Souřadnice války u Labe. Svět Tomáše Koloce
komentář
02.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Vojenská helma
Kdysi jsem o občanech svého domovského města Hradce Králové napsal, že se dělí na tři druhy: ty, co se chodí koupat do písníku v Opatovicích nad Labem, na ty, co chodí na Stříbrný rybník, a na příznivce rybníku Biřička. Ve stávajícím počasí už snad ani žádné jiné dělení neexistuje.
Já patřím ke skalním Biřičkářům. Problém je, že bydlím v centru města, odkud je to na Biřičku sice o drobátko blíž, než ke dvěma dalším koupadlům, ale po náročném pracovním dni v nynějším parnu se už i cesta tam (a zejména pak zpátky) zdá být prostě neúnosná. Po takovém dnu jdu v patřičnou dobu (tedy po sedmé, když se trochu ochladí) k blízkému mostu uprostřed města, kde jsou na nábřeží šikovné schůdky, jimiž můžete sestoupit do za každého počasí studeného Labe. A to je nádhera!
Za tenhle nezdrojovaný monolog si asi zasloužím další nemilost vyšších orgánů, které rozhodují o čtenářském dosahu toho, co píšeme, ale vysoká čtenost pro mě není víc, než ohrožený kamarád:
Jednou, když jsem na své místo u Labe přišel tak kolem desáté, seděl tam asi třicetiletý kluk a balil si cigáro. Pustili jsme se do řeči. Když jsem mu po chvíli přiznal, že jsem od novin, nepřestal se se mnou bavit, ale poprosil mě, abych zapomněl jeho jméno, a místo toho mu radši říkal Adrian. Dál už nic neřekl. Chlapi si přece věří, a kdo je chlap, se po určitých zkušenostech pozná na první setkání…
Adrian pochází z Užhorodu a já jsem se po pár minutách hovoru divil, jaké při svém mládí dosáhl moudrosti.
„Jo, kamaráde, to je tím, že jsem byl půl roku na frontě. Já sem ze Zakarpatí, kde se na nás dívají skrz prsty, že sme Rusíni a napůl Čechoslováci, ale my sme vlastenci. Když se začalo na východě bojovat, dělal sem sekuriťáka v Praze, ale odjel jsem zpátky na Ukrajinu a do boje. Dobrovolně. Tenkrát mě nenapadlo myslet na to, kolik kamarádů ze základky mi odešlo makat do Ruska (všichni neměli možnost dát na hranicích tolik, aby mohli jít na západ) a že budu třeba bojovat i proti nim. Byl sem prostě na..anej. Tak sem bojoval. Nerad mluvím o tom jak, a kdybych řek některý věci, bylo by to navíc o hubu. Ale řeknu ti jeden příběh:
Náš velitel nás jednou o půlnoci vzbudil. Nebyl v uniformě, nahnal nás na neoznačenej náklaďák a jeli sme směrem k frontě. V jednom místě se z druhý strany objevil podobnej náklaďák. Z něho vylez jinej chlap v civilu. Vyskákali sme ven, ale velitel nás uklidnil, ať zůstanem stát. Šel k tomu chlapovi, něco mu dal a za to od něj dostal kufřík. Ten chlap mluvil spisovnou ruštinou, která se na Ukrajině běžně neslyší. Velitel nám pak řek, abysme nastoupili a vrátili sme se na základnu. Krátce potom ten velitel z armády odešel.
Já sem se pak dostal do civilu, na Ukrajině sem se oženil, ale když mě chtěli znova povolat, řek jsem: Tak tam já už znova nepudu. Klidně mě suďte, že sem odpírač. Řekli, že pudu do basy na osm let, a já: Prosím, ale až u soudu řeknu všechno, co vím, to se budete divit. A soudy sou veřejný, a neuhlídáte, aby to některej z mejch kamarádů nenatočil a neposlal do světa.
Tak mě pustili zpátky do Prahy.
Nás tehdy šlo dobrovolně sedum kamarádů, ale zůstal sem já sám. A i všichni mí známí kluci z Ukrajiny, co neodešli, sou buďto na hřbitově, nebo bez nohou, ruky, na kapačkách do konce života... A jestli se mě ptáš, proč se ta válka vede, tak dneska už to vím: Kvůli penězům. Ničemu jinýmu. U nás se vždycky kšeftovalo, na obou stranách – ale ten vejvar, co z toho některý lidi mají dnes, to tady ještě nebylo!“
Když jsme se s Adrianem kolem jedenácté rozešli, bylo úplné ticho, jen občas po silnici projel vůz. Hradec je město sice krajské, ale nadmíru tiché, kde kolem půlnoci už všechno spí.
Když jsem na totéž místo přišel ve stejnou dobu druhý den, všechno už bylo jinak – protože už se připravovala AKCE. Když ji před padesáti lety absolvoval můj otec, jmenovala se ještě ŽELEZNÝ MUŽ, bylo k ní sakumprásk potřeba jen pár pořadatelských pásek a bójky a veškerá její světovost byla v tom, že každému účastníkovi potřásl rukou muž skutečně světový – první československý zdolatel Kanálu La Manche (a první na světě, který se na tuto výzvu připravil bez moře – tím, že se mazal sádlem a sypal si sůl do vody ve vaně): František Venclovský. Dneska se soutěž samozřejmě jmenuje AN IRON MAN, fotky ukazují z barber shopů a solárií vystajlované mladíky (tak nepodobné Adrianovi) a akce je jako h…o mouchami obalená takovým množstvím nejrůznějších trhovců, že tu akci (stejně jako to h…o) pod těmi mouchami-trhovci není vůbec vidět.
Posuďte sami: Už pět dnů před akcí na tom našem místečku na nábřeží, kde s Adrianem lezeme do vody, stály na každém metru barnumské nafukovací reklamy, do nichž generátory, napojené na městskou elektrickou síť, dnem i nocí vháněly a udržovaly vzduch (což je mimochodem nejlepší důkaz, že celý všeobecně vzývaný green deal je jenom fejk a ve skutečnosti přírodu nikdo šetřit nechce a nebude).
Dva dny před akcí už vše, co na ní dnes většinu skutečně zajímá, vypuklo naplno, takže já, vychovaný v mile málo barevné době (o níž jsem se ve waldorfské škole následně dozvěděl, že svou barevnou vyšisovaností vzácně podporovala moji dětskou fantazii) jsem se při přeplavbě bál, že všechny ty fosforeskující paprsky, které po mně vystřelovaly laserové show, mě přepůlí a nechají ve vodě sežrat rybami.
„To, co máš na prodej, to musíš nabalit na cokoli, co se pohne,“ prozradil mi kdysi jeden upřímný anglický obchodník základní zásadu svého oboru. Až teď v tom laserovém Labi a při vzpomínce na Adriana jsem pochopil, že se stala zásadou VŠECH oborů:
Trhovci na všem, trhovci kolem všeho! TO je vlastně ten hlavní důvod, proč už dnes kultura není kultura, ale nahradil ji šoubyznys. Proč někdejší Hippokratovo lékařství a lékárenství už neexistují – sežralo je podnikání ve zdravotnictví. Proč školství není školství, ale trh s certifikáty... Natožpak válka, ten univerzální způsob prohnaných, jak vyplnit prázdný sejf kolektivní i soukromý. (Na rozdíl od jediné války, kterou jsme pod tím pojmem v dětství a mládí vnímali – druhé světové. Toho gigantického zápasu o holé životy celých národů a skupin obyvatel a o jejich nejzákladnější svobody, jako například svobodu Romů či postižených nebýt nacisty vykastrováni...)
P. S. Když jsem se den před IRON MANem dokoupal, šel jsem si (i v té nezvyklé záplavě o půl noci otevřených pojízdných grilů a stánků s cukrovou vatou), jak jsem zvyklý, koupit něco k večeři k majiteli naší večerky, panu Hunovi. Uprostřed krámu stál nějaký náctiletý a zařizoval sešlost kolem něčí narozeninové oslavy: „Mám ti teda dojít na souřadnice?“ zeptal se.
„Kéž bys to udávání souřadnic vždycky potřeboval jen pro ty narozeniny…“ pomyslel jsem si.
Zdroj: autorův osobní zážitek a Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc