Doba lidových demisařů (Klaus, Topolánek, Nečas…) a V. I. P. vrahů. Svět Tomáše Koloce

Foto: Pražský hrad

Popisek: Česká vlajka, kdysi československá, stále naše

V minulém dílu této rubriky jsem se zmínil, že jsem chytil moribundus, kterým dnes (jak se dozvídám) trpí velká část národa. U mě od minule přibyla antibiotika, narostla horečka a upřímnost mých zápisků.

Pauzu v karanténě jsem si dal jen jednu – minulou středu: na přijetí Krameriovy ceny. Od té doby, co o tom Štěpán Cháb v KL referoval, mi nepřestávají psát čtenáři ve stylu „gratulujeme, ale pan Cháb by si ji zasloužil taky“ (aniž vědí, že Krameriova cena je natolik spravedlivá, že ji Štěpán získal už před dvěma lety). Během letošního udílení se můj přítel a laudátor Jiří Guth-Jarkovský upřímně zeptal, za co tu cenu vlastně mám, a od udílejících se mu dostalo odpovědi, že za „publicistiku politickou i kulturní“. Své horečnaté zápisky tedy ocituji ve stejném sledu (ačkoli Bůh ví, že bez politiky bych se rád obešel, zato bez kultury bych nemohl být):

Svátek „demokracie“

Po návratu z cesty do Prahy jsem uprostřed dne usnul oblečený na posteli – a když jsem se po dvou hodinách probudil, zjistil jsem, že naše důsledná „demokracie“ nechala padnout Bašára Asada. Poslední hlavu státu, která doposud vzorovala Arabskému jaru, odstartovanému roku 2011. Onomu procesu, kdy arabští prezidenti, kteří byli zvoleni sice v loutkových, ale přece jen volbách, a ve svých zemích představovali sice formální, ale přece jen sekulární demokracii, byli nahrazeni buď islamistickými nebo nacionalistickými kmenovými vůdci. Novými hlavami států, pro které (aspoň navenek) „jsme chtěli větší demokracii“, se tak stali gruppenführeři, kteří důkazy o tom, že dokáží hravě překonat míru genocid, nastavenou za odstraněných státních hlav, přinesli ještě v době, než se dostali k veslu svých „republik“…

Ony vůbec ty volby, onen fenomén, pro který a za který jsme u nás ve východní Evropě před 35 lety vyměnili minulé zřízení (ten „svátek demokracie“, jak volbám říkal idealistický Alexander Dubček) nějak vycházejí z módy. Nejenom v jihoamerické Venezuele, kde se legálně zvolený prezident Maduro natolik „nehodí“, že mu byl z „kolébky demokracie“ na severu kontinentu poslán konkurent, vzdoroprezident Guaidó.

Ale i ty „naše“, evropské „demokratické volby“. Je třeba uznat, že odstranění kandidátů, co jsou v opozici vůči vládě „eurosajuzu“ pomocí ze dne na den vzniklých širokých koalic dávno odkecaných stran (jako je naše SPOLU) je mazaná technika, která se „zázračně“ šíří a ujímá – v poslední době v Gruzii, kde jsou ale tak netrpěliví, aby užuž odstranili své legálně zvolené vedení, že dělají revoluci. To bylo ostatně u nás taky, pamatujete se, kolikrát už během jeho mandátu svrhávali Miloše Zemana? Jednou se o to dokonce ve svém Show pokusil i Jan Kraus:

Nakonec se netrpěliví eurosajuzníci k válu stejně dostanou, ale zpravidla se tak vycajchnujou, že nezvládnou mandát dokončit oni (například vládě ODS se to nepodařilo nikdy: předčasně museli odtáhnout jak Klaus, Topolánek, i Nečas). Takže přichází na přetřes úvaha, jak jejich demoliční mandát prodloužit tím, že se posunou pravidla – načež vznikají zákony o volebním právu pro všechny zahraniční potomky lidí s naším občanstvím až do čtvrtého kolene. Podobný zákon teď použili během prezidentských voleb v Moldavsku – jenže se započítaly jen hlasy Moldavanů na západě, a hlasy těch východních se pro jistotu nezapočítávaly, takže nevyhrál odhadovaný vítěz kandidát Stoyanoğlu (z menšiny místních pravoslavných Turků, Gagauzů, který odmítá udělat z Moldavska plánovanou základnu pro třetí světovou válku), ale pokračuje stávající prezidentka Sanduová, která Moldavsko tou základnou mít chce.

To ale není nic proti (s Moldavany stejným jazykem mluvícím) Rumunům, kteří se, jak si vzpomínám, nikdy s ničím moc nemazali, takže zatímco my ostatní z východní Evropy jsme v letech 1988-91 přemýšleli, kam s komunistickými vůdci, oni se tohoto dilematu hned zkraje zbavili kulkou Ceaușescovi do srdce. Dle této osvícené tradice když byl teď zvolen nový opoziční prezident Georgescu, Rumuni „té správné orientace“ volby prostě zrušili a bude se volit znovu. K novým volbám – Hajdy! (od rumunského Haide! = Jděme!) !

P. S. Na druhou stranu to pokládám ještě za elegantnější řešení, než zvolil ukrajinský západ, který v roce 2014 nechtěl přijmout finlandizační (tj. účelově jak provýchodní, tak i prozápadní) politiku legálně zvoleného prezidenta Janukovyče. Kam tyto nerespektované volby v jednom evropském státě vedly, pociťuje dnes celý svět – zatímco celá Evropa se směje eurohujerským voličům, jejichž „logika“ je pregnantně vyjádřena v ironické hlášce, která dnes obíhá sociální síť: „Atomovou energii? Děkujeme, nechceme! Atomovou válku? Ano, nutně potřebujeme!“

Psali jsme

Ukrajina se svým stylem boje za demokracii dopracovala k doživotnímu prezidentovi. Svět Tomáše Koloce

Stav ztroskotání

K šípku s mezinárodní politikou, řekl jsem si po dalším probuzení k nové dávce antibiotik a na Youtube si poprvé otevřel přesně 40 let starý (premiéra 1. 12. 1984) český trampský film Stav ztroskotání. Film o peripetiích dvou part českých vodáků a romských čundráků, kteří ztékají Ohři. Zatímco čundráci Romáci jsou v podezření, že vodákům peníze ukradli oni, nakonec se ukáže, že „trezor“ ukradl seriózní pán v saku, který svým drahým autem objíždí zahrady, kde za pět prstů vykupuje ovoce, a zbytek, na který se vodáci složili, šlohl bohatý zpovykaný synek vysoko postaveného tatíčka. Kdyby se film točil dnes, mohl by být o tomtéž, jen zloděj ovoce by už byl legálním majitelem nadnárodních plantáží, zpovykaný stranický synek by byl ještě zpovykanější, protože oligarchický, korektní cenzura by vygumovala pubertální hlášky typu, že „bez ženskejch bysme neztroskotali“, zato vedoucí Tom (Vladimír Kratina) by musel mít pro zahraniční distribuci spoustu keců o korektnosti a v posádce by musel mít aspoň jeden čtyřprocentní pár a jednoho člověka trans (neplést s lidstvem v tranzu).

Takhle z filmu mile dýchá svět, který je už dneska fuč a navíc je to pro nás i dokument o mládí dnešní silné herecké generace, která byla tehdy ještě řádnými studenty konzervatoře a DAMU. Ostatně i obsazení vlastně ruší národnostní stereotypy: zatímco za echt Romáky jsou tu syn kurdského tatínka Sagvan Tofi, slovenská Chorvatka Yvetta Blanarovičová a český Polák Bolek Skalski (malý Pišta z Chalupářů), nejtlustšího Čecha hraje pražský Bulhar Jiří Petkov, zatímco nejkrásnější český vodácký pár tvoří děti slovenské a ruské maminky Martin Zounar a Kateřina Brožová, (na kterou už tenkrát nešlo koukat bez jistého chvění v srdci, ještě že to kameraman Záhorák Juraj Fándli zaznamenal). Mezi vodáky mimochodem najdete i Michaelu Jílkovou, která tehdy ještě nemoderovala, a Filipa Renče, který nerežíroval. Byly to zkrátka zlaté časy...

Vzpomněl jsem si na svého kamaráda, režiséra středního věku, kterého jsem potkal v Praze na předávání a který si mi stěžoval, že nemůže točit nejen proto, že je oficiálně „dezolát“, jenž navíc „není in“ (desítky scénářů převážně z neuspokojivého českého sociálního prostředí mu producenti vrátili – zatímco v českých kinech a televizích momentálně frčí masoví vrazi Hepnarová, Roubal, Stodolovi, spartakiádní vrah Hojer, lesní vrah Kalivoda…), ale taky proto, že mezi mladými herci momentálně nenachází jedinou mladou herečku, která by dokázala zahrát city, které má ve svých scénářích. Ačkoli z garnitury herců, kteří byli k dispozici před 30 lety a víc mi takových hereček vyjmenoval na padesát…

Hned po Stavu ztroskotání mi Youtube navrhl stejně starou (1983) brněnsko-provázkovskou televizní inscenaci knihy J. V. Trifonova Dlouhý čas loučení s částečně stejným obsazením. Podivuhodně necenzurovaný příběh, který se nemaže se socialistickou kulturou (kéž by ta naše dnešní kapitalistická měla aspoň takovéhle refexe!) v duchu věty, která je v inscenaci vyřčena:

„Je třeba si uvědomit, že místo, kam jsme kulturu přivedli, jednou budeme muset předat dalším kulturním generacím.“

Zajímavý obraz i pro dnešní dobu. První možnost takového „předávání“ vidím tak, že ona další generace „kulturträgerů“, co se teprve narodí, bude ještě víc prodejně komerčně šoubyznysová; vlastně to už budou přímo roboti (ať už organičtí nebo umělí), kteří si to, co dnes ještě zbylo z kultury, vezmou bez ptaní a nějakého „předávání“ a budou rabovat dál a ještě hůř. Druhá možnost naopak je, že se ta další generace po nějaké katarzi vrátí zpět ke skutečným hodnotám; hledání hloubky a původního poslání LIDSKÉ kultury. Tuhle variantu ze srdce přeju nám, kdo to s kulturou myslíme dobře, zato těm, kdo tvoří dnešní „kulturní“ mainstream, ji ze srdce nepřeju – protože ti by, počítám, od takové nové generace za to, co provedli, dostali strašně (ale strašně!) na drž.. I když je možné, že v oné lepší variantě dosáhne budoucí generace až takové duchovní transformace, že to dnešní mladí (v té době už staří a své „plody“ předávající) „režiséři“, „herci“, „výtvarníci“, „spisovatelé“, přežijí možná i bez modřin…

Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, Youtube, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc