Zmlátil ho Luděk Sobota. Spoluzachránil 15 tisíc Řeků. Dva vrcholy života rekordního herce malých rolí. Svět Tomáše Koloce
04.11.2024
Foto: Se svolením Filmového studia Barrandov
Popisek: Václav Kotva
ROZHOVORY NA OKRAJI: Včera to bylo 20 let, co zemřel Václav Kotva (1922 – 2004), nejobsazovanější český herec malých rolí (sehrál jich skoro 300, z nichž asi nejslavnější je správce tělocvičny, kterého opakovaně bije judista Luděk Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje!), zakládající člen Činoherního klubu a svědek čs. kulturního zázraku 60. let – ale předtím i spoluautor jiného zázraku: jako učitel se účastnil programu, v němž bylo v Československu na přelomu 40. a 50. let vytvořeno kompletní zázemí pro 3000 dětí a nakonec celkem 15 tisíc uprchlých lidí, kterým hrozila genocida ze strany (západními demokraciemi podporovaného) poválečného fašistického režimu v Řecku.
Tenhle rozhovor vznikl před 20 lety, těsně před smrtí Václava Kotvy, se kterým mě seznámil můj tehdejší kolega-šéf, redaktor Milan Hanuš. Prostota a pokora pana Kotvy mě ohromovaly asi tak, jako mě bavil složitý systém otvírání jeho domu na pražské periferii pomocí házení klíčů z okna. Nejoblíbenějším tématem jeho hovoru bylo dětství na všechny způsoby. Pan Kotva, přestože byl pod celoživotním ideologickým drobnohledem, nikdy netajil své katolictví a i pro ně velice těžce nesl svůj rozvod, který byl ovšem asi jediným řešením dlouhodobých rodinných problémů. Život, který prožil, byl všechno, jen ne idylický, ale během jakékoli zmínky o rodných Radnicích u Rokycan jeho šedivá tvář, charakteristicky zbarvená díky čtyřem těžce pracujícím bypassům v jeho srdci, nabývala své někdejší, silně dětské podoby. Po velmi aktivním životě, v němž se nezastavil, k němu kromě občasných návštěv pečovatelky nikdo nezabloudil, takže jsme se mohli (s ohledem na jeho srdce) nořit do vzpomínek, jak dlouho a jak často jsme chtěli...
Začínal jste jako učitel, podobně jako vaši herečtí kolegové Karel Höger nebo Jiřina Bohdalová. Jak jste se k tomu povolání dostal?
Po válce, během níž Češi nesměli studovat, už mi bylo třiadvacet, ale byl jsem ještě nedospělé tele. Z rodných Radnic u Rokycan jsem poprvé v životě přijel do Prahy – studovat filozofickou fakultu. Chtěl jsem všecko znát, chodil jsem i na přednášky, které nepatřily k mému oboru, bydlel jsem u strýce, který mě v průjezdním činžáku umístil do studeného pokoje nad průjezdem a o víc se nestaral. Neměl jsem žádné peníze, místo brigád jsem hltal přednášky ze všech oborů, včetně těch, co jsem nestudoval, skoro nic jsem nejedl, takže nebylo divu, že si mě za pár měsíců tatínek v uzlíčku vezl domů s oboustranným zánětem středního ucha. Když jsem se z toho dostal, tatínek rozhodl, že už žádná Praha. Že to, co jsem zatím odstudoval, stačí na to, že ze mě bude venkovský učitel!
Kde jste začínal a jak tehdy po válce vypadaly základní (tehdy obecné) školy? Podobalo se to stejnojmennému filmu otce a syna Svěrákových?
Nesmírně. Začínal jsem po válce a příchodu nového režimu na obecné škole ve Štěnovicích u Plzně. Děti tam byly špinavé, nedisciplinované a mě něco napadlo. Byla to doba, kdy se rušil skaut. Já jsem zajel do Plzně, nakoupil jsem odborky (skautské nárameníky s emblémy družin – poz. autora) a rozdělil jsem děti do oddílů, které jsem hodnotil body. Tato soutěživost způsobila, že se i vyhlášení špindírové drhli rejžákem na boty, protože oddíl, který vyhrával, směl v pondělí na návsi vyhlásit své vítězství indiánským pokřikem. Foglarovštili jsme, lovili jsme bobříky, až do chvíle, než přišel inspektor a přeřadil mě do Újezda u Svatého Kříže k bavorským hranicím, kam byli tehdy umísťováni ti, co se nelíbili. Byli jsme ubytováni velmi rafinovaně, já jsem byl například umístěn na půdu k rodičům předsedy místního národního výboru. Za učení v nebezpečných Sudetech byl sice příplatek, ale zato tam byla taková zima, že se tam vůbec nedalo spát, takže jsem trávil většinu času ve škole, kam za mnou až do pozdního večera chodily děti. S těmi, co chodily v noci pást, jsem potom šel hlídat dobytek. Můj největší vroubek ale byl, že když soudruh náměstek MNV seděl v neděli ráno na okně a v ruce měl notýsek, ve kterém měl zapsáno, kdo všechno chodí do kostela, mohl si tam přečíst: Kotva – čárka, Kotva – čárka, Kotva – čárka a tak dále. Kam jsem přišel, tam jsem s dětmi založil recitační kroužek a chodili jsme recitovat mimo jiné v neděli do kostela, za což byl obvykle vyhazov. A tak jsem putoval od školičky ke škole. Na to už pak člověk byl zvyklý.
Právě v této době, po válce, proběhla největší migrační vlna konce 40. a začátku 50. let. Zatímco u nás se odboj, orientovaný na Londýn a na Moskvu, alespoň během války jednotil, v Řecku, okupovaném Italy a posléze Němci, bojoval pravicový a levicový odboj proti sobě, a když si každý založil svou vlastní vládu, britští osvoboditelé podpořili řeckou pravici, která návazně na válku proti Němcům začala bojovat proti vlastním komunistům a levičákům vůbec. Za účelem holé fyzické sebezáchovy muselo z Řecka emigrovat okolo milionu lidí, o které se slíbil postarat nově vzniknuvší východní blok. Mezinárodní organizace světových komunistických stran Kominforma (navázala na zrušenou Kominternu) rozhodla, že migrace bude probíhat tak, že gró migrace se nejprve zastaví v tranzitní zemi, jíž bude Jugoslávie, zatímco v cílových zemích se zatím bude budovat infrastruktura, kterou využijí nejprve řecké děti, a teprve poté rodiče. Bylo rozhodnuto, že z východní Evropy budou nejvytíženějšími cílovými zeměmi částečně Polsko a především Československo, protože po odchodu Němců z českých a polských Sudet získaly prostory k dosídlení. Ze Sovětského svazu pak bude hlavní cílovou zemí Uzbekistán. U nás a v Polsku (na rozdíl od Uzbekistánu, kde nebylo připraveno nic) byla celá migrace pojata jako dlouhodobý strategický úkol, kdy muselo být o každého vybraného a přijatého uprchlíka postaráno, ještě než přišel na území cílového státu. Od jeslí přes nově založené školy až po nově tvořená pracovní místa. Vy jste se stal učitelem na jedné z nově zřízených základních škol. Co pro vás byl nejtěžší úkol?
Naučit se jazyk, protože ty školy byly vedené v řečtině. Nám, kteří jsme byli osloveni, to zabralo měsíce. Pak jsem učil řecké děti v klášteře na Svaté Anně, kde v jednom křídle kláštera bydleli premonstrátští mniši a ve druhé novořecká mládež. To byly děti tak veselé, milé, čistotné, a protože to byly děti pastevců, často vyprávěly, jak zaháněly vlky a lišky. Vzpomínám si na jednu holčičku, které jsem řekl: „Egó agapó óla ta pediá“ („Mám rád všechny děti“) a ona se na mě tak udiveně podívala a říkala: „Sinagonistí, soudruhu učiteli, ale to přece nejde, jak bys mohl obejmout děti celého světa? Na to přece nestačíš!“ Je ale taky pravda, že tehdejší metody státu, jak na péči o řecké děti sehnat zázemí, nebyly nijak rukavičkové. Když počet dětí přesáhl určitý počet, jednou uprostřed noci se celý klášter proměnil v den. Policie ho osvítila silnými reflektory a začala nahánět řeholníky do nákladních automobilů, které odvezla, a už jsme o nich neslyšeli.
Ale o děti a pak i o rodiče uprchlíků bylo opravdu postaráno. Kdykoli kdekoli slyším, že je někdo dítě z téhle vlny, tak si to zapíšu, takže vím, že jsou to třeba hudebníci Martha a Tena Elefteriadu, Statis Prusalis, producent Janis Sidovský, majitel filmy Kofola Kostas Samaras, moderátoři Libor Baselides a Jiří Kokmotos, režisér Georgis Agathonikiadis, historici Petros Cironis a Ivan Dorovski, herec Jakub Kohák nebo fotbalista Marek Jankulovski. Další část uprchlíků z Řecka se, když tam v 70. letech padl fašistický režim, vrátila domů. Kromě souběžné akce, kdy jsme se starali o uprchlíky z Francova fašistického Španělska (ze kterých vyšli třeba režisér dokumentů Příběhy slavných Jordi Niubó anebo manžel Dany Medřické Artemio Ugarte), to byla asi nejlépe zorganizovaná emigrace, o které jsem slyšel. Náš tehdejší stát, ať už jsem si o něm jako katolík tehdy myslel cokoli, ji dobře zorganizoval. Na rozdíl od sovětského Uzbekistánu, kde nezorganizovali nic a řada Řeků tam prý pomřela hlady. Když si vzpomenu, že by tam mohly skončit i „moje děti“ (děti, které jsem učil), je mi do pláče...
Tak začneme z jiného soudku. Jaká byla vaše cestička k divadlu?
Od dětství jsem hrál u nás na dvorku v Radnicích loutkové divadlo a později jsem si vytvořil postavu artisty, klauna Jucku (nejspíš to pocházelo z anglického Jack), jehož představení jsem provozoval až do sedmnácti let. Vstupné bylo k stání za dvacet a k sezení za deset haléřů. Když mně bylo šestnáct, v roce 1940, přišel za mým tatínkem režisér radnického ochotnického spolku pan Jan Keller, že by mě potřeboval. Tatínek to povolil, pod podmínkou, že nebudu zanedbávat studium na gymnáziu. Pak jsem dělal v lese, pak, jak už víte, studoval a nedostudoval v Praze filozofii, učil jsem, ale pořád jsem hrál a později i režíroval v radnickém ochotnickém spolku, kde jsem takto působil až do roku 1995. Skýtalo to řadu doprovodných aktivit. Jezdili jsme například na semináře do Hronova, na které jsme se museli doma připravovat, byli jsme zkoušeni a dostávali jsme známky. Vzpomínám si, že v roce 1940 jsme do Hronova jeli s kamarádem sto padesát kilometrů na kole. Od smrti hladem nás tenkrát zachránil pan hostinský, který tajně sehnal prasátko, a aby se neřeklo, od každého z nás vybral jeden potravinový lístek na deset deka masa. Díky přehlídce v Hronově si mě nakonec také všimla paní doktorka Rektorisová, která mě později, v mých 33 letech, dotlačila na DAMU.
Tam jste ale, pokud vím, podobně jako vaši slovenští kolegové Lasica a Satinský, na divadelní škole nestudoval herectví. Oni vystudovali dramaturgii, a vy…
Režii… Jak jsem řekl, profesorka hlasové výchovy, paní Rektorisová, mě v roce 1955 poslala na přijímací zkoušky na DAMU. Jenže na obor režie, protože na herectví už jsem byl moc starý, a když pak komise rozhodla, že přijme pět lidí, a já se umístil jako šestý, vymohla mimořádné rozšíření o jednoho studenta. Čtyři roky jsem pak studoval a musím se přiznat, že jsem dělal zase spíš herectví. Hrál jsem snad ve všech hrách v Disku. Pak jsme s dvanácti kluky odešli do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde se pod vedením Jendy Kačera rodilo nové divadlo. Nejdřív jsme hráli v Katolickém domě, ale pak, když jsme dostali Dům kultury VŽKG se šesti sty místy, byla otázka, jak je zaplnit. Tak jsem po dopoledních, hned po zkouškách, chodil po středních, učňovských a vysokých školách a nabízel předplatné, až jsme to nakonec naplnili.
Jak jste se dostal do pražského Činoherního klubu?
Po roce si mě z Prahy, kam se mezitím vrátil, povolal Jenda Kačer a musím říct, že v Činoherním klubu jsem prožil svá nejkrásnější léta, hrál jsem tam až do roku 1992. Činoherák totiž stál na herecko-režijní spolupráci, kde byla odbourána nadvláda režiséra nad hercem, která je v české kultuře tradiční. Já jsem tam přišel v roce 1965, kdy už Činoherák začal být známý po světě, a měl jsem to štěstí, že vždycky, když jsme jeli do ciziny, dostal jsem ve hře, kterou jsme tam představili, pěknou roli. Když jsme jeli do Švédska, hrál jsem například ve Smočkově Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho Burkeho přítele pana Tichého. To je ta dvojice rolí, ve které se později proslavili Bolek Polívka a Ondra Vetchý. Hlavní roli Dr. Burkeho hrál tenkrát Vladimír Pucholt, který byl mou nejbližší duší v divadle, a myslím, že i já jsem mu byl blízký. Byl to velice jemně a slušně vychovaný chlapec, kterému se hnusilo kouření a pití, takže by nemohl být na pokoji například s naším divadelním bouřlivákem Lanďákem.
Představení v cizině se často hrála za účasti tamních herců dvojjazyčně, což bylo mnohdy velice komické. Dodnes si vzpomínám, jak Vláďa Pucholt chrlil česky roli Burkeho a do toho mu jedna tamní studentka herectví švédsky mlela Stázu. Byla to nádherná doba, která ovšem záhy skončila. V roce 1970 jsme byli na divadelním festivalu v Londýně, kde se na našeho Revizora dokonce přišla podívat část královské rodiny v čele se sestrou královny Alžběty II., princeznou Margaret. O té bylo známo, že je silná kuřačka, což ji nakonec taky stálo život. Na recepci po představení přišla k Lanďákovi (který hrál hlavní roli hejtmana) a nabídla mu ze své zlaté tabatěrky cigaretu. Lanďák rezolutně zavrtěl hlavou, a naopak on vytáhl balíček partyzánek a po chlestakovovsku nabídl princezně. Ta si partyzánku vzala, a s chutí a za velkého potlesku ji vykouřila. Pak jsme měli jet do Londýna podruhé, a to už nám samosebou nedovolili.
Když mluvíte o slavné inscenaci Revizora, napadá mě, že s Pavlem Landovským párkrát alternoval i ruský herec Oleg Tabakov...
Dohoda byla taková, že kdykoli jel Tabakov do Prahy, hrál s námi v Revizorovi Chlestakova, roli, kterou mu doma nedovolili hrát. Hrálo se tedy přesně jako ve Švédsku: Tabakov v originále, my česky. V jedné chvíli dochází v ději k situaci, kdy hejtmanka, kterou hrála Helena Růžičková, přistihne svoji dceru v objetí s Chlestakovem a tvrdě jí vyčiní, jak si to přestavuje. Když se pak chystá na Chlestakova, ten bleskurychle obrátí a říká: „Ne, já nemiluju vaši dceru. Já miluju VÁS!“ V inscenaci to bylo uděláno tak, že padá na kolena, hejtmance to připadá upřímné, tak padá taky, a pak se mají políbit. Jenže to Tabakov neudělal. Místo aby Helenu jen symbolicky políbil, přímo se k ní přisál. Obecenstvo nevědělo, co se děje. Zůstali v té pozici snad minutu, až Helena začala červenat, rudnout, fialovět, a když začala modrat, z posledních sil se vzepjala a odhodila Tabakova, ten opsal neuvěřitelnou křivku a dopadl na zem. V tu chvíli začalo nejen obecenstvo, ale i my všichni na scéně i za scénou řvát smíchy a tleskat. Když k nám přijel Tabakov podruhé, bylo to s Činoherákem už nahnuté a Tabakov jako známá osobnost ze Sovětského svazu myslel, že nás zachrání. Jenže pak se sešel s Pavlem Kohoutem, který byl už dávno na indexu, a měl co dělat, aby zachránil v Moskvě místo. Nás pak za věci, které jsme hráli v 60. letech, a za postoje našich šéfů za Pražského jara 1968, jako byli Ladislav Smoček nebo Jan Kačer, velice tvrdě postihli. Nejprve tím, že vyhodili ty dva jmenované, a pak řadu dalších včetně mnoha vynikajících herců.
Byl rok 1970, těsně po okupaci v čele s vojsky SSSR, a Československo bylo naplněno strašlivou rusofobií. Nevadilo nikomu ze souboru, anebo divákům, že Tabakov byl Rus?
To nikomu ani nepřipadlo na mysl. Naopak Jenda Kačer odmítl spojit se s vlnou nechuti ke všemu ruskému a po okupaci odmítl nejen stáhnout Revizora, ale navíc nastudoval Višňový sad, aby lidem dokázal, že velcí klasičtí ruští autoři nejsou totéž, co sovětský režim, který k nám poslal tanky. Revizora jsme hráli už od roku 1967, a lidi byli naopak rádi, že se mohou vyžít při satiře na strašlivé podmínky v carském Rusku, která je, mimochodem, napsána sice rusky, ale napsal ji Gogol, který byl Ukrajinec. Navíc Tabakov (který se pak za Gorbačova stal i rektorem divadelní školy v Moskvě), byl stejně jako já hluboce věřící. Po okupaci měl za to, že Bůh tuhle všechnu mizérii nakonec vyřeší. My na jevišti jsme to věděli – i to, že Tabakov je kolega, který svým výkonem chce naopak okupaci alespoň malinko odčinit. A lidi v hledišti, když viděli jeho výkon, který dokonale ztvárnil ruskou vychloubačnost, ho milovali.
Mluvil jste o svém blízkém vztahu k Vladimíru Pucholtovi. Ten ale v roce 1967 emigroval. Komu jste se v divadle nejvíc přiblížil potom?
Jednou z mých nejmilejších kamarádek v Činoheráku byla Helenka Růžičková. Byl jsem také svědkem jejího nejvážnějšího úrazu při natáčení jednoho televizního seriálu, kde jsem hrál jejího partnera. Po natáčení scény, při níž jsme honili po dvorku králíky, se Helenka únavou opřela o drátěnou hradbu zahrádky a začala kousat svačinu. Jenomže plot povolil a Helenka se zřítila na kočičí hlavy dlážděného dvorku, který byl pod ní, a ještě v pádu přerazila klepadlo na koberce. Urazila si tenkrát na páteři trn jednoho obratle a byla v bezvědomí. Myslím, že v tomto bezvědomí získala část svých pozdějších „čarodějných schopností“.
Ve filmu jste hrál především malé role, z nichž se mi nejvíc vybavují uklízeč stadionu pro judo ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! a učitel z filmu Tajemství hradu v Karpatech. Které se nejvíc vybavují vám?
Do filmů mě začal prvně obsazovat režisér Evald Schorm, se kterým jsme se na počátku šedesátých let potkali v Činoherním klubu. Bohužel byly záhy všechny zakázány. Nejkrásnější role, kterou mi dal, byla role Jana Páně ve Škvoreckého Farářově konci, jakémsi moderním přepisu evangelia, který napsal Josef Škvorecký. Jan Páně je obecní pastýř, který na rozdíl od všech okamžitě pozná, že důstojný pán, který vjíždí na oslíčku do jeho vesnice, není žádný důstojný pán, ba ani kostelník, ale že je to Ježíš Kristus, takže ihned klekne a objímá se s jeho oslíčkem. Předseda místního národního výboru (hrál ho Jan Libíček) mu dává brožurky o ateismu a on si z nich vystřihuje svaté, které si dává nad postel. To byla tenkrát nejen moje pozice, ale i pozice režiséra Schorma, u něhož jsem měl tu neuvěřitelnou čest, že jsem mohl docházet k němu do rodiny. Jako bývalý učitel jsem totiž doučoval jeho syna.
Hlavní roli jsem měl v životě ale jen jednu, ve filmu režiséra Petra Tučka Svatej z Krejcárku, který mě do jeho hlavní role vybral bůhvíproč, snad i pro vzdálenou podobnost hrdinova osudu s mým. Okamžitě po natočení v roce 1969 byl zakázán, takže ho prakticky nikdo nezná. Je to příběh ševcovského tovaryše, kterého si vytipuje pět chlapů a dohodí ho jedné paní, která má pět dětí, a on neví, že otcem každého z nich je jeden z těch kamarádíčků. On u ní bydlí a za to se jí stará o děti, zatímco ona žije nočním životem. Když se ona jednou k ránu vrátí domů, vyčte jí, že se o děti nestará, ona mu plivne do obličeje, v něm se všecko obrátí a vrazí jí do hlavy sekeru, kterou vidí nad sebou zaseknutou do trámu. Pak odchází rozkvétajícím polem a povídá si s knězem o odpuštění.
A jaká role vám byla v životě vůbec nejmilejší?
Když jsem na sklonku života, dostal od Jendy Kačera v Národním divadle legendární roli lva ve Snu noci svatojanské. To je pro všechny herce role pověstná i pověrečná. Je to hra ve hře, když Shakespearovi řemeslníci hrají pro radost „Rozvláčně stručnou hru o Pyramovi a Thisbě“ a jeden z nich jako typický herecký nenasyta chce hrát všechno, což tak udolá ty ostatní, že řeknou režisérovi: „Dejte mu i toho lva!“ Což je i můj herecký příběh. Hrál jsem skoro jen malé role, ale skoro v každé hře i filmu. A nakonec mi dali i toho lva!
A co bylo vůbec nejkrásnější ve vašem životě?
Možná psaní básniček. Když jsme v zimě u nás doma v Radnicích bruslili na nádržce pod Altánkem nebo putovali po zamrzlém potoce až za město pod Kalvárii. Tam jsem také napsal svou první báseň, kterou jsem, protože přišla ve chvíli, kdy nebyla po ruce tužka ani papír, vyryl do rozmoklé cesty a hnal se domů pro sešit. Nebo zimní výlet, uprostřed něhož jsme v Újezdě u Svatého Kříže dostali v hájovně krajíc chleba přes celý bochník, natřený takovým dobrým, řekl bych až mandlovým máslem, a k tomu hrnek mlíka. Nebo když se k panským koním připnuly sáňky všech radnických dětí a sáňkovalo se. Ale hlavně když jsem o tomhle všem mohl vyprávět „svým“ řeckým a pak svým vlastním dětem…
Vložil: Tomáš Koloc