Proč bojkotuji dnešní globální svátek konce první světové války. Svět Tomáše Koloce
komentář
11.11.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Květy vlčích máků
Je 11. listopadu a v českých luzích a hájích dnes vidíte nejen Martiny na bělouších, ale i lidi, kteří mají na oděvu malé vlčí máky, zvané poppies. Je to sto let starý zvyk svátku Remembrance Day, který se do češtiny oficiálně nepřesně překládá jako Den válečných veteránů. Rád bych se nad ním dnes zamyslel, protože je podle mě významným symbolem mnoha dějů, které se protínají i v dnešku.
Dne 11. listopadu 1918 v 11 hodin vstoupilo v platnost příměří první německé války, do které byl zapleten celý svět. To bylo předtím dohodnuto a podepsáno v železničním vagónu v Compiègne na severu Francie. Za vítěze je podepsali zástupci Velké Británie a Francie, za poražené zástupci Německa. To bylo v té době už republikou, protože německý císař Vilém II., který válku formálně rozpoutal, dva dny předtím abdikoval a odešel ze země. Rakousko-uherský císař Karel byl donucen rozpustit svou říši, která se následně rozdělila na sedm národních států, z nichž dva byly zcela nové (Československo a Srbo-chorvato-slovinské království, později zvané Jugoslávie) a jeden po 123 letech znovuvzkříšený. Polsko, které bylo vytvořeno z dosavadního území, patřícího Rakousko-Uhersku, Německu a Rusku.
Rusko během své občanské války z vítězné dohodové koalice odešlo, a (v rámci původní Leninovy ideje sebeurčení národů i z důvodu občanské války) pak se územním ztrátám ne(u)bránilo. Litevská republika vznikla z bývalého území Německa a Ruska. Lotyšská a estonská jen z území ruského stejně jako nově zřízená Republika finská. Rumunsko si polepšilo o bývalá území rakousko-uherská i ruská a císařské Turecko bylo zmenšeno na polovinu ve prospěch zřízení nových arabských států, které se staly úředními či faktickými koloniemi západních mocností. Ze svého pohledu nejhůř na tom byla uherská část bývalé c. a k. monarchie, ta přišla o dvě třetiny svého území. Její „zbytkový stát“ se stal Maďarskem, jak je známe dnes, jehož státní národ zůstal nově z jedné třetiny za hranicemi.
To všechno byl naprostý triumf západních mocností, které se evropským národům rozhodly prodat národní sebeurčení (slovo PRODAT je patřičné – i Československo, jehož legie na bojištích první světové války významně pomohly, muselo zaplatit „příspěvek na náklady, spojené s osvobozením“, ve výši 750 milionů franků ve zlatě, přičemž dlouhodobá hodnota franku byla 3 až 5 korun), se ale zdaleka ve všem nechovaly podle hesla, že velkorysost sluší vítězi. Pár příkladů za všechny:
Německo sice přišlo jen o pětinu předválečného území, ale jeho nejprůmyslovější oblasti, Porýní a Porúří, byly okupačně spravovány armádami Francie, Británie, Belgie a USA, kterým připadly výtěžky ze zdejších německých dolů a továren, což naprosto srazilo na kolena zemi, na níž už tak byly navaleny válečné reparace, které německý stát splatil až v roce 2010 (!). V Německu nastala slavná hyperinflace s bezcennými milionovými a miliardovými bankovkami, na trhu nebylo skoro nic, a když humanitární organizace vypravily vlak pro německé děti s léky a potravinami, britský premiér David Lloyd George jej na hranicích zastavil. Důvod byl jasný. Skoro víc než německý excísař, který si (jako bratranec britského krále…) v té době pohodlně žil v nizozemském exilu, byli tehdy Brity a Francouzi nenáviděni obyčejní Němci. Vydělalo na tom mimo jiné i Československo, když se vítězné západní mocnosti během mírových jednání tvářily, že věří údaji o osmi stech tisících Němců na našem území (bylo jich dva a půl milionu), se kterými se lehce dohodneme.
Naproti tomu Turecko, které bylo za války na straně Německa a Rakousko-Uherska, těsně předtím vykonalo na svém území první masovou genocidu v dějinách (vraždu 1,5 milionu Kurdů a Asyřanů), za niž nebylo nijak „denacifikačně“ hnáno k zodpovědnosti, jen z něj byli preventivně odsunuti všichni Řekové do Řecka a řečtí Turci zas do Turecka (vida, ani první plošný odsun v dějinách neudělali komouši!). V důsledku téhle politiky dvojího metru je v Turecku dodnes zákonem zakázáno psát a mluvit o genocidě Arménů a Asyřanů z let 1915-1918, jejichž města duchů jsou i dodnes (po víc než století) tureckou vládou dosidlována „čistou turkickou rasou“ z bývalého sovětského Turkestánu, Ázerbájdžánu a čínského Ujgurska. A kurdský národní stát, jehož vyhlášení bylo tehdy po první světové válce plánováno na východě dnešního Turecka, byl tehdy jako projekt opuštěn zejména proto, že Kurdové byli národ silně levicový a západ nechtěl na východě Malé Asie vidět další prosovětský stát (vedle tehdejších asijských spojenců SSSR, Tuvy a Mongolska). V důsledku téhle strategické úvahy je ovšem nedenacifikovaným Tureckem, na jehož území západní Kurdistán stále leží, dodnes ročně likvidováno několik kurdských vesnic (kdyby stály u nás, mohly by se jmenovat i Ležáky a Lidice), které byly tureckou vládou vyhodnoceny jako odbojné:
Poválečné uspořádání, které k tomuhle všemu mířilo, u Němců, žijících mezi válkami ve strašném sociálním bezpráví (přestože na předválečném území Německa byly těsně po první válce založeny čtyři ultralevicové republiky sovětů neboli rad, z nichž jedna pokrývala území celého Bavorska), vedlo k názoru, že pokud vítězný západ připustí nějaké hnutí, které by konečně přineslo aspoň nějakou sociální spravedlnost, bude to spíš hnutí nacionalistické nežli komunistické. Tím spíš, že i meziválečná německá vláda sociálních demokratů (!) si u nacionalistů objednala zavraždění komunistických vůdců Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta (jediného ze 111 předválečných německých poslanců SD, který v roce 1914 hlasoval proti válce). Především tato politika (i přes formální vládní zákazy Výmarského Německa) pak otevřela cestu Hitlerově NSDAP a jejím zahraničním satelitům, jako byla Henleinova SdP.
Ale zpět k našemu symbolu. Kvítek vlčího máku často kvetl na ZÁPADNÍCH frontách první světové války. Kanadský lékař John McCrae o něm v den pohřbu svého přítele, který padl ve druhé bitvě u belgických Yper (po nichž byl nazván plyn, který tam byl použit – yperit), napsal báseň Na flanderských polích. Proto (na památku padlých) je javorový list na kanadské vlajce červený a proto se zvyk nosit 11. listopadu mák na klopě saka rozmohl zejména v anglosaských zemích, které pak po další (druhé světové) válce okolní svět svým vlivem globalizovaly, načež se i do tohoto globalizovaného světa prosadil tento zvyk.
K nám se „popiny“ dostaly až o něco později, v 90. letech. To je ale už jiný příběh, příběh druhé světové války, rozpoutané Německem, po níž si vítězné mocnosti (zvané tentokrát Spojenci) svět rozdělily a my jsme žili v polovině neanglosaské. Nedá se říct, že by poměry jak na východě, tak na západě po této druhé válce nemohly být ještě spravedlivější (to jak kdy a kde), ale my, slovanské národy, jsme tehdy tváří v tvář nacistickým plánům uhájily holý život. A mír v Evropě pak trval celých 45 let (až do válek při rozdělení Jugoslávie), snad proto, že západ i východ se v roce 1945 ohledně Němců shodl na jiném řešení, které ve svých pamětech snad nejlapidárněji shrnul pamětník Pavel Landovský slovy: „(Němci) po tý (druhý) válce byli vochraňovaný celým světem, byli šanovaný, aby je nikdo neprovokoval a měli se jako ……. v žitě.“ Autor ta slova říká typicky nekorektně a ironicky, ale podle mě (namísto drakonických plošných trestů, které budí jen zlověstnou nevoli) eliminovat válku tím, že se lidi budou mít líp, je dobré řešení.
Proto bych namísto kvítku-symbolu té první (v jehož českém názvu je koneckonců obsažen dravý vlk) radši preferoval nějaký symbol druhé světové války. Jenomže ten už by dnes nemohl být globální, protože, marno platno, globálně vládnoucí západ na své druhé světové vítězství v roce 1945 nevzpomíná tak rád jako na to první z roku 1918, protože v roce 1945 už to nebyl jen triumf západní, ale z větší části i sovětský. Šlo o nesvorný triumf, u něhož se tehdejší západní a východní Spojenci neshodli (a dosud neshodují) ani na společném dni evropského vítězství (pro západ to byl květen osmý, pro východ devátý) a s oblibou jeden druhému upírají podíl na něm – a my, co jsme zavřeni tu v jednom, tu v druhém bloku, abychom se ukorouhvičkovali (zatímco za minulého režimu jsme se lživě učili, že Sověti byli i v Plzni, v Památníku druhé světové války v DC není po sovětském podílu na osvobození od nacismu ani památky stejně tak jako v amerických školách – a dnes už skoro ani v těch našich…).
Já sám u vědomí, že můj oblíbený veterán první světové války Ernest Hemingway vlčí máky taky nikdy nenosil (s poukazem na to, že tuhle vojenskou tradici si „zprivatizovali“ vítězní politici Dohody, s jejichž činy nesouhlasil), a taky protože vím, že ten den roku 1945 se jak v Praze, tak u nás v Hradci Králové setkaly sovětské, ale už i předsunuté styčné americké jednotky, vycházím každého 9. května na ulici v knoflíkové dírce se snítkou šeříku. Není to sice tradice globální, ale je naše a mně přijde daleko víc patřičná. A co se týká západních chráněných dílen, kde se postižení živí tím, že vyrábějí anglosaské poppies, kterými se lidé zdobí – proč by se v našich chráněných dílnách nemohly vyrábět české šeříky?
Zdroje: Seznam.cz, Journals.openedition.org, Hany.info, Kurzy.cz, Iwm.org.uk, ČT24, Helena Albertová a Pavel Landovský: Lanďák, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc