Kdo posílá do basy jen za použití slov Ukrajina a Izrael. Svět Tomáše Koloce
komentář
14.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Sociální média
Právě v těchto dnech je to 15 let, co mi kolega z práce kvůli firemním věcem (nazývat ústav pro postižené firmou je sice blbost, ale dneska to tak je) zřídil účet na sociální síti. Na nejmenované sociální síti, kterou založil pan Cukrhora. A já v tom virtuálním prostoru v malém vtipně prožívám vše, co se děje kolem nás.
Musím říct, že sociální síť mi hodně dala a dává. Našel jsem na ní známé, které jsem neviděl 35 let (což je v mých 46 letech hodně), někteří z tamních „přátel“ se stali skutečnými přáteli, s nimiž se vídám osobně a s nimiž spolupracuji. Ovšem ke svým nejbližším přátelům počítám i některé z těch, které jsem osobně nikdy neviděl.
Díky síti jsem taky objevil, že Kolocové nebydlí jen u nás, ale po celé Evropě, v Austrálii, jedni nějaký čas žili v exilu v Asii a Africe, jiní služebně dokonce i v Antarktidě. Ale především v USA, kam část rodu odešla v roce 1904 a už jich tam je tolik, co se za celá staletí rozrodilo u nás doma v Česku (ale na rozdíl od nás tady se Kolocové-Američani pořád všichni stýkají…). Dvě rodiny amerických Koloců, které (částečně i na mou výzvu) přijely zpátky domů na výlet, jsem díky tomu po naší staré vlasti už i prováděl.
Síť je pro novináře nedocenitelná i jako pracovní prostředek, protože se tam všechno dozvíte dřív, než kdekoli jinde, najdete tam toho, koho jinde nenajdete, a komunikujete s ním hladčeji než jinde, protože jinde prostě nekomunikuje (generace respondentů, které oslovuji já, nejsou na sítích pro mladé). Taky když něco potřebujete, stačí to napsat, a do deseti minut dostanete expertní odpověď. Pokud si ovšem komunitu přátel vybudujete jako já, tedy jako elitu inteligentních lidí s širokými znalostmi. Lidí nejen od nás, ale z celého světa.
Když se dozvím, že se v Tichomoří, Africe nebo Latinské Americe stala událost, u níž si nejsem jistý, kde je pravda, pokud chci, do hodiny tu pravdu znám přímo od zdroje. (To se vám mnohdy nepovede ani v nezávislém tisku, natožpak v mainstreamu!) Pro příklad: Před pár týdny se rozšířila zpráva, že zemřel Noam Chomsky, tak jsem rozhodil sítě po síti, a za chvíli jsem se dozvěděl, že klasik žije – přímo od jeho postele. Naopak že zemřela britská královna, jsem věděl, zatímco v Buckinghamském paláci o tom ještě půl dne mlžili. (Zpráva, že mi zemřel otec, ke mně putovala o něco déle, ale přišla taky skrze síť…)
Po těch letech už taky víte, co nesmíte, když se chcete ubránit vymazání příspěvku či některému druhu „zaracha“ čili „basy“ (jak se tomu říká u nás na síti), který vám vzdálení cenzoři oznamují v čínské a české verzi z Tchaj-wanu (ano, právě odtud, z ostrova největší regionální demokracie a svobody), na úvod s krásně orwellovskou replikou:
„Chceme vám umožnit svobodně s ostatními sdílet, co chcete. Věci odebíráme a lidi omezujeme jen proto, aby v komunitě vládl respekt a bezpečí...“
A tak už vím, že kromě toho, že nesmím používat některá slova jako Ukrajina, Izrael, některá příjmení (proč myslíte, že i tady píšu „Cukrhora“?), nesmím nadepisovat příspěvky velkými písmeny, sdílet tentýž odkaz jako do profilu i do komentářů, protože to vše je „zakázaná reklama“, zvlášť když jde o odkaz ze systémem nemilovaného periodika.
A už vím, která periodika jsou „milovaná“ víc a která ještě míň, takže když sdílím svůj příspěvek, který často vychází v několika periodicích najednou, vím, ze kterého jej sdílet, aby si ho aspoň někteří přečetli, protože další technikou dnešní „svobody slova“ není někdy příspěvek nebo periodikum nebo článek zakázat hned, ale omezit jeho dosah. Což je pro komerční periodika, která se živí tím, kolik lidí je přečte, zase pozoruhodným naplněním „rovné podnikatelské soutěže“ v našem prostředí. Mně to naopak přijde jako „soutěž“ z našeho dětství Honzo, vstávej!, v níž existoval „rozhodčí“, který byl ve skutečnosti jakýsi velký bratr, jenž stál před cílovou čarou a svými výzvami kdo a o kolik jakých kroků se má posunout jen a jen on ovlivňoval, kdo se dostane nejvíc dopředu, projde první cílem a zvítězí.
Což dnes už není jen doména sítě pana Cukrhory. Aspoň ne u nás v Evropské unii, kde máme od srpna eurosměrnici, která má zajistit „na jedné straně účinnou ochranu svobody projevu a informací včetně svobody médií a plurality a na druhé straně zavést veškerá přiměřená a účinná zmírňující opatření, týkající se šíření škodlivého obsahu“. Prosadil ji na rozloučenou se svým mandátem měsíc před odchodem do důchodu bývalý evropský komisař pro vnitřní trh Thierry Breton. Což je nomen omen dvojité, jak co do funkce (komisaři se v revoluční fázi bolševizace do roku 1946 říkalo sovětským ministrům), tak co do příjmení (jeho jmenovec André Breton byl zakladatelem literárního surrealismu).
O tom, že nový systém není žádný poetický surrealismus (ale spíš obnovený režim z USA 50. let za senátora McCarthyho, kde kdo nezpíval tu správnou písničku, ten musel jít z kola ven), vás může přesvědčit opakované vyhrožování úřadujících evropských bretonistů onomu podnikateli z druhé strany Atlantického oceánu, který svou síť na rozdíl od pana Cukrhory zatím neznormalizoval a totalitní praktiky ve své síti nezavedl (jeho příjmení v českém překladu znamená Pižmo), a taky nedávné zatčení jeho ruského protějšku, který se cenzuře taky dlouho „drze“ bránil:
V takhle „demokratickém“ prostředí se tedy pohybujeme my svobodomyslní na sítích a snažíme se (všemi metodami, které se používaly už za cenzury císaře pána, vůdce a říšského kancléře i za strany a vlády) v rámci možností co nejsvobodněji sdílet s lidmi svoje myšlenky. A jako staré harcovníky nás občas ukolébá pocit, že už nás nemůže nic překvapit. Což je, mezi námi, myšlenka jak nebezpečná, tak i pitomá:
Příspěvek 1
V proudu mainstreamových médií, na jejichž „demokratičnost“, s níž monotematicky ohazují jen ty, kdo dnešnímu „obecnému dobru“ nejdou do krámu (v posledních předvolebních týdnech zejména Andreje Babiše a Donalda Trumpa), jsem objevil zajímavou poznámku jednoho ostrovtipného Američana k týmu americké demokratické kandidátky a jeho praktikám. Sdílel jsem ji na síti se svým českým komentářem:
„Lidi vědí, že s těmahle brzo nebude ani ta čokoládová koule – ale už leda ta atomová. Lidi nejsou hloupí. Ani v Americe...“
Od Čechů (ale i od jedné rodilé známé z Kanady a jedné Američanky, která skoro celý život bydlela mimo USA) jsem na ten příspěvek dostal celkem asi padesát „to se mi líbí“. Jenže... Příspěvku s fotkou, na níž bylo vyjádření anglicky, kterému rozuměli, si všimli i moji američtí příbuzní a sesypali se na mě jako vosy. Jednak proto, že překladač Bing jim moje závěrečné „Ani v Americe…“ přeložil jako „Jen v Americe…“, a jednak se mě ptali, jak si dovoluju „podporovat Trumpa“, když přece každé malé dítě ví, že je to totalitář, jehož podporovat je jako podporovat Hitlera. Odvětil jsem jim, že jako neobčan USA bez práva volby Trumpa těžko můžu nějak podporovat. Že jenom z veřejného zdroje sdílím varovné souvislosti o týmu jeho protivníků. Což snad v rámci svobody slova můžu…
A tak to moje příbuzná z větve Koloců, co je v USA 120 let (která si zřejmě až teď uvědomila, že jsou na světě i lidi, co v amerických volbách nevolí), zkusila z jiné strany: „Říkáš Kamale čokoládová koule? Vy jste tam všichni rasisti!“ začala zpívat dnešní oblíbenou, politicky korektní písničku. Dal jsem si tu práci, abych jí vysvětlil, že tato část repliky nemá nic společného s prezidentskou kandidátkou Harrisovou, ale že parafrázuju hlášku z filmu Hoří, má panenko, jehož hlavním předmětem vedle volby královny krásy je jistá čokoládová koule, ukradená z tomboly, na níž se dokazuje, kteří lidi jsou a kteří nejsou hloupí.
Přitom jsem jí připomněl, co se v zemi, kde neexistuje povinná výuka světového zeměpisu a dějepisu, ve škole nemohla dozvědět: Že u nás jsme měli zrušeno nevolnictví i poddanství už v době, když u nich ještě dvacet let fungovalo otroctví, a že dnešní mosambický prezident a kambodžský král u nás v ČSSR na VŠ studovali s mými rodiči v době, kdy v USA ještě nebyly zrušeny segregační rasové zákony.
„O tom nemám povědomost,“ odpověděla má americká příbuzná krásně spisovně. Ale potom se nezdržela, aby mi nepřipomněla, že kdyby v tom nějaký rasismus přece jen byl, byla by povinovaná to nahlásit.
Připomnělo mi to mou nedávnou návštěvu u kamaráda v Británii, kde v každém činžáku dole pod schody najdete dlouhý seznam telefonních čísel, na která jste povinni zavolat, když soused: za prvé – netřídí odpadky, za druhé – slyšíte z jeho bytu, jak se v rodině hádají, za třetí – víte, že má doma nepřihlášený přijímač, za čtvrté – víte, že si stahuje filmy načerno. A tak dále a tak podobně. Povzdechl jsem si: Ach, ta západní anglosasizovaná společnost, která na rozdíl od východní Evropy nikdy nezažila období typu heydrichiády, kdy po udání za schvalování atentátu následovala poprava celé udané rodiny. Lidi tam zkrátka nemají v těle přirozený odpor vůči práskačství.
Příspěvek 2
Jenže pak jsem v dalším příspěvku sdílel tuto myšlenku:
„Jaký je rozdíl mezi socialismem včerejšího typu a kapitalismem dnešního typu? Vyprávěl mi kamarád, že v dnešních nejrozvinutějších zemích, jako třeba USA, mají ti nejvýše postavení manažeři k dispozici nevídaný bonus. Mají v rámci firemního pojištění právo na všechny typy zubního ošetření včetně protéz bez placení. Napadlo mě přitom, co ví každý Čech a Slovák nad čtyřicet let, že tuhle vrcholnou vymoženost měl k dispozici každý občan patnáctimilionové Československé socialistické republiky...“
Tentokrát nesouhlasily dvě Češky. Jedna mínila, že zdravotní pojištění je nesvoboda. Argumentoval jsem, že pojištění zná lidstvo už od 3. tisíciletí před Kristem a že vychází z přirozené lidské vlastnosti – solidarity. A že nelze říct, že by principiálně na pojištění někdo doplácel. Jistě, komu se nic nestalo, ten platí na toho, komu se něco stalo, ale druhý den se to přece všechno může obrátit. Moje argumentace ji asi zmohla, takže zakončila tím, že nemá ráda socialistické zdravotnictví, protože jí za minulého režimu jedna doktorka, které nic neplatila, dala pár facek. Připomnělo mi to antiklerikalismus majora Terazkyho, který tento důstojník vyznával na tomto podkladě: „Němám rád farárov. Pop v Mukačeve moju matku jebal.“
Druhá diskutérka na mě hned vytáhla těžký kalibr: Jak to, že si dovoluji propagovat komunismus?
Odpověděl jsem jí takto:
„1. Když se podíváte do definic, zjistíte, že komunismus je utopický systém, který ve známé historii světa nikdy nenastal. 2. Propaguji naplnění Listiny základních lidských práv a svobod: Podle ustanovení článku 26 odstavec 3 Listiny má každý právo na zaměstnání. Článek 28 zakládá právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky. Podle článku 31 Listiny má každý právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“
Tato česká spoluobčanka (ač její příbuzní jistě zažili heydrichiádu) zašla dál, než moje americká příbuzná. Sdělila mi, že můj příspěvek, propagující totalitní režim, nahlásí…
Příspěvek 3
Text mého třetího příspěvku zněl:
„Geniální plán:
Všimnul jsem si, že pan Z. už zase objíždí a s novým převratným plánem provozuje podomní obchodnictví. Moje máma tomuhle druhu podnikatele říkala agent s teplou vodou.
Jako příznivec židovských vtipů jsem si vzpomněl na ten, jak vojín základní služby Mordche, který slouží během jedné z těch válek Svaté země s Egyptem, ví, že za ukořistění egyptského tanku je 14 dní dovolené. Nastoupí do služby, hned první den má tank, vrátí se, zas tank, zas na 14 dní domů, a takhle je to celou vojnu. Před odchodem do civilu se ho velitel zeptá: Mezi náma – jak to děláte?
Odpověď zní: Jednoduše – Egypťani maj stejný pravidla, tak si ty tanky vyměňujeme.
Takže já bych měl taky svůj geniální plán, a to jak pro Svatou zemi, tak pro Rus: Ve Svaté zemi ať to vojáci dělají jako Mordche, a na Rusi ať si ta Kyjevská nechá, co obsadila u Kurska, ta Moskevská zas, co už má kolem Doněcka, a jde se domů.“
U tohohle příspěvku už ovšem nebyla diskuze. Síť mi ho zakázala hned.
Zdroj: Seznam.cz, Zakonyprolidi.cz/pravoEU
Vložil: Tomáš Koloc