Miloš Zeman jako světec (příbuzný s biskupem, nobelistou i Horáčkem). Svět Tomáše Koloce
komentář
26.09.2024
Foto: Hans Štenbera
Popisek: Prezident Miloš Zeman
Konec září je dobou výročí. Dilema, zda mám ve svém dnešním textu přát k (nedožité) páteční stovce Josefu Škvoreckému nebo k sobotní osmdesátce Miloši Zemanovi za mě včera vyřešil Ondřej Suchý, který na stránkách Krajských listů psal o svém přátelství s autorem Tankového praporu. Já se tedy ke stovce velkého náchodského rodáka vyjádřím až s odstupem – dnes přichází na řadu osmdesátka rodáka z Kolína.
Napadlo mě to už, když Miloš Zeman odstupoval. Je to starý vtip. Zemře člen židovské obce a podle tradice o něm někdo musí promluvit hezky nad hrobem. Jenže všichni proti němu něco mají. Za stovku se tedy najde jeden, nad rakev se postaví, a řekne: „To nejlepší, co o zesnulém mohu říct – proti dědicům, které nám tu zanechal, to byl ještě bezhříšný světec…“
Začněme ale poněkud hlouběji. Když byla v roce 1998 uzavřena opoziční smlouva mezi hlavními českými politickými polaritami, Klausovou ODS a Zemanovou ČSSD, novináři (kteří tehdy ještě nevěděli, že se oba vystřídají nejen u premiérského, ale i u prezidentského vesla) začali nacházet podobnosti mezi někdejšími rivaly. Zjistili, že Miloš Zeman (narozený roku 1944 v Kolíně na svátek národního patrona Svatého Václava!) má s Václavem Klausem společnou Vysokou školu ekonomickou a Prognostický ústav Akademie věd, v němž oba působili (přičemž Klaus tam Zemana doporučil).
Oba politici mají ale společný i hlubší rys – většinu života strávili sami s milující matkou, která se dokonce v obou případech jmenovala Marie. Zatímco Marie Klausová (1914 – 2006) byla vdova, Zemanova matka Marie, rozená Skokanová (1917 – 1997) se s manželem rozvedla, když byly budoucímu prezidentu dva roky, a Miloš Zeman léta nezveřejnil ani otcovo křestní jméno. Až autor tohoto článku byl v roce 2019 první, kdo (díky svému spolupracovníkovi, genealogovi Zdeňku Hornerovi) zveřejnil v Deníku N základní data exprezidentova otce – a ještě mnohem víc:
Nejstarší doložený předek poštovního úředníka Josefa Zemana (1903 – 1957) se jmenoval Václav Zeman a jeho poddanský rod žil v 17. století v Milovanicích na Benešovsku. Obec během historie mimo jiné patřila rodu Trauttmansdorffů, jejichž potomek Ferdinand Trauttmansdorff byl shodou okolností za prezidentství potomka poddaných svých předků Miloše Zemana velvyslancem Rakouska v ČR. V roce 1656, kdy se v matrikách objevila první zmínka o rodu Zemanů (Václavu Zemanovi se ten rok narodil jediný syn Mikuláš, který zemřel 1723), ale panství ještě patřilo českému rodu pánů z Říčan.
Zemanovi, rod malých středočeských sedláků, si přivydělávali tkalcovstvím a v polovičce 18. století získali privilegium provozovat hospodu v nedalekých Bořeňovicích, která pak existovala sto let. Pro mainstreamo-bulvaristy, kteří se léta dobře živili exprezidentovým vztahem k alkoholu, bude ale asi zklamáním, že z přímých předků Miloše Zemana hospodu vedl jen zakladatel, Ferdinand Zeman (1744 – 1816), neboť jeho syn Matěj, exprezidentův předek, byl mladším synem, který neměl právo na dědictví, a tak byl nucen se živit původním rodinným řemeslem, tkalcovstvím. Jeho syn, Milošův pradědeček František Zeman (1837 – 1877), byl cihlář, zedník a voják. Po vojenské službě se oženil a usadil se v Radošovicích na Táborsku. Přímo v Táboře se pak usadil jeho syn, exprezidentův dědeček Bohuslav Zeman (1876 – 1910), který se zde vyučil obuvníkem a otevřel si ševcovskou dílnu. Se svou ženou Josefou, dělnicí v tabákové továrně, měl šest dětí, z nichž třetí byl exprezidentův otec Josef Zeman, který za první republiky získal lukrativní místo poštmistra v Kolíně, kde se také narodil jeho syn Miloš.
Josefovi sourozenci a jejich partneři (strýcové a tety dnešního prezidenta) pracovali v běžných zaměstnáních (cukrář, cukrářka, uklízečka, skladový účetní, kuchař v hotelu), otec budoucího prezidenta to tedy za svého života dotáhl ze všech příbuzných společensky nejvýš – což se projevilo i v tom, že si mohl vzít příslušnici inteligence, učitelku. Druhá, která se z rodu dobře vdala, byla jeho neteř Miluše, dcera jeho bratra Ferdinanda Zemana (exprezidentova sestřenice). Jejím manželem se stal jeden z představitelů Pražského jara 1968, filosof docent Emil Bok (1925 - 2007), který se v době zákazu provozování učitelského povolání stal významným výtvarníkem a básníkem, jehož verše zhudebnil například Vladimír Mišík.
Předkové matky současného prezidenta Marie Zemanové (1917 – 1997), rod Skokanů, byl od 18. století usazený v Kolíně a během své dlouhé historie se také nevyhnul spojením s českým uměním. Dle unikátního jména prezidentova prapraděda Josefa Herčíka, zjišťujeme příbuzenství se stejnojmenným významným českým rytcem poštovních známek, který byl zase příbuzný s protikandidátem Miloše Zemana z prezidentských voleb v roce 2018 Michalem Horáčkem. Ten mimochodem sám pochází z rodů Heyrovských, z něhož mimo jiné pocházel nositel Nobelovy ceny, chemik Jaroslav Heyrovský, a Hanlů z Kirchtreu, z něhož pocházel mj. královéhradecký biskup František Karel Hanl z K.
O politicích s vlastní hlavou
Miloš Zeman (přestože se jako premiér i prezident hlásil k tradici Pražského jara 1968, která spojila sociální režim s demokracií) byl v sociálních věcech tak trochu archetyp „buditel“. Ty, kteří uvěřili v jeho podporu zastavení odtoku českého „národního stříbra“ do zahraničí, probudil jako premiér prodejem státní Komerční banky francouzské skupině Société Générale. Ty, co věřili v jeho napojení na historické hodnoty sociální demokracie, vzbudil zas svými výroky, že za nemožnost dětí samoživitelek dát si oběd v jídelně mohou jejich matky, že osmdesát procent nezaměstnaných v ČR nechce dělat, že oběti českých exekucí si za své problémy mohou sami (vždyť to byl koneckonců on, kdo jako premiér bezprecendentní český exekuční zákon 120/2001 Sb. Klausově sněmovně vrátil, ale posléze ho podepsal):
Nejtypičtější exprezidentova vlastnost (výroková přímost) se mi na něm ale docela líbila – už proto, že v našich luzích a hájích není zrovna moc doma. Ať už jsem s jeho výroky souhlasil, či ne. Mít svoji hlavu a říkat, co si myslí, bez ohledu na důsledky a na své píár – to z jeho předchůdců dělali snad jen Masaryk, raný Havel, a především Zemanovo dvojče; Klaus. Když jako premiér v 90. letech, kdy vrcholilo smiřování s landsmanšaftem, Zeman prohlásil, že odsunutí sudetští Němci by měli být rádi, že po druhé světové válce zůstali naživu, anebo když o autorech ruského dokumentu, který obhajoval vpád SSSR do ČSSR, během své prezidentské návštěvy v Moskvě prohlásil, že jsou to pitomci (o „aférách“ typu popelníček nebo „pasy“ nemluvě), bylo českému tisku úplně jedno, že Zeman po vzoru Masaryka zavedl fond, na který ukládal třetinu svého platu (byl určen na veřejné ekonomické projekty, které nebyly financovatelné ze státních prostředků), natožpak že po sedmi stech letech našeho dějinného spojení se slovanskou Lužicí (před tisíci lety pohlcenou Německem), prosadil, aby byli i Lužičtí Srbové zahrnuti do zákona o ochraně českých menšin v cizině. To zajímalo jen nás, co se Lužicí dlouhodobě zabýváme:
Občasné plácání do vody je přitom disciplína, která je u politiků docela běžná a zdaleka není vyhrazena jen Miloši Zemanovi. Například když 15. listopadu 2022 spadla na polské území raketa, která zabila dva lidi, ještě dřív, než se vyjasnilo, čí byla, vyzvali k útoku NATO na Rusko (a tedy k zahájení světové války): Pavel Fischer, Miroslava Němcová, Markéta Pekarová Adamová, Jiří Pospíšil, Tomáš Zdechovský a Jana Černochová. Netrvalo ani rok, a posledně jmenovaná (v souvislosti s hlasováním o míru v Izraeli, jehož výsledek se jí nelíbil) vyzvala české orgány k opuštění OSN. A výrok vrcholný: Výzva Petra Pavla, aby s Rusy na západě bylo nakládáno, jako za druhé světové války v USA s Japonci (kteří tam byli v internačních táborech):
Těm všem ale český tisk a čeští „demokratičtí“ aktivisté (Bůh ví proč – ale já to, myslím, taky vím…) odpustili. Petru Pavlovi odpustili i jeho normalizační předsednictví v útvarové základní organizaci KSČ – na rozdíl od Miloše Zemana, kterého pražská kavárna častovala za jeho členství v Dubčekově pražskojarní KSČ i daleko horšími nadávkami, než „soudruh“ a vůbec všemi těmi trenýrkoakcemi, plackami „Miloš Zeman není můj prezident“ (všimli jste si, že bychom podobnou nosili my, co naopak zrovna nejásáme nad prezidentstvím Petra Pavla?), svěšováním Zemanových portrétů v nejrůznějších institucích a školách, a supí kampaní za jeho odvolání po zdravotním kolapsu na konci roku 2021, nehledě na neustálé obecné mediální přetřásání jeho alkoholismu sice nepopiratelného, ale kterým předtím trpěli i dva z jeho předchůdců, včetně jednoho „demokratického“, tiskem až byzantinsky obdivovaného…
Tato mediální nenávist ulpěla i na všech Zemanových spolupracovnících, zejména ale na mluvčím Jiřím Ovčáčkovi, což je nejlépe patrné na případu jeho sňatku s ukrajinskou uprchlicí, kterou Ovčáček ubytoval u sebe doma. Kdyby totéž udělal kdokoli, kdo není spojován s Milošem Zemanem, stal by se pro český tisk miláčkem. Ovčáček ale, ať dělal co chtěl, nemohl být mediální miláček...
Ano, nedá se popřít, že Miloš Zeman byl léta proruský, což ovšem v době, kdy se Rusko drželo mezinárodních konvencí a nechřestilo jadernými zbraněmi, byl naprosto legitimní politický postoj. Svými nadstandardními vztahy s Vladimirem Putinem se v minulých dobách ostatně netajil ani francouzský prezident Emmanuel Macron, kterému to také doma ani mezinárodně nikdo nevyčítá. Miloš Zeman navíc navazoval na tradici našich svéhlavých prezidentů-diplomatů, kteří svou osobností uměli dosáhnout až nemožné: že náš stát měl nadstandardní vztahy se zeměmi, které se často navzájem měly velice nerady. TGM legalizoval své československé legie v tak rozdílných státech, jako byly demokratické prezidentské Spojené státy a Francie, ale i královská Itálie a carské Rusko, Edvard Beneš byl prezidentem, který stál za druhé světové války v první řadě partnerů Velké Británie, USA i SSSR, no a prezident Miloš Zeman měl nadstandardní vztahy se Siovou ČLR a Putinovou RF – ale také s Trumpovými USA, a především s Izraelem. S nímž dobré vztahy, založené Milošem Zemanem, drží česká vláda ještě dnes (a s nímž bych koneckonců měl, být vrcholným českým politikem, vynikající vztahy i já – ovšem raději za mírotvorného premiéra Bennetta, nežli za dnešního pana Netanjahua…)
S dnešním Ruskem už dobré vztahy nemá nejen ČR, ale ani Miloš Zeman, který po jeho vpádu na Ukrajinu prohlásil, že se v jeho vládě zklamal, a vyznamenal ukrajinského prezidenta Zelenského. Nemyslím si ale, že by prezident Zeman svůj názor změnil ze stejného důvodu, z jakého se kdysi prezidentský kandidát Pavel z prestižního kapitána Československé lidové armády, který byl školen pro diplomaticko-zpravodajskou kariéru sovětského bloku na západě, stal kariérním důstojníkem NATO – který mimochodem jako druhý muž NATO v lednu 2018 podpořil tureckou okupaci syrského Kurdistánu, jež se zvrhla v přímou genocidu. To ovšem náš do Petra Pavla zamilovaný mainstreamový tisk ponechává naprosto bez povšimnutí…
Zkrátka: doba svéhlavých, přímých a prostořekých hlav států, kteří oč méně skutečné krve na rukou měli, o to horší jim byly dnešní jednotnou doktrínou vytvářeny mediální obrazy (jako byli Miloš Zeman, filipínský Rodrigo Duterte, a, obávám se, i Donald Trump), bohužel končí. Nastává doba hlav na dálkové ovládání. A neptejte se, kdo sedí u joysticku…
Zdroje: Seznam.cz, genealogický výzkum Mgr. Zdeňka Hornera, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc