Stejně lichvářské exekuce jako ČR má už jen Chile, Thajsko a Gabon. Svět Tomáše Koloce
19.08.2024
Foto: Hans Štenbera
Popisek: Exekuce
ROZHOVORY NA OKRAJI Kompilát rozhovorů, které s Tomášem Kolocem jako novinářem, specializujícím se tehdy na české exekuce, mezi lety 2017 a 2020 uskutečnil šéfredaktor českého investigativního serveru HlídacíPes.org Robert Břešťan (rozhovor RB s TK v tomto periodiku převzala řada médií včetně prestižní Peroutkovy Přítomnosti), a poté ho pro své stanice vyzpovídali i redaktor švýcarského státního rozhlasu Schweizer Radio und Fernsehen (SRF) pro Střední Evropu Roman Filliger a středoevropská redaktorka jeho švédského ekvivalentu (tedy něčeho, jako je u nás Český rozhlas, který ovšem o tuto problematiku zájem nejeví) Sveriges Radio (SR) Caroline Salzinger.
O tom, jak se praxe českých exekucí v průběhu doby změnila, pojednává úvod z těchto dnů od znalce problematiky, právníka a zároveň ředitele Občanského poradenského střediska Hradec Králové plus lektora Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové Mgr. Jana Hlouška, Ph.D.
Jan Hloušek:
Praxe, popisovaná v rozhovoru, začala fungovat v roce 2006, ale nemravnost odměn exekutorů, které převyšují mnohokrát dlužnou jistinu a jsou nejčastější u bagatelních dluhů (nejčastěji jsou o nekoupenou jízdenku v MHD) se začala měnit k lepšímu mezi lety 2017 a 2018 za ministra Roberta Pelikána (ANO), kdy došlo k několika omezením a byznys s dluhy už přestal být tak lukrativní. Některé popisované jevy ovšem zůstaly.
Porovnal jsem legislativu u nás a v sousedních zemích. Odměny exekutorů pro dlužnou pohledávku ve výši 100 € (přibližně 2400 Kč) mohou v Česku stále dosáhnout 125 až 200 € (tj. 3000 – 4800 Kč, samozřejmě plus dlužná částka plus další nutné poplatky, které se netýkají exekutora), na Slovensku se mohou pohybovat kolem 80 až 100 € (1920 – 2400 Kč), v Rakousku 60 až 90 € (1440 – 2160 Kč), v Německu 50 až 60 € (1200 – 1440 Kč) a Polsku 40 až 70 € (960 – 1680 Kč). Podle mých zkušeností asi třetina exekuovaných jsou skutečně oběti.
Výjimečnost české (a slovenské) situace je daná tím, že u nás a na Slovensku jsou exekutoři soukromé osoby a jejich odměna je procentuálně vázána na vymoženou částku a náklady exekuce zahrnují další administrativní poplatky a výdaje, zatímco v Německu a Rakousku jsou exekutoři státní zaměstnanci s pevně stanovenou odměnou za jednotlivé úkony, což vede k relativně nižším nákladům na exekuci ve srovnání s ČR a Slovenskem.
Dnešní možností řešení je oddlužení, kdy za splnění určitých podmínek je možné se dluhů zbavit úplně, a to aniž by byly plně uhrazeny. Navíc po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení je exekuční vymáhání pohledávek přerušeno. V posledních pěti letech se tato možnost otevřela výrazně větší skupině dlužníků, než předtím. Přesto mnoho dlužníků do oddlužení nevstupuje, protože o takové možnosti ani netuší, anebo je to pro ně méně pohodlné, než doživotní předlužení s neustálou hrozbou exekuce. Takže k nám do poradny často chodí lidé i po patnáctiletém exekučním martýriu, kdy se z dlužné jistiny třeba 40 tisíc stal dluh ve výši 1,5 milionu.
Počty exekucí posledních pět let klesají, ale zvyšuje se průměrná výše vymáhané pohledávky i počet exekucí na jednoho člověka. Jinými slovy problém se očišťuje o bagatelní nevymožitelné pohledávky a zároveň se prohlubuje. Fakt je, že pokud je odměna exekutora odvislá od jeho úspěchu při vymáhání, těžko se lze podivovat nad tím, že se exekutoři snaží využít jakékoliv prostředky, a někdy i za hranou etiky či zákona.
Kompilát rozhovorů HlídacíhoPsa.org, švýcarského rozhlasu SRF a švédského rozhlasu SR s Tomášem Kolocem:
Redaktor(ka): Kdy a jak jste se s fenoménem exekuce setkal poprvé?
Tomáš Koloc: V roce 2013 jsem se sám dostal do exekuce kvůli tomu, že jsem deset let předtím nezaplatil za cestu ve vlaku, protože jsem do něj naskočil kvůli nutné věci bez peněz neplánovaně. Pokutu jsem sice posléze uhradil, ale už ne soudní poplatky, které jsem v tom šroubovaně psaném odůvodnění, v němž mi sdělovali ukončení soudního řízení pro zaplacení dluhu, neviděl. Šlo o částku 640 Kč, která se vynořila (jak už dnes vím, typicky) až po deseti letech, kdy patřičně (a pro věřitele kýženě) narostly různé poplatky, a především výdaje na exekutora. Opravdu, za celých těch deset let jsem neobdržel jedinou upomínku! Konkrétně z těch 640 Kč na 5903,50 Kč, z nichž, jak jsem se dozvěděl, obdrží žalobce 1971 Kč a exekuční kancelář 3932,50 Kč. A pokud nezaplatím ve zmíněné třicetidenní lhůtě, bude už částka činit celkem 9836 Kč, kterou může Exekutorský úřad Plzeň-město (to bylo vzhledem k mému občanství Hradce Králové druhé zajímavé) zajistit i z mého majetku, přičemž pohledávka žalobce bude i pak stále stejná (!). Proto mi doktor Hloušek poradil se s daným exekutorským úřadem co nejdříve spojit a s poukazem na své finanční poměry (měsíční plat jsem tehdy měl na hranici minimální mzdy 8000 Kč) si s ním pokud možno domluvit reálný měsíční splátkový kalendář, který by mě zavazoval splácet dejme tomu pět korun měsíčně. Třetí zajímavou věcí bylo, že mi v bance řekli, že vůbec nemůžu ke svým penězům, protože mám zablokovaný účet kvůli exekuci, a až když jsem si od doktora Hlouška přinesl text zákona a ukázal jim ho, nechali mě vybrat si zákonnou částku na živobytí. Úřednice z banky mi pak soukromě řekla, že to mlčení o zákoně mají nařízeno, jinak by to mohl chtít každý (!). Když jsem pak jel osobně splatit celý svůj skoro desetkrát nafouknutý dluh za soudní poplatky z deset let zaplacené (!) pokuty (na nějž jsem si mezitím bezúročně a na čestné slovo vypůjčil od přátel), zažil jsem po překonání 200 kilometrů v plzeňské exekutorské kanceláři čtvrté překvapení. Když jsem složil peníze, dali mi potvrzení a řekli mi, že teď mi budou nějakou dobu posílat obsílky, jako bych ty peníze poslal, a pak se mi to za pár týdnů odblokuje. Nebyli zjevně vůbec rádi, že jsem to řešil takto rychle, protože tak přišli o 4000 Kč navíc, které bych musel platit, kdybych měl další prostoj.
Úryvek z autorova exekučního verdiktu, foto Tomáš Koloc
Jak jste to tedy na místě vyřešil?
Když jsem jim sdělil, že bych rád, kdyby tu odblokaci udělali okamžitě, a že mám v tašce diktafon a vše si nahrávám, hned to šlo. V čekárně exekutora jsem také vzal do ruky Komorní listy, což je oficiální časopis Exekutorské komory České republiky, a v nich jsem poprvé získal náhled do toho, jak to tady funguje. Otevřeně tam psali, že náš exekuční systém je v Evropě unikátní, podobný se aplikuje konkrétně v asijském Thajsku, jihoamerickém Chile a africkém Gabonu. V tom článku vysvětlovali, že tu lidé (v důsledku divoké klausovské bankovně-půjčkové privatizační atmosféry 90. let, kterou Klausův kolega Tomáš Ježek lapidárně charakterizoval: „Prostě se zhaslo, a když se rozsvítilo, co kdo měl, to měl“) nebyli zvyklí dluhy platit, a to že se s přijetím nového exekučního zákona v novém tisíciletí konečně změnilo a že je to ještě třeba zpřísňovat (!).
Jako člověk, který se v té době pracovně zabýval péčí o lidi bez domova, jsem se touto problematikou začal blíže obírat a zjistil jsem průzkumem nejen mezi svými klienty, ale i ve svém okolí, že to, co se stalo mně, není vůbec izolovaný případ.
Nevěřil jsem vlastním očím. V této zemi existuje exekuční emigrace (protože v zahraničí se dluh z ČR řeší podle tamních pravidel) a exekuční nezaměstnanost a černá zaměstnanost (protože člověk s exekucí na krku si smí legálně vydělat tak na jídlo a zbytek se mu strhne, což lidi v exekuci k legálnímu zaměstnání nijak nemotivuje). Existuje i exekuční bezdomovectví (těch, kdo si s exekučními „příjmy“ nemohou dovolit ani podnájem), exekuční rozvodovost, ale i nerozvodovost (kdy manželé, kteří by se jinak už rozvedli, zůstávají spolu, protože společně splácí společně nařízenou exekuci), exekuční sebevražednost…
Exekuční sebevražednost?
Oficiální čísla na to určitě nejsou, ale občas něco pronikne do tisku. Kromě případu zaměstnance Národní galerie, protiexekučního aktivisty Tomáše Strnada, se mně tak trochu podařilo dostat na veřejnost příběh inženýra Jaroslava Janoty z Napajedel u Zlína, který si na začátku roku 2017 vzal život kvůli své kauze, spojené s exekucí, kterou přitom vůbec nezavinil. Podle toho, co mi v rozhovoru, který jsme spolu dělali, řekl jeho přítel Pavel Maloušek, šlo o to, že měl byt, který pronajímal člověku, který ale na patřičná místa neposílal částky za služby a energie. Nasčítalo se to a přišla exekuce, ovšem ne na onoho nájemníka, ale na majitele bytu Ing. Janotu, který o tom neměl nejmenší tušení. Jemu nájemník platil. Jednoho dne se do bytu, kde pan Janota bydlel, začal někdo dobývat. On byl zrovna po noční směně, byl to bývalý profesionální voják, měl zbraň, a protože se cítil ohrožen, vystřelil. Prostřelil dveře. Nikomu se nic nestalo, ale pak přijela policie, zatkla ho a obvinila. Z tohohle případu jsem se zároveň dozvěděl o další české zvláštnosti, že exekutoři mohou přijít k vám do bytu exekvovat i bez asistence policie.
Upřímně bych čekal, že člověk nejdříve dá najevo, že je doma, zakřičí třeba přes dveře, co se děje, ne že bude rovnou střílet…
Já jsem se více podivil nad tím, že exekuční vykonavatel může bez policejní asistence a bez dovolení vnikat do bytu dlužníka, ale doktor Hloušek mi potvrdil, že to legislativa připouští. V tomto konkrétním případě vycházím z vyprávění Janotova přítele, který bydlel nedaleko něj a který Janotu vozil do práce. Navíc inženýr Janota sám vše poměrně střízlivě popsal na svém blogu, který měl na serveru iDnes. Tvrdil, že šlo o varovný výstřel. U soudu byl disciplinovaný, při vyšetřování spolupracoval a v mezičase i splácel dluh, který nezpůsobil. Soud mu ale nakonec napařil dvanáct let nepodmíněně za pokus o vraždu. Myslím, že to byl exemplární trest. Za ty roky, co byli exekutoři schopni (a zmocněni) skutečně zabavit i kolébku pod dítětem, na ně přibylo fyzických útoků. Jaroslav Janota byl zvláštní typ, žil sám, a den předtím, než měl nastoupit trest, napsal svůj poslední vysvětlující blog a skočil ze sedmého patra paneláku.
Shodou okolností jsem si tohoto jeho posledního blogu všiml jen pár minut poté, co jej vydal. Obratem ho smazali s odůvodněním, že jde o součást vyšetřování sebevraždy, ale já a několik dalších lidí si stačilo pořídit screenshot. Přidal jsem svoje zkušenosti a dal to na Facebook. Mělo to asi dva tisíce sdílení a rozběhlo se to po republice a dostalo se to dále do médií. Měl jsem z toho pocit, že by tohle mohla být poslední kapka. Vzedmula se obrovská vlna nevole proti našim exekucím, které jsou v Evropě, ale i světově unikátní. V mírně snesitelnější formě je má jen Slovensko, ale jinak v Evropě ani v USA není jediný stát, který by to měl stejně. Zjištění, že u nás jsou exekutoři soukromí, mohou exekvovat bez asistence policie a náklady u marginálních pohledávek od dlužníků, kteří jsou sociálně nejzranitelnější, jsou schopni vyšroubovat třeba na čtyřicetinásobek dlužné částky, bylo pro mě něco bezprecedentního.
Ale od té doby se věci přece změnily…
Ano, ministr Pelikán mezi lety 2017 a 2018 uvedl do praxe novelu insolvenčního zákona, podle níž se do exekuce nemůžou dostat lidi, kteří se zadlužili u lichvářských společností. Místo toho splácejí v rámci jiného režimu, osobního bankrotu. Některé věci se změnily, ale z mého pohledu jde stále jen o dílčí úpravy zákona. Se základními pilíři českých exekucí se, pokud vím, nic nestalo.
Co jsou ty základní pilíře?
Těmi myslím to, že exekutoři u nás nejsou zaměstnanci státu, ale soukromí podnikatelé, že lidé se dlouhé roky vůbec nedozvědí, že se proti nim nějaká exekuce vede, a zjistí to, až když částka patřičně naroste. Respektive „není dostatečně ošetřeno, aby se to dozvěděli“. To se nestalo pouze mně, nasbíral jsem řadu svědectví dalších lidí, kterým se to stalo. Pak se vymáhá mnohonásobek dlužné částky. Nevole tuhle dnešní nejpalčivější obludnost řešit souvisí podle mě i s tím, že oblasti, kde je každý pátý dospělý člověk v exekuci, jsou v příhraničních oblastech (kde byly po revoluci vytunelováni a krachli monopolní zaměstnavatelé, průmyslové podniky, a vytvořila se tam obrovská nezaměstnanost), a ne v nejméně exekuované Praze, kde sídlí mj. všechna celostátní média. A samozřejmě celostátní úřady…
Jak si vysvětlujete, že téma exekucí pořádně nezvednou politici? Třeba sociální demokraté? Vždyť pokud jsou v exekuci statisíce až milion lidí, když přičteme rodinné příslušníky, tak máme obrovskou masu potenciálních voličů.
Naši dnešní sociální demokraté? To myslíte vážně? Ano, po letech se skutečně objevily (většinou malé mimoparlamentní) strany, které si dokonce zrušení likvidačních exekucí daly na první místo volebního programu, ale těžce pohořely. Mezi odborníky, kteří se problémem dlouhodobě zabývají, se ví i jméno konkrétního poslance, který nezměnění exekučního zákona v parlamentu „hlídá“. Dokumentaristky Saša Uhlová a Apolena Rychlíková ve svých dílech na téma sociálního stavu ČR o exekucích referovaly, já jsem o naší exekuční praxi v roce 2018 referoval na setkání odborníků ze sociální oblasti s ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou (ČSSD) a o rok později během kolokvia pracovníků ze sociální oblasti, regionální správy a ministerstev o řešení bezdomovectví, které pořádalo Centrum pro sociální a ekonomické strategie FV UK. Fakticky se ale zatím, jak říkával Bohumil Hrabal, jen „obchází kolem a hovoří a hovoří“.
Politicky teď hraje hlavní roli antisystémovost, jak tomu, s prominutím, pražská kavárna říká. Ti ohrožení, o nichž mluvím, už nechtějí slyšet ty řeči, které vede takzvaná pražská kavárna. Existuje přísloví sytý hladovému nevěří. Sytí jsou pro mě ti, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku, pod jehož hladinou žijeme my další. I já jsem v příjmové skupině prekariátu a vím, jak lidi kolem mě popuzuje, že pořád slyší o „lidských právech a demokracii“, která si ale neumí poradit s jejich problémy. Mám celoživotního kamaráda, který je vysokým úředníkem švýcarského úřadu pro zaměstnanost. Ten prožil v České republice několik let, a poté zdejší režim označil jako „banditokapitalismus“. Když jsem mu vyprávěl, co se tu dělo za minulého režimu, shodli jsme se, že jsme tu jako na houpačce. Minulý režim akcentoval sociální práva a hrubě marginalizoval ta osobní. Tento režim akcentuje osobní práva a hrubě marginalizuje ta sociální. Přitom, opakuji, jak osobní, tak ale i sociální práva jsou ukotvena v Listině lidských práv a svobod. A kdo z konzervativců by měl za to, že Listina práv je novodobý výstřelek, tak ten ať se podívá do Bible, jaká je tam definice lichvy. Současné české exekuce jí podléhají.
Jaké vidíte další největší sociální problémy ČR?
Máme jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě, ale vedle toho kupříkladu dlouhodobě nejvyšší ceny vodného, mobilních tarifů a energií v Evropě (s těmi posledními, jak známo, velmi zahýbaly nahoru protiruské sankce), a vyšší ceny a nižší kvalitu potravin, než jsou v sousedním Německu, kde je tři- až pětkrát vyšší příjem. A vzhledem ke stoupajícím cenám českých „ČEZ-dealových“ (známý vzorec zpětného odkupu energie, vyrobené u nás za 17násobek její výrobní ceny) a „sankčních“ energií provozy v ČR bankrotují, nebo se přesunují jinam, takže nezaměstnanost a následné dluhy utěšeně vzrůstají. V naší zemi jsou řádově desetitisíce dětí, jejichž rodiče si nemůžou dovolit jim zaplatit obědy ve školní jídelně (což řeší nadšenci, kteří posílají peníze jídelnám, aby jim je dávaly zadarmo). Čtyři procenta Čechů nemůžou pravidelně třikrát denně jíst, koupit si pračku nebo televizi nebo jet na dovolenou. A přitom z částky, která se vydělá v provozovnách zahraničních firem na území České republiky, zůstává jedna šestina doma a až pět šestin odtéká do zahraničí. To jsem nevyčetl v žádných Haló novinách, to vyčíslil jeden z nejváženějších úspěšných podnikatelů této země, inženýr Jiří Hlavenka, kromě jiného i jihomoravský zastupitel za vládní Piráty.
To je ale čestná výjimka. Téma padání České republiky do bezprecedentních poměrů by mohl podle mých zkušeností zvednout jedině sám prekariát, jehož se to týká. To je termín, který rozšířila německá parlamentní strana Die Linke, a přijde mi geniální. Příslušníkem prekariátu je ten, kdo je v té prekérní situaci, že pracuje, ale může si za ten plat dovolit zaplatit sotva jídlo a bydlení. U nás někdy ani to ne.
Pracoval jsem jako sociální pracovník, staral jsem se o bezdomovce a znám exemplární případy. Lidi, kteří kvůli exekuci skončili na ulici, kteří kvůli exekuci emigrovali, znám lidi, co normálně pracují, ale přespávat musejí v noclehárnách. Jsou to případy mediálně zcela nepokryté. Minulý režim akcentoval ty nejnižší, a tedy nejpotřebnější vrstvy, ten nynější se na ně neobrací vůbec a ony nenacházejí způsob, jak se něčeho dovolat.
Souvisí to i s tím, že náš národ je i rekordně pasivní. Kolem smrti inženýra Janoty, kdy se na chvíli vzedmula vlna, se konkrétně o exekucích chvíli mluvilo, a pak zase nic. Celkově asi dvacet procent obyvatel v tomto státě žije ve špatných podmínkách, kdy vzpomíná na minulý režim jako na dobu, kdy se dařilo líp. Desítky procent dalších spoluobčanů, kteří jsou spokojení, hlásají „demokracii“ bez přívlastků (a to i těch sociálních, ukotvených v Listině lidských práv a svobod), a přitom jim uchází, jak se i oni sami díky zvyšujícím se cenám a nekonkurenceschopnosti naší země pomalu a jistě propadají do prekariátu. A ty dva světy se úplně míjejí.
Co s tím? Zatím konkrétně v těch exekucích?
Nejsem prorok, jsem původně kulturní novinář, zaměřený primárně na film a divadlo, který se (protože byl zároveň sociální pracovník a neviděl nikoho jiného, kdo by se chopil některých sociálních témat) stal novinářem, zabývajícím se i sociální tematikou. Přesto se pokusím odpovědět. My Češi máme obrovský talent přebírat zvenku věci, které se neosvědčily, anebo je neumíme řádně aplikovat. Typickou ukázkou je třeba inkluzivní vzdělání postižených se zdravými. Od stolu naopak vymýšlíme nová řešení v případech, kdy by stačilo jen zvednout a použít, co mají jinde už vyřešeno. Shodou okolností se mi dostala do rukou aktuální učebnice občanské výchovy pro 3. ročník středních škol s příklady z praktického života. Mluví se tam i o exekucích a jsou tam uvedena všechna čísla, o nichž jsem tady mluvil, i důvody zavedení stávajícího zákona s překvapivým shrnutím: TAK JE TO SPRÁVNÉ, TAK TO MÁ BÝT (tomu říkám účinná propaganda už v prevenci – mezi mladými…).
Já si myslím, že to tak být nemá, a argumentuji okolním CIVILIZOVANÝM světem: Jak výše potvrdil i doktor Hloušek, v Německu, Rakousku, ale třeba i v Polsku, fungují exekuce jinak. Exekutoři tam nefungují jako soukromí vlčáci, ale státní úředníci a na tamní exekuční praxi je to znát. V Německu (jak jsem zjistil já) je navíc běžné, že se dlužník úspěšně odvolá, a náklady na exekutora potom platí stát. Ve Švýcarsku a Británii je to podobně s tím, že exekutor finančně vstupuje do hry až od určité částky počátečního dluhu (v přepočtu na koruny přibližně 150 tisíc Kč). U nás ale ultraliberálové, kteří sami tuhle situaci částečně zavinili, říkají, jak se tady kradlo, dluhy se neplatily, a proto je nutné, aby tu byla tahle inkvizice. Ten systém, který (jak jsem se dočetl v jejich věstníku Komorní listy 2/2014) sami čeští exekutoři porovnávají se systémem v Thajsku, Chile a Gabonu, u nás zůstává. Tam podle nich patříme. Podle mě se věci začnou řešit, až se většina lidí rozhodne, že tam už patřit nechceme.
Zdroje: Seznam.cz, Komorní listy 2/2014
Vložil: Tomáš Koloc