Jubileum milovaného prezidenta. Ač komunista, byl z dobré rodiny a pro zemi udělal, co mohl. Svět Tomáše Koloce
komentář
19.12.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Z dokumentárního filmu Muž z lidu - Antonín Zápotocký
Advent je čas zrychleného zrodu a odchodu lidí i státníků. V úterý to bylo 13 let, co zemřel Kim Čong-il, ve středu uplynulo 13 let od odchodu Václava Havla, a dnes, ve čtvrtek, je to 140 let, co se narodil Antonín Zápotocký – lidmi nejoblíbenější prezident (možná nejen…) minulého režimu. Jeho skutečný příběh je velmi odlišný od oficiálních výkladů dnešních i včerejších.
Antonín Zápotocký (1884 – 1957), narozený ve stejném roce jako Edvard Beneš (1884 – 1948) byl první hlavou československého státu, která se narodila v rodině podnikatelů či politiků. Matka jeho otce Ladislava Zápotockého-Budečského (1852 – 1916) Anna Tereza byla ze zámožné kadaňské (tedy sudetské), německy mluvící rodiny Krolupperů, jejíž předkové pocházeli z kralupské židovské komunity. Matka Zápotockého vrstevníka a předchůdce Edvarda Beneše v mládí sloužila v jiné kadaňské německé rodině. Za jiných okolností by bylo mile paradoxní, kdyby matka našeho „buržoazního“ prezidenta sloužila v rodině babičky jeho komunistického následovníka… (Tento i jiné rodinné údaje mám samozřejmě od svého „dvorního genealoga“ Zdeňka Hornera.)
Rodiče babičky budoucího prezidenta Anny Terezy byli majiteli realit a manželství s pouhým krejčím Zápotockým dlouho zvažovali. Její syn Ladislav, prezidentův otec, také krejčí, který přijal přízvisko Budečský, se pak stal zakladatelem České strany sociálně demokratické (1878) a prvním sociálně demokratickým starostou rodných Zákolan u Kladna. Jeho nejstarší doložení předkové v 17. století pocházeli ze vsi se symbolickým názvem Mozolín, ale on sám si přídomek dal po nejznámějším místě obce, které vládl – sídle svatého Václava na Budči. (Až otec nástupce Antonína Zápotockého Gustáva Husáka byl ve své obci taky starostou.)
Nedá se říct, že by otec starosta svému synu Antonínovi (druhému ze svých pěti dětí, dvou synů a tří dcer, které měl s Barborou Dolejší-Zápotockou, 1855 – 1925) vyšlapal cestu. Antonín se vyučil kamenosochařem (byl tedy zároveň první z našich prezidentů s uměleckým řemeslem) a vytvářel mimo jiné chrliče pro výzdobu věží svatovítského chrámu, který byl v jeho mládí dostavován pod vedením architekta Kamila Hilberta. Nejen svou vášní pro kulturu se tak trochu vymykal z řady pozdějších komunistických hlav státu. Kupříkladu po svatbě s dvacetiletou Marií Skleničkovou (1890 – 1981), kterou musel její otec hutník úředně zplnoletnit (plnoletosti se tehdy dosahovalo ve věku 24 let) na pražském okresním hejtmanství (při níž byl mimochodem svědkem pozdější Háchův prezidentský protikandidát, kníže Jaroslav Lobkowicz!) šli novomanželé do Národního divadla na operu Carmen.
Po otci coby politikovi měl Antonín Zápotocký, už v 25 letech krajský tajemník ČSSD, vrozenou příslušnost k tehdy jediné levicové politické straně a vášeň odborového a stranického agitátora (zatímco z jeho stranických ani prezidentských kolegů nikdo nikdy nepotkal legendárního Lenina, on se s ním potkal hned dvakrát, a z toho jednou ještě před vznikem KSČ – během sjezdu ruských socialistů, který pro svou domácí ilegalitu byl konán v Praze roku 1912, a posléze jako delegát ČSSD na sjezdu 3. Internacionály v Moskvě v roce 1921). Po otci coby redaktorovi také zdědil stranický čtrnáctideník Dělnické listy, které oba psali takřka sami a v nichž se tříbil jejich slovesný talent, který byl spíš novinářský než literární.
Naopak třeskutě literární byl talent jednoho z jeho redakčních kolegů, Jaroslava Haška. Ten v redakci dokonce i přespával, poté, co se sociálně demokratickými pohlaváry, bratry Šmeralovými, budoucím prvním lídrem KSČ Bohumírem a překladatelem Marxova Kapitálu do češtiny Theodorem, prováděl kousky typu recesistických přednášek „O zestátnění ruských domovníků“, „O chovu pokrokových sviní“ anebo „Kynologická přednáška o výcviku rasy policejních špiclů“, a ve vinohradské hospodě s poetickým názvem Kravín s ním zakládali jeho happeningovou Stranu mírného pokroku v mezích zákona:
Přes svůj sporý literární talent pak jako premiér a prezident napsal Zápotocký pět knih, kterých si přes jejich propagandistický charakter cenil jako klenotů beletrie a které se objevovaly i na plátně ve filmových adaptacích. (V roli jeho ženy Marie v Rudé záři nad Kladnem zazářila pozdější spoluzakladatelka Charty 77 Vlasta Chramostová a roli otce Budečského ve filmu Vstanou noví bojovníci si zahrál Otomar Krejča, který byl za normalizace jako zakladatel Divadla za branou, popírajícího režimní socrealismus, vyhnán do zahraničí. Obě dvě díla byla později kromě filmu natočena i v televizi stejně jako chronologicky první díl rodové trilogie Rozbřesk, který pojednával o babičce Tereze, jejíž původ byl ale v knize samozřejmě patřičně „zproletářštěn“.)
Za svou literární tvorbu byl Zápotocký posléze osobně pokárán i Stalinem, který si stěžoval, že „zatímco Slánský rozkládal stranu, Zápotocký si psal romány“. Zápotocký si celý život zakládal na pověsti podporovatele umění, jímž do velké míry i skutečně byl. Ještě na přelomu 40. a 50. let a řádění socrealismu se zasadil o zachování avantgardního divadla E. F. Buriana a ve stejné době věnoval Svazu spisovatelů zámek na Dobříši, kde pak v 50. a 60. letech žila v exilu řada spisovatelů ze zemí s fašistickými aultrapravicovými režimy (včetně budoucího nositele Nobelovy ceny Pabla Nerudy z Chile, ale i řady dalších: Dána Martina Andersena Nexø, Brazilce Jorge Amada, Španěla Jorge Semprúna, který u nás předsedal exilové Komunistické straně Španělska se sídlem na Dobříši, nicméně později napsal scénář světoznámého filmu Doznání o procesu se Slánským a po odchodu fašisty Franca se v opět demokratickém „buržoazním“ Španělsku stal ministrem kultury – ba i Turek Nâzım Hikmet, v 50. letech hvězda světové divadelní satiry). Byla to ostatně součást strategie východního bloku, podle níž jeho nejrozvinutější země měla přijmout levicové uprchlíky z fašistických režimů:
Ačkoli Zápotocký byl hlavním vůdcem neúspěšného kladenského povstání v roce 1920, které ve svém důsledku vedlo k založení Komunistické strany Československa, do níž obratem z ČSSD přestoupil, a ačkoli ho po povstání do vězení odsoudil sám tehdejší premiér Edvard Beneš (aniž by tušil, že Zápotocký po něm jednou zdědí funkce premiéra i prezidenta), skalními bolševiky byl „Tonda z Kladna“ vždy pokládán spíš za opatrného odboráře z rodiny lassallovců (tj. vyznavačů postupných mírumilovných socialistických reforem kapitalistického státu).
Pro svůj punc zpátečnického socdemáka byl v stranické nomenklatuře KSČ vždy na vedlejší koleji. Za nacistické okupace sice získal sovětské občanství (což se většině řadových komunistů, kteří utíkali před nacisty do SSSR, nepovedlo; běžný emigrant ze země, okupované nacisty, se dostal do gulagu na tři roky, řadový komunista na pět a čelný komunista na osm, neboť „měl zůstat doma a bojovat za stranu“), ale nebyl mu zajištěn přechod hranic, a když se o něj přece pokusil, byl během něj Zápotocký zatčen a strávil pět let v koncentračním táboře Sachsenhausen, určeném zejména pro komunisty. Vnitřní samosprávu koncentráků pro komunisty delegovali němečtí nacisté na německé komunistické vězně a ti zase na komunisty z celého světa – odkud také pochází několik svědectví o Zápotockého pochybné úloze ve vedení tábora.
Faktem ale je, že na smrt vyhublý, v té době už jednašedesátiletý Zápotocký byl při pochodu smrti z tábora docela náhodně zachráněn mladými židovskými spoluvězni, které zverboval do strany, oni ale brzy prohlédli a celá skupina těsně po únoru 1948 emigrovala. Po válce se pak stal člověkem na nepopulární černou práci, kterou nikdo nechtěl (například ve chvíli, kdy v roce 1953 chtěla vláda ukolébat národ před měnovou reformou, nechala do rozhlasu o tom, že reforma nebude, lhát Zápotockého) a tmelem pro zaplácnutí nižších funkcí, které se uvolnily:
Nejprve se stal se vrchním šéfem čs. odborů, což byla funkce, kterou nikdo nechtěl, protože předpokládala kompromisy s odboráři-nekomunisty, premiérem se stal poté, co Gottwald postoupil z premiérské do prezidentské funkce (1948 – 1953), a po jeho smrti převzal i jeho reprezentativní prezidentskou funkci. Po celou dobu, kdy byl hlavou státu (1953 – 1957), byl faktickou hlavou tehdejšího státu (hlavou KSČ) místo něj ale Antonín Novotný. Zápotockému zlomilo vaz, že jako člen politického sekretariátu ÚV KSČ, který měl na starosti i průběh procesů, sice splnil dohodu, aby zdržel Slánského ve své vile, aby ho StB ten večer mohla hladce zatknout, ale, jak vzpomínal tehdejší svazácký předák (a později zakladatel Charty 77), Pavel Kohout, když se Zápotockému zmínil o možnosti hledání „zrádců“ i mezi mládeží, Zápotocký ho zchladil slovy, ať se raději učí. Zápotocký věděl velmi dobře, o co v procesech jde a že ať už jde o procesy bulharské, albánské, polské nebo maďarské, jde vždy jen o klony sovětského šílenství, pocházejícího ze Stalinova chorobného strachu ze spiknutí. Někteří historici ostatně spekulují, že i Zápotocký sám zůstal v době procesů naživo a ve funkcách jen proto, že ho chránil symbolický šém, na který v Moskvě slyšeli: „setkal se s Leninem“…
Rezervovanost k procesům nebyla jediná Zápotockého „úchylka“ od jednotného proudu směřování tehdejšího režimu. Podpořen Chruščovovým destalinizačním projevem na 20. sjezdu KSSS v roce 1956 prohlásil, že pokud rolníci nechtějí vstupovat do družstev, neměli by k tomu být nuceni a měli by mít právo z nich vystoupit. Když byl ale tentýž rok na sjezdu spisovatelů přítomen tomu, jak František Hrubín a Jaroslav Seifert žádali propuštění a rehabilitaci vězněných katolických básníků, nechal je ze svazu vyloučit a z dlouhé řady žádostí o milost jako prezident nevyhověl žádné – kromě té od hokejových mistrů světa z roku 1949, kteří byli o rok později Gottwaldem kvůli podezření z hromadné emigrace posláni do Jáchymova. Své role kolaboranta si byl přesto vědom. Před šéfem své prezidentské kanceláře Ladislavem Novákem si jednou povzdychl: „Já nejsem Jan Hus. Raději jsem měl zůstat odborářem.“ Zemřel roku 1957 na Pražském hradě v době, kdy celé vedení strany a státu odjelo do Moskvy. Jeho s sebou nevzali…
Je třeba říct, že přes Zápotockého konformnost s režimem v okamžicích, kdy se na něj tlačilo, se kdykoli, kdy se mu uvolnil manévrovací prostor, často skutečně stával ochráncem, zejména umělců (k nimž se ostatně jako sochař i spisovatel řadil sám a mezi něž kromě jeho předchůdce, básníka a překladatele Emila Háchy, a nástupce, dramatika Václava Havla, pak už nikdo z našich prezidentů nepatřil…).
Ačkoli (shodně se svým komunistickým následovníkem Ludvíkem Svobodou) jako jediný prezident rudé republiky nebyl souběžně i faktickou hlavou státu (lídrem KSČ), jako člověk uměleckého směřování měl do jisté míry důvěru svých spolustraníků rozhodovat o věcech kultury, a jako takový se podepsal na prvním „jaru“ československé kultury, která i díky němu hned po Stalinově smrti v roce 1953 směla vyprodukovat díla, jež nejprve opatrně, ale pak čím dál drzeji kritizovala byrokratický a totalitní charakter režimu. Byly to filmy, jako Lipského Cirkus bude! (1954), Fričovo Zaostřit, prosím! (1956), Svitáčkův Konec jasnovidce (1957) či Kádárova a Klosova Hudba z Marsu (1955) a Tři přání (1958), jež napsal vrcholný český satirik Vratislav Blažek (pozdější autor Starců na chmelu a Světáků).
K tomuto „jaru“ patřilo i Zápotockého ano i k vydání románu Josefa Škvoreckého Zbabělci, který nesmírně otevřeným způsobem zmapoval faktický vznik panujícího režimu v románovém Kostelci (ve skutečnosti Náchodě), i prezidentovo ano k založení Divadla ABC (v čele s Janem Werichem, kde byly uváděny nejen staré hry V+W s aktualizovanými předscénami Horníčka a Wericha, ale i přímo drzé protiaparátčické satirické hry, jako byla například funkcionářská satira Byl Filip Fillípek, nebo nebyl?, 1956, již zmíněného obyvatele dobříšského zámku, tureckého dramatika Nâzıma Hikmeta), či prvního multimédiálního programu světa, spojujícího divadlo a film, Laterny magiky (pod vedením z Barrandova vyhnaného režiséra Alfréda Radoka), která už po Zápotockého smrti, na světové výstavě v Expo 1958 v Bruselu, získala první cenu a vlastně začala tradici otevírání československé kultury vnitřní demokratické tvorbě i světu.
Přestože Zápotockého smrt a přechod umění přímo pod knutu lídra strany Antonína Novotného a jeho stalinistických sekerníků typu Ladislava Štolla vedly k pohromě po 1. festivalu čs. filmu v Bánské Bystrici, tj. k okamžitým zákazům filmů Konec jasnovidce a Tři přání (povoleny byly až v roce 1963, kdy už byl Novotný pod vlivem hrdiny československé kultury Jana Procházky, který se za účelem prosazení kulturních hodnot stal „prezidentovým přítelem“), románu Zbabělci, vyhození Alfréda Radoka z Laterny magiky, vyštvání Jana Wericha z Divadla ABC, a dokonce i k podezřelým úmrtím trpěných čelných avantgardistů čs. umění (kterým oběma nebylo ještě šedesát let!) Vítězslava Nezvala a Emila Františka Buriana v Státním sanatoriu – nějaké dědictví po Zápotockého jaru přece jen zůstalo a o 11 let později se promítlo během rozkvětu úplného Pražského jara (1968).
I letmé výroky politiků bývají fatální. Tak jako Lenin se kdysi (ještě o němém filmu) vyjádřil, že jde o nejdůležitější umění, a komunistické země se posléze činily, aby v tomto oboru vyškolily skutečné umělecké špičky, Zápotocký se v období po roce 1956, kdy začal bojovat proti násilné kolektivizaci zemědělství, vyjádřil, že čeští umělci by se měli více věnovat zemědělství. Umělci vycítili v nezpochybnitelné větě prezidenta republiky příležitost a oporu, a tak vznikla červená linka jezeďácké satiry, která začala už v roce 1959 premiérou Dietlovy divadelní hry Nepokojné hody svaté Kateřiny a přes jeho seriál Tři chlapi v chalupě (1961-1973), Blažkovy Starce na chmelu (1964), Jílkovu Rapotínskou tragédii (1970), Smoljakův a Svěrákův Trhák (1980) a Troškovy Slunce, seno, jahody (1983) a …a pár facek (1989) ovinula celý minulý režim hromadou kvalitní srandy, utahující si z „našeho znárodněného zemědělství“, která ostatně přes závěrečný díl Troškovy série …a erotika (1991), seriál manželů Pelantových Ranč U Zelené sedmy (1998-2005) a Vorlovy Cesty z města (2000), …do lesa (2012) a …domů (2021) pokračuje dodnes, tentokrát satirou na dotované eurozemědělství, v němž se sedlák stává daleko spíš už jistým druhem sponzorovaného reklamního zahradního architekta.
Záchranářské uši aneb Rodinné symboly
Zápotockého budovatelskou povahu sdílela jeho starší sestra Julie (1882 – 1943), která se provdala do Olomouce a až do zákazu strany v roce 1938 za ni byla členkou školské a kulturní komise města, a také prezidentova starší dcera Marie (1911 – 1954), která v třicátých letech budovala šest let sovětský textilní průmysl. Po válce se vdala za čs. velvyslance v Itálii, ale ještě za života svého otce zemřela na rakovinu. Nápadné jméno jejího manžela-velvyslance (Oldřich Kaiser, 1911 – 1988) tak dlouho kroužilo médii kolem možného příbuzenství se známým českým hercem, až je herec rázně ukončil vítězným soudním procesem s verdiktem, že v tomto případě žádné příbuzenství neexistuje.
Talent pro politiku zdědila i Zápotockého nemanželská dcera Antonie (1923 – ?), která byla tajemnicí nejmocnější ženské organizace minulého režimu, Československého svazu žen. (Pro svou podobnost s otcem si raději dala říkat Táňa, aby její křestní jméno nebylo druhým jasným „razítkem“ prezidentova otcovství.) Domáckou prostotu své matky (z níž Marie Zápotocká vystoupila pouze po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968, proti níž protestovala dopisem, který svorně podepsaly nekomunistická bývalá první dáma Hana Benešová a komunistické bývalé první dámy Marie Zápotocká a Božena Novotná) zdědila pouze mladší manželská dcera Zápotockých Jiřina (1912 – 2002).
Zajímavý byl rozptyl Zápotockého zpodobitelů v českém filmu. Malého Jindřicha Havla do filmové adaptace svého románu Vstanou noví bojovníci (1950) si na přání režiséra Jiřího Weisse raději vybral prezident sám. Věděl o své přezdívce „Ušaté torpédo“, a když viděl svého malého ušatého zpodobitele, poznamenal jen: „Já jsem byl v dětství ještě mnohem ušatější.“ O pět let později byl více polichocen, když autobiografickou roli Toníka v adaptaci jeho románu o kladenském povstání Rudá záře nad Kladnem ztvárnil největší filmový krasavec Josef Bek.
Po většinu minulého režimu měl (pro svou všestrannou podobnost včetně uší) patent na Zápotockého uši herec a operní pěvec Adolf Filip (hrál ho ve filmu Dvacátý devátý a v seriálech Gottwald a Roky prelomu) a je dost dobře možné, že to mělo vliv na rozhodnutí režimu, že hercova dcera Lenka Filipová směla legálně studovat Mezinárodní hudební akademii v Paříži a prosadit se i na mezinárodní hudební scéně. Za nynějšího režimu jeho roli přebral stejně „slechově disponovaný“ Jaromír Dulava (AZ hrál v seriálu České století, kde byl AZ zpodobněn jako ten, kdo svou depresi z toho, kam se dostal režim, jež celý život budoval, léčí alkoholem, a také ve filmu Zlatý podraz). Kromě nich hráli AZ Jan Cmíral ve filmu Vítězný lid a Ladislav Kolář ve filmu Šarlatán, který polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila o životě léčitele Jana Mikoláška, jehož byl Zápotocký pacientem a ochráncem a jehož šikana (stejně jako šikana řady čs. umělců) začala až po prezidentově smrti. Podle autora tohoto článku nejlepším z prezidentových ztvárnitelů byl ovšem Jaromír Dulava, snad i proto, že jeho divadelní školou bylo nejlepší studio herectví 70. let – brněnský Provázek:
Mezi ostatními komunistickými (ba nakonec i těmi demokratickými) prezidenty Zápotocký vyčníval – a to nejen ušima. Jeho archetyp poslední instance ochránce, k němuž se lidé (s větším či menším úspěchem) uchylovali v těžkých dobách, je nezpochybnitelný – přesto, anebo právě proto, že stížnost, ležící v Zápotockého prezidentské kanceláři, byla často nebezpečná jak stěžovatele, tak pro adresáta (kterému podřízení nejednou stížnost zatajili). Viz postava brigádníka-mlékaře z Hrabalových-Menzelových Skřivánků na niti, který se během stávky muklů dovolává autority „Tondy Zápotockého, který dělníky vždycky učil, jak se brát za svý práva“ – načež je právě za ta slova mlíkař zatčen... Nicméně téměř ve všech scénářích, napsaných od prezidentovy smrti až do konce režimu, kdykoli „vyššími místy“ schválený děj vyžadoval, aby se kladný hrdina vyjádřil o lidskosti či dobrotě hlavy státu či o vyznamenání, které od ní přijal, vždy šlo o Antonína Zápotockého (typicky k Hubačově Ikarově pádu, kde na prezidentovu lidskost vzpomíná strýc Karel). I ona „vyšší rozhodovací křesla“ (aspoň ta obsazená rozumnějšími rozhodovateli) uznávala, že žádat v ději úlohu dobrodince od Gottwalda, Novotného, Svobody či Husáka je nesmysl, protože to by dílo obdařilo nádechem nevítané parodičnosti. Ve spojení s osobou Antonína Zápotockého byl ale lidský vůdce ze skupiny vůdců nelidských pro diváky archetyp docela uvěřitelný. Možná to bylo napsáno už prezidentovým zrozením. Vždyť jak národní patron svatý Václav, tak „náš Tonda“ pocházeli od Kladna a byli vychováni na Budči…
Zdroje: Seznam.cz, Pavel Kosatík: Deset žen z Hradu, Jan Sedmidbský, Zdeněk Všelicha: Muž z lidu – Antonín Zápotocký, Tomáš Pasák: JUDr. Emil Hácha, Vojta Beneš: Naše maminka, Michal Macháček: Gustáv Husák, FDb.cz, knihy a filmy Antonína Novotného, Josef Škvorecký: Zbabělci, Jiří Hubač: Ikarův pád, rozhovory s Radko Pytlíkem, A. J. Liehmem, Zdeňkem Štefkem a Vlastou Chramostovou, rodokmen od genealoga Mg. Zdeňka Hornera, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc