Nový stát v Evropě a co (kdo) z něj pojde. Svět Tomáše Koloce
komentář
07.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Mapa světa
Tak jsem se dočetl, že uprostřed albánské Tirany vznikne nový samostatný teokratický ministát, ekvivalent římského Vatikánu, který bude světovým centrem súfistického hnutí Bektaši. To je přibližně islámský ekvivalent křesťanských letničních hnutí anebo židovských chasidských komunitních sekt.
Ano, v případě „provozovatelů nového státu“ jde o mystiky, kteří jsou extrémně mírumilovní (za což je v islamistických zemích času od času i podřezávají). Albánský premiér (asi i u vědomí turistického ruchu, který přitáhne) darování dvanácti hektarů půdy novému státu schválil.
Tak budeme mít nový státní subjekt! Na světě po třinácti letech (od vzniku samostatného Jižního Súdánu) a v Evropě po osmnácti (od znovuosamostatnění Černé Hory). Před šestnácti lety vzniklé samozvané Kosovo v to nepočítám, i když je mimochodem taky albánsky mluvící.
Mírumilovných albánských islámských mystiků s vlastním státem se není proč obávat, ale je namístě se bát, aby se na Balkáně nespustila lavina dalších albánských nemysticky islámských ministátečků, které se odtrhnou od okolních zemí (možná i s pomocí vybraných uprchlíků, kteří tam žijí od té doby, co Turecko v roce 2020 násilně prosadilo odchod dvaceti tisíc osob ze svého území dál do Evropy skrz řeckou hranici). Po srbském Kosovu si například už dlouho brousí zuby na samostatnost i albánský menšinový region Ilirida, ležící na západě Severní Makedonie.
Nicméně zpráva o budoucím bektašském státě mě potěšila, a hned jak jsem ji dočetl, jsem napsal svému „cestovnímu kamarádovi“ Martinovi: „Už vím, kam příště pojedem! Jet do země, co existuje tisíce let, není žádný umění, ale co jet do země, co vznikla ten samej den?!“
S Martinem výletujeme dvaadvacet let, už jsme zcestovali celou naši republiku (včetně Chanova!) a kromě ní jsme byli v dalších deseti zemích a u pěti moří. Nikde jsme ale nebyli déle než pět dní (neb Martin na delší výpravy nemá čas a já zase peníze), ale protože jsme během návštěvy měli otevřené všechny smysly, vždycky nám stačily. Výjimkou byla jen naše cesta do USA, která byla služební (platilo ji americké nakladatelství, pro které jsme tehdy překládali do češtiny duchovní bestseller).
Facebook mi čas od času nabízí, abych si v jeho přidruženém programu vytvořil mapu zemí, které jsem navštívil. I když pominu, že vstup do toho programu předpokládá zadání mých osobních informací (a od toho tu vlastně všechny tyhle programy jsou), říkám si, k čemu by mi takový přehled vlastně byl? Může snad zaznamenat splněné a nesplněné touhy? Míru, do jaké jsem tu či onu zemi minul či objevil?
Když jsem se na prvním stupni ZŠ u nás ve třídě díval na mapu Evropy, vždycky jsem si nejvíc přál podívat se do Maďarska. Líbily se mi exotické názvy jeho měst a řek, a měl jsem bůhvíproč (vlastně vím proč, už tehdy jsem v jejich názvu básnicky slyšel stejný počet slabik a koncovku) pocit, že má něco společného se Švýcarskem, o kterém jsem slyšel denně doma, protože tam kdysi moje máma vyrostla. Jednou jsem jí na školním výletě, z nějž jsme měli ve zvyku vozit dárky, dokonce koupil malé leporelo = maďarskou kuchařku (která jí byla v kuchyni k ničemu, protože z nás doma nikdo nesměl ostrá jídla jíst). Moje rovnítko mezi zeměmi Uhrů a Helvétů mámu za normalizace štvalo. Dnes by (alespoň co do mezinárodní nezávislosti obou zemí) tím srovnáním asi už tak naštvaná nebyla:
Posuňme se k pointě: Před pár dny, když jsme s kamarádem Martinem byli na návštěvě Slovenska a Rakouska, Martin mi mé dětské přání splnil. V deset hodin večer mě vysadil na trojhraničí těchto zemí s Maďarskem a já si konečně sedl na patník na maďarském území. Na ten starý, ještě z první republiky, na kterém ještě nebylo dnešní anglické H, ale poctivé maďarské M. Na víc pro časovou nabitost naší pracovní návštěvy nebyl čas. Tak jsem navštívil zemi, v níž žila legendární postava Haškových Dějin strany mírného pokroku v mezích zákona „pan Miklós Bucsutay, stoliční župan z města Zala-Egerszég, ležícího nad říčkou Zalou, zelenou jako lány jarní kukuřice…“ Moje návštěva Maďarska byla taky pokrok, ale jen mírný, v haškovských intencích:
- Patník stál na palouku uprostřed polí.
- Cestou jsme nepotkali ani jediného Maďara.
- Neprojeli jsme žádnou maďarskou vesnicí.
- Ani jsme žádnou neviděli, protože už byla tma.
Měl bych tedy do interaktivní mapy kliknutím znamenat, že jsem byl, nebo nebyl v Maďarsku? Vždyť podobný případ už skoro byla moje „návštěva“ Lichtenštejnska, v němž jsem byl sice ve dne, ale vůbec jsem ho neviděl, protože jsme jím za pár minut projeli autem cestou do zmíněného Švýcarska a já jsem tehdy zrovna spal. To už jsem víc „byl“ na Islandu, v Grónsku a v Kanadě, protože na ty jsem se, když jsme letěli do USA, aspoň z okýnka podíval... (Když jsme letěli zpět, tak už ne, protože to taky už byla noc.)
Ovšem úplně nejvíc by mě zajímalo, jak by interaktivní mapa světa chtěla zaznamenat mou rodnou zemi a první cizí zemi, kterou jsem navštívil. Ty už totiž ani v těch nejpodrobnějších dnešních mapách nenajdete. První se jmenovala Československá socialistická a druhá Německá demokratická republika. Čím víc na ně myslím a přemítám, v jaké fázi svých dějinných bludných kruhů zase skončily (posledních 1500 let střední Evropy nás učí, že Čechy s Moravou, osekané od všech podobně velkých bratříčků, se vždycky stanou něčím vazalem, zatímco Německo, když se jednou za čas sjednotí, nejpozději do padesáti let začne budovat silnou armádu jako „hráz proti –ské rozpínavosti“, z čehož je pak světová válka, která Německo zase rozdrobí), říkám si, že všichni vynálezci interaktivních map by se měli jet podívat na souostroví Svaté Heleny.
Chcete se zeptat proč? Zeptejte se spíš: Kvůli komu?
Jonathan je nejstarší suchozemská bytost na planetě, nepočítaje v to některé stromy. Je mu 192 let. Narodil se roku 1832 na Seychelách, a pak byl dovezen tam, kde strávil celý zbytek života, na ostrov Svatá Helena, kde jedenáct let před jeho narozením zemřel Napoleon Bonaparte. Jonathan zažil dobu, kdy tím, kdo vládl průmyslové severní Itálii, byl místokrál Lombardského a Benátského království, Čech J. V. Radecký z Radče. Zažil i živého Goetha, Puškina, E. A. Poea, Paganiniho, Chopina, ale taky živého F. L. Věka, Havlíčka Borovského, prvního českého divadelníka Klicperu (o Tylovi nemluvě), prvního českého moderního básníka Máchu, prvního maďarského novodobého básníka Petöfiho, nejslavnějšího českého loupežníka Babinského, ze Slováků Štúra i Kollára, ba i vládce jich všech, posledního císaře Svaté říše římské a prvního císaře Rakouska Františka I. Jeho vnuk František Josef I. byl jen o dva roky starší než Jonathan. Dalajláma se za Jonathanova života reinkarnoval pětkrát.
Jonathan zažil Francii jako království, Spojené státy, které končily před (tehdy neexistujícím) Chicagem a na hranicích Texasu, Rusko, které mělo Aljašku a v tehdy španělské Kalifornii a v nezávislém Havajském království (kde tehdy nikdo neuměl slovo anglicky) mělo pět svých koloniálních měst.
Sám Jonathan ale vždy žil v rodné Britské koloniální říši, která se za jeho mládí rozkládala na rekordním území čtvrtiny světa, což nikdy předtím ani potom žádný stát nepřekonal (a dnes jde o směšnou kolonii své bývalé kolonie). Režimy a říše, které se honosily přídomky „tisíciletá“ a „na věčné časy“, se tvořily a zanikaly a Jonathan žil dál. Dnes už je sice slepý, ale dosud chodí, s chutí žere a páří se. Je ztělesněním přísloví, že všecka sláva je ta polní tráva, kterou žvýká před deštěm. Nový stát či staronové impérium, to je dobrý výdělek pro burzu filatelistů či pro vojensko-průmyslové komplexy. Ale má cenu si je na tu chvíli vůbec někam zaznamenávat? Co vy na to, hej, páni konšelé? Jonathane – a co si o tom myslíš ty?
Zdroje: Seznam.cz, InsideEdition, Wikipedia, Jaroslav Hašek: Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona
Vložil: Tomáš Koloc