Zájmy Ruska a Západu se spojily aneb Co se stalo na pařížském letišti. Svět Tomáše Koloce
29.08.2024
Foto: Se svolením YouTube
Popisek: Muž, jehož zatkli v Paříži a který nechce býti cenzorem, Pavel Durov
Z Kolocova deníčku – kalendária posledních dní. Nejvíc šokující je událost poslední.
Francouzský víkend od pátku 16. srpna do neděle 18. srpna: Kulaté narozeniny a vzápětí úmrtí
V pátek měl 90 let herec Pierre Richard. Svou hlavní postavou novináře Françoise Perrina ve filmu Hračka Čechům i Slovákům už v roce 1976 vysvětlil, co to v mediální a finanční praxi znamená oligarchický kapitalismus. Postava pana ředitele Rambala-Cocheta, který si Perrina nejdřív koupí sám a pak to zopakuje jeho osmiletý syn, byl první příběh o Bakalovi, Babišovi, Kiskovi, Křetínském, Mrázkovi, Krejčířovi, pánům z Penty atd., který jsme poznali.
Postava Rambala-Cocheta byla mimochodem napsána podle Richardova dědečka, který byl do Francie přistěhovalý italský šlechtic a finanční magnát a předobrazem jeho malého syna byl sám Pierre Richard. Ten, kdo má v sobě (ať už skutečnou či duchovní) šlechtickou krev občas duchovně vyroste do takového (sebe)vědomí, že dokáže kritizovat i bohorovné „šlechtictví“. Ze šlechtického rodu z Heslova ostatně pocházel třeba i velký karikátor „weltmanů“ Jiří Voskovec, který své soucítění s poníženými a chudými možná zdědil po svém slavném renesančním předkovi, autorovi prvních „protestsongů“ jménem Mikuláš Dačický. A mimochodem: že velké (tragi)komické postavy jsou všichni příbuzní – nebo alespoň sousedi – se pak dokázalo tím, že zmíněný houslista François Perrin, hlavní hrdina nejslavnějšího Richardova filmu Velký blondýn s černou botou, bydlel v Paříži v Balzacově ulici číslo 24, zatímco operní pěvec Viktor Molnár, životní láska Erži Orbánové a hlavní mužský hrdina legendární hry Kočičí hra – bydlel jen „o čtyři čísla dál“: v Balzacově 20 v Budapešti...
A v neděli? „Pohrdám lidmi této doby. Všechno tady je falešné. Nikdo nedodržuje sliby! Jediné, na čem záleží, jsou peníze! Všechny zprávy jsou pouze o negativu. Až přijde můj den, budu s jistotou vědět, že bez lítosti pouštím tento svět.“ To řekl v roce 2017 Alain Delon (1935 – 2024) v rozhovoru pro časopis Paris Match, který obletěl svět. Po jeho smrti 18. srpna se ještě prohloubilo rozdělení, které nastalo, když se rozhovor objevil: ti, kteří pochopili a souzní, byli Delonovi vděční za to, že vyslovil jejich myšlenky, a potrefené husy (zejména ty z bulváru) se rozkejhaly o to víc. Jen francouzský globálekonom-prezident Macron (ten, který jeden měsíc vyjednává v jisté válce mír, aby se obratem stavěl do čela bojových linií) jako správný politik v sobě zdusil nenávist a pohřbil Delona se stejně vznosnými slovy jako tři roky předtím jeho přítele Belmonda:
V době, kdy běžní Češi a Slováci v nitru vzpomínali na násilný konec někdejších nadějí na systém, který by byl demokratický a zároveň sociálně spravedlivý, a režim slavil orgie své propagandy, jsem si já připomínal dvě výročí:
Česká středa 21. srpna, narozeniny I: Miluše Kubíčková +100
Těžko stručně vyjádřit co vše udělala ta, které by ten den bylo 100. docentka Miluše Kubíčková (1924 – 2018) nejen pro mě, ale pro nás všechny. Vystudovala na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity anglistiku a filosofii a pracovala v odborné praxi, po stranických prověrkách v roce 1970 dobrovolně odešla ze strany (a tím i z oboru) a stala se podnikovou socioložkou národního podniku Konstruktiva, ale už tehdy se zabývala filosofií Rudolfa Steinera. Po roce 1990 se habilitovala, přednášela na Pedagogické fakultě UK a stala se oporou České antroposofické společnosti a Obce křesťanů, vedla stovky přednášek, iniciovala desítky konferencí, přeložila legendární knihu zakladatelky sítě findhornských komunit Eileen Caddyové Otevírání dveří do nitra a vydala desítku vlastních knih, z nichž ta poslední, vzpomínková, nese charakteristický název Příběh naplněného života…“
To je ale jen rešerše. Když myslím na Milušku, vyvstává mi ale z paměti samospádem Nerudova věta: „Dívá-li se člověk na svůj život zpět, vidí řetěz událostí, proud děje, v němž vyniká ostrůvek buď svěží a zelený, nebo náhrobky znamenaný.“ Miluška byla v tom ději vždy ostrůvek jenom zelený.
Poprvé jsem o ní slyšel v prvním roce nového tisíciletí od jurodivého mystika, který si říkal Omrám, ale ve skutečnosti se jmenoval Evžen Swoboda. Narodil se v době heydrichiády v dalekých subtropech otci, který byl konzulem (v té době neexistující) Československé republiky v marocké Casablance, a matce, která byla v přímé linii potomkyní svaté léčitelky Zdislavy z Lemberka. Snad proto se její syn po úmrtí rodičů stal žákem bulharského mystika Ivanova, prožil léta v indických klášterech, a když se v roce 1990 dozvěděl o pádu bývalého režimu, nechal se repatriovat do země, v níž nikdy nebyl a o níž mnoho nevěděl. Bez peněz a bez znalosti češtiny zjistil, že v České zemi nelze putovat od stavení do stavení jako sanjásí – a tak na řadu měsíců zakotvil u Milušky na chalupě ve Chmelné. Když jsem ho poznal já, měl už svůj vlastní domeček v Jílovém a s těžkým francouzským přízvukem mi řekl větu, která o popisované jubilantce řekla vše: „Byl jsem šestnáct let v Indii a potkal jsem tam všechny nejvyšší indické svámí, ale vašemu doktoru Tomášovi a docentce Kubíčkové nesahají ani po nohy…“
Když jsem o tři roky později poprvé viděl bytost, kterou mnich z Indie stavěl nad mistry, na vlastní oči, bylo jí osmdesát, a na své chalupě ve Křemži-Chmelné (z níž udělala camphill pro ozdravné pobyty, v nichž už tehdy praktikovala principy biodynamického zemědělství, sociální trojčlennosti a waldorfské pedagogiky) s námi cvičila pod vedením písničkáře a jogína Pepy Nose. Toho po cvičení pohladila po hlavě a se svým charakteristickým hanáckým přízvukem (který se už dnes neslyší) prohlásila: „Ty si podobný na mojeho muža. Hlavně sa pořád nečerti, jinak dopadneš jako on.“ (Miluščin muž, Evžen Kubíček, český Laurel, býval hercem a režisérem pardubického divadla, a v době, kdy ve zdejším divadle hrál český Hardy Jan Libíček, vytvořil s ním dvojici Kubíček-Libíček, Evžen Kubíček ale nevydržel tlak začínající normalizace a zemřel ani ne pětačtyřicetiletý v roce 1971. Silné memento pro nás dnes…)
Jako výborná psycholožka dokázala Miluška i pod velmi tlustou matoucí slupkou odhalit to, na čem se dá v lidech stavět. Do Chmelné jsem poprvé přijel v době, kdy jsem byl pod silnými antidepresivy a okolní svět jsem pozoroval jakoby zpoza tlustých zamžených brýlí. Jediné akce, kterých jsem se dobrovolně účastnil, se týkaly pomoci těm, kteří „na tom byli ještě hůř“; patřili mezi tzv. postižené. Tehdy mi Miluška řekla prahovou větu mého života: „Jsi hodně sociální, a to bude náplní tvého života. Slyšel jsi někdy o sociální trojčlennosti?“ Tak se mi skrze slova ženy, která kdysi byla v ultralevicové marxistické straně, jež krutě potrestala její touhu po svobodě, dostalo poznání sociálního učení, které také v budoucnosti také nevidělo vládu kapitálu – ale jeho prvním zákonem byla dobrovolnost: sociální trojčlennosti. Ekonomického modelu, do něhož mimo jiné patří družstevní organizace firem s kolektivním rozhodováním a s platem, který se odvíjí nikoli od postavení ve firmě, ale od počtu dětí a zdravotní kondice (přičemž víc dostávají ti, kdo ji mají horší – na rozdíl od dnešního sociálního darwinismu). Modelu, na němž byly založeny firmy jako třeba švýcarská kosmetická firma Weleda a německá Alnatura, německá banka GLS, egyptský wellnesový koncern SEKEM anebo sedmé nejčtenější periodikum v Německu, družstevní deník Tageszeitung. Pouhých pět měsíců před Miluščiným odchodem jsme spolu nakonec pro Kulturní noviny sepsali text, který shrnuje principy a úspěchy praktické aplikace sociální trojčlennosti. Částečně je vysvětluji i zde: v reportáži ze světového centra biodynamického zemědělství, sociální trojčlennosti a waldorfské pedagogiky ve švýcarském dvojměstí Dornach-Arlesheim:
Abych nezapomněl – ve Chmelné jsem taky poprvé potkal svého učitele, antropologa a kněze Obce křesťanů Tomáše Boňka. Kdykoli jsem pak přišel na bohoslužbu do jeho domovského svatostánku, pražské kaple Obce křesťanů, seděla vždy Miluška v jedné z posledních řad a její mlčenlivý obličej mi dával vědět: „Ano, tady jsi správně, tady máš být“. Stejným způsobem působila i „virtuálně“ (přes svůj věk byla aktivní na webu i na sociálních sítích); bedlivě sledovala mé příspěvky a podle jejích „to se mi líbí“ jsem mohl poznat, které z nich mají hloubku a úroveň. Ty ostatní nelajkovala, nehodnotila – zkrátka je „neviděla“.
Miluščin život byl jasně značen božími značkami synchronicit. Ve druhé polovině svého života získala byt na pražském Jižním Městě, v ulici, která nesla příjmení klíčového filosofa jejího života (ačkoli ve skutečnosti byla pojmenována po jiném Steinerovi, lékaři). Její spojení s touto zemí bylo zase zpečetěno základními životními údaji: narodila se i zemřela ve výroční dny okupací naší země ve 20. století (21. srpna 1924 – 15. března 2018). Vzpomínám si, jak jsme v roce 2008 na Vyšehradě spolupořádali pravidelnou konferenci Duše Evropy, jejíž jeden den byl určen připomínce čtyřicátého výročí Pražského jara 1968. Miluščino vystoupení začalo krátkým životopisem, ve kterém zmínila, v jaký den slavila své 44. narozeniny, načež z mezinárodního publika vystoupila moskevská waldorfská pedagožka Marija Armand a k údivu všech panelistů (mezi nimiž byli i osobnosti jako Jiří Ješ nebo A. J. Liehm) se jí veřejným pokáním za celý svůj národ omluvila za tehdejší okupaci. Publikum, pocházející především z německy mluvících zemí, bylo ohromeno. (O datu své smrti 15. března 2018, které by mohlo zapůsobit i na ně, přirozeně tehdy ještě mluvit nemohla…)
Čím vzpomínku zakončím? Všichni, kdo Milušku znali, to vědí předem, protože jiné rozloučení není ani možné. Každou přednášku, meditaci, cvičení i pracovní den Miluška vždy končila jednou průpovědí Rudolfa Steinera, kterou zároveň ztvárnila i eurytmicky (eurytmie je waldorfské pohybové umění).
Tobě dávám
Od Tebe přijímám
Spolu se dělíme
A z toho žijeme...
Česká středa 21. srpna, narozeniny II: Jaromír Janák 80
Jak jinak představit druhého jubilanta než slovy, která uvádí i medailon, který už rok a půl zakončuje každý jeho sobotní krajskolistový fejeton (jejichž počet už přesáhl jeho věk: v sobotu vychází fejeton s číslem 82): Jaromír Janák. Muzikálový, operní a operetní zpěvák. Narozen v Praze v roce 1944, vyrůstal v Poděbradech. Absolvent Státní konzervatoře v Praze (za silné epochy klavíristy Václava Holzknechta, který ji řídil v letech 1942 – 1970 a spolužáků Gotta, Chladila, Harapese, Hapky, ale i současné hlavy Kambodže, krále Norodoma IV., o nichž všech píše ve své rubrice). Zpíval v Hudebním divadle v Karlíně, Národním divadle, České filharmonii, Pražském filharmonickém sboru. Zahraniční cesty absolvoval téměř všude kromě Jižní Ameriky, Austrálie a Antarktidy. Jeho druhou profesí jsou překlady a úprava dokumentů pro České televize (např. seriály Jazzové legendy a Bluesové legendy). Je ženatý a má tři děti. Z toho všeho lze vyvozovat, že za svých 80 let už viděl leccos, ale všechno to přežil a my coby redakce mu k tomu blahopřejeme! Zatím poslední fejeton, který o tom napsal pro radost sebe i druhých, můžete najít zde (a když za ním kliknete na zelenou ikonku „Sobota Jaromíra Janáka“, najdete je tam všechny):
Francouzská sobota 24. srpna: Zatčení muže, který se stal zároveň Navalným i Assangem
Onu sobotu večer zatkli ve Francii Pavla Durova, zakladatele sociální sítě Telegram. Proč? Protože nedává uživatelům korigované informace. Protože jen velmi minimálně moderuje obsah a protože telegramové účty využívají především ruští propagandisté a také Donald Trump.
Durov má francouzské a ruské občanství. Do seznamu hledaných zločinců Durova zařadili chvilku předtím, než jeho soukromé letadlo přistálo v Paříži k dotankování paliva. Udělalo chybu. (Toto je technika, kterou dnes využívají „tak odlišní“ vládci východu i západu: Například v roce 2013 při návratu z moskevské konference zemí, vyvážejících plyn, zpět do sídelního města La Paz byl dokonce podroben bezpráví sám prezident Bolívie. Pro podezření, že ve svém letadle pašuje Edwarda Snowdena. Příslušník CIA Edward Snowden předtím v Hongkongu předal britskému deníku The Guardian tajné informace o praktikách svého chlebodárce. I nejvyšší představitel suverénního státu, bolívijský prezident Evo Morales, tak byl donucen pod tlakem Obamovy administrativy neplánovaně přistát ve Vídni, kde došlo k nedobrovolnému – a mezinárodnímu právu odporujícímu – prohledání jeho letadla. Protože poslušné vlády Francie, Itálie, Španělska a Portugalska operativně odmítly vládnímu letounu povolit jinak běžnou, protože zeměpisně logickou leteckou trajektorii přes své území. Kdyby byl tehdy na palubě Snowden, přes veškerou diplomatickou imunitu letounu by byl zatčen stejně jako Durov. Tento kousek pak napodobil běloruský prezident Lukašenko, který v roce 2021 svými vojenskými stíhačkami donutil k přistání let Atény-Vilnius s nepohodlným opozičním novinářem Ramanem Pratasevičem – taky jen proto, aby ho mohl uvěznit. Samozřejmě, že o tom, co udělal Lukašenko, světová média hojně informovala. O tom, co udělali Obama a Macron – ticho po pěšině téměř úplné.)
Durov to neměl jednoduché ani v Rusku, kde po něm také šli. Telegram využívají nejenom různí ruští Girkinové, kteří kritizují Putina tak dlouho, až je nechá zavřít, ale také třeba dagestánští muslimští radikálové, kteří Telegram využijí na svolání k nějakému tomu teroristickému činu. Nakonec ho ale nezatkli v Rusku, nýbrž – ve Francii. Ze stejných důvodů: odmítá být jako většina majitelů sociálních sítí, které má východ i západ rád, protože jsou loajální, státotvorní, znormalizovaní a zcenzurovaní – a on prostě nechce být cenzorem.
Svůj dnešní text jsem začínal zmínkou o oligarších a končím ho paradoxně jedním z nich, který se podle mě stal v jedné osobě ruským Navalným i západním Assangem, Manningem a Snowdenem i Lirou v jedné osobě. Pavlem Valerjevičem Durovem. Nejnovějším živoucím symbolem toho, že totalitáři východu i západu jsou stejní a jejich metody i zájmy jsou ve skutečnosti společné:
Zdroje: Seznam.cz, ČSfd.cz, FDb.cz, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc