Jeden den v české kolonii. Svět Tomáše Koloce
komentář
03.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Postupné mizení pravidel fungující společnosti - ilustrační obrázek
A. I. Solženicyn kdysi popsal 50. léta 20. století na vyhnanecké periferii SSSR, když vylíčil Jeden den Ivana Děnisoviče. Mně se nedávno udál den, který jako na výstavě ukázal život v okrajové provincii EU ve 20. letech 21. století. Můžeme mu říkat Jeden den Tomáše Petroviče…
Už druhý týden mi nefunguje žárovka v koupelně. Chvíli svítí, pak bliká a nakonec blikat přestane. Kamarád mi vyměnil vypínač za nový, ale v tom to nebude. Žárovka bliká dál.
Jdu do největšího a neprestižnějšího megamárketu v centru našeho města, na patro, které dlouhodobě pozoruju v souvislosti s tím, jak v něm ubývají prodavači. Na tom patře se prodávají čtyři druhy zboží, od elektra po hračky a kdysi v něm byli čtyři prodavači, z nichž každý měl na starosti a vyznal se v jednom druhu sortimentu. Pak se prodavači „zeštíhlili“ na jednoho. Dnes na patře marně hledám elektro – a potkávám jen postaršího sekuriťáka.
„Prosím vás, kde je tady elektro?“
„Hahe haha!“
„Elektro!?“
„Hamohe haha!“
Jako zkušený sociální asistent podle svěšeného koutku poznávám, že pán je po nějakém druhu mozkové příhody. Každý můj další dotaz ho víc a víc rozzuří, ale já nemám nikoho jiného, koho bych se tu zeptal. Napočtvrté pochopím: „Nahoře Datart.“ Vystoupím tedy o patro výš, jediný prodavač v rozsáhlém obchodě pokrčí rameny, a protože nemá na krámě zkoušečku žárovek, zašroubuje tu moji do objímky prodávané lampičky, čímž zjistí, že je prasklá. Typ té mojí ale na skladě nemá, a tak mi prodává „podobnou“. Nakonec se ho zeptám na pána sekuriťáka, který mě sem poslal.
„Jo ten! Toho nám sem poslali shora. Voni nabíraj postižený, protože část platu jim dotuje stát…“
Jdu ještě nakoupit vedle do Billy. Tamního bezpečáka zas odborně šacuji na nějaký druh hyperaktivity. Zatímco rejdí mezi kupujícími a „usměrňuje je“, aby rychleji nakupovali, u pokladen se z početné snědé rodinky odloupne jeden příslušník, který má v ruce jen balené maso nejdražšího druhu a v lahvi dobrý značkový destilát. Mrštně se prosmýkne námi čekajícími ve frontě, načež dospěje za kasu, kde stojí, jako by čekal na hlavní korpus rodiny. Když je pokladní nejvíce zaměstnána námi platícími, zejména onou povykující rodinkou, zastrčí její příslušník drahý sortiment do hustého kabátu a bez placení odchází. Hyperaktivní sekuriťák zatím na druhém konci obchodu kupující buzeruje dál…
Odjíždím vlakem do Prahy dělat rozhovor. Chci se ještě podívat na mail od své respondentky. Nemám sice chytrý telefon, ale mám s sebou počítač a připojení ve vlaku výjimečně funguje. Co nefunguje, je mailová schránka. Maně si vzpomínám, že anoncovali něco o novém, progresivním vstupu do schránky. Googluju číslo na kdysi mnou využívanou asistenční linku v Economii, ale zjistím, že ji „pro nadbytečnost“ zrušili. „Při poruchách přístupu do schránek na Centrum.cz, Atlas.cz a Volny.cz kontaktujte mailem náš helpdesk.“ Tento příkaz jako člověk, jenž se chce zeptat, proč se nemůže dostat do mailu, hodnotím jako zatím rekordní absurditu dne (a nově progresivní schránku zatím nechávám svému osudu).
Připomene mi to naši městskou MHD, která měla léta ve vozech hladce fungující automaty na digitální odbavení kartami – než automaty vyměnila za nové, progresivní (od firmy spřízněné s význačným komunálním politikem…), které svým (ne)fungováním paradoxně způsobují občasnou drobnou radost cestujících, když řidiči co chvíli nechávají cestující jet zadarmo, než by rozvrátili jízdní řád dlouhým potýkáním cestujících s kazovou elektronikou. Čímž nevědomě naplňují ekologický ideál hromadné dopravy zdarma, který už jinde naplnili v řadě měst včetně hlavních (Tallinn), anebo dokonce v celých státech (Lucembursko)…
Protože nestíhám a navíc jedu na adresu, kde jsem ještě nikdy nebyl, zvolím číslo taxislužby a uvedu, že stojím na Budějovické před KFC. Dispečerka ale tápe:
„Kdeže? A tam je KFC?“
Po několikaminutové konverzaci pochopím, že žena na drátě se nevyzná v mapách a když po delší době taxík přesto přijede, bavím se s ním o své opakované smutné zkušenosti s jejich firemními dispečery.
„No to víte, tam je tak nízkej plat, že si moc nemůžou vybírat…“
Když platím za taxík, trochu povytáhnu obočí nad tím, jak to, že si firma s tak vysokými cenami nemůže zaplatit pořádného dispečera. Beru si tedy aspoň účet – s optimistickou nadějí, že jednou bude proplacen. Před domem respondentky na mě čekají kamarádi Vítek a Jirka s aparaturou. Točíme televizní dokumentární film. Oba kluci, jak kameraman a režisér v jednom, tak budoucí střihač filmu, který si při točení vzal na starosti i zvuk, jsou ve svém oboru ověnčeni slušným řetězem zahraničních cen – ale pevné zaměstnání v oboru doma žádný z nich nedostal. Stejně tak i náš film visí ve vzduchu. Bude dle příslibu vedení objednavatelské televize „zakoupen“ až někdy v procesu svého natáčení.
„Jo, kamaráde, my nejsme žádná (jmenuje dceru exministra), abysme si mohli s kompletním štábem točit bůhvíkolikátej blbej film…“ vysvětlují kluci. Vzpomenu si při tom na kamaráda, režiséra Igora Chauna, jak vždycky se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy televizní dramaturgy dělali odborníci-znalci jako Čestmír Kopecký, kteří nedali zahynouti ani jedinému projektu osvědčených mladých tvůrců – a taky na svého bývalého šéfredaktora Jana Čulíka, který mi krásně sarkasticky popisoval proces, kdy se na všechna místa v akademické, umělecké i vědecké sféře postupně dostali manažeři, kteří o oboru, jemuž jim je najednou dáno vládnout, nemají ani tu nejmenší páru. Poprvé to zaregistroval, když se rektorem humanitně orientované skotské univerzity, na níž učí, stal – bývalý ředitel koncernových ledáren. Připomínalo mi to 70. léta, kdy neomezeným vládcem Československé televize byl penzionovaný armádní plukovník. Ti plukovníci…
Mířím zpátky do svého krajského města, ale nevím, kdy mi to jede. Našinec bez nového, třeskutě chytrého telefonu, jen se starým tlačítkovým bez webu, se drží osvědčené informační linky 1188. Co a jak mám stručně říct, mám nacvičeno léta. Ale nepočítám s optimalizačními restrukturalizacemi… Po zadání požadavku a půlminutě mlčení od podle hlasu asi dvacetiletého „informátora“ slyším:
„Jak jste říkal to cílové město?“
„Hradec Králové.“
„Aha, ehe, ehm, uh… (další půlminutová celá škála citoslovcí)“
„Ehm – jakže jste to říkal?!
Tentokrát jako zkušený sociální asistent podle hlasu netipuju levnou pracovní sílu na sociální zaměstnání, ale na nějakou levnější rekreační drogu. (Přitom si vzpomenu, že už jsem starý. Když jsem jako kluk v polovině 80. let zavolal na informace a zeptal se, kde se narodil a zemřel L. N. Tolstoj, vyhodila mi to telefonistka odpověď spatra z hlavy. Bez webu…)
Na zpáteční cestě si v Praze na hlavním jdu nakoupit do místní Billy. Chytnu se tam s asi dvacetiletým „shop-assistantem“, který má RADIT při odbavení u elektronických pokladen a místo toho (též očividně chemicky naspeedovaně ) běhá sem a tam a namísto radění lidem nasupeně NADÁVÁ. Za této situace se dělá dlouhá fronta – před (jako u nás vždy) jedinou z řady lidsky obsluhovaných pokladen, která je obsazená. Cestou z obchodu mám chuť se zeptat na vedoucího provozovny a jít si mu stěžovat – ale pak to hodím za hlavu, když si ohromeně všimnu, že některé veřejné nápisy na protilehlém knihkupectví Luxor už nejsou ani dvojjazyčné, anglicko-české, ale pouze anglické. Naproti Luxoru je vystavená slavná drezína z filmu Ostře sledované vlaky. Říkám si, že zodpovědný pracovník knihkupectví se možná pokusil o symbolické sladění s filmovou dobou Protektorátu (a nepovšiml si, že i tehdy byla česká varianta ve veřejných nápisech zaručena zákonem). Uklidňuje mě ale, že z nádražního tlampače se mezitím ozývá lidsky teplé hlášení, že „vlak bude opožděn z OSOBNÍCH DŮVODŮ provozovatele dráhy…“
Nakonec se ale do svého vlaku přece jen dostanu. Cestu zpět si „spravím chuť“ telefonátem s kamarádem, který je ředitelem gymnázia. Líčím mu svůj den a on se mi svěřuje, jak fakticky nemožné je pro ně s manželkou skloubit práci a péči o šest převážně malých dětí. Přitom spolu vzpomínáme, že za první republiky člověk na jeho pozici ze svého platu s přehledem zaplatil služku, kuchařku a vychovatelku pro děti. Dnes na to není – jeho kolegové na západě na to ale dosud mají. Shodneme se, že onen rozdíl úrovně života inteligence v téže zemi vychází jednak z rozdílu tehdejší a dnešní definice inteligence a jejího finančního ohodnocení – a také nostrifikačního zákona, který za Masaryka a Beneše zamezoval odtoku financí z republiky. Oproti dnešku, kdy co do výše příjmu většinu podnikání na našem území zajišťují zahraniční firmy, z jejichž českých poboček podle kvalifikovaných statistik zůstává v ČR jen jedna šestina příjmů a pět šestin putuje z republiky ven. Kamarád se mi ale pochlubí i s drobnou radostí. Jeho syn, který na VŠ studuje IT, si už jako studentský brigádník u programátorské firmy vydělá měsíčně tolik, co jeho otec ve školství na plný úvazek po třicetileté praxi. Až kluk školu dodělá, má prý slíbené místo, kde si jako nástupní plat vydělá ještě čtyřikrát víc.
Když se vrátím domů, zjistím, že ani nová žárovka nesvítí. Volám elektrikářovi, který mi ale říká, že má něco s rukou. Odpočívá. Staví se přespříští týden. Konečně aspoň jeden obor, v němž se napříč věky vůbec nic nemění.
Epilog
Historici ve svých studiích popisují symptomy imperiálního společenského zřízení, které se na svém konci stává úpadkovým. Jsou vždy dost podobné. Typickou praktikou pozdních impérií je přesun plateb na provincii/kolonii a naopak intenzivní čerpání výtěžků z ní do koloniální centrály. Prvním kanálem tohoto odtoku jsou snížené finance na mzdy, s výjimkou profesí, které souvisejí s udržením koloniální moci. Pak jde o zesílený klientelismus a nepotismus (vládu strýčků = rodinných příslušníků, která zajistí, aby všechna lukrativní místa dostávali jen synovci = příbuzní). Dalšími typickými příznaky jsou krytí symptomů úpadku organizačními vylepšeními a neustálé propagandistické ujišťování impéria, že pod ním a jen pod ním se provincie/kolonie mají a budou mít nejlépe ve své historii.
Zdroje: Seznam.cz, Economia.cz, csu.gov.cz, rozhovory s Igorem Chaunem a Janem Čulíkem, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc