Spojené státy musí vyjít protivníkovi naproti. S Trumpem v čele. A nás vzít s sebou. Svět Tomáše Koloce
komentář
05.08.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Donald Trump
Nadcházející listopadové prezidentské volby v USA mají kandidáta ze strany Demokratů viceprezidentku Kamalu Harrisovou, ale moji američtí známí, kteří si o sobě myslí, že jsou vyznavači pokroku, už se zmítají v hrůze, protože kandidát Republikánů je exprezident Donald Trump.
Některé Američany hrůza z Trumpovy kandidatury dovádí k tomu, že po něm střílejí (jako to 13. července udělal dvacetiletý Thomas Crooks), jiní chystají demonstrace a aktivní podporu jakémukoli jeho protikandidátovi, jako moji kolegové z kalifornského nakladatelství F. I. P., pro které jsem šest let pracoval. Ba i moji američtí příbuzní, o nichž jsem psal zde:
Přitom věci nestojí tak, jak s oblibou tvrdí naše mainstreamová média, že současná volba je nastavena „bílý rasista“ versus „barevné menšiny“, popřípadě „mužský macho versus ženy“.
Trumpova protikandidátka je sice žena, ale Trump nemá žádné aspirace být jen mužskou partičkou. Jeho spolukandidát, stínový viceprezident J. D. Vance, to u Trumpa vyhrál jen o prsa před tou, kterou si Donald Trump vybral původně, Elise Stefanikovou, pocházející z česko-slovenské americké rodiny, spřízněné se slavným velitelem Čs. legií a prvním československým ministrem obrany. Tedy také ženou. O pohlaví přitom v konečném výběru Trumpovi vůbec nešlo, oba kandidáti jsou především dlouhodobými podporovateli křesťanských hodnot, především tradiční rodiny. Jen J. D. Vance je na tomto poli proslulý trochu víc.
Trumpova protikandidátka má kořeny z černé Afriky, ale nedá se říct, že Donald Trump by mezi Afroameričany neměl podporu, když ústředním podporovatelem jeho myšlenek je letos čtyřiadevadesátiletý prestižní ekonom profesor Thomas Sowell, který je rovněž černé pleti a který Trumpa podporuje z pozice libertariána, známého například takovýmito výroky: „Závist se kdysi řadila mezi sedm smrtelných hříchů, než se z ní stala jedna z nejobdivovanějších ctností pod názvem sociální spravedlnost.“
Všichni Američané, kteří se mi v těchto dnech svěřují, tedy jak kolegové z amerického nakladatelského domu, pro který jsem (jako překladatel do češtiny) externě pracoval, tak i americká část mé rodiny, se cítí pobouřeni podobnými výroky trumpistů, jako je pan Sowell (v čemž s nimi souhlasím), protože se vnímají jako koncepčně sociálně uvažující (v čemž s nimi naopak nemůžu souhlasit…). Proč, to je ale nad mé síly Američanům vysvětlit:
Nejde to bez pochopení (pro Východoevropana se zkušeností minulého režimu přece jen pochopitelnějšího) geniálního tahu korporátních oligarchů, kteří využili pádu příliš autoritářského socialistického východního bloku na přelomu 80. a 90. let a v téže době dobře míněné snahy sociálně cítícího západu zacílili na (pro svou globální moc neškodnou) wokistickou agendu náboženských menšin, menšinových sexuálních praktik, potratů atd. Tuhle záměnu skutečné levice (jejíž hlavní snahou odjakživa je a musí být důstojný příjem a život pro všechny) za progresivisticko-wokistickou „novolevici“ může našinec nyní v přímém přenosu sledovat třeba na olympiádě v (kdysi přínosně levicové) Paříži, anebo si přečíst, jak jsem ji demaskoval zde:
Američani to ale nepochopí, protože Američani (při vší úctě k tomu, co pro nás v minulosti udělala jejich demokracie) po tom, co je to sociální spravedlnost a naplnění základních lidských potřeb (která je ukotvená i v Listině lidských práv!), nemají ve své společnosti bohužel ani stopy. Naše východoevropská zkušenost času, ve kterém jsme se narodili, kdy měl každý ve státě práci, ze které s přehledem zaplatil směšný nájem a jídlo, zatímco zdravotnictví a škola s většinou pomůcek byly zdarma a nebylo člověka, který by si nemohl dovolit školní nebo závodní jídelnu, je zkrátka věc nepřenosná.
Bývalý východní blok se nezrodil jen ze Stalinovy rozpínavosti, ale u nás i z tradice dějin a jejich podnětů. V tradici sociálně-demokratického hnutí, vznikajícího už od 70. let 19. století, německá a československá komunistická strana byly už před válkou po sovětské straně nejpočetnější na světě, a vzhledem k tomu, že místní (prvorepublikoví) komunisté šli do strany (na rozdíl od jejich soudruhů v SSSR) svobodně, co do dobrovolnosti vlastně světově nejpočetnější. Zde zaúřadovala i obrovská nezaměstnanost, vyvolaná světovou hospodářskou krizí, které decentralizovaná/deregulovaná společnost kapitalismu nebyly schopny zvládnout. Tehdy vzniklo základní heslo východoevropského socialismu „Práci pro celý svět“, které bylo po druhé světové válce, kdy nacisti chtěli východoevropské národy vyhladit, upraveno zredukováním na národní měřítko: „Práci národu, výživu národu, ošacení národu, zdravotnictví národu, vzdělání národu, národu národní kulturu.“
Tehdy se z poněkud velkohubého Marxova a Leninova ideálu „socialismus a komunismus celému světu“ zrodil dosažitelný ideál národně-státní soběstačnosti v jedné zemi: „Vše, co potřebujeme, i víc, doma vyrobíme, čímž práci a prostředky k životu zajistíme.“ Jinými slovy: Aby člověk měl co jíst, do čeho se obléct, mohl chodit do školy, do divadla, kina, koncertní síně, galerie, muzea, na to se neškudlí, to je automatické právo každého občana (přesně tak, jak to stojí v článcích 26, 28 a 31 Listiny lidských práv). A stát to musí zajistit.
Z praxe zestátňování prostředků, běžné i v zemích sociálně neorientovaných (jako jsou např. exekuce, které dnes u nás známe už dost důvěrně, stejně jako třeba dnešní vyvlastňování ruského státního i soukromého majetku), tedy že stát něco zabaví, a co s tím, to se ještě uvidí, se zrodilo znárodnění, tedy praxe, v níž je nabytý majetek okamžitě plošně sociálně použit a finančně ruka ruku myje (ne, že veškerá sociální agenda je, jak je tomu dnes, psána na futro státního dluhu, tedy na vrub budoucnosti). Ovšem použit koncepčně, ne jako když se z někdejšího přesně regulovaného a sociálně přínosného fenoménu, jako je třeba uprchlická imigrace, dnes dělá sociální katastrofa:
Znárodňování zkrátka není nic totalitního a v demokracii nepoužitelného – naposled jsme jeho blahodárnou funkci mohli vidět v roce 2008 na Islandu, když tamní vláda ve chvíli, kdy byly ohroženy vklady místních střadatelů, znárodnila majetek tamních nadnárodních bank. A znárodňování nebylo nic nového ani v našich podmínkách.
Začal s ním už Masaryk (který se mimochodem do rakouského parlamentu dostal za sociální demokraty a jeho manželka byla čelnou političkou tehdejší ČSSD), když dal za první republiky velkostatky a podniky majitelů, kteří u nás nebydleli (a jejich výnosy za nimi putovaly do zahraničí, znárodnit, tedy vyvlastnit a rozdělit mezi chudé domácí občany. Edvard Beneš v tom po válce pokračoval ve stejném gardu, když dal zabavit nacistické, kolaborantské a korporátní majetky a nakumulované prostředky okamžitě použil v oblastech, kde to sociálně nejvíc hořelo. Na zřízení bezplatného zdravotnictví, na školní a závodní jídelny, které založil a v nichž se lidé mohli levně najíst pouze za náklady, na státní film, vysvobozený z malých filmových podničků, nucených živit se výrobou kasovních krváků a slaďáků atd. Není pravda, že ho k tomu donutili stalinisti. Bylo to dovršení jeho koncepcí, které začal formulovat už na začátku 20. století, když jako student práv ve Francii psal pro sociálnědemokratické Právo lidu sérii článků o řešení poměrů sociálně trpící Evropy. V tom, že mluvím pravdu, mě svými svědectvími podpořil i sám Pavel Tigrid:
Kde plody Benešovy gigantické práce skončily, víme všichni. Stalin zatlačil na místní komunisty a ti z Benešovy sociální a zároveň demokratické Třetí republiky 1945-1948 (pro mě ideálu, který u nás doposud nebyl předstižen, snad jen v krátkém období Pražského jara 1968) v dalších letech udělali hrob, v němž byly nakonec zabaveny i živnosti a střední podniky, někdy i životy jejich majitelů a nakonec i životy některých z těch Stalinových stranických pacholků, kteří k tomuto zničení Benešova sociálně-demokratického zřízení přispěli. Ještě i v opět se liberalizujících posledních letech minulého režimu bylo tak idiotsky přeregulováno, že zvláštní povolení muselo být nejen na opuštění republiky, ale i na každé použité videokamery nebo kopírky, na každý plakát, každé ochotnické divadelní představení…
V téže době jsme ale zároveň sociálně byli společnost tak svobodná, že si to dnešní mladí (kteří už vlastně taky žijí v „Americe“) ani nedovedou představit. To z Benešova ideálu zůstalo. Výživa, zdravotnictví, školství, kultura, na to tehdy opravdu škudlit nemusel ani ten poslední. Na tom je založena totalitnost zase dnešní společnosti, která sice člověka daleko míň trestá za jeho názory, ale, využívajíc strachu ze čtyřicetileté totální nadvlády slova „sociální“ (který se zhmotnil i v profesoru Sowellovi) nás všechny drží za železnou oponou strachu, zda budeme zítra „mít co do huby“.
S vaničkou nečisté vody panzersocialistického totalitarismu zkrátka naše nová společnost, v níž se vše stává jen předmětem obchodu, vylila i dítě všech ideálů, a to nejen těch sociálních. Ve společnosti, kde přežít a žít důstojně není právem, ale první cenou za nelidské výkony, to nemůže jinak dopadnout. Nejabsurdnějším požadavkem v tomto směru se může pochlubit ředitel koncernu Nestlé Peter Brabeck-Letmathe, který se vyjádřil, že voda nepatří k lidským právům, a tak by se i její zdroje měly zprivatizovat.
To je naštěstí zatím jen plán, ale jsou tu bližší příklady všeobecné monetarizace, které byly realizovány. Nedávno jsem volal kamarádce, která bývala skvělá bylinkářka, a ptal jsem se jí, co mám použít na své akutní neduhy. Kamarádka, která se nově živí jako prodejkyně v pyramidové společnosti, zaměřené na pouhé dva produkty, mi ale namísto letité praxe dělání směsi z vlastnoručně sesbíraných bylinek nabídla – tyto dva produkty. Tak jako kdysi ona mlela své bylinky, nyní život semlel ji, takže raději zapomněla názvy svých bylinek. Umí už propagovat jen prodávané produkty.
A tak je to všude, kam se podívám. V 80. letech měli Miroslav Horníček a Ilja Prachař televizní pořady, kam si zvali divadelníky a spisovatele, kteří vyprávěli o tvorbě a jejích niterných procesech. Dnes umělci v boji o základní obživu propagují leda podprsenky, žiletky, nanejvýš nejnovější muzikál nebo nekonečný sitocomový seriál, který je živí, protože jim to smlouva předepisuje.
Další příklady? Třeba z laboratoří NÁHODNĚ uniklá choroba a na ni v rekordním čase vytvořené LÉČIVO, které v DEREGULOVANÉ společnosti koupí REGULOVANĚ stát, který se pak danému léčivu stává megamarketérem, když svým zákazníkům (chci říci občanům) slíbí, jak bude po první dávce zabírat, a nakonec je z té jedné dávek pět.
Před 35 lety (na prahu dnešního nového gründerkapitalismu) málokdo z nás tušil, že na prachsprostý obchod se dá zredukovat i ekologie (Green Deal), práva menšin (stačí jeden nebo dva záchodky navíc pro trans menšiny, a máme celý nový segment podnikání), populační politika (Regulace potratů? Nepřípustné! Jak k tomu přijdou výrobci nouzových pilulek?). A to jsme ještě nehovořili o nejvýnosnějším kšeftu vůbec, který byl po celá desetiletí bipolární demilitarizace tabu, a to jsou „naprosto nutné“ zbraně, které potřebujeme pro „naprosto nutnou“ válku – včetně zbraní atomových.
Moji američtí známí (a jejich myšlenkoví souputníci u nás) se ve společnosti DEREGULOVANÉ tak, že už to víc nejde, bojí, že Donald Trump BUDE DEREGULOVAT americkou společnost (namítnete-li mi Obamovo „plošné“ zdravotní pojištění, které Trump skutečně rušil, pak vězte, že „plošné“ pojištění jen pro někoho je pojištění zmršené). Příznivci SOCIÁLNÍCH PRÁV se bojí, že Trump ve svém druhém prezidentském období ukončí ukrajinskou válku, která je ale fakticky SOCIÁLNÍ KATASTRAFOU nejen pro naši východní Evropu, kvůli statisícům padlých, ničené infrastruktuře a ožebračování našich zemí, kterým je nařízeno neodebírat levnou ruskou ropu a platit tamním armádám drahé zbraně, ale ještě víc pro Afriku kvůli válečnému blokování lodí s ukrajinským obilím do afrických zemí, které jsou na tomto obilí životně závislé.
Těm, kdo Trumpovi vyčítají, že se ve jménu Číny, na boj s níž se orientuje, vůbec odmítá příliš zabývat Ruskem, či na ruské straně stojící nově nejlidnatější světovou velmocí, Indií, bych pak poradil, aby se zamysleli, proč tomu tak je. Čína, u níž má USA rekordní dluh v celých dějinách (jistý americký ekonom se vyjádřil, že „Kdyby Čína najednou chtěla své pohledávky zpět, zabaví celé USA“), je totiž tím skutečným konkurentem amerického systému, a nikoli Rusko a Indie, jejichž vnitřní systém je ještě daleko asociálnější než ten, který panuje v USA.
Čína v roce 2005 na dvojsummitu s Indií vyhlásila soutěž, která z obou zemí více sníží chudobu, a zatímco Indie ji od té doby nebyla schopna snížit ani na polovinu, Čína ji snížila na jednu padesátinu. Což dokázala díky svému systému, který kapitalistické zisky socialisticky investuje do plošné životní úrovně. Každý Američan ví, že nejčastějším zahraničním studentem v dnešních USA je občan ČLR. Podobnou „sociologickou studii“ během letních výletů po tuzemsku můžeme uskutečnit i my, když se zeptáme, odkud jsou všichni ti všudypřítomní asijští turisté. Plašším čtenářům dám nápověď: Z Japonska už ne.
Trumpovi poradci dobře vědí, že to, čím Čína nyní prochází, je nejen astronomický růst, ale především rostoucí podpora obyvatelstva. Země, která svým občanům zajistí sociální práva, si může dovolit postupně jim dát i práva osobní. S národem, jehož příslušníků je pětkrát víc, a navíc jsou čím dál míň protivládní, pak těžko bojovat. Trumpovi poradci také vědí, že zbývá jediná alternativa. Aby Spojené státy, země, která je proslulá tím, jak rozvinutá jsou u ní práva osobní, vyšly protivníkovi naproti v sociální oblasti. A nás Čechy, kteří jsme vždy poslušni vládnoucí velmoci, vzaly s sebou i tentokrát. Se skupinou Obama family (dokud je orientovaná na štengrování se s Ruskem), k níž patří i Kamala Harrisová, ale na nic takového nemáme naději. Takže: MAKE AMERICA GREAT AGAIN!
Good luck to all of us!
Zdroje: Seznam.cz, knihy Petera Brabecka-Lethmateho, Thomase Sowella, Pavla Tigrida a Jiřího Štyrského, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc