Donald se vrací, korouhvičky, točte se. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.11.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Jméno, které určí budoucí přinejmenším čtyři roky
„Donalde, slezte z toho lustru!“ to bylo motto, kterým se řídila nejen všechna „seriózní“ média, ale i všechny „seriózní“ osobnosti po dobu amerických prezidentských voleb. Včetně Zdeňka Svěráka, který (50 let od doby, kdy toto motto vepsal do filmu Jáchyme, hoď ho do stroje) jako by je našel. Jenže Donald kupodivu neslezl.
Donald Trump (tedy pokud se svého mandátu dožije…) bude teprve druhý americký prezident v historii, který se zachoval podle českého obratu „vyhodíte ho dveřmi – vrátí se vám oknem“. První byl Grover Cleveland, prezident z let 1885 – 1889 a 1893 – 1897. Ten byl mimochodem ve složitém americkém volebním systému také neznovuzvolen za situace, kdy získal větší počet hlasů. A ještě jedna paralela: po jeho předkovi, generálu Mosesi Cleavelandovi bylo pojmenováno město Cleveland (to A navíc nějak odvál čas) – zatímco po Trumpově otci Fredovi se zase jmenuje obchodní impérium The Trump Organization, které dnes vlastní Donald Trump.
Uvnitř Trump Tower, foto Martin Karlíček
Nevím, co za trest to od osudu dostávám, že mě opakovaně žene do pozice, v níž musím být zajedno s tím, kdo ztělesňuje věci, které obecně nepřijímám a netoleruji. Kdybych měl ze všech dnešních českých politiků označit toho, kdo je neblíže mým názorům, byl by to Václav Klaus – kterého nesnáším za 90. léta, kdy otevřel dveře pro všestrannou tuneláž národního stříbra, včetně kultury (tu mu dodnes nemůžu odpustit). Kdybych měl říct, kdo z dosud aktivních politiků se podle mě ve vztahu k jakés takés budoucnosti v rámci daných podmínek chová nejkoncepčněji, musel bych říct: Andrej Babiš. Povoláním oligarcha. Což už sám je archetyp, jehož existenci jako konzervativní levičák principiálně odmítám (otevřeně to přiznávám na symbolické datum 7. listopadu, kdy se před 107 lety zrodil jediný režim v dějinách, který profesi „oligarcha“ škrtnout dokázal – zároveň ale přitom škrtl přes 50 milionů nevinných životů…).
No a Donald Trump? Ztělesnění neintelektuláního machismu an sich, bez náznaku jakýchkoli empatických duševních procesů či embryonálního vzdělání (namátkou jsem si zapamatoval jeho velebení „evropského města Belgie“ či jeho požadavek píchat občanům dezinfekci do žíly). Muž vyžívající se v tom, že má pozlacený nejen celý svůj byt, ale i veřejné recepce ve všech svých Trump Towerech (což ovšem při jeho aktuálním politickém řemesle není nic divného, ve zlatě se vyžívali i „proletářští“ vůdci typu Tita či Ceaușesca). Kdyby šlo cestovat skrze čas a já (který jsem před 12 lety zažil v USA volby Romney vs. Obama, vřele podporujíc simulakrum jménem Obama) bych potkal sám sebe dnes, asi bych se nepoznal.
Svému o 12 let mladšímu já i vám se v tomto textu pokusím tu změnu vysvětlit. I ti nejsveřepější vyznavači velmocí se jistě shodnou, že to, čím si velmoci buď přivydělávají (v době průmyslových konjuktur) anebo je to jejich hlavní výdělek (to se nejčastěji stává za krizí), jsou intervence (čti: války), které startují průmysl nejvýdělečnější: vojensko-průmyslový. Ti, kdo viděli americký film Tři dny Kondora anebo čtou a evidují zprávy z tisku aspoň trochu soustavně, to o nich vědí. Toto vědomí pak občas nepříjemně překryje i reklamní nálepky typu „světový četník“ nebo „první demokracie světa“. V takových případech se vyplatí vystrčit před kamery důvěryhodnou tvář. Právník černé pleti, mající vlastní zkušenost se segregačním zacházením, žil několik let i mimo USA, dokonce v rozvojové zemi, v níž poznal nejen poměry, ale i místní jazyk, jímž pak jako prezident s oblibou mluvil s diplomaty a politiky zemí tohoto jazyka (Indonésie, Malajsie, Bruneje a Singapuru) – to všechno bylo mezi dosavadními prezidenty USA věru vzácné koření. A navíc: je to univerzitní profesor (pro ty v naší zemi, jíž založil TGM, máme slabost), který když v roce 2010 přijel do ČR jednat s tehdejším ruským prezidentem Medveděvem o odzbrojení (tehdy byla Praha ještě pořád symbolem mostu mezi východem a západem!) začal svůj projev slovy: „Přijel jsem k vám kvůli Pražskému jaru…“ V tu chvíli bych amerického prezidenta nejraději pohladil (tak jako to tehdy skutečně udělal Rom Jaroslav Suchý, který se tím celoživotně proslavil).
A pak začala ta PR jízda. Barrack Obama slíbil zrušit americké vězení v Guantánamu, kde vězni unesení z různých části světa bez obvinění či soudu čelili léta nejkrutějšímu mučení, uzavřít Bushovy války v Afghánistánu a Iráku. Nic z toho se sice nakonec nestalo, ale jen co za to dostal Nobelovu cenu, v odbojné arabské severní Africe a v Sýrii (jako na zavolanou) začala vlna revolucí, na nichž se vítaně zahojily velmoci v krizi (v čele s USA) dodávkami zbraní a často i lukrativními intervencemi. Zato Evropu následně zaplavila imigračně nekoordinovaná (jinak ale možná koordinovaná) vlna migrace z destabilizovaných zemí Maghrebu. V závěsu pak nastala inkviziční akce, kterou se Obamova administrativa proslavila, když drakonicky pronásledovala Juliana Assange, Bradleyho Manninga a Edwarda Snowdena, kteří se ve skutečnosti prohřešili jen tím, že zveřejnili zjištěná protiprávní svinstva vlád nejen z USA, ale z celého světa (včetně Ruska).
A i vztahy s Ruskem se zhoršily. V roce 2013, rok poté, co syn Obamova viceprezidenta Joea Bidena začal podnikat na Ukrajině, byla Ukrajina pozvána do NATO, došlo k majdanské revoluci, po níž legálně zvolený ukrajinský prezident Janukovyč musel uprchnout do exilu, kyjevským parlamentem byly přijaty zákony proti ruskému jazyku a kultuře, Rusko anektovalo Krym se svým největším vojenským přístavem Sevastopolem, východoukrajinští ruskojazyční separatisté vyhlásili odtržení a začala občanská válka, která se obratem přenesla daleko za linie Donbasu (viz oděský masakr z května 2014). A v Sýrii ruské jednotky a jednotky NATO, které obojí do země formálně přišly za stejným účelem (aby zde bojovaly proti organizaci Islámský stát) mezi sebou pod záminkami „mylných bombardování“ začaly pomalu a tiše bojovat…
Když Obama v roce 2017 po osmi letech odcházel, cítil jsem skoro úlevu.
Zpravodajství o volbách 2016 mezi Obamovou nástupkyní Hillary Clintonovou a Donaldem Trumpem jsem měl z první ruky – od přítele, který v té době pracoval jako výtvarník a kulturní diplomat ve Washingtonu, kde předtím v různých povoláních a sociálních skupinách strávil celkem čtvrt století. Dokud si zdravý Donald Trump nesedne v Oválné pracovně, nebudu svého přítele (který je dnes už v ČR, kde zastává významnou funkci) raději jmenovat, nicméně budu citovat z jeho textu „Den washingtonského neklidu“, který je na internetu veřejně přístupný v periodiku Kulturní noviny. Jako první ho upoutalo, že všechna vlivná americká média zčistajasna opanoval požadavek otevřené války s Ruskem, k němuž se obratem připojila prezidentská kandidátka Clintonová. Dále můj přítel ve své textu z 14. 11. 2016 referoval o situaci, která je mi dnes čím dál povědomější:
„(…) Volebnímu dni předcházela asi nejjednostrannější kampaň v moderních dějinách USA. Všechna hlavní média, stejně jako převážná část zdejší politické elity, podporovala jedinou kandidátku (tohle sousloví mi připomnělo jednotnou kandidátku, obrat z mého rodného komunistického režimu…). (…) Probudil jsem se do neobvykle tichého rána. Zprávy nemluvily o ničem jiném než o tom, jaký to je šok, že Donald Trump získal víc volitelů než Hillary Clintonová. Komentáře provázely analýzy a mapy, snažící se vysvětlit, co se vlastně stalo. Jak je typické pro zdejší hlavní média posledních let, chodily kolem horké kaše a jejich hlavní reakcí bylo, že za prohru své kandidátky osočovaly lidi a skupiny lidí, kteří nemají prostředky se soudně bránit. Kdyby se prostě zeptaly, co se vlastně stalo, řekl bych jim, že zkrátka došlo jenom na další kapitolu pokračující rebelie jedné části americké společnosti, která je vládnoucí elitou dlouhodobě opomíjená, respektive téměř ignorovaná. Tato část společnosti je v médiích soustavně prezentovaná jako nevzdělaná, hloupá, stará, maloměstská a toto nálepkování má zakrýt fakt, že vládnoucí elita nemá pro tuto část společnosti žádné řešení. Proto tito lidé nemají právo na svůj názor. (…)
O koho se vlastně jedná? Když se podíváte na mapu volebních výsledků ne podle států USA, ale podle jejich okresů, zjistíte velmi rychle, že tato mapa se více méně shoduje s mapou silně prosperujících a silně neprosperujících okresů. Ostrovy prosperity v ní volily Clintonovou a moře úpadku Trumpa. Moje bydliště, kde pobývám už dvanáct let, metropolitní oblast Wahingtonu, D. C., je ostrovem velké prosperity, i když i tady najdete oblasti úpadku. Stačí si zajít do severovýchodního nebo jihovýchodního Washingtonu nebo počítat, kolikrát vás lidé požádají o peníze nebo jídlo během jediného dne. Obyvatelstvo z oblastí úpadku má v dnešní Americe jenom velmi malé šance domáhat se reforem. Jednou z mála stále dostupných cest jsou právě prezidentské volby. (…) Tyto volby a předvolební kampaň byly zcela jiné než ty, které jsem za svých dvaadvacet let v USA zažil. Kandidatura Bernieho Sanderse vrátila na americkou politickou scénu slovo socialismus. Bernie sice nominaci nezískal, ale sám fakt, že se tento dlouhodobý demokratický socialista dostal tak daleko, znamená ve zdejších poměrech revoluci. Co odlišovalo Donalda Trumpa od ostatních kandidátů s výjimkou Sanderse, byl fakt, že mluvil o věcech, které se dotýkají problémů běžných lidí. (…) Co budou tyto volby dlouhodobě znamenat, samozřejmě ukáže čas. Prezident Obama nastoupil do úřadu na vlně velké naděje ohledně změn k větší ekonomické a sociální spravedlnosti. Přinesl řadu práv pro sexuální menšiny, ale jinak nechal vše při starém. (…)“
Dál je příběh obecně známý. Roku 2017 se americkým prezidentem stal lidový oligarcha Trump, jehož současná manželka je Slovinka a jehož první manželka byla rodačka ze Zlína, která před ním chodila s textařem Jiřím Štaidlem. Hej páni konšelé, já bych chtěl na zemi ráj! Našinec, který pamatuje poměry v době, kdy tahle písnička vznikala (a kdy přes naše hranice bez povolení nepřešla ani myš a veškerá lékařská péče do poslední zubní protézy byla i bez pojišťoven automaticky placena daněmi), neví, jak se postavit k tomu, že Trump deinstaloval Obamův kusý pokus o zavedení plošného zdravotního pojištění, a že na průtočné hranici s Mexikem zavedl ostrý režim a začal na ní stavět nepřetržitou ještě vyšší zeď. Popravdě řečeno to nevím ani já, který nejsem moudrý z jeho země, kde se široké střední vrstvy mají výrazně líp, než ty naše, zato ty nižší se mají výrazně hůř, kde jsem za necelý měsíc pobytu neviděl jediný kovový příbor a porcelánový talíř, a kde na SŠ a ZŠ neexistují povinné předměty světový dějepis a zeměpis, takže se z USA (kromě jiného) do celého světa šíří primitivní mor názoru, že Země je placatá.
Donald Trump nikdy nemohl přijít na jméno Číně a Íránu, ale mimo tamních politiků si dokázal podat ruku s mnohými, kterým americký politik už dlouho ruku nepodal. Dokázal se efektivně domluvit s Vladimirem Putinem, což mu potom mainstream předhazoval jako „ruské agentství“ (jako by byli agenti Kennedy, když se sešel s Chruščovem, Nixon s Brežněvem nebo Reagan s Gorbačovem, kteří všichni s Rusy v rámci studené války úspěšně dohadovali větší oteplení a odzbrojení). Stáhl U. S. Army ze Sýrie, kde paralelní ruská a americká vojska situaci nepříjemně eskalovala a když přijel do Severní Koreje, jeho pověstný stisk ruky u Kim Čong-una způsobil, že si odtud Trump odvezl řadu amerických zajatců a vězňů, které odtamtud během svých humanitárních návštěv nedokázal dostat ani exprezident Carter (ten mimochodem dosud žije; 1. října mu bylo 100).
A co se dnes děje kolem nás? Válka mezi východem a západem je tak horká, jako za existence SSSR nikdy nebyla. Kdo nevěří, pro toho mám důkaz: ruští a běloruští sportovci jsou už desetiletí vylučováni z mezinárodních turnajů - což nebyli, ani když v Kremlu seděl Stalin. A do toho po osmi letech občanské války na Ukrajině v únoru 2022 dopadly ruské rakety pouhých 300 kilometrů od území Česka. Ruský exprezident Medveděv a britská expremiérka Trussová otevřeně připustili použití jádra. Dnes se kromě Ukrajiny bojuje i v ruském zázemí, vojenské drony vesele padají na území Rumunska a kdyby se nezjistilo, že rakety, které v Polsku zabily dva lidi, mylně vypálila Ukrajina, měli bychom tu třetí světovou. Na tu už jsme se podle lov ministryně obrany začali připravovat, což paní Černochová zpečetila, když od USA za 150 miliard nakoupila 24 stíhaček F-35, které ovšem dostaneme až roku 2035. Další více než desítku miliard stála vojenská pomoc bojující Ukrajině a náklady na ukrajinskou imigraci (během níž se u nás usídlili i mnozí oligarchové ze zázemí, kteří odcházet ze země vůbec nemusí) se blíží číslu 50 miliard.
A dál: Z naší země (na jejímž území během osvobození od nacismu padlo 144 tisíc ruských, ukrajinských, běloruských a gruzínských vojáků, kteří tehdy ještě bojovali bok po boku) se pomalu stává nejšovinističtější země Evropy, kde se opět (kolikrát už jsme to zažili?) odinstalovávají pomníky osvoboditelů od nacismu a přejmenovávají ulice a náměstí, ruský umělec a ruský sportovec cestou do Itálie či Francie pomalu už nesmějí v Praze ani přestoupit z letadla do letadla, natož tu soutěžit nebo zazpívat (nepochopil jsem, co zrovna oni mají společného s válkou?) a náš nový prezident dokonce otevřeně vysvětlil, jak by se se všemi Rusy na západě mělo zatočit. A na to, aby točil se všemi, kdo se o čemkoli ruském vyjadřují dobře, je tu dokonce speciálně placený plukovník. To všechno zřejmě hlavně kvůli tomu, že (na rozdíl od Ukrajiny, která je z Ruska stále odebírá!) nesmíme už odebírat jedinou dostupnou levnou ropu a plyn z Uralu, ale musíme (velmi pravděpodobně tytéž, ruské) suroviny odebírat (po mnohatisícikilometrové oklice) z lodí skrze nově vybudovaný ropovod TAL. Načež se v důsledku toho všeho se u nás zněkolikanásobily ceny mnoha produktů, včetně základních potravin.
Ne, nejsem stěžovatel z Nohavicovy písničky, který si myslí, že prezident Trump to všechno (co by se v případě, že by před třemi lety plynule zůstal ve funkci i na druhé funkční období, pravděpodobně vůbec nestalo) vyřeší. Jedno ale vím: že ruský režim postupně dosud odmítl jednání o míru, které zprostředkovával Izrael, Švýcarsko, Čína, Mexiko, Indie, Brazílie, (skoro půldruhou miliardu katolických věřících představující) Vatikán a řada dalších zemí. Čeká. Čeká na telefonát z Bílého domu. A tam nyní konečně míří zpátky muž, který před pár hodinami, těsně po svém zvolení řekl: „Máme velmi dobré vztahy s prezidentem Zelenským, a já, jak víte, mám i velmi dobré vztahy s prezidentem Putinem.“ Souhlasím s premiéry Orbánem a Ficem v tom, že takového muže jsme potřebovali. Zklamaní jsou eurobyrokrati typu Thierryho Bretona, který ještě těsně před svým odchodem z postu eurokomisaře prosadil směrnici o „omezení potenciálně škodlivého obsahu v médiích“, u níž se netajil, že je motivovaná bojem proti těm, kdo by před americkými volbami chtěli propagovat Trumpa. A samozřejmě taky čeští mocní, jak to vyjádřil první lidový vtip, který jsem zaregistroval po Trumpově zvolení: „Dotaz na Hrad: Jak se blahopřeje odpudivé bytosti? Ptám se kvůli kamarádovi, jehož exmanželka má narozeniny.“
Zklamaní budou ale i ti, kteří už konečně čekají absolutní mír. Čínu Trump pustil z bezprostřední mušky, omezil se na konstatování, že pro případ, že by chtěla anektovat Tchaj-wan, uvalí na její výrobky vyšší cla. Chce zabránit zabíjení nenarozených, u narozených ale bohužel tak daleko nezajde. Globální válku západ-východ neukončí, jen ji převede z Ukrajiny a Tchaj-wanu na osu Izrael-Írán, což může být ještě větší nebezpečí, když si uvědomíme, že (na rozdíl od konfliktu na Ukrajině, kde se každý měsíc scházejí šéfové tajných služeb RF a USA a snaží se udržet třecí plochy mimo vývoj nejhorší) v tomhle případě máme co dělat se dvěma jadernými mocnostmi, které, když na to přijde, si do své války od nikoho mluvit nedají.
U nás v českých luzích a hájích to ale vypadá, že zas jednou bude aspoň chvíli idyla. I ministryně obrany Černochová, jejíž rezort už rok a půl pracuje na registru potenciálních rekrutů, se může uplatnit. Plán Trumpovy administrativy s českou armádou počítá do mírových jednotek podél budoucí ukrajinsko-ruské hranice uvnitř současné Ukrajiny. I v takovém případě bude žold, budou postupy, a platit to budeme zase my, občani. Jen dennodenně střílet do lidí se v Evropě snad už nebude. A to je to hlavní.
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Responsiblestatecraft.org, Lidovky.cz, Quora.com, Radio Svobodná Evropa, Wikipedia
VV
Detected language : Czech
Vložil: Tomáš Koloc