Dvě smrti Rudolfa Jelínka. Svět Tomáše Koloce

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Rudolf Jelínek jako spisovatel a historik František Palacký v životopisném dramatu z roku 1982 Karel Hynek Mácha

Předevčírem, v sobotu, zemřel Rudolf Jelínek (1935 – 2024). Ne zakladatel stejnojmenné likérky ve Vizovicích, ten zemřel už v roce 1944 v Osvětimi, ale ten herec. Měli ale asi něco společného…

Jelínek totiž bylo příjmení, které ve středověku neexistovalo. Vzniklo, až když si podle nařízení císaře Josefa II. museli Židé zemí, kterým Josef vládl (Svaté říše římské a habsburského soustátí) změnit jména z hebrejských (ben Neftali) na příjmení evropská. Židé mají dodnes povědomost o tom, že se kdysi podle synů praotce Jákoba rozdělili na dvanáct kmenů, příslušnost k nimž se po staletí držela. Například Ježíšův otčím svatý Josef i po 1500 letech věděl, že pochází z Jákobova syna Judy, zatímco jeho matka Marie byla potomkyně Benjamínova. A po dalších 1700 letech si řada Židů ve střední Evropě, kteří se zase narodili jako potomci Jákobova syna jménem Neftalí, o němž se v Bibli píše: „byl jako vypuštěný jelen (laň)“, po nařízení císaře Josefa za své příjmení zvolila německé jméno HIRSCH – anebo (pokud žili u nás a mluvili česky): JELEN či JELÍNEK…

V případě Rudolfa Jelínka by se ale příslušnost k takto přejmenovaným nejspíš našla řadu generací zpět, protože jeho rodina už byla stoprocentně křesťanská, z Kutné Hory, dokonce z domu, vedle něhož jsem strávil část svého dětství i já. U rodiny svého spolužáka z gymplu Honzy Turnovského, která mě tak trochu adoptovala (a která na tom byla, alespoň dle příjmení, s židovstvím dost podobně jako vedlejší Jelínkovi). Když jsem v sobotu uveřejnil své první vzpomínání na Rudolfa Jelínka, odpověděla mi jeho známá z dětství (a moje „adoptivní maminka“) Věra Turnovská touhle vzpomínkou:

„Náš dědeček a babička koupili náš dům v Braunově ulici asi tak ve stejné době, kdy rodiče Jelínkovi, v polovině třicátých let, kdy se Rudolf Jelínek narodil. Jeho tatínek měl v tom domě hokynářství a celkem pět dětí, čtyři kluky a holku, mezi kterými je asi patnáct let, a Rudolf z nich byl nejstarší. Za socialismu panu Jelínkovi ten obchod vzali, a proto možná působil tak uzavřeně a přísně. Taky brzo zemřel. Maminka Jelínková, která se v tom domě dožila okolo devadesáti let, byla naopak velice hodná a nápomocná, stejně jako všichni Jelínkovi kluci. Pamatuju se, že naší babičce jednou přišlo uhlí, které bylo třeba shodit do sklepa. Rudolf šel kolem, a když to viděl, říká: Paní Zajíčková, počkejte, já vám pomůžu! On byl tělem i duší skaut, stejný jako ve většině rolí, které v mládí a často i potom hrál. Jelínkovi taky měli jako první v ulici televizi (kterou jim možná pořídil syn, aby se na něj mohli dívat?) a pamatuju se, že jsme se k nim chodili dívat na sportovní přenosy. Taky jsme u nich byli, když zabili Kennedyho. Tenkrát byli všichni napnutí a mladší syn, který přijel z vojny na opušťák (tomu jsem byla věkově nejblíž, taky mi dělal model, když jsem se učila malovat) šel všem uvařit kafe. Pak jsme taky všichni chodili do kutnohorského divadla, když tam přijelo hostovat Vinohradské s Rudolfem. Jednou jsme takhle šli za ním do šatny a Simona Stašová říká: On už tady není. Rudýnka máte doma, ani se pořádně neodlíčil a spěchal za maminkou...“

Ten sousední (hercův) rodný dům, ve kterém se pan Jelínek, i místními nazývaný Rudýnek dokud žila jeho maminka, během hostování Vinohradského divadla v KH pokaždé objevil, nebyl ale to jediné, co mě s panem Jelínkem pojilo. Pojil nás i společný přítel a páně Jelínkův kolega z divadla Vlastimil Brodský. Ten, který krásně vyprávěl o „Rudýnkově“ pokoře. Pan Jelínek přišel do Divadla na Vinohradech už jako ostřílený herec, až když mu bylo 39 let, ale skalní vinohradští srandisti, pánové Brodský a Bláha, si postavili hlavu, že „mladej je bažant“, a když byli na zájezdě, posílali ho vždy pro oběd, který musel na své náklady (!) donést ve dvou talířích, přikrytých dalším talířem navrchu, aby krmě nevystydla. Pak ho chválili, že z „mladýho nakonec může ještě něco být“. Jednou pan Jelínek přinesl obligátní obědy a skromně řekl: „Dobrou chuť. Jen bych rád poznamenal, že je mi dneska padesát.“ Kolegové recesisti Bláha a Brodský se „slitovali“, pucflekovská tradice skončila.

Psali jsme

Vlastimil Brodský: Vůbec se mi to tu nelíbí, politici mluví jako Stalin, rozmnožili se vlajkaři… Svět Tomáše Koloce

Rudolf Jelínek ale nebyl jen (někdy možná příliš) „hodný kluk“. Byl to už v mládí umělec, který svým přístupem k umělecké práci inspiroval. Herečka Jana Vaňková, známá jako manželka předsedy JZD z filmu Vesničko má, středisková, se jako gymnazistka zúčastnila natáčení filmu Vánice (1962) a seznámení s Rudolfem Jelínkem ji přivedlo k divadlu:

„Přivedla mě tam dcera režiséra Čeňka Duby Helena. Bylo to skvělé už tím, že jsme bydleli měsíc na Labské boudě a točili tam s lidmi, jako byli Vladimír Menšík, Josef Hlinomaz nebo tehdy ještě zcela neznámý, později legendární Petr Novák, který tam tehdy snad nahrál svou první písničku. Já jsem tehdy byla holka držená zkrátka, když jsem chtěla něco prožít, večer jsem utekla z domova a dívala jsem se na Václaváku na výklady s neony a kluky, co chodili kolem nich. Teprve na tomhle svém prvním filmování jsem začala přemýšlet nad divadlem a Ruda Jelínek, který byl tehdy v divadle v Liberci, mi mezi filmováním během rozmluv o hraní slovo divadlo nadýchnul barvami, dal té pro mě do té doby víceméně jen chiméře nějakou probarvenou strukturovanou skutečnost. Hanka Pastejříková (která pak na Slovensku hrála takové role, jako byla titulka ve filmu legendárního režiséra Martina Hollého Hriech Kataríny Padychovej, ale u nás je mezi lidmi holt pořád známá jako únoskyně letadla z majora Zemana…) mě potom připravila na zkoušky na DAMU, a ono se to povedlo a vzali mě. Jen jedné věci lituju. Když jsem po revoluci začala režírovat dabing, neměla jsem páru, že Rudolf paralelně taky dabuje. Kdybych to věděla, tak bych ho byla obsadila. On by mi v tom jen nehrál, on by mi s tím velice pomohl, protože to v jakémkoli kumštu byla obrovská osobnost...“

Pedagogické vlohy Rudolfa Jelínka se pak projevily, když na konzervatoři nadchnul pro divadlo třeba takové studenty, jako byla Ivana Andrlová. On sám jako herec v českém prostředí ale příliš šancí vymknout se z hodných odvážných kluků, kteří jezdí na koni (na něž byl zaveden s kolegy Karlem Hlušičkou a Ladislavem Mrkvičkou) neměl. Jana Vaňková zmínila fenomén slovenských filmů s českými herci. I za minulé doby jsme byly dva národy a dva kulturní „rybníky“, mezi nimiž ale existovala pozitivní výměna v tom smyslu, že když doma někdo spadl do charakterového šuplíku, v té druhé zemi v něm nebyl, a tamní kinematografie si pro něj mohla sáhnout jako pro neokoukanou tvář do něčeho zcela jiného. Tahle skutečnost byla (podle jeho vlastních slov) výhodou pro větší pestrost filmografie Ladislava Chudíka, a naopak třeba i Rudolfa Jelínka, jehož nejlepší a vlastně jediná mnohovrstevnatá role, naprosto netypická pro příležitosti, které dostával, byl vyhozený novinář Martin Hudec z filmu klasika československé nové vlny Štefana Uhra Kosenie Jastrabej lúky (1981). Bezmocný knihomol, který má před světem všudypřítomné bezskrupolózní zištnosti jen dvojí obranu, citáty a alkohol:

Tenhle jeden z nejlepších československých filmů jsem ale pro sebe objevil až před pár měsíci. Jinak jsem jako divák Rudolfa Jelínka jako všichni ostatní miloval v jeho hodných a chlapáckých rolích, jako pohraničníka Mařenku z Krále Šumavy, parašutistu Kubiše ze Sequensova Atentátu, jako detektivkový nadšenec jsem miloval i jeho vraha Chota z filmu Kdo přichází před půlnocí, i když jako člověk, který byl moc malý na návštěvu „dospělých“ večerních představení době, kdy divadlo bylo ještě Divadlo (na Ně už se dívám jen v televizních záznamech tehdejší divadelních inscenací), obdivuju pana Jelínka dvojjediného: jako rozverného novináře jménem Banjo z Janem a Janou Werichovými přeložené komedie Přišel na večeři a jako umučeného hrdinu Davena z balady Král Krysa, odehrávající se v centrálním koncentráku pro anglosaské zajatce jménem Čangi, který Japonci za druhé světové války zřídili v Singapuru. Jeden z tamních zajatců, Australan James Clavell, o pobytu tam napsal mezinárodně středně známý román, který největší český dramatik Jiří Hubač v Československu proměnil v nesmrtelnou divadelní hru:

Jana Vaňková si v souvislosti s herečkou Hanou Pastejříkovou povzdechla, že kdo prošel Majorem Zemanem (jímž prošli skoro všichni čeští herci; dokonce i budoucí uprchlík Martin Štěpánek zde hrál hrdinného lodníka, který se druhému snaží zabránit v útěku, a budoucí uprchlík Jan Tříska zase diverzanta, jehož předobrazem byl starší z bratrů Mašínů…) je bohužel už navždy spojován se svou rolí v něm. Je ale třeba tento seriál ve všech případech citovat ve spojení s ideologií (které si, zase obráceně, i dnes užíváme dost a dost)? Pro mě s ním třeba souvisí první, mysterijní chvíle, kdy jsem si jako malý kluk uvědomil smrt:

Polovina osmdesátých let. Jedeme se školou autobusem na hory. Pamatuju si, jak naše třídní hrdě vypráví, že její manžel, činovník, byl ze dne na den pozván na setkání do Moskvy (dneska se takhle hrdě jezdí na Brusel…). Včera zase běželo Třicet případů majora Zemana, ale díl Poselství z neznámé země nikdo z nás neviděl. My děti, že nám to zakázali pro jeho drastičnost (kterou dnešní děti mají k snídani, obědu i večeři…), a dospělí, že museli jít brzo spát, aby ještě ráno stačili připravit všechno k našemu lyžařskému výcviku. Zástupce ředitele ale díl viděl, a tak ho naší třídní vypráví. Tak naléhavě, že to předčí skutečnost, kterou o pár let později, při opakování, v televizi uvidím. Major Hradec v podání Rudolfa Jelínka v tom dílu ve zbytečné přestřelce umírá. Umírá naprosto zbytečně a nejvíc nešťastný je z té smrti jeho věznitel Mestrey. (Už tehdy vnímám dramatičnost, kterou přináší tenhle paradox.) Mestrey se chytá stromů v pralese a zoufale křičí: „Já ho potřebuju živýho! Potřebuju ho živýho!!“ Když tu scénu dnes vidím, neslyším krásný melodický hlas představitele Mestreye Jiřího Adamíry, ale zástupce ředitele naší školy, který nás učil zeměpis.

Smrt v džungli! To nejhorší v tom nejkrásnějším! Žlutý vrtulník požární hlídky na modrém tropickém nebi, do něhož Hradce odnáší jeho kubánský přítel Rodrigo (vinohradský herec Milan Klásek, pro svůj exotický zjev zavedený jako představitel Romů, Turků, Arabů, Italů, Latinoameričanů...) je posledním exotickým záběrem jednoho z mála příběhů, který jsme tehdy prožívali na rovníku. Pak už jen temné nebe Krušných hor a bum-bum-bum... Venkovská kutálka na hřbitově ve vsi Kateřinská Hora a rakev, obsypaná květy. Podle mě nejlepší střih v celém díle Jiřího Sequense (a že už je dost dobře znám...).

Psali jsme

Bulvár jako protikulturní zlo. Svět Tomáše Koloce

To tehdy jsem poprvé prožil smrt. A tehdy jsem také poprvé prožil smrt Rudolfa Jelínka. Předevčírem až podruhé. Protože jsem byl dítě a šlo o POPRVÉ, bylo to tehdy neskonale intenzivnější. Ale protože tentokrát jsem dospělý, dnes už zase vím, co panu Jelínkovi, „lani, která byla vypuštěna“ na nebeskou pláň, mám přát. Lépe – co mu od Stvořitele a Správce té pláně vyprosit. Prosím proň Nekonečný klid a Nebe plné klidných hojivě zářících hvězd na laních pastviskách. Klid skutečných hvězd. Ten největší. Ještě větší, než jaký měly hvězdičky filmové v dobách, kdy nebylo bulváru, který by je jako ony laně ještě na smrtelném loži uštvával.

Zdroje: Seznam.cz, FDb.cz, ČSFD.cz, vzpomínky Věry Turnovské a Jany Vaňkové, Wikipedia

Vložil: Tomáš Koloc