Ne všem Izraelcům je po chuti válka vedená Netanjahuem. Proti je bývalý premiér i spisovatelka, která po 73 letech na protest opustila Izrael. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením Martina Karlíčka

Popisek: Okamžité příměří v Gaze požadované na výškové budově v Chicagu

ROZHOVORY NA OKRAJI: Rozhovor o současné válce na Blízkém východě s odborníkem na tamní reálie Danielem Veselým (bývalým politickým komentátorem Českého rozhlasu), založený na precizních zdrojích z respektovaných mezinárodních i domácích médií.

Jeden můj známý, který je profesionálem v oblasti bezpečnosti, se mi zmínil, že rozbuška současné války na Blízkém východě, tedy proniknutí teroristů z Gazy do izraelské osady Re’im a města Sderot a vraždění tamních obyvatel, které proběhly loni 7. října, jsou mu nepochopitelné, protože zabezpečení hranice mezi Izraelem a Gazou něco takového technicky vůbec nepřipouští. Co o tom říkají hodnověrné prameny?

Na konci listopadu loňského roku jsme se z deníku New York Times dozvěděli, že Izrael už více než rok před samotným útokem Hamásu, palestinského islámského džihádu a dalších palestinských skupin měl k dispozici celkem podrobné informace o tom, že k úderu dojde. Nicméně Netanjahuova vláda toto varování okázale ignorovala, což by mělo být předmětem podrobného vyšetřování a vyvození patřičných důsledků, které Netanjahuův kabinet dozajista nepotěší. Vždyť Hamás a další militanti na svůj výpad proti Izraeli doloženě trénovali pod širým nebem, a je podivné, že by izraelské tajné služby neměly detailní informace o povaze jejich chystané vražedné akce. Navíc dva dny před útokem Tel Aviv převelel asi stovku svých vojáků hlídajících bezpečnostní bariéru mezi Gazou a Izraelem na Západní břeh, kde měli chránit ilegální osadníky, o čemž loni 5. prosince informoval izraelský deník Times of Israel. Před 7. říjnem loňského roku vzrostly protipalestinské násilnosti na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě i násilnosti ze strany tamní izraelské okupační armády – jimiž Hamás svůj vražedný výpad do Izraele částečně ospravedlňoval.

Slyšel jsem, že v konfliktu zahájeném tímto teroristickým činem (který je mezinárodně-politicky „druhou frontou rusko-ukrajinské války“) se začínají objevovat ekvivalenty případů, jako byla genocida ukrajinských obyvatel v obci Buča ruskými vojáky (a naopak vyvraždění zajatých ruských vojáků těmi ukrajinskými v obci Svatove)...

Popořadě: útok Hamásu měl na izraelské straně řádově 1139 obětí, včetně izraelských vojáků a příslušníků policejních sil, přičemž neznámý počet z nich byl během chaotických událostí ze 7. října usmrcen i izraelskou armádou, jak ze zdrojů armády dokládá válečný korespondent izraelského deníku YNET Joav Zitun. K tomu se počítá několik obětí následného konfliktu i oběti z řad Drúzů, tj. Arabů, jimž náboženské vyznání přikazuje loajalitu k Izraeli, v jehož armádě často slouží. Na palestinské straně jsou to už dnes desítky tisíc obětí. Epidemiologická analýza London School of Hygiene & Tropical Medicine a Johns Hopkins Center for Humanitarian Health predikuje desítky tisíc úmrtí v důsledku hladovění a snadno léčitelných nemocí. Vedle toho je konflikt plný dějů jako je mezi světovými křesťany kolující případ z Gazy, kde izraelská armáda loni 19. října vybombardovala 1600 let starý kostel svatého Poryfia, ve kterém se ukrývali běženci z válečné zóny. Podle humanitárních organizací (jak dokládám v následujících odkazech) jde o konflikt plný mimosoudních poprav, včetně žen a dětí, sexuálního násilí a mučení; stále se odkrývají masové hroby. Na Ukrajině bylo za dva roky otevřené války zabito daleko méně civilistů než za několik měsíců v tomto konfliktu.

Jaký vliv má válka v Gaze na izraelskou politiku vůči druhé části Palestinské autonomie, Západnímu břehu Jordánu, kde nevládne Hamás, ale umírněná strana Fatáh?

Fatáh na Západním břehu prakticky spolupracuje s Izraelem, když s ním na svém území (které by podle mezinárodních regulí mělo být úplně spravované palestinskými úřady), koordinuje své aktivity v tak zvané „oblasti B“, což jsou menší palestinská města a vesnice, kde civilní správu vykonávají domácí, ale vše, co souvisí s ozbrojenými složkami, si ponechal ve svých rukou Izrael. Tato politika Fatáhu, který je bohužel i známě zkorumpovaný, se Palestincům samozřejmě nelíbí, stejně jako dění v druhé arabské autonomii, Gaze – a to vše posiluje Hamás a na Západním břehu vhání i ty zoufalé a frustrované Palestince, kteří s radikály dosud nic neměli, do jejich náruče. A to zas ústí do toho, že jsou z domovů vyháněny celé komunity – mnohdy za účasti či asistence armády. Budují se nové izraelské checkpointy a silnice, rozrůstají se ilegální osady a zábor půdy nabírá na obrátkách. Události z loňského 7. října tak svými životy zaplatily i stovky palestinských Arabů, kteří v Gaze vůbec nežijí a ani s teroristy nespolupracují – přestože Hamás, požívající teroristické metody, autonomní palestinský Západní břeh nekontroluje.

Mapa Izraele, vytvořil Tomáš Koloc

Mnoho lidí neví, co jsou to ilegální židovské osady v Palestinské autonomii ovládané Izraelem. Kdy vznikly a proč? Mohl bys to pro čtenáře vysvětlit? Samozřejmě včetně vysvětlení, proč jsou pro mezinárodní společenství ilegální. Z toho čtenáři jistě pochopí, proč dnes mezi světovými aktivisty v oblasti práv (a to dokonce i těmi izraelskými!) existuje celá řada aktivit, které na ilegálnost osad upozorňují – počínaje bojkotováním výrobků, které se vyrábí na území ilegálních osad. Mě osobně by pak zajímalo i to, které izraelské kabinety tuto (pro obě strany izraelsko-palestinského konfliktu nebezpečnou) aktivitu podporovaly – a které jí naopak v souladu s rozhodnutím mezinárodního společenství bránily anebo se ji aspoň snažily zredukovat.

Mezinárodní právo, konkrétně 49. článek 4. Ženevské konvence, považuje osady na dnešním území Palestinské autonomie za ilegální, protože země, která v nějaké válce dobude cizí území (jako je Pásmo Gazy, které patřilo Egyptu, Západní břeh Jordánu, který patřil Jordánsku, a Golanské výšiny, které patřily Sýrii, to vše až do roku 1967, kdy je v Šestidenní válce okupovala izraelská armáda), nesmí toto teritorium zabydlovat příslušníky své vlastní populace. 4. Ženevská konvence byla přijata v roce 1949 v důsledku hrůz 2. světové války. Tato z pohledu mezinárodního práva ilegální aktivita, tedy vytváření židovských osad na okupovaných územích arabských států, byla od okupace v roce 1967 podporována všemi izraelskými vládami nehledě na jejich politickou afinitu. Jediná okupovaná oblast, která byla Izraelem vrácena, byl egyptský Sinajský poloostrov. I zde (na ploše třikrát rozlehlejší, než je sám Izrael) původně zřídil Izrael osady, ale po podepsání egyptsko-izraelské mírové dohody (1979) poloostrov v několika fázích vyklidil a do 26. dubna 1982 vrátil území Egyptu, přičemž většinu osad a všechny vojenské základny předtím zlikvidoval. Na všech ostatních okupovaných územích se židovské osady budovaly dokonce i za vlády Jicchaka Rabina…

To je překvapivé, že i za Jicchaka Rabina, izraelského premiéra, který s palestinským vůdcem Jásirem Arafatem uskutečnil Dohody z Osla, jež roku 1993 na zmíněných územích, okupovaných Izraelem, etablovaly dnešní Palestinskou autonomii a přepokládaly mír – za což byl Rabin o rok později spolu s Arafatem oceněn Nobelovou cenou a o další rok později zastřelen militantním Izraelcem Jig'alem Amirem… Ovšem zatímco mateřská strana Benjamina Netanjahua Likud má ve své chartě z roku 1977 dokonce napsáno, že v tomto prostoru nemá žádný další arabský stát co pohledávat, Jicchak Rabin chtěl logicky problém do budoucna řešit nejen proto, že osady mají mezinárodně ilegální status, ale také pro nesmírné nebezpečí, jemuž jsou židovští obyvatelé osad na palestinském území vystavováni. Několik zvláště kontroverzních a pro život nebezpečných osad na (kdysi jordánském a nově dle mezinárodních dohod autonomně palestinském) Západním břehu Jordánu bylo ostatně z moci minulých izraelských vlád i dekonstruováno a jejich židovští obyvatelé byli exekutivou vlastního státu násilím staženi zpět do izraelského vnitrozemí. Na jednom území byl dokonce tento „problém vyřešen“ úplně: v roce 2004 Izraelci odešli z celé jedné části palestinské autonomie, Gazy (do okupace v roce 1967 patřící Egyptu) – kde byl ovšem v roce 2006 přesto zvolen militantní Hamás, a teprve potom byla zahájena blokáda Gazy, ze které na území Izraele tu a tam létaly střely a 7. října loňského roku právě odtud vyšla i soldateska, která provedla útok, který se stal roznětkou nynější války. Takže to trošku vypadá, že ten problém je neřešitelný…

Částečné blokády Gazy byly už dřív, třeba na přelomu tisíciletí během 2. Intifády (všeobecného povstání Palestinců). Ano, Izrael v roce 2005 definitivně stáhl všechny ilegální osady z Gazy, ale Gazu dál okupoval zvenčí, jak roku 2012 svým usnesením potvrdila OSN. Hamás tehdy (i dříve) nabízel Izraeli dlouhodobé příměří a dokonce koketoval s dvoustátním řešením. Alespoň podle toho, co je psáno.

Ponechme stranou nebezpečí, které tkví v dnešní následné fakticky už poloválce mezi dvěma jadernými mocnostmi, Izraelem a jeho hlavním nepřítelem Íránem. Tomu se koneckonců věnují povolanější komentátoři. Já se chci zaměřit na něco, co je pro mnohé v souvislosti s nebezpečím jaderné apokalypsy možná marginální, ale já to vnímám jako důležité. Konflikt, o kterém mluvíme, stejně jako ten rusko-ukrajinský, vzbuzuje ve světě vlnu nekonsenzuální militantnosti nejen ze strany palestinské/arabské/muslimské, ale i té druhé, které se trochu zdráhám říkat „naše“. Jako když loni v prosinci bylo během hlasování o rezoluci OSN o příměří v Gaze proti jen deset zemí včetně Česka, jehož ministryně obrany Černochová dokonce proti přijetí rezoluce (z titulu naprosté většiny hlasujících, který byla pro) hystericky protestovala dnes už legendárním „požadavkem“, abychom odešli z OSN. Takový transparent, jaký vidíte na titulní fotce tohoto textu, je možné vidět v dnešním Chicagu – ale uprostřed dnešní fanaticky proválečné Prahy je nepředstavitelný… Český mainstream, který v souvislosti s touto válku neustále šermuje holocaustem, přitom většinou zakopává pod koberec zprávy o Židech a Izraelcích, kteří proti této válce tak protestují. Nejznámější z nich je přeživší holocaustu, česko-izraelská spisovatelka Eva Erbenová (94), která se po začátku konfliktu v Gaze už loni po 73 letech v Izraeli (!) definitivně rozhodla vrátit do ČR, z čehož obvinila Netanjahuovu administrativu. Už několikrát (například ve dnech 30. března až úterý 2. dubna) také tisíce Izraelců vyšly do ulic a žádaly pád Netanjahuovy vlády, konec války v Gaze a vyjednávání s Hamásem. Netanjahua přitom někteří demonstranti nazvali „faraonem, který na nás seslal pohromu prvorozených“. „Netanjahu se snaží demonstrantům argumentovat tím, že válka trvá a země musí být jednotná, ale ona právě jednotná není,“ řekla deníku Aktuálně.cz ředitelka Herzlova centra izraelských studií Irena Kalhousová. (Všechny údaje od posledního odkazu jsou doloženy ZDE.) Válku Benjamina Netanjahua kritizuje dokonce i jeho předchůdce na postu premiéra Státu Izrael v letech 2021 -2 (a ministr obrany z let 2019-21) Naftali Bennett. Nakolik za situaci, v jaké se Izrael v současné době ocitá, může Netanjahuova vláda a nakolik izraelský lid?

Nemohu si pomoci, ale dekády trvající dehumanizace a ostrakizace Palestinců posvěcená oficiálními kruhy řady izraelských vlád, jakož i indoktrinace falešnými rasistickými mýty od školy až po vojenskou službu nyní nesou v Izraeli hořké ovoce – přičemž o Arabech jako jsou loajální Drúzové či tisíce palestinských lidí, kteří nemají s terorismem nic společného a přitom jsou oběťmi této války, je v Izraeli ticho po pěšině. A příslušníci izraelské myšlenkové opozice, kteří se snažili/snaží s těmi Palestinci, kteří jim vycházejí vstříc, po dobrém domluvit (což je kromě úplné genocidy jediná logická možnost), jakými byli světoznámý spisovatel Amos Oz, novinář Uri Avnery a nakonec i premiér Jicchak Rabin, či jakým je dnes aktivista Miko Peled, jsou dnes prakticky neviditelní. Nehledě k tomu, že zahraniční Židé, kritičtí k nekonsenzuálnímu mainstreamu izraelské politiky, jako byli Bruno Kreisky a Charles Jordan a jako jsou Noam Chomsky a Seymour Hersh z USA, byli a jsou pro izraelský stát nevítanými osobami, často „bez povolení vstupu do vlasti“. Tohle nastavení nemůže dopadnout dobře ani pro samotný Izrael.

Bohužel stejně neviditelný (alespoň pro militatní média) je ten, který přináší stejné mírové podněty „z druhé strany barikády“ – MUDr. Mustafa Barghouti, generální tajemník mírové strany Palestinská národní iniciativa, která je alternativou Hamásu i Fatáhu... Co mě na dané situaci kromě nesmírných obětí a vší té bolesti, kterou způsobuje, je potenciál opětovného obrovského vzrůstu antisemitismu. Mně osobně to, že i Češi s jinak dost objektivním pohledem dnes svádějí vše na nekonkrétní „Izraelce“ nebo dokonce „Židy“, přijde, jako bychom například my dva byli měli být v zahraničí obviňováni za to, co dělá premiér Fiala – s jehož koncepcí i samotným jeho figurováním v čele našeho státu vůbec nesouhlasíme... A zvlášť pokud se to týká židovského národa žijícího mimo Izrael – neboť dvě třetiny světové židovské populace v Izraeli nežijí a za to, co se děje v Izraeli, tedy logicky nenesou odpovědnost. Ostatně hlasem, který je nejvíc slyšet, jak protestuje proti militantnímu charakteru toho, co se dnes kolem Izraele děje – je americký etnický Žid (a současný největší žijící lingvista) Noam Chomsky! Takže otázka nakonec: Co víš ze statistik o tom, jak se k činům Netanjahuova kabinetu staví židovská veřejnost v USA (nebo i jinde ve světě)?

Židovská veřejnost žijící mimo Izrael a především v USA, se k Netanjahuovi a spol., potažmo k jeho kampani v Gaze, staví daleko více kriticky než izraelská společnost. Je zde ovšem zcela zásadní rozdíl mezi mladší a starší generací, jak ukazuje průzkum veřejného mínění agentury Pew Research Center z února tohoto roku. Konkrétně mladší dospělí Američané židovského původu mají tendenci vyjadřovat mnohem negativnější postoje vůči dnešnímu Izraeli než starší Američané židovského původu. Dospělí Židé mladší 35 let jsou však v názoru na vojenskou reakci Izraele na události 7. října 2023 rozděleni: 52% respondentů považuje způsob, jakým Izrael vede válku, za přijatelný, 42% za nepřijatelný a 6% si není jisto. Zato respondenti ve věku 50 let a více mnohem častěji uvádějí, že vedení války je ze strany Izraele přijatelné (68 %).

Daniel Veselý (1978) publikoval v ČRo Plus, Deníku Referendum, v Mladé frontě Dnes, Hospodářských novinách, na analytickém webu Mediainfo.cz, v čtrnáctideníku A2, týdenících Literární noviny a Kulturní noviny, externě spolupracoval s Člověkem v tísni a nyní spolupracuje s AV ČR. V současnosti je editorem a kmenovým autorem Britských listů. Soustavně se zabývá tematikou politických, ekonomických a kulturních vztahů západních vyspělých zemí vůči zemím globálního Jihu, problematice Blízkého východu a latinskoamerických zemí.

Vložil: Tomáš Koloc