Hitler z filozofa udělal vzorového Němce, Nietzsche byl přitom Srb, co chtěl být Polákem. Svět Tomáše Koloce
17.10.2024
Foto: Wikimedia Commons / Volné dílo, neznámý autor, Also sprach Zarathustra. Leipzig: Naumann, Zweite Auflage 1893, curid=12883989
Popisek: Friedrich Nietzsche
Celé Německo je tento týden na nohou a tentokrát to není kvůli žádnému teroristickému útoku ani drzému výroku politiků AfD. V úterý to bylo 180 let, co se narodil Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), který je obecně pokládán za největšího německého filozofa 19. století. (Přesněji řečeno, je za něj určitě pokládán posledních 35 let. Od doby, co ve východním bloku selhala praktická aplikace učení jeho konkurenta Karla Marxe.)
V době, kdy umělci a filozofové měli popularitu dnešních rockových hvězd, byl Nietzsche miláčkem nejen Německa, ale celé Evropy. Byl zázračné dítě, univerzita v Basileji ho jmenovala svým profesorem ještě před jeho promováním doktorem, a hlavní „rocková hvězda“ doby, skladatel Richard Wagner, ho pokládal za svého syna. Filozofovým myšlenkám bylo nasloucháno jako svátostem.
Svým výrokem „Bůh je mrtev“ zformuloval Nietzsche základní myšlenkový konflikt doby neuvěřitelného rozmachu techniky a vědy, která denně objevovala nové přírodní zákony, na což náboženství nedokázalo odpovědět tím, že by pojmenovalo, které fenomény v jeho učení jsou mytologické (dnes bychom řekli archetypální), a které je třeba chápat doslova. Vládnoucí evropská náboženská instituce, katolická církev, naopak vše „vyřešila“ tím, že vyhlásila dogma o neomylnosti papeže, což jí ubralo další miliony do té doby kolísajících věřících.
Nietzsche cítil, že člověk víru potřebuje, ale protože sám víru v Boha a vyšší světy nad námi (které nám pomáhají a s nimiž jsme spjati tak jako květina s majitelem, který ji zalévá) ztratil, rozhodl se ji nahradit vírou v člověka, který bude sám (!) rozvíjet svou morálku a schopnosti. Přišel s vírou v sebe a ve vytvoření „vyššího člověka“ = „nadčlověka“. Může se spekulovat, do jaké míry byla tato touha po totální změně své osobnosti, která chtěla naráz sama (!) překonat všechny své handicapy (jak aktuální i pro módu dnešní doby!), inspirována životními podmínkami od dětství fyzicky slabého, nemocného a psychicky velmi citlivého filozofa, žijícího v době válek a nesnesitelných sociálních nespravedlností. Každopádně se stalo, co sám filozof předpověděl ve svém nejslavnějším, silně autobiografickém díle Tak pravil Zarathustra: „Tak se počal Zarathustrův zánik…“
Po pouhém desetiletí učitelské činnosti musel pro špatný psychofyzický stav odejít do penze a po dalších deseti letech se zhroutil při pohledu na to, jak vozka během cesty bičuje tažného koně. Zemřel 11 let nato v pětapadesáti letech a jeho o 17 let mladší kolega, filozof Rudolf Steiner (který jeho impulz sebezdokonalení uchopil, aniž by se vzdal Boha) u jeho smrtelného lůžka konstatoval: „Poslední rok v něm už nebyla přítomna duše, která bez posily shora nevydržela pozemské výzvy“.
Zůstaly po něm překlady děl antických klasiků a především vlastní filozofické dílo, které překypovalo něčím, čím se vyznačuje filozofie východu, ale té evropské to trestuhodně chybí: literární krásou a čtivostí. Díla evropských filozofů, včetně většiny těch řeckých, dnes nemůže běžný čtenář číst. Učte snad pár stránek Marxe (protože to, co tam najde, mu podezřele připomíná, co se právě děje kolem nás), u ostatních filozofů stěží vydrží jednu stránku a u „rekordmanů“ typu Heideggera po souboji s pochopením jedné jediné věty vysílením usíná. Naproti tomu dílo básníka myšlenky jako byl Nietzsche, plné barevných příběhů a obrazů (v nichž je tak podobné příběhům Ježíše, jemuž filozof nevěřil) se čte úplně samo. V tom s ním má v západní filozofii srovnání snad jenom náš Ladislav Klíma, filozof-satirik, u jehož děl se člověk může i zasmát.
Problém je, že do díla filozofa, který hlásal, že nadčlověk je bohem sám o sobě, jemuž je vše dovoleno (Nietzsche od svého nadčlověka ale předpokládal vrcholnou morálku!), se zamiloval Adolf Hitler, protože v něm (stejně jako v hudebním díle Nietzscheho duchovního otce Richarda Wagnera) „našel vůdčí úlohu germánské rasy“. Dřív, než napsal vlastní manifest německého nacismu Mein Kampf, dokonce Hitler Nietzscheho souborné dílo rozdával svým politickým souputníkům (třeba Mussolinimu je dal k narozeninám). Mluvíme-li o „souborném díle“ klasika, myslíme tím samozřejmě dílo patřičně zcenzurované, včetně závěru nejznámějšího Nietzscheova spisu Tak pravil Zarathustra, které východisko ze všech bludných cest lidství nachází – v SOUCITU (v němž nacismus samozřejmě východisko nenacházel – právě naopak). Kromě toho ve zcenzurovaném díle filozofa, kterého Hitler prohlásil za vzor všeho němectví, chybí i další velmi významná složka – která by okamžitě odhalila, v čem Hitler o Nietzschem lhal…
Marko Malink (narozený v roce 1980), profesor filozofie na New York University v USA, v roce 2015 v časopise Rozhlad.de uveřejnil studii, v níž rozkryl překvapivou pravdu o Nietzchově „němectví“:
„Jako malého chlapce mě učili připisovat původ mé krve a jména polským zemanům, kteří se jmenovali Niëtzky a opustili svůj domov a zemanství asi před sto lety, když nakonec podlehli nesnesitelnému utlačování: byli to protestanté. (…) Nebudu popírat, že jsem byl pyšný na svůj polský původ, vše, co je na mě z německé krve, se váže k mé matce, rozené Oehler, a k matce mého otce, rozené Krause, a rád bych si myslel, že ve všech dalších ohledech jsem zůstal Polákem.“
To napsal sedmatřicetiletý Friedrich Nietzsche v roce 1882. Toto přesvědčení bylo založeno na vyprávění jeho tet, podle kterého jeho prapraděd, jenž se kvůli sňatku stal protestantem, opustil Polsko a bez stálého bydliště déle než tři roky putoval po Německu. Otázka Nietzscheho původu vzbudila v posledních letech jeho života veliký zájem. Dokonce i filozofova sestra Elisabeth Förster-Nietzscheová (1846 – 1935) částečně věřila v možnost polského původu. Coby zakladatelka Nietzscheova archivu ve Výmaru a držitelka bratrova dědictví měla za to, že by působivý příběh mohl být něčím víc než jen čistou fantazií. S tímto přesvědčením jistý čas podporovala Poláka B. Szarlitta, který představoval Nietzscheho na základě nejednoznačných indicií jako potomka slavné polské zemanské šlechty, z jehož spisů je patrný sám polský národní duch. Když ale nacisté správkyni bratrova odkazu opatřili pevným platem, byl s bádáním v polském směru konec.
Polský původ Nietzscheho se ale skutečně ukazuje jako nepravdivý. V roce 1898 se genealogu H. von Müllerovi podařilo vystopovat seznam jeho mužských předků až k Christophu Nietzschemu. O něm se našla zmínka z roku 1707 – v Echstarbergu nedaleko od Bibry. V nich je zanesen jako syn dalšího Christopha Nietzscheho, který byl řezník a domkář z lužického Porchowa (německy Burkau) v Horní Lužici narozený roku 1662 z otce Matthese Nietzscheho.
Mužská linie předků Friedricha Nietzscheho byla určena jako domkáři z porchowského lužickosrbského kraje. Autor rodokmenu von Müller to komentuje: „Rod Friedricha Nietzscheho pochází, stejně jako u kongeniálního Lessinga, z Lužických Srbů.“ Poukazuje při tom na A. Mukowa, který správně odvozoval příjmení Nietzsche od typického lužickosrbského příjmení Nyč, srbské zdrobněliny jména Nicalaus (Mikuláš).
V období reformace byl Porchow dvojjazyčnou a národnostně smíšenou obcí. Na začátku 17. století byli Srbové, původní obyvatelstvo Lužice, přes všechen útlak ještě tak rozšíření, že jeden z církevních hodnostářů porchowskému obyvatelstvu používat lužickou srbštinu fakticky zakázal:
„Podle příkazu církve vikář a učitel přikazují všem, aby se vzdali srbské řeči. Vzhledem k tomu, že náš zástupce si důvodně stěžoval, že osoby z Porchowa stěží ovládají v běžné míře němčinu a běžně užívají zakázanou srbštinu, dává se na vědomost, že kněz, pan Jeremias Freybergk, dovolávaje se na jejich svědomí a zbožnosti, jim nařizuje, aby se srbštiny úplně vzdali. Ať dají všem na vědomí, že jejich děti i oni sami nepoužívají jiného jazyka, nežli němčinu.“
Tento příkaz byl zveřejněn během porchowského dětství či mládí Christopha Nietzscheho, prapraděda Friedricha Nietzscheho.
A právě tím – jak se říká – bylo vymalováno…
Zatímco v britském Walesu byly tehdy děti mluvící původní keltskou velštinou posazovány do oslovské lavice, v Lužici, která se už kolem roku 1000 stala součástí německých knížectví, byly děti za hlášení se k lužickosrbskému jazyku a identitě během dějin bity přes ruce, nebyly přijímány do učení a nakonec byly i vylučovány ze života v církvi, což se ve své době rovnalo likvidaci (bez církevního křtu a vysvědčení člověk nemohl dostat ani doklady nebo být přijat do škol, včetně obecných). Srbské rodiny na to reagovaly tak, že se v zájmu další existence příslušnost k menšinovému národu snažily úplně vymazat z paměti svých sousedů a pokud možno i svých dětí. Tak se postupně povedlo, že přímo v kraji, kde měl národ kdysi i své svrchované knížectví, na existenci národa skoro úplně zapomněli – včetně lidí, kteří z onoho národa pocházeli.
Úplně nejlepší pro lužickosrbské rodiny s ambicemi bylo přestěhovat se a v novém bydlišti vystupovat jako dobří Němci. Což prapradědeček Nietzsche taky udělal – odešel z území Lužice a stal se „královským polským a kurfiřstko-velkoknížecím saským řádně jmenovaným berním inspektorem ve Weissenfelsu“. Proč i polským? Protože hlavou Saského kurfiřství (státu, v rámci něhož tehdy ležela slovanská Lužice i Anhaltsko, kam se filozofův nejstarší popsaný předek přestěhoval) byl tehdy i polský král, takže Polsko a Sasko byly spojeny personální unií.
Tak se v rodině zapomnělo na lužickosrbskou národnost – ale zároveň se zrodila legenda o polském původu Nietzscheových. Tu pak nesl dál i filozofův praděd Gotthelf (daňový inspektor v anhaltské Bibře), děd Friedrich August Ludwig (luteránský děkan v saském Eilenburgu) a nakonec i otec Karl, evangelický pastor v anhaltském Röckenu, kde se mu narodil největší německý filozof 19. století. Mýtus Nietzscheových, že jsou Poláci (navíc dle rodinné pověsti šlechtici, co během odchodu do Německa kvůli protestantskému vyznání přišli o své šlechtictví) bylo později ještě posíleno v Německu rozšířeným romantickým vidění Polska jako země, která (na rozdíl od většinou ujařmeného Německa) během následujícího 19. století proti svým pánům povstala několikrát.
Podle vzpomínek sestry Nietzscheho Elisabeth už čtyřletý filozof vysvětlil sestře, že „hrabě Niëtzky“ nemůže lhát, a později, jako středoškolák, vytvořil skladbu „Na paměť našich předků: Dva polské tance“. V článku sedmnáctiletého studenta Nietzscheho najdeme následující pasáž: „Činnost člověka nezačíná až jeho narozením, ale již v jeho embryonálním stádiu, a možná, kdo ví – už v jeho rodičích a prarodičích.“ Tato Nietzscheho myšlenka žila a vyvíjela se i dále:
„Neboť co je nadání, nežli název pro starší učení, zkušenost, cvičení, osvojení a přivlastnění, možná natolik minulé, nakolik jsou časy našich předků, a možná ještě dál! (…) Právo na filosofii (…) má člověk pouze díky svému původu, předkům, i zde rozhoduje rod. Mnoho generací musí připravit cestu pro filosofa, každá z jeho schopností musí být zvláště získána, živena, přenesena a ztělesněna (…) především (…) láskyplnou záštitou a obranou od nedorozumění a křivd, ať už jde o Boha či ďábla (…) „Nehodí se vymazat z duše člověka to, co jeho předkové nejraději a nejčastěji činili: (…) oni obětovali staré výsady rodu a postavení, aby mohli plně žít pro svého Boha – pro jejich Boha v uvozovkách – jako lidé nevymýtitelného a citlivého svědomí, kteří se červenali při každém kompromisu. Je zcela nemožné, aby člověk NEMĚL ve své konstituci vlastnosti a záliby svých rodičů a předků, jakkoli vnější okolnosti mohou ukazovat opak.“
Tak Nietzsche chápe své odvrácení se od křesťanství jako pokračování oněch kvalit, které jeho předky vedly k tomu, aby obětovali své občanství a svou vlast věci své křesťanské víry luteránského vyznání. Smysl pro vděčnost a dluh vůči předkům byl Nietzschemu tak blízký, že se mu staly smyslem a základní přirozeností lidského druhu, z níž se podle něj později vyvinuly zbožnost a víra.
Jak léta přibývala, „polské“ kořeny nabývaly pro Nietzscheho většího a většího významu. Ačkoli se Polskem jinak příliš nezabýval, měl Poláky za nejzajímavější slovanský národ a nakonec za nejzajímavější národ světa. Vzpomínal na Poláka Koperníka a upřesnitele jeho výzkumů, Chorvata Boškoviće, kteří se stali vědci, co „prohlédli veškerou nepravdu církví hlásaných nebeských jevů“. Podobně se věci měly v oblasti hudby: „Jsem stále dost Polák, abych obětoval zbytek hudby výměnou za Chopina.“ Nietzsche také ve svých pamětech vzpomíná, že Poláci ho díky jeho „polskému vzezření měli často za svého“ a že v Itálii platil za Poláka.
Nietzsche prorokuje a varuje Němce před „antipolskou“ (čímž bylo míněno i antislovanskou) „hloupostí“ a používá své údajné polské kořeny k tomu, aby se odřízl od Německa. Vidí sebe sama jako natolik „co do rodiny a původu pestrého a smíšeného“, aby se mohl distancovat od německého patriotismu. Byl také paradoxně přesvědčen, že jeho polsko-německé kořeny mu umožňují hlubší pochopení německého jazyka a kultury, než mají Němci: „Na veškerém němectví mohu mít zkrátka jen podíl, a nic víc. Pohleďte na moje jméno: Mí předkové byli polští zemani, i matka mého děda byla Polka. Tak sklízím výhodu svého poloněmectví a říkám, že v této řeči (němčině) je více smyslu, nežli jsou Němci schopni pochopit.“ Toto distancování se činí Nietzsche nejsilněji v prosinci roku 1888, v posledních týdnech a dnech vyhasnutí jeho duchovního života skrze jeho duševní nemoc: „Považuji Němce za opovrženíhodný druh lidí a děkuji Bohu, že ve všech svých instinktech jsem Polák a nic jiného…“
Došel tak k opačnému výsledku než jeho krajan Baldur von Schirach (1907 – 1974, který na rozdíl od Nietzscheho dobře znal své lužickosrbské kořeny – pocházel ze starého srbského šlechtického a obrozeneckého rodu Šěrachů, kteří mimo jiné založili první lužickosrbský časopis) – ten se stal militantním Němcem a zakladatelem a vedoucím polovojenské Hitlerovy mládeže Hitlerjugend. (Ani Nietzsche ale patrně nebyl bez vědomí spojení se srbskými předky: v díle, souvisejícím s nimi, je poznámka, že u Eilenburgu, kde žil jeho děd, nad řekou Muldou stojí tisíc let stará věž „Sorbenturm“ neboli „Věž Srbů“, a také o jeho rodném Röckenu, u něhož leží ves, kde je na bývalém hradišti dodnes kámen s nápisem: „Hunské šance. Kdysi srbské hradiště v kraji Luticů. Poprvé zmíněny v listině krále Oty III. z července 993 jako místo Školín.“)
Dokud ještě komunikoval se světem, diagnostikoval Nietzsche svou schizofrenii jako „lákavou“ válku mezi polským otcem a německou matkou v sobě. Možná v nitru cítil, že reálně ono „polství“ v jeho nitru pojmenovává něco, co, se skutečným polstvím nesouviselo. Možná jeho vzdor vůči ženám, se kterými měl neujasněné vztahy (a které v jeho rodu byly čisté Němky), a určitě vůči němectví, kterého se v době jeho propukající nemoci chopili a „sjednotili je“ militantní Prusové, kteří u Hradce Králové zválcovali Rakousko-Uhersko, pak okupovali Francii a na závěr jeho života se císařem všech Němců stal pološílený agresivní Vilém II., který 14 let po Nietzscheově smrti rozpoutal první světovou válku.
Filozof-umělec, který se celý svůj život vyjadřoval v symbolech, chtěl poukazováním na svou lásku k Polákům a Chorvatům (tedy obecně Slovanům) něco naznačit. Možná to, že ač se ve skutečnosti Němcem (se svou filozofií, vycházející z kantovského „Kde je vůle, tam je cesta“) vlastně cítil být, vnímal v tom cítění zároveň jistou nepřirozenost a bolest, kterou zažili jeho předkové, když se násilně museli stát Němci. Možná i to vyústilo ve schizofrenní pocit, že ve skutečnosti Němcem být nechce. Stejně tak, jak to bylo s jeho Bohem, kterého zavrhoval a zároveň potřeboval. Rozpor, mezi tím, co je a co by chtěl (onen „nadčlověkův“ provaz, který – spoléhaje se jen sám na sebe – nepřešel) Nietzsche na závěr svého života definoval jako rozpor umělce:
„Není nic než morální předsudek, že pravda je víc, nežli zdání. (…) Stejně jako umělec ve své práci vytváří dokonalé stvoření, tak má i člověk sám sebe stvořit a přetvořit svou vlastní osobnost, chce-li vést šťastný a smysluplný život: My však chceme být navzdory básníky svého života.“
Každopádně nic z vnitřního zápasu, o němž tu mluvíme, se po Nietszcheho smrti nedostalo ven. „Polák“ (ve skutečnosti slovanský Lužický Srb) Nietzsche byl světu natolik utajen, že ho dnes, zejména díky Hitlerovi a jeho dezinterpretaci, často vnímáme tak, jak si ho vymyslel Hitler – jako proroka nacistického germánství. Pro mě osobně je to mimo jiné zajímavý důkaz o nezdolnosti propagandistické „pravdy“ (ve skutečnosti lži), kterou nás doktrinářské režimy jednou nakrmí, a ona už v nás zůstane.
Zdroje: Seznam.cz, text Prof. Marko Malinka „My však chceme být navzdory básníky svého života“ uveřejněný v časopisu Rozhlad.de, ročník 2015, číslo 52, Mlp.cz, Souborné dílo Friedricha Nietzscheho, Rudolf Steiner: Má cesta životem, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc