Kdyby se Rusko včas zachovalo jako Británie, byla by dnes na Ukrajině válka? Svět Tomáše Koloce
komentář
14.11.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Řada vlajek
Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dní. Tentokrát víc na (soukromé) tělo…
V „deníkové řadě“ textů vždycky používám jen ty své deníkové poznámky, které se vážou k důležitým událostem a jubileím z politiky a kultury. Dneska jsem se ale rozhodl, že tu ukážu své úvahy k věcem veřejným, které se „odpíchly“ od událostí vesměs soukromých:
Ve čtvrtek 24. října 2024 jsem se v titulku Aktuálně.cz dočetl lakonickou větu „Deset tisíc Severokorejců Ukrajinci pozabíjí.“ (A u té krutosti ze všech stran, na kterou jako bychom si už zvykli, mě napadlo jedno historické srovnání.)
Co je to za dobu, kdy prezident evropské mocnosti žádá o pomoc v boji genocidního diktátora? To neudělal ani Putinův předchůdce Brežněv, naopak proti kambodžskému genocidně ultralevicovému režimu, který by se snad dal srovnat s dnešní Severní Koreou, bojoval. A co je to za dobu, kdy se o živých lidech, které má diktátor Kim Čong-un ve své svrchované moci, píše tak, jako v Aktuálně.cz? (Uprchlíky ze Severní Koreje na západ napadlo něco daleko konstruktivnějšího: nabídli se, že pojedou na linie rusko-ukrajinské války a začnou své bývalé spoluobčany přesvědčovat, aby z války zběhli.)
Co mě u všech těch nechutností napadá? V roce 1921, když Irsko po více než třech staletích obnovilo svoji samostatnost na Angličany ovládané Británii, ponechala si Británie území na jeho severovýchodě, kde žili lidé s nevyjasněnou národnostní identitou – jejich kořeny byly sice irské, ale mluvili jen anglicky a byli protestanti. Stalo se tak navenek kvůli ochraně místních lidí před militantně katolickým irským státem – ale (pšt!) taky tak trochu kvůli místním nalezištím ropy. Přesně o 70 let později se od jiného velkého státu na východě Evropy odtrhoval jiný malý stát. Shodou okolností taky po více než třech staletích a taky měl na svém severovýchodě obyvatelstvo s nevyjasněnou národnostní identitou a hezoučké nerostné zdroje. U onoho dnešního titulku mě napadla „hříšná“ myšlenka: To si, heršoft, ten větší stát ty své lidi a doly nemohl taky ochránit tím, že by si je už tehdy, v roce 1991, ponechal?! Kolik dnešních hrůz bychom si mohli ušetřit, kdyby ten imperiální stát preventivně naložil s oním územím stejně, jako o 70 let dřív britské impérium naložilo se Severním Irskem.
V sobotu 26. října 2024 se mě syn mého kamaráda zeptal, co znamená obrat POSTKOMUNISTICKÝ STÁT. Týž den jsem objevil popis jednoho zvlášť zajímavého filmu. (Pak se mi to obojí v hlavě nějak spojilo…)
Kvůli jednomu textu, který jsem psal, si tak listuju v databázi filmů, načež narazím na zajímavou rešerši:
Dobrý král Václav (1994)
Americký historický film s českými motivy. Princ Václav se má ženit. Jeho sňatek je obchodním tahem jeho macechy Drahomíry. Rozumný a lidumilný princ, vše prokoukne a spolu s lidem chystá opatření. Na hradě má Václav spřízněnou duši ve své babičce Ludmile. To se nehodí maceše, tak zorganizuje její zabití. Princ Václav spolu s lidem nad macechou Drahomírou a nevlastním bratrem Boleslavem zvítězí a oba vyhání z hradu.
Co na tom, že onen Václav byl ve skutečnosti kníže, který Boleslava s Drahomírou nevyhnal, ale byl stejně jako jeho babička Ludmila zabit nájemným vrahem? Z historické skutečnosti se vezme to, co se hodí, zbytek se zamlčí anebo obrátí, a tak se vytvoří patřičně prodejné vyprávění.
Cože to má společného s tím, že tak zvaný „demokratický“ svět pořád mluví o naší části světa (té, co ležící na východ od pohoří Harz, kde se v letech 1988 – 91 změnil režim), jako POSTKOMUNISTICKÉ východní Evropě? Všechno. „Postkomunistické“ stigma je příběh, který se hodí. Komu? Těm zemím v Evropě a ve světě, o kterých se bůhvíproč naopak nikdy nemluví jako o POSTFAŠISTICKÝCH, ačkoli i po pádu Mussoliniho Itálie ve 40. letech byly Španělsko, Řecko a Portugalsko fašistické do 70. let a Chile dokonce až do roku 1990. A co USA, kde byly zrušeny rasově segregační zákony až v roce 1968 a v Jižní Africe dokonce až 1994? Přesto se o nich také nemluví jako o zemích POSTOTROKÁŘSKÝCH. A co země POSTNACISTICKÉ či ty, kde vládne nacismus dodnes? Německo se denacifikovalo hned po roce 1945, ale třeba druhá nejvýznamnější (protože vojensky nejpočetnější) země NATO, Turecko, je nacistická doposud. Dodnes je tam zákonem zakázáno psát a mluvit o turecké genocidě 1,5 milionu Arménů a Asyřanů z let 1915 – 18, jejichž města duchů jsou dodnes tureckou vládou dosidlována militantní „čistou turkickou rasou“ z bývalého sovětského Turkestánu, Ázerbájdžánu a čínského Ujgurska a touto „čistou rasou“ je na východě Turecka ročně srovnáno se zemí několik vybitých kurdských měst a vesnic (Ležáků, Lidic...). Turecko zakázalo o své genocidě psát zákonem – ale jaký zákon stanovil, že se to o něm obecně nepíše ani jinde? A co fakta o zemích postfašistických a postotrokářkých? Kdo je zametá pod koberec, zatímco se u východní Evropy stále zdůrazňuje její „kriminální“ minulost? Kdo má zájem na legendě o dvourychlostní Evropě (přestože kupříkladu Slovinsko nebo země Pobaltí jsou v některých ukazatelích daleko před některými západními zeměmi, počítanými do „starých demokracií RYCHLÉ západní Evropy“)?
Logicky ten, kdo nás chce vyloučit z možnosti být rovnocenní. Jsme totiž jiní. Svou národní historií nepříjemně protřelí. Nepřijímající některé nové „korektní evropské hodnoty“. Mnoho z našich zemí se brání zavedení eura. Minulé vedení Bulharska se bránilo a současné vedení Maďarska, Chorvatska a Slovenska se dodnes brání východoslovanské válce a následným sankcím, které nás odřezávají od levných nerostných surovin z Uralu. (Srbsko, které není součástí EU, v to nepočítaje.) Na hranicích Polska zas lidé tvoří živé modlitební řetězy proti bezhlavé islámské migraci do Evropy (ačkoli na severovýchodě Polska žijí tradičně umírnění muslimští Lipkové a nikdo tam proti tomu neprotestuje). Takové nespolehlivé země je třeba vyloučit z „první rychlosti“ rozhodování. Alespoň propagandisticky.
Ve středu 6. listopadu 2024 mi praskla už druhá LED žárovka po sobě. A bylo oznámeno, že prezidentem USA byl zvolen Donald Trump. (A já přemýšlel o našem „volném trhu, kterému vládne zákazník“.)
V listopadu 1989 jsem byl v šesté třídě ZŠ a pan učitel Veselý nám hned po revoluci začal vysvětlovat principy PR. Říkal, ať si všimneme, že i písnička, která se nám původně nelíbila, když ji v rádiu dávají pětkrát denně, se nám začne líbit. Ale že věří, že teď konečně začne platit to prvorepublikové Náš zákazník, náš pán.
Dneska jsem si na pana učitele Veselého po 35 letech nového režimu vzpomněl, když mi v koupelně praskly po sobě dvě LED žárovky a opravář mi ilegálně daroval jednu obyčejnou, která funguje.
A předtím: Když mi počítačový program, který jsem si zaplatil, hned zkraje vysvětlil, s kým se na webu smím a nesmím stýkat, pokud ho chci používat.
A předtím: Když mému kamarádovi zakázali koupit si do domu kotel, který chtěl.
A předtím: Když nám pan premiér řekl, že si nelze vybírat, odkud chceme kupovat levnou ropu a plyn, a pak nám zakázal nepohodlná webová periodika, jejichž obsah jsme si platili.
A tak si dnes v rámci mírně omezené „svobody slova“ v mezích zákona (po přijetí eurosměrnice „bruselského Foltýna“ Thierryho Bretona o „omezení potenciálně škodlivého obsahu v médiích“) namísto nezávislého vyváženého zpravodajství, které bychom si rádi zaplatili, v povolených médiích (zejména v těch „veřejnoprávních“, které musíme platit povinně i my, kdo je nevyužíváme) o Donaldu Trumpovi čteme hodinu od hodiny se měnící titulky, které mile připomínají ty, co vycházely v režimním deníku Moniteur ve dnech, kdy sesazený Napoleon v roce 1815 uprchl z Elby a znovu táhl na Paříž:
První den: „Korsická obluda se vylodila v zálivu Jouan“
Druhý den: „Lidožrout táhne na Grasse“
Třetí den: „Uzurpátor vstoupil do Grenoblu“
Čtvrtý den: „Bonaparte obsadil Lyon“
Pátý den: „Napoleon se blíží k Fontainebleau“
Šestý den: „Jeho Císařské Veličenstvo dnes očekává své věrné v Paříži…“
V sobotu 9. listopadu 2024 jsem viděl divadelní hru Leni (a potvrdil si, že kolektivní vina existuje).
Johny Carson: „Takže podle vás to, co vy jste dělali Židům a dalším likvidovaným skupinám, vzali jim nejdřív práci, postavení, majetek, důstojnost a potom i životy, a ani to nestačilo, i zemřít jste jim dovolili až po zvěrském mučení – to všecko vy, Leni Reiefenstahlová, chcete přirovnat k utrpení Němců z porážky ve válce?“
Leni Riefenstahlová: „Tak za prvé – já jsem neudělala nikomu nic. A za druhé – nemáte představu o tom, jak se žilo v Německu poslední rok války. Kolik bídy a hladu ti lidi zažili, kolika rozbombardovali domy, vyvraždili celé rodiny... Tak proč by jejich utrpení mělo být menší než utrpení Poláků, Francouzů, Rusů a nevím ještě koho?“
Slovenští dramatici Valéria Schulczová a Roman Olekšák napsali hru Leni, která na osobě Hitlerovy dvorní filmové dokumentaristky Leni Riefenstahlové vyhmatává základní otázky lidství. Mně ale taky připomněla mou dlouhodobou zkušenost: že na druhou světovou válku a na to, co přišlo po ní, mají vždycky různý pohled Němci a Německem okupované a vyvražďované národy. Snad s jednou výjimkou – a to jsou ti Němci, co se proti Hitlerovi opravdu aktivně postavili. Ti často chápali postoj obou stran i kolektivní vinu, která padá i na ty členy národa, co za genocidu a válku nemohli a dokonce se proti nim aktivně postavili. (Za ně všechny ať je jmenován jeden nejslavnější – německý filosof Karl Jaspers.)
Proč to tak bylo? Kolektivní vina totiž existuje. Křesťané jí říkají „dědičný hřích“, pro východní věřící je to „karma národa“ a pro nevěřící lidi, kteří jsou spojeni se svým národem, je to zkrátka ten nepříjemný pocit, který začne hryzat ve svědomí, když jejich národ něco provede – úplně stejný, jako se objevuje u člena fungující rodiny, když něco provede jiný její příslušník. A ten, kdo to cítí, má potřebu tu bolest či hanbu svým osobním postojem nějak smýt. Právě z těch Němců, kteří cítili kolektivní vinu za nacismus v Německu a navíc měli dostatek odvahy, se proto nejčastěji stávali antinacisti.
Právě proto mě jako Čecha tolik bolí podpora Čechů (ať už stojí na té či oné bojující straně) tomu, aby se válčilo na Ukrajině. A proto mě jako člověka s částečně židovskou krví bolí, co se nyní děje na Blízkém východě kolem Státu Izrael. Pro očištění svých národů za jejich postoje a činy ale nedělám nic moc. Jen píšu, co si myslím a denně se za své národy modlím. A jen občas, „když mi to vyjde“, se pak snažím pomáhat obětem.
Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, CBSnews.com, Moniteur, Valéria Schulczová a Roman Olekšák: Leni, Karl Jaspers: Otázka viny, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc