Pustina zamlčela exekuce, ale jinak o ČR řekla všechno. Řídí nás Turkowo. Svět Tomáše Koloce
komentář
25.10.2024
Foto: Se svolením HBO
Popisek: Jaroslav Dušek v seriálu Pustina
Když před osmi lety běžela premiéra seriálu Pustina, nějak jsem ho nestihl zrecenzovat a když jsem se nedávno jako člověk, který nemá doma televizi, dozvěděl, že právě probíhá jeho repríza, rozhodl jsem se to dohonit. Protože si to víc než zaslouží…
Hororoví Sametoví vrazi, Příběh kmotra, Gangster Ka, Hranaři, Metanol, Pustina, Rána z milosti, Vysoká hra a Devadesátky, anebo komediální Neviditelní a Kosmo – to je namátkový výčet děl, v nichž se (uprostřed nespočtu děl, které dnešní dobu lakují někdy hůř, než to s tou svou dělal minulý režim) v různé míře nahoty podařilo postihnout atmosféru režimu, který nám vládne dns. Co do umělecké úrovně z těchto všech děl u mě vedou dvě: Metanol a Pustina. V tomto textu se budu snažit vysvětlit, proč Pustina.
Za prvé: hudba. Jsem příznivec toho, aby umění, které se nabízí Čechům, dělali čeští občané – ale občas je ku prospěchu, že je dělá někdo zvenku. Ostatně to Angličan David Boulter, podepsaný pod hudbou k britským seriálům jako jsou Hercule Poirot nebo Viktorie, ani tak úplně není. Už po revoluci se oženil do Prahy a je tu rád, protože podle svých slov v Londýně na to, aby mohl jít v běžné čtvrti nakoupit, musel vypít láhev vodky. Našincem tedy je i není a v jeho případě je to ideální mix, protože nás Čechy dobře zná a zároveň nás dokáže vnímat zvenku. Kdyby příběh doprovodil technicistní nebo jinak drásající hudbou, nemohl bych už dílo vydržet – ale že drsnému průsaku do reality kraje, kde u nás žijí ti poslední, připsal omámenou, jakoby vodní hudbu, která z bolesti vlastně vyvádí, nemůžu se díla nabažit.
Druhý zážitek jsou herecké výkony, kterým není co vytknout. Jaroslava Duška (Sikora) sice nikdo nikdy neviděl v jiné roli než jako vyšinutce, ale jako takový je geniální, a přirozeným herectvím Zuzany Stivínové (Sikorová) a Petry Špalkové (Masařová) se dá kochat hodiny. Historickým se seriál ukázal pro debutanta Oskara Hese, který je jedním z mála dnešních mladých herců, o němž můžu říct to, co o jeho starších kolegyních Stivínové a Špalkové. Zvlášť když takový talent dostane do úst příčetný text (jako v pozdějších dílech role Jurije Moravce v inscenaci Anatomie zrady nebo Rudolfa Hrušínského nejmladšího v seriálu Iveta). Skvěle hráli ale i ostatní, především aktéři, co byli ještě „pod zákonem“. Herecký talent v naší zemi zřejmě neubyl – jen ho nerozmělnit v drobných plytkého šoubyznysu a jeho rychloprodukcí (což není poznámka k hereckému mládí, ale ke kapitánům dnešních dramatických produkcí).
Číslo tři je ve skutečnosti jednička. Kameraman Štěpán Kučera. Už jeho jméno hovoří za vše. Syn krále české kamery Jaroslava Kučery, který kromě děl své ženy Věry Chytilové snímal například takové filmy, jako Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci nebo „podmořská“ Malá mořská víla. Jeho syn Štěpán se po smrti svého otce také vyučil jako hlavní kameraman na dílech své matky, je ale i mistr kamery třeba takových děl jako byl Návrat idiota (pro mě „poslední film čs. nové vlny“). Na Pustině, která byla točena dlouho, se střídal s kolegou Matějem Cibulkou (protože se na seriálu střídali dva režiséři a každý si přivedl vlastního kameramana) a ač u Cibulky úroveň kamery nikdy neklesla, je třeba říct, že díly, které snímal Kučera, jsou poznat díky detailům, které přesahují hranici řemesla do umění. Jako třeba když hrdinův prst jede po obrubě hrnku a narazí na kaz. Když rozostřená kamera z kapek na skle auta v nočním pouličním osvětlení vytvoří kaligram. Když hrdinu odcházejícího z jistoty do nejistoty uprostřed nehostinného dvora polepšovny obtancuje vír podzimního listí. Když opuštěnost šedivé obce je vyjádřena krátkým velkým celkem liduprázdné vesnice, na níž se fláká rezavá kočka.
Divák, který je zvyklý na produkce typu seriálové Bohémy (kde je „optimalizace“ ČT natolik vidět, že některé nápisy před oficiálními protektorátními úřady jsou v seriálovém ději napsané křídou na zdi) se příjemně nadechne návratem někdejší produkce, jež se vyžívá v detailech, jako je koncepce titulků Pustiny, které tvoří charaktery seriálu nasnímané technikou „živých obrazů“ zabraných v klíčových interiérech, fixujících jejich největší dějová traumata. To obojí je podle mě dáno i mezinárodní zkratkou HBO, která si může dovolit to, co někdejší československá státní kinematografie a televize – dlouho a pořádně o díle přemýšlet, dobře vybrat a zaplatit ty nejlepší tvůrce a zabývat se druhým i třetím významovým plánem. Takovým jako je dvousmyslně hezoučky vyvedený neonový název MAŘENKA ve štítu motorestu, který je místním střediskem distribuce drog. Anebo že se středisko všeho zmaru a kolaborace s Turkowem (a odkud, jak se dozvíme, ostatně pochází i vrah) jmenuje stejně krásně NA RADOSTI, nebo že díly jsou uzavírané sarkasticky „tematickými“ znělkami: poslední díl, kde se ukáže, jak bezskrupulózní byl vrah, uzavírá Matuškovo sladké Sbohem lásko, nech mě jít, zatímco další díly uzavírá třeba idealistické Příteli chvátej (ze seriálu Sanitka) či Novákova Klaunova zpověď.
Mnozí si možná řeknou, že tady vyzvedáním HBO ohazuji ČT. Jenže Česká televize se inspirovala – seriál Most! o tři roky později z Pustiny přejal (nechci psát přímo sebral) řadu motivů - od automobilových závodů, kterými se občané zbití strašnou realitou Pustiny ventilují, přes centrum všech důležitých dějů v motorestu, až po samotný topos vykořeněných a nezaměstnaných Sudet. Jen holt Pustina v ději neměla žádného transčlověka. Proto (ač o řády lepší a čistší) nikdy takovou mediální podporu jako Most! mít nebude…
Most! má slávu – ale Pustina zase říká (skoro) celou pravdu. O vyloučených částech naší země, které v zásadě vyprávějí příběh nás všech. O zemi, kde provozy, kde jsme dělali za sebe a pro sebe (v Pustině to byla papírna), globální trh dávno pohltil a ti, co ze Sudet ještě neodešli, žijí v logice: „To mám rejt hubou v zemi a žrát žaludy jako váš Martin? Jeho děti budou chtít jít za rok na vysokou a z čeho jim to zaplatí?“ V seriálu ti, kdo na to intelektuálně mají, pracují buď v největší „domácí továrně“, jíž je místní polepšovna (připomíná mi to moje známé z Havlíčkobrodska, někdejšího centra několika druhů průmyslu, kde dneska skoro všichni pracují – jako zaměstnanci v krajské psychiatrické léčebně), vaří pervitin nebo šlapou – a jedinou „perspektivou“ do budoucna se ukazuje být povrchový důl vlastněný polským majitelem se symbolickým názvem TURKOWO. Což je odkaz na důl Turów, který je těsně u českých hranic v Polsku a jehož majitelé se chovali dost podobně jako v seriálu vůči českým pohraničním vesnicím (minulý premiér je za to hnal k evropskému soudu, zatímco ten současný žalobu stáhl a bleskově se s nimi dohodl). Podle mě ale TUROWO znamená i jemné dotknutí se archetypální národní vzpomínky na dávnou analogii pekla - někdejší postup vše ničícího tureckého impéria do střední Evropy, které se zastavilo až u Uherského Brodu. Tento symbol naposled využil Jan Drda ve svých symbolických hrách. Každopádně Turkowo chce pro svůj důl vykoupit a zbourat celou vesnici, k čemuž používá dost podobné metody jako Henry Fonda ve westernu Tenkrát na západě.
Dobře nastavený syžet díla umožňuje, aby v seriálu o holé realitě naší dnešní doby bylo vyřčeno vše – a nejen symbolicky. Kritický Čech realitu své země v seriálu poznává. Když se nadnárodní podnikatel Kwiatkowski (slovenský herec Richard Stanke, který globálního oligarchu-úředníka už hrál i ve výše zmíněném seriálu Neviditelní) bez skrupulí domlouvá se svým agentem ve vesnici. Když Lukáš (Jan Cina) říká Kláře (Eliška Křenková): „Ty nevíš, co to je, když doma nejsou peníze a máma živí tátu na pracáku.“ Když se dvě živnostnice handrkují o to, která z nich krachne a která ne, protože její podnikání drží dotace z EU (z čehož nakonec vzejde vražda). Když jedna z nich vydírá oligarchu, aby zatlačil na policii ohledně pátrání – a policie nakonec udělá přesně, co oligarcha chce…
Kamarádka-obyvatelka vyloučené oblasti v Sudetech mi nedávno prozradila symbolický detail, podle kterého poznáš obyvatele Sudet anebo vůbec Čecha z vyloučených tříd: „Dívej se mu do očí – jestli v nich má vyhaslo, je odtud…“ Seriál Pustina takových „diagnostických“ detailů nabízí celý růženec:
Taxikáře, který se culí, když jeho klientce na parkovišti děvka rozbíjí obličej. Otce, který nejprve láskyplně přijme svého syna, jehož dala matka zavřít do polepšovny, a když pro syna-utečence přijde po zuby ozbrojená policie, ukáže se, že ho spokojeně udal (spokojený ale je jen do chvíle, než vyjde najevo, že mu syn preventivně ukradl zapalovač). Šéfkuchařku restaurace, která s cigaretou v puse nad hrncem buzeruje učně, že nemají umyté ruce a čelenku – načež se ji učni chystají z pomsty znásilnit. Zachmuřené vesničany, které potěší jediná věc: soutěž o to, co na rychlost snědí a vypijí (u této scény se nedá zapomenout, jak naši západní civilizaci už před 50 lety vystihl francouzský film Velká žranice). Seriálová absurdita referenda v obci, která do roka tak či tak existovat nebude, mi zas připomněla aktuální vztek řady slezských starostů, kteří tváří v tvář obyvatelům své obce, již smetla velká voda, museli vysvětlovat lidem, že mají jít k volbám:
Když se divák-amatérský etnolog dívá na takové dílo, jediná útěcha, která ho napadá, je, že zde zaplaťbůh aspoň nebyla „vybagrována“ (po zániku vesnic přestěhováním do města odnárodněna) žádná původní menšina – jako se to v 60. letech stalo ve Walesu a v Dolní Lužici.
To, že deprivovaná Pustina (ve smyslu názvu seriálu i titulní vesnice) fakticky nemá jedinou kladnou postavu (i dobrácký Vašíček v podání Miroslava Vladyky krutě vynese hlavního hrdinu Sikoru-Duška z pohřbu jeho vlastní zabité dcery) zase velmi připomíná legendární kriminálku Jiřího Svobody Řetěz, v níž se režisér už v roce 1981 snažil charakterizovat tak podobnou dobu normalizace. Jediný kladný okamžik díla nastává ve chvíli, kdy se (v podstatě celá) znepřátelená ves vydá hledat ztracenou Míšu. (Je ale třeba říct že jednotlivé postavy autor ale nijak nesoudí, naopak jde hluboko do jejich traumat, v nichž nacházíme poznání, že i život „lidí dobré vůle“ je prošpikovaný špínami – a přesto často uspějí i ve zkouškách, v nichž bychom si my sami sebou jisti nebyli…)
To samozřejmě neznamená, že by v příběhu Pustiny dokonale „lícovalo“ všechno. Kazem na těle díla je především ona nectnost českých porevolučních a západních produkcí: I těm z nich, kde si scenárista může dovolit přizvat odborné poradce a specialisty na dialogy, chybí jedna profese, bez které to dřív nešlo a nejde to bez ní doposud – dramaturg. Zkušený dramaturg by scenáristovi řekl, že pokud v jedné scéně zklidní zjitřenou situaci tím, že hrdina nabídne druhému hrnek teplého pití, nemůže to vzápětí za stejným účelem udělat v další scéně s dalšími hrdiny. Vysvětlil by mu, že když si hlavní podezřelý (aby ho nenašli pomocí lokalizace) nechá doma mobil, diváci se jistě zeptají, proč ho vlastně nezničil, a nechal ho dokonce zapnutý, takže se v něm našly všechny důkazy. A taky že když má někdo v jedné části seriálu těžkou psychickou nemoc, k níž patří ztráta paměti se sebeobviňováním, zda dceru nakonec nezabil on sám, nemůže v dalších částech nejen jasně vědět, že on to nebyl, ale zcela příčetně a protřele alternativně řešit kriminální případ – a nakonec jej vyřešit.
„Interpelovat“ by šlo i jiné věci: jak zbytečně moc potichu a symbolicky se v seriálu (do)řekne, že to byla ona megafirma, která ve jménu destabilizace obce stála i za vraždou. A také že v celém seriálu nepadlo slovo, které pro náš region už v roce 2016 bylo zcela stěžejní: exekuce. Jenže recenzent taky ví, jakou míru „pobídek“, zejména těch ideologických, musí překonat tvůrce, který chce aspoň o části věcí dnes říct pravdu (je to velmi srovnatelné s normalizací, ne že ne). Proto recenzentovi nezbývá než se tvůrcům, jmenovitě scenáristovi Štěpánu Hulíkovi, hluboce poklonit. Pustina řekla tolik, co Slámovy Divoké včely (2001) a Štěstí (2005), Leščákův a Šulíkův Sluneční stát (2005) či Smékalova a Krobotova Díra u Hanušovic (2014). A proto, že mezi posledním jmenovaným dílem a Pustinou už doba a rozklad pokročily, řekl seriál ještě víc. Jenomže v čase mezi Pustinou a námi navíc proběhl covid a vypukla otevřená válka, která má vliv i na všechny naše Pustiny. Druhá věta mé poklony Pustině by tedy měla znít: Teď čekáme na diagnózu ještě aktuálnější.
Pustina. HBO 2016, scénář: Štěpán Hulík, kamera: Štěpán Kučera, Matěj Cibulka, režie: Ivan Zachariáš, Alice Nellis, 8x56 minut.
Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, FDb.cz, Reflex.cz, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc