Jelena Mašínová neměla nic s bratry Mašíny. Kdo umí psát, obyčejně nestřílí... Svět Tomáše Koloce

Foto: Pixabay

Popisek: Středobod

Včerejšek (středa 11. prosince) se ukázal jako pietní den spojený s českým exilem. Ze dvou důvodů:

1. Dozvěděli jsme se, že v neděli zemřela Jelena Mašínová-Kohoutová (1941 – 2024, a ptáte-li se: s bratry Mašínovými neměla nic; kdo umí psát, obyčejně nestřílí…), třetí a nejspíše už poslední žena spisovatele Pavla Kohouta (1928), posledních šedesát let jeho múza, původní autorka jeho slavného námětu o boji mezi nacistickými vůdci terezínského koncentráku a ghetta (Hodina tance a lásky) a spoluzakladatelka Charty 77, která byla sice v televizním filmu Zemský ráj to napohled (2009, kde ji hrála Bára Seidlová) vykreslena dost nelichotivě, což však lze z velké míry přikládat osobnímu traumatu autorky Terezy Boučkové = její „nevlastní dcery“.

Pro mě osobně byla Jelena Mašínová hlavně spoluscenáristkou seriálu Konec velkých prázdnin (1996), který z předobrazů pravdivých exilových příběhů Martina Štěpánka, Yvonne Přenosilové a Jiřího Hermacha vytvořil zprávu o československé normalizační emigraci a o době, kdy uprchlíci za železnou oponu nevěděli, že (jak zazní v seriálu) „Svět je sice dvojí, ale sv.ně jsou v obou jeho částech stejné. A velmoci, které ty dvě části vedou, jsou stejně žárlivě malicherné“. Zejména příběh klavíristky Lydie Guttenbergové (napsaný podle pravdivého příběhu zpěvačky Yvonne Přenosilové), která v minulé době utíkala na Západ v bláhové naději na necenzurovanou uměleckou tvorbu, načež se jí na Západě opět dostalo zákazu vystupování (protože v případě vydávání emigrantky by západní hudební vydavatelství mělo na protest utrum s nahrávkami od levných symfonických orchestrů z ČSSR) byl pro mě v době naivních iluzí o západním světě průlomovou pravdou.

Když jsem tenhle příběh vyprávěl na sociální síti, jeden z mých přátel si tam povzdechl: „Ten kapitál…“ Ano – kšeft funguje pořád stejně, ať se jedná o umění anebo třeba o něco na zub. Ve stejný den jako o úmrtí autorky seriálu, odehrávajícího se v Rakousku, jsem se dozvěděl, že v téže zemi končí výroba oblíbeného a legendárního cukroví: Mozartových koulí. Původní rakouský výrobce, který kanonizovanou lahůdku léta vyráběl pro americký nadnárodní koncern, už byl moc drahý, a tak nyní korporát hodlá přemístit výrobu do některé pobočky ve svých východnějších koloniích, konkrétně Česku nebo Polsku, kde je stále zvykem pracovníků nechat si líbit násobně nižší mzdu než na Západě. Na rozdíl od toho, po kom je dezert pojmenován, snad alespoň na následky hladu neumřou – v nejhorším si v práci zanotují Mozartův motiv sociálního revolucionáře Figara a přitom si sem tam „mlsnou“ vlastnoručně vyráběnou cukrovinku.

Psali jsme

Drama Yvonne Přenosilové. Živit se zpíváním jí zakázali teprve na Západě… Svět Tomáše Koloce

2. Dnes uplynulo 20 let od smrti profesora Karla Vrány (1925 – 2004), katolického kněze s forrestgumpovskou dispozicí, který se mnoha malým českým lidem nehodil do krámu – aniž mu to příliš vadilo. O americké filmové postavě, která byla u všech důležitých událostí 20. století, se zmiňuji proto, že Karel Vrána pocházel z již neexistující obce Zahrádka u Ledče nad Sázavou (dnes leží na dně přehradní nádrže Želivka), a dělal ministranta tamnímu později umučenému knězi Josefu Toufarovi (1902 – 1950), smutnému hrdinovi jednoho z nejstrašnějších případů československého stalinismu 50. let, známého jako „číhošťský zázrak“. (Druhým, kdo Josefa Toufara v mládí potkal, byl Josef Škvorecký, který o něm a jeho případu napsal román Mirákl). Během gymnaziálních studií byl pak Karel Vrána přítomen likvidaci parašutistů, kteří spáchali atentát na Heydricha – když jel do školy tramvají, která byla zastavena před kostelem svatého Cyrila a Metoděje, kde byli hrdinové o(d)střelováni.

Hned po osvobození byl zájemce o studium teologie Karel Vrána královéhradeckým biskupem Píchou vybrán, aby nestudoval teologii u nás, nýbrž v Římě. V roce 1951, kdy studia dokončil, ho pak italská církev (i u vědomí případů jako byl P. Toufar…) odmítla pustit domů, ale vědoma si jeho středoevropských kořenů ho poslala sloužit nejprve do severoitalských (do roku 1918 rakouských) německy mluvících Jižních Tyrol. Přes místo další služby na jihu Itálie, kde projevil učitelské vlohy, se vrátil zpátky do Říma, kde se postupně stal univerzitním profesorem i rektorem československé bohoslovecké koleje v Římě jménem Nepomucenum, ze které udělal jedno z hlavních míst setkávání československých exulantů bez ohledu na jejich vyznání či ateismus.

Letní azyl u profesora Vrány jako svou dovolenkovou destinaci volil například Karel Kryl, o kterém Karel Vrána autorovi této vzpomínky sdělil: „Karel to měl těžké se světem i s námi...“ To byl typický pater Vrána – ne aby si stěžoval na komplikovaného pěvce a básníka, ale stěžoval si na sebe, protože od sebe (ve skutečnosti vrcholně citlivého) chtěl, aby byl býval dal „svému Karlovi“ (kterého po smrti jeho otce vnitřně přijal za syna a bylo tomu tak i naopak) ještě víc… „Svého syna“ přežil o deset let – a lásku, kterou mu už nemohl věnovat, rozdělil mezi jiné, k nimž patřil i autor této vzpomínky. Tomu psal ze svých cest nádherné dopisy s obrozeneckým úvodem: „Carissime...“

Svou jižní prosluněností, oproštěnou od českého katolického mamonářství i dogmatismu, papežštějšího než papež, svou bezstarostností, s jakou nelomil rukama nad tím, že mnohé jeho celoživotní projekty, na jejichž stavbě se pěkně zapotil, si pro svou pýchu zprelátizovali a zprivatizovali jiní, svou jistotou, že „evropská kultura na ose Jeruzalém-Atény-Řím“ (jak říkal kulturnímu podhoubí, z něhož jsme všichni vzrostli) přežije všechno, i počínající progresivistické útoky. A stál nakonec i u kolébky toho, že autor tohoto textu, tehdy ještě bez vyznání, se po letech stal katolíkem... (Více o Karlu Vránovi jsem na rozhlasových vlnách řekl zde.)

Psali jsme

Kryl říkal nahlas to, co my se pořád bojíme říct i potichu. Svět Tomáše Koloce

Nakonec ještě bonbónek audiovizuální: Na YT jsem objevil milé minivideo (které najdete níže) na téma „Co společného nemůžou popřít ani ti Slovani, co se zuby nehty brání faktu, že jsou Slovani“.

Co do osazenstva videa jsou všechny vystupující pro svou generaci typicky nedotčené základním jazykovým vzděláním a proslovanským jazykovým citem daným v naší generaci možná i tím, že my „boomeři“ jsme se namísto germánské angličtiny všichni povinně učili minimálně ještě jeden další slovanský jazyk = ruštinu (tedy až na rodiče Srbky, která umí logicky nejlíp anglicky proto, že je již třetí generace – v Jugoslávii se už za socialismu ze známých důvodů konfliktu Titova režimu s tím sovětským místo povinné ruštiny učila povinná angličtina). Každopádně dnešní mladé angloglobalizované Slovanky nechápavě bádají, kde je pojítko slov poČASí a ČAS, a nedojde jim společný slovní kmen, a Češka se trapně hihňá, že pro někoho MĚSÍC je LUNA a LES je HORA, aniž by věděla, že v archaické češtině jsme pro oba tyto významy měli tatáž slova a někde dokonce ještě máme – tedy v určitých nářečích češtiny. Otázka je, nakolik za to můžou ony samy a nakolik doba.

Američana při tamním vzdělání už vůbec nelze obviňovat z ignorance, když si myslí, že slovo DOKTOR převzaly mateřské jazyky Slovanek z „angličtiny“, protože tak to na jeho (nejen) jazykově izolovaném kusu Země mezi San Franciscem a Washingtonem DC zkrátka mají – angličtina je počátek a konec, mluvil jí už Noe, nemají tam příliš páru o nějaké latině a dalších jazycích, z jejichž slepení se angličtina zrodila, a dokonce i tomu písmu, jemuž my říkáme pravdivě LATINKA, říkají ENGLISH LETTERS. Na druhou stranu mi je trefně císařovonovošatově milá Američanova překvapená zmínka, že ruština od rodilé mluvčí vůbec nezní tak tvrdě, jak ji zná z (amerických) filmů. No jasně – protože jsou to filmy, které jsou ve většině točeny ve jménu jisté propagandistické doktríny...

Co z uvedených příkladů mě osobně nejvíc potěšilo, bylo potvrzení fenoménu překvapivých slovanských homonym = slov, které zní stejně, ale znamenají něco jiného. Typicky třeba běloruské NADVORJE, kterému my Češi bychom okamžitě dali význam NÁDVOŘÍ – a ono je to POČASÍ (které přemýšlivému Čechovi nakonec taky nezůstane záhadou – když si představí, jak se u krbu sedící typický venkovský běloruský manžel ptá manželky, která stojí u okna: „Jak je NA DVOŘE?“). Hezké jsou taky polský a běloruský výraz pro VLAK: POCIĄG a CJAHNIK, kde jde najít společný kmen CIĄG/CJAH, ve kterém Čech přirozeně slyší TAH (a v polském slově přímo POTAH).

Když vezmu Srbku jako mluvčí i všech ostatních národů mluvících srbochorvatsky (ačkoli právě ve slovníku je zejména mezi srbskou, chorvatskou a bosňáckou – a někdy i tou černohorskou – variantou jejich jazyka často rozdíl) a Bulharku i jako mluvčí Makedonců (neb bulharština a makedonština jsou fakticky taky totéž), k důkazu i pro opak dokazovaného (tedy, že po nějakých 1000 – 1500 letech od počátku slovanského jazykového dělení jsou dnešní slovanská slova nejen vzájemně podobná, ale často i odlišná) mi ve videu docela chybí zástupkyně Slovinska a zajímavé by tam byly i horní a dolní Lužická Srbka, u nichž teprve by Amerikoasiat čubrněl, jak odlišná můžou být někdy slova i v rámci jednoho jediného miniaturního slovanského národa. (Důvod absence Ukrajinky během dnešního divokého rozvodu se slovanstvem je zbytečno rozvádět.)

En bloc je ale tenhle videopokus moc hezkým způsobem, jak ukázat, že (kdyby tam seděl místo toho čínského Američana) třeba pro rodilého Číňana (jehož rodný jazyk má hraniční varianty, které se navzájem liší víc, než taková čeština, švédština a portugalština) by slovanské jazyky byly jen málo rozdílné dialekty nejen jediného jazyka, ale vlastně by je cítil jako nářeční varianty téhož jazyka z jednoho malého kraje. Dojatě přitom vzpomínám na MS ve fotbale 2018, kde byly všechny oficiální nápisy v následujících jazycích a tomto pořadí (!): ruštině, srbochorvatštině, polštině a angličtině.

Nás 315 milionů Slovanů (z nichž polovina píše písmem, jehož základy vymyslel svatý Cyril na Velehradě) by si už jednou mělo připustit minimálně to, že jsme od Plzně po Vladivostok a od Štětína po Plovdiv jazykové kontinuum (území, které se z pohledu dialektologů nedělí na uměle vytvořené spisovné jazyky, ale na nářečí, která přirozeně vplývají jedno do druhého: „česká“ moravská slováčtina do „slovenské“ záhoráčtiny, „slovenská“ východňárština do krakovské malopolštiny atd.), jehož území navíc neslovanským cizincům splývá už proto, že na celém území našeho slovanského kontinua (mimochodem rozlehlejšího než jakýkoli světový stát) všude nachází zeměpisné útvary se stále týmiž názvy: Brod, Most, Slatina, Luka, Újezd/Ujezd, Pole/Polje, Hora/Gora, Hořice/Gorica, Mlýn/Mlin, Melnik/Mělník, Žďár/Žiar/Żory, Osek/Osijek, Kámen/Kamen, Hrad-iště/Grad-ište, Bystřice/Bystrica, Skalice/Skalica, Plánice/Planica, Lužice/Łužyca...

Zdroje: Seznam.cz, Radio Proglas, FDb.cz, Prumyslovaautomatizace.com, Novinky.cz, Wikipedia 

Vložil: Tomáš Koloc