Landovský musel mít na place Klepla. Aby na něj mluvil rusky. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Pavel Landovský

Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dní. Drzejšího než obvykle – i když tentokrát „jen“ z kultury.

Čtvrtek 10. října: Těžký život (bez) Pavla Landovského (1936–2014)

Když jsem šel nedávno ve Vídni kolem Burgtheatru, nepoklonil jsem se, protože tam hraje Klaus Maria Brandauer, ale protože po jeho nucené emigraci postavil Pavel Kohout na zdejší jeviště Pavla Landovského, který tehdy neuměl německy ani slovo, a přesto na první rakouské scéně zůstal a hrál tam až do důchodu. V době, kdy byl jeden z našich prezidentů ještě na Hradě a Pavel Landovský se o tomto dítěti z dobré rodiny (nezávisle na jeho orientaci, která je heterosexuální) v jednom rozhovoru vyjádřil, že je to „neštěstí a polobuzerant“, věděl jsem, že on má na to právo. Pro věci, které Pavel Landovský prožil sám.

Během povstání v roce 1945 mu bylo osm let, po masakru českých vyjednavačů esesáky ho sovětští vojáci vzali s sebou na akci, dali mu do rukou zbraň a on s ní vystřelil na příslušníky Hitlerjugend, z čehož měl do smrti výčitky svědomí, protože podle svých slov tehdy asi někoho zabil. V době lístkového systému, kdy bylo stěží co jíst, si jako jinoch (jako řada lidí v době, kdy to ještě šlo) přivydělával tím, že fáral do dolu, který si s přáteli ilegálně a podomácku postavili, aby mohli prodávat uhlí načerno. Z jeho výtěžků na přelomu 50. a 60. let živil moderní malíře, kteří tehdy byli zakázaní, a když pak byl zakázaný on, tak mu to oplatili. V sedmdesátých letech, když byl na vrcholu slávy, řekl jednomu z oněch nýmandů, kteří byli tehdejšími ideologickými kapitány čs. kultury, že normalizátor je nikdo, který žije z jeho práce – a putoval do disentu. Ve vězení jako literát (autor osmi divadelních her) sepisoval svým spoluvězňům odvolání, a když pak vyšel ven a dobře stavěný provokatér StB na mostě vyvolal s Landovským potyčku, zapříčil se umělec pro větší stabilitu při obraně nohou v mostním zábradlí a noha mu praskla podél. Během 11 let, kdy byl zbaven občanství ČSSR a vypovězen do Rakouska, se třikrát ilegálně vrátil domů. Počtvrté se vrátil deset dní po událostech na Národní třídě a ještě ten den byl Václavem Havlem dotázán, zda chce být prezidentem. Odpověď zněla: „Co blbneš, já mám smlouvu v Burgtheatru!“

A ještě něco k mému respektu: V první lize dnešní české kultury je několik dětí ruských rodičů, kteří se svými kořeny tají buď celý život, anebo je znám i případ jisté novinářské hvězdy, která coby rodilý Rus za normalizace 1989 pořádala besedy o životě v SSSR, zatímco dnes se z ní stal přední rusobijce. I Pavel Landovský po otci pocházel z Ruska, kde žily tři generace jeho předků a i on sám žil ještě v rodině, kde se mluvilo oběma jazyky. Milovník ruské kultury Landovský nic z toho v rozhovorech nikdy netajil a jeho herecký kolega Bohumil Klepl naopak nedávno během rozhovoru pro ČRo připomněl, že kdykoli Landovský cítil trému, volal si Klepla, který vyrostl v Moskvě, „na plac“, aby s ním mluvil rusky, a Landovský se tak uklidnil.

Moc bych si přál vidět, co by dnes Pavel Landovský se vší svou vehemencí udělal s těmi, kdo hází všechny Rusy do jednoho pytle s Putinem, a kromě nich tam ještě s gustem přihodí celých tisíc let ruské kultury.

Pavel Landovský chybí. Dnes už deset let…

Psali jsme

Kdo všechno půjde do lágru? Svět Tomáše Koloce

Neděle 13. října: Vládnoucí režimy si konečně oddechnou – bez Věry Plívové Šimkové (1934 – 2024)

V devadesáti letech dnes zemřela režisérka Věra Plívová-Šimková. Celkem už pět generací českých dětí se jejími filmy (jako Lišáci, Myšáci a Šibeničák, Přijela k nám pouť nebo Krakonoš a lyžníci) učilo vnímat svět hlouběji. A její vliv dodnes pronáší do stále bezhodnotovější doby někdejší lidskost – je vidět i na jejích žácích, k nimž patří třeba její někdejší asistent Zdeněk Troška. Nicméně všechny režimy, na Plívovou-Šimkovou pozor, její dílo vás podvrací! Třeba v Krakonošovi a lyžnících rodiče-horalé tak dlouho pomáhají celníkům chytnout pašeráka, až se děti od rodičů dovědí, že bez pašeráků by hory umřely hlady, a proto je třeba pašeráky chránit. A minuta a půl níže, ze jmenovaného filmu, už je vyloženě propaganda proti „svobodné privatizaci“ všeho i proti globalizaci (pozor, nikoli proti kvalitní americké kultuře – ve světě neexistuje lepší adaptace Twainových Dobrodružství Toma a Huckleberryho, než film Páni kluci Věry Plívové-Šimkové!). A navíc ta poslední podvratná věta:

Čtvrtek 17. října: Magdalena Dietlová 80 a Rudolf Hrušínský +104

Ona 80

V záplavě bulvárních „témat“ to možná nikdo nepřipomene, ale dnes slavící Magdalena, rozená Podivínská a jako televizní hlasatelka známá jako Přikrylová, nebyla jen druhou ženou velkého dramatika Jaroslava Dietla, která mu porodila dvě děti a z předchozího manželství přinesla jedno další, které přijal za své a jímž se inspiroval. Že mu dělala asistentku a přinášela náměty (například námět seriálu Žena za pultem, který měla od své maminky, toho času prodavačky). Jaroslav Dietl za normalizace (i on tu a tam zakazován) mohl psát, nicméně nemohl učit scenáristiku na FAMU (kromě dvou krátkých období kolem let 1968 a 1978), a tak učil okruh přátel včetně své manželky. Což se vyplatilo, neboť paní Magdalena po jeho smrti potichu napsala několik dílů jeho nedokončených seriálů, dodramaturgovala za něj dvě televizní soutěže a nakonec (ještě než se po revoluci stala šéfredaktorkou časopisu Xantypa) i sama za sebe napsala dvě zfilmované televizní inscenace. V roce 1986 po šestnáctileté pauze taky vyjednala návrat pouze do divadla odsunutého Jiřího Suchého do českého filmu a dala mu do vínku námět filmu Jonáš a Melicharová. A zasloužila se i o přesídlení Bolka Polívky se ženou Chantal z Brna do Prahy. Některými z těchto informací jsem možná mnohé překvapil.

On +104

104 není zrovna kulatá číslice, ale s přibývajícími roky se každé výročí Rudolfa Hrušínského (1920–1994) slaví jako kulaté, jak na sociálních sítích, tak i v časopisech. Včetně toho dnešního. Což je podle mě známka, že umělec jeho ráže čím dál víc chybí. Jistě, angloglobalizovaná generace Z, u níž (jak jsem se nedávno jako přednášející na střední škole přesvědčil) není nic divného, když nezná jméno ani jediného českého herce včetně herců své vlastní generace. I pro tuto generaci, vychovávanou spíše než písmenech v číslech, tu ale mám jí srozumitelnou zprávu o Rudolfu Hrušínském:

Před časem jsem dal dohromady herce, kteří za svůj život hráli víc než jednu hlavu našeho státu:

Dvě hráli Zdeněk Řehoř (Rudolfa II. a Františka Josefa I.), Gustav Opočenský (Masaryka a Novotného), Jaroslav Plesl (Beneše a Klause), Aleš Procházka (Gotwalda a Husáka), ba i Slovák Emil Horváth mladší (Svobodu a Husáka), Ondřej Vetchý (Přemysla Otakara II. a Václava Havla, ale vedle toho i německého císaře Viléma II.), Jaromír Hanzlík (Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. – a vedle toho si střihl i ruské cary Fjodora I. a Borise Godunova), Miloš Kopecký hrál z našich jen Jana Lucemburského, ale jinak se specializoval pouze na hlavy cizích států (hrál římského císaře Jindřicha IV., krále Francie Ludvíka XI., Anglie Richarda III., a Bretaně Conomora alias Modrovouse), Viktor Preiss hrál naše hlavy dokonce tři (krále Václava I. a Karla IV. i Edvarda Beneše a vedle toho i dánského krále Olafa II.), Oldřich Kaiser (asi aby naplnil význam svého příjmení „Císař“) hrál hlav našeho státu dokonce pět (Václava IV., Beneše, Husáka, Havla a Klause), ale na Rudolfa Hrušínského nemá ani jeden z nich...

Počítejte se mnou, Rudolf Hrušínský:
1. Hrál knížete Boleslava I. v divadle (Drahomíra a její synové)
2. Karla IV. v rozhlase (Kronika života a vlády Karla IV., krále českého a císaře římského)
3. Václava IV. v TV (Smrt krále Václava IV.) i jeho bratra a nástupce
4. Zikmunda (Zikmund, řečený Šelma ryšavá) v TV
5. Rudolfa II. (Lékař umírajícího času, TV)
6. Františka Josefa I. (Sňatky z rozumu, Zlá krev, Evropa tančila valčík, což jsou dvě televize a jeden film). A nakonec
7. Emila Háchu (Noc rozhodnutí, TV)

Celkem sedm hlav v jedné! A toho sedmihlavého draka si zahrál taky, ve hře Divadla S+H Hurvínek a drak! Správně by ale těch hlav mělo být devět, protože co do jiných států hrál ještě v televizi římského císaře Juliána Odpadlíka a francouzského císaře Napoleona dokonce dvojmo, v televizi i divadle.

Jeden můj přítel, mladý filmový režisér, si nedávno povzdychl, že nemůže nic pořádného točit nejen proto, že dnes už nikdo neumí psát, ale taky že mu v tom nemá kdo hrát. Je možné sehnat i herce, který by si dnes troufl zahrát krále, prezidenta, draka, doktora i Švejka, ale nelze sehnat takového, kterému by diváci všechny ty role uvěřili. To snad ještě dokázala generace těch, které jsem jmenoval výš (přičemž nejmladší z nich, Jaroslav Plesl, měl právě včera padesát…). Zahrát je virtuózně ovšem dokázala jen generace, která odešla s Rudolfem Hrušínským.

Psali jsme

„Establishment je na celém světě stejný a je třeba se mu postavit.“ Svět Tomáše Koloce

Pondělí 21. října: Před 55 lety odešel Jack Kerouac

Další půlkulaté výročí muže, jehož typ nám dneska moc chybí. Tentokrát spisovatele, který poslal k šípku vydavatele jeho slavné knihy Na cestě, když šoubyznysový podnikatel odmítl knihu vydat tak, jak si autor přál, i s pravopisnými chybami. Jack Kerouac (1922–1969) riskoval, že kniha nebude vydaná nikdy, ale vydavatel to po deseti letech nevydržel. Možná už s těmi deglobalizačními nápady obtěžuju, ale podle mě u party, do níž patřil, zvané beatnici (podle vzoru „Sputnici“ – ano, podle ruského názvu první družice ve vesmíru; přestože byla studená válka, zejména umělci tehdy stále hledali oteplení mezi tehdejšími znepřátelenými bloky, vedenými Anglosasy a Slovany…), hodně dělaly už jejich neglobální kulturní kořeny. Ani jeden z nejslavnějších amerických beatniků doma nevyrostl v angličtině. Kerouac v mateřské francouzštině, kterou mluvil a psal až do dvaceti let, Ginsberg v jidiš, Bukowski v němčině rodného Porýní, Ferlinghetti a Corso v newyorské italštině.

Na druhou stranu, co bych se styděl mluvit o kulturní globalizaci, když sám čelný beatnik Lawrence Ferlinghetti ve svém textu Výlevy nářky smích bez skrupulí napsal:

Na severu USA při hranicích s Kanadou je pás osmi států, kde jako domovským jazykem mluví francouzsky v některých okresech až polovina obyvatel (pak samozřejmě i na jihu v Louisianě, která až do roku 1803 patřila Francii). Kerouac z tohoto pásu nepocházel, jeho otec Leo se přistěhoval z kanadské provincie Québec (kde mluví francouzsky 80 procent lidí) do vnitrozemského státu Massachusetts, kde je francouzština „jen“ dvacetiprocentní. Nicméně Kerouac se pak anglicky naučil natolik dobře, že se živil jako novinář i nájemný autor diplomových prací (ano, tato profese, ač dodnes nelegální, za mořem existovala už tehdy).

Po perném mládí už ověnčený nejen čtenářskými, ale i zelenkavými dolarovými vavříny, v americkém prostředí, kde se jedním bestsellerem lze uživit do smrti, se úspěšný spisovatel může stát už jen zdarma sociálním pracovníkem (jako autor Kdo chytá v žitě J. D. Salinger), anebo se zblázní, jako Londonův Martin Eden. Jean-Louis Lebris de Kerouac (to bylo jeho celé jméno) vyšel někam mezi. Odjel do Evropy, kde začal pátrat po svých kořenech, a zjistil, že je napůl keltký Bretonec z Francie a napůl keltský Korn z Anglie.

No a autor tohoto kalendária si dal tu práci, že zjistil, že z rozsáhlého bretonského středověkého rodu Le BRIS pocházel i jeden herec, který je v Americe naprosto neznámý, ačkoli ve virtuální Americe celý život žil. Pierre BRICE. Ano, představitel Vinnetoua z legendárních západoněmeckých filmových mayovek. Tak se vlastně symbolicky sešli tři „Američané“, lužický Srb německého jazyka Karl May, dvorní herec jeho filmových adaptací, Bretonec francouzského jazyka Pierre Brice a jeho vzdálený „bratranec“ Jack Kerouac. Muž, který o Vinnetouovi nikdy neslyšel, ale kdyby slyšel, byl by nadšen jeho étosem spojovatele kultur, které „ač dnes znepřátelené, jednou spolu budou v míru žít“.

On sám byl v tomto smyslu velkým spojovatelem. Nábožensky se definoval jako katolík i buddhista a byl také nejdůležitějším autorem, který vnesl nejen do západní literatury, ale i do života autora tohoto kalendária klasickou japonskou básnickou formu haiku. Proto si nakonec na jeho počest (z Kerouacovy knihy Book of haikus, kterou autor kalendária koupil ve Ferlinghettiho knihkupectví City Lights v San Francisku) přečtěte několik haiku, které napsal Jack Kerouac – a do češtiny je přeložil Tomáš Koloc:

Zdroje: Seznam.cz, Databazeknih.cz, Reddit.com, FDb.cz, ČSFD.cz, 13. komnata Pavla Landovského, rozhovory Bohumila Klepla a Zdeňka Trošky pro ČRo, autorovy osobní rozmluvy s Magdalenou Dietlovou, Jack Kerouac: Book of haikus (ed: Regina Weinreich), Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc