočního setkání potkávali příbuzní až do pátého kolene. Ohledně těch setkání se zavedla dokonce rodinná kronika, do níž se vlepovala fotografická dokumentace. Díky ní vím, že u nás v rodině tahle tradice existovala v letech 1959-1997. Potom už nic. Pak už se nikdy kompletně nesetkala ani naše úzká původní rodina. Ne že bychom se neměli rádi, ale nějak máme problém setkat se i dva. Nevím, nakolik je to útěcha, ale vím, že v tom v naší zemi nejsme zdaleka sami. Jako by kolem nás prolétla nějaká neslyšná bomba – a betlémská hvězda to určitě nebyla. A od jejího průletu přibývá lidí, kteří chtějí o Vánocích jen spát anebo odjet do úplně jiné kultury, pryč z oblasti svátku, který se váže k vzpomínce, která se jich tak bolestně dotýká.

Po příkladu svého táty, zubaře, který to řešil tím, že si každý Štědrý den bral pohotovosti, jsem i já jako sociální pracovník většinu Vánoc strávil na službách, kde jsem měl kolem sebe „svoji rodinu“. Tu, kterou definoval Ježíšek, když už byl dospělý a zeptal se jednou svých učedníků: Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Pak ukázal na „cizí lidí“, co seděli kolem něj, a řekl svým učedníkům: Tohle je má matka a tohle jsou moji bratři.

Kdybych si já směl vybrat bratry, kteří u mého soukromého domácího ministromečku (ve skutečnosti je to jen ozdobená větvička) nikdy neseděli, a přesto bych je chtěl (za jejich zásluhu o to, aby stromeček byl krásný) u něj usadit, byli by to tito tři:

První: Děpold Czernin. Majitel reklamní agentury, který když zjistil, že jen menšina českých dětí věří na tradiční vánoční dítě, Ježíška, zatímco většina si nositele dárků představuje jako starce s nalepovacími vousy, či dokonce jako ježka (!), vzpomněl si, že to byla jeho prapra…prababička Marie Manrique de Lara, která v 16. století přivezla ze Španělska do Čech Pražské Jezulátko, z něhož vznikla podoba Ježíška, který pak 400 let nosil generacím českých dětí dárečky. Děpold Czernin se zasazuje o to, aby to tak bylo i dál. Kromě toho, že adventním trhům nabízí patřičný tradiční program na každý adventní svátek, propaguje NAŠEHO JEŽÍŠKA, který znovu zjevuje svou podobu nejen na internetových stránkách a sociálních sítích, ale především na adventních trzích, kde se postaví dřevěná kaplička, jejíž součástí je „Ježíškova nebeská kancelář“. V její útulné „úřadovně“ můžou děti napsat Ježíškovi na papír s hlavičkou, na které je On, a dospělí zatím za sezónu vypijí milion porcí svařeného vína z jeho vratných hrníčků. Ty si ale za symbolickou sumu mohou i zakoupit a odnést domů, aby děti viděly, jak Ježíšek vypadá:

Foto Tomáš Koloc

Mým druhým „vánočním bratrem“ je starosta baskického města jménem Leioa, Iban Rodriguez Etxebarría. Jeho kancelář ročně přijímá několik tisíc dopisů od dětí pro tradičního baskického „Ježíška“, uhlíře Olenztera, jehož dobrovolné představitele do rodin posílá. Rodičům, jejichž děti napsaly Oletnzerovi španělsky (tedy v jazyce impéria, které jejich zemi ovládá), ale starosta přes svůj sekretariát vzkázal, ať s dětmi napíší dopis ještě jednou. V jazyce svých předků. Baskicky. Jinak svého uhlíře Olentzera do jejich rodiny zkrátka nepošle. Nezastírám, že sympatizuji s myšlením, jaké má starosta, pocházející z nejstaršího evropského národa, jehož příslušníci nesou unikátní tisíce let staré geny R1b1c4 and R1b1c6, jejichž nositelé jsou spojováni s vytvořením prvních nástěnných maleb a jehož unikátní jazyk je též starý okolo 5000 let. V prvním století před narozením Krista se jím mluvilo od středofrancouzského Bordeaux a jihofrancouzského Biarritzu (od baskického Miarritze = Trávník) až po Andorru (od baskického Handia = Obr). Dnes se území, kde se jazyk používá, smrsklo sotva na jednu šestinu a „plody“ nesou i staletí, kdy se Baskům jejich jazykem zakazovalo mluvit, a taky vybíjení vždy odbojného národa (proto bylo Hitlerem vybombardováno i slavné baskické město Guernica). Národa, z něhož pocházely takové ženy jako antifašistická odbojářka Dolores Ibárruri, a muži, jako slavný bojovník proti Maurům El Cid, reálné předobrazy literárních postav, jako byl Dumasův D´Artagnan, Rostandův Cyrano de Bergerac a Stendhalův Julien Sorel, ale třeba i uruguayský prezident z let 2010-2015 José Mujica. Bojovník v oblasti sociálních práv, za což patnáct let života strávil ve vězení, který po celý svůj prezidentský úřad bydlel v dělnické čtvrti v jednopatrovém domku, jezdil ve voze VW Brouk ze šedesátých let a 90 procent svého prezidentského platu dával na chudé.

S čímž oslím můstkem souvisí pointa vyprávění mého třetího „vánočního bratra“, přítele Patrika Ungermanna (jehož vyprávění můžete slyšet v autorově rozhlasovém pořadu na stopáži 26:49), který prožil část svého života mezi Srby, a tak mi vyprávěl, jak oni tráví své tradiční Vánoce. Po pětinedělním půstu od masa a mléka vzbudí den před Štědrým dnem žena muže, aby šel v lese najít dubovou větvičku, badňak = ztělesnění Vánoc. Ta se nazdobí klasy a figurkami z kukuřičného šustí a pro štěstí se skryje pod stůl, pod nímž je nastláno slámou (symbolem zlata), v níž leží oříšky, křížaly a bonbóny, na které se nesmí šlápnout – to by byla neúcta! Místnost se zamkne a druhý den ji otevírá správce svátku, pololažnik. Tedy přítel rodiny, zvolený k této roli pro svou moudrost, žoviálnost, ale i schopnost jednat s lidmi. Vpouští jednoho po druhém, ale jde-li o byt manželů, dává pozor, aby mezi příchozími nebyla krásná svobodná žena. Tu nevpustí, protože by do manželství vnesla svár. Třídenní hody začínají sýrem, symbolem mateřského mléka, a hlavní hostina musí mít nejmíň 12 chodů – jako dvanáct Ježíšových apoštolů a 12 měsíců od poslední hostiny. Hlavním chodem je sele, které se pro tuto příležitost peklo celou noc. Třetí den, po návštěvě kostela, se symbol svátku, badňak, hodí do ohně. Svátek skýtá vše, co má mít správná oslava: sdílení, jídlo, pití, tanec, zpěv i modlitbu. Srbské tradici oproti té naší chybí jen jedno: nadílka. Ale copak si bližní svou společnou oslavou nenadělili dost?

Co k tomu ještě říci? Čím mám své zamyšlení = přání pěkného Štědrého dne Vám všem zakončit?

Možná – svou dávnou básničkou:

Zdroje: Seznam.cz, Bibleserver.com, Mapy.cz, Nasjezisek.cz, Proglas.cz, Reddit.com, Leioa.net, Discoverwalks.com, Cronicavasca.elespanol.com, Proglas.cz, Walterwells.ca, rozhovory s Děpoldem Czeninem a Patrikem Ungermannem, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc