Jak se bránit šoku z ceremoniálu v Paříži aneb Dokážeme si to ještě představit? Svět Tomáše Koloce

Svět, který si během zahájení pařížských olympijských her poprvé všiml, že jsme v apokalypse, je v šoku. V této situaci přináším první pomoc = „protijed“.

My, kteří symptomy apokalypsy sledujeme už desítky let, překvapeni nejsme (viz můj text za tímto odstavcem, který jsem o souvislostech a době této olympiády napsal ještě před jejím vypuknutím). I já jsem se během této jízdy, našeho nuceného průjezdu dekandenčním tobogánem, přidal k těm, kteří chtějí druhé nezávisle informovat, kde na tobogánu právě jsme, hledat cesty, jak se ubránit přílišnému drncání – a taky se, pokud možno, snažit udržet mysl svou i druhých klidnou a netraumatizovanou. Mou nejčastější metodou na posledním jmenovaném poli je připomínat hodnoty, které nám, kdo o nich víme, už nikdo nemůže vzít. Proto můj dnešní text-první pomoc tvoří tři vzpomínky ze světa, který byl ještě relativně v pořádku.

Ovocný štěp(ka) slovenského divadla

Minulý pátek měl 80 let „slovenský Jiří Suchý“: Stano Štepka, který pouhé čtyři roky po Suchém založil své stejně významné muzikálové divadlo malých forem – ale (na rozdíl od Suchého) už když mu bylo 19, bez metropolitní subvence, s krajany v rodné vsi, která nemá víc, než 2000 obyvatel.

Radošinské naivné divadlo! Původně ochotnický soubor se roku 1970 přestěhoval do Bratislavy, tak jako u nás ostravský Činoherák nebo liberecká Ypsilonka do Prahy, a stejně tak se obratem stal inkubátorem hvězd. Vyšli z něj např. Milan Markovič, Csongor Kassai nebo Anna Šišková, kteří jsou i u nás dnes širokému diváctvu známí díky televizi a filmům – na rozdíl od svého principála Stana Štepky, který v nám Čechům známé filmové oblasti (kromě Hitlera v Jakubiskově „federálním“ Sedím na konári a je mi dobre) vytvořil jedinou (zcela charakteristickou) roli průvodčího-udavače Doušy v Renčově filmovém muzikálu Rebelové.

Já jsem se v temných 90. letech (kdy u nás po rozdělení přestala být slovenská kultura vyučována ve školách a nebyl o ni obecný zájem) o existenci SŠ a RND dozvěděl tak, že jsem ze zájmu mapoval dějiny Semaforu a zjistil jsem, že existuje jakýsi česko-slovenský projekt „kulturního Sojuzu-Apollo“ – spojení nejznámějších českých (Prodaná nevěsta, 1866) a slovenských (Kubo, 1904) her o dohazovačství a ženitbě. Ta „hvězdná fúze“, muzikál od dvojice Suchý-Štepka, nese název Nevěsta prodaná Kubovi (1984).

Od té doby se snažím dílo pana Štepky poznat, protože má podle mě hodně co říct i k dnešku – i když pan Štepka (esenciální antikomunista, který ve svých hrách i po 35 letech zcela nových problémů stále reflektuje zejména období komunismu) by se svou politickou orientací se mnou asi nesouhlasil, já ale v jeho díle i přes svůj pohled stále něco nacházím. Například dnešní stáda proválečných voličů podle mě vůbec nejlépe charakterizují tyto jeho verše ze hry Človečina (premiéra 1971):

„...už nám nič nechýba, je nám tak akurát, hlad sa nám vyhýba, vedúci nás má rád, vieme žiť obstojne ako čestní ľudia a reči o vojne úprimne nás nudia...“

 

V(d)ěčný Žid Sýs

Toto pondělí zemřel básník Ing. Karel Sýs (1946 – 2024), jeden z posledních důkazů, že Vysoká škola ekonomická kdysi rodila absolventy všelijakých kvalit – jen ne dnešní konfekční eurosvazáky. Byly časy, kdy tam studovali dnešní čistí národní kapitalisti jako pánové Klaus, Zeman, nebo Mládek (který, kdyby na to měl vliv, by sám od sebe Jožina z bažin jistě nedovolil webově tolik „znárodnit“) – ale i národní stalinista Sýs.

Potkal jsem ho, když jsem v letech 2003-4 patro pod ÚV KSČM pracoval jako recenzent a vedoucí zábavní a výletové přílohy deníku Haló noviny – ve kterých pan Sýs vedl literární přílohu Obrys-Kmen. Byl to konglomerát někdejších pediodik z komunistické vlasti i exilu, který předjal dnešní dobu. Založili ho dva, pan inženýr Sýs, židovský komunista, někdejší šéfredaktor perestrojkového literárního časopisu Kmen – spolu se zakladatelem největšího českého exilového nakladatelství vydávaného v SRN. Zakladatel onoho druhého periodika, z něhož vznikl Obrys-Kmen, Obrysu, byl Franz Stross alias Daniel Strož, trockista, po kterém za počínající normalizace začali tak jít, že i on, ač z plzeňsko-německé antifašistické komunistické rodiny, musel využít „práva na návrat“ a po 800 letech se z „nové“ vlasti „odsunout“ do té staré. Za to, že chtěl, aby i minulý režim byl ještě daleko sociálnější, než byl. (Dokážeme si to dnes vůbec představit?)

Pan Sýs jako inženýr ekonom musel ovládat těžké vzorce, on sám se svojí politickou přímočarostí se ale dal vypočítat jednoduchou rovnicí. Jeho rodiče ho počali půl roku po válečných útrapách, kde jeho dědečka rabína hodili zaživa do ohně, a tak pan Sýs, na rozdíl od některých nevděčných „souvěrců“ (jako například jistý starosta, který býval jedním z lídrů českého bulváru), nikdy nezapomněl Rudé armádě, která osvobodila nacistické tábory s jeho rodinou, že se vůbec mohl narodit. Nikdy to o sobě nehlásal (jednou jsem se ho, naveden druhými, zeptal, zda je Žid, a on si začal rozepínat poklopec se slovy: „Musím se podívat...“) – nicméně každým svým činem to byl vděčný Žid Sýs. (Ale nikoli od Feuchtwangera. Sám od sebe...)

Hádavý, sebestředný, se sklonem k vypjaté ideologičnosti, ale také k neustálému zpytování svého i kolektivního konání, kterému se u nás křesťanů říká pokání a u komunistů sebekritika. Už v 80. letech, když měl jako mladý básník pocit, že své výsadní básnické postavení (dopracoval se až k titulu zasloužilý umělec) má tak trochu i na úkor jiných, zakázaných, se s jinými režimními tvůrci vypravil na zahraniční setkání, kde se chtěl s exilovými autory seznámit a poradit o metodách liberalizace kultury u nás. Pavel Tigrid (který měl se stalinisty zkušenost z vlastní rodiny - jeho bratranec byl Ivan Olbracht) pak s velkorysostí sobě vlastní vzpomínal na ně, ´ty stalinistický kluky, kteří nevěřili, že režim padne a že se my z exilu někdy vrátíme domů, ani to nechtěli, ale chtěli, aby se doma aspoň trochu oteplilo´.

Na konci normalizace měl pan Sýs mezi bohémou pověst ´dobrýho kluka, kterej ze svého překladu Apollinairova pásma klidně vypustí papeže´, jen aby klasická báseň mohla v moderním překladu vyjít v normalizačním Československu – takže kupříkladu slavný kec z Vorlova filmu Kouř („nesla kávu sice černou, ale s kojícím prsem v šálku“) byl z vděčnosti ocitován ze Sýsovy slavné básničky. V 90. letech po něm ovšem neštěkl pes (na rozdíl od jiných, daleko horších režimníků, zato na obrtlíku se okamžitě otočivších), v médiích se vůbec nesměl objevit, a tak v ulici Politických vězňů (kde KSČM a její spřátelené tiskové a kulturní podniky získaly nové sídlo, které si vyměnily za své slavné ÚV na nábřeží Vltavy s ministerstvem dopravy) zalezl do zastrčené kanceláře a jako typický druh židovského workoholika (Woody Allen natočí ročně jeden celovečerní film, někdy i dva) tam dokázal týdně vyrobit i několik tlustých přílohových týdeníků Obrys-Kmen (později LUK) dopředu. Týdeníků, které byly mimochodem oproti linii hlavního korpusu Haló novin nesmírně liberální – a mohl jsem tam zcela bez cenzury publikovat i já, který jsem byl hned zkraje s vedením Haló novin (a s cenzurou soudruha Kojzara, autora slavného článku Ztroskotanci a samozvanci) dost na kordy.

Musím říct, že styl jakým pan Sýs psal, se mi nikdy přespříliš nelíbil – zato se mi ovšem velmi líbil on sám, jako postava z Hrabala (o němž jsem v jeho Obrysu-Kmeni vydal svou první stať).

Stejně tak se mi ovšem líbili i jiní hrabalovští lidé z té neobyčejné redakce a budovy:

- Stařičký pan Domkář s obrovskou cigaretou větší nežli jeho malinká pusinka. Žák Haškova přítele Z. M. Kuděje, kdysi šéfredaktor pražskojarní Mladé fronty, kde vydával drzé fejetony dvojice Š+G nebo Rudolfa Hrušínského, za což ho pak vyhodili a on se pak od lopaty zachránil jen tím, že se stal mluvčím předsedkyně Svazu žen Marie Kabrhelové...

- Někdejší Husákův osobní fotograf Karel Mevald, o kterém se říkalo, že nejradši fotí nádraží, protože se nehýbe, a když jste od něj potřebovali fotku, v době, kdy vše už bylo v digitálních databázích, začal šukat po svých nekonečných šanonech, kde bylo všechno – od De Gaulla až po Che Guevaru...

- Moje kolegyně od stolu Iva Klinderová, sinoložka a vietnamistka, které první prezident Vietnamu Ho Či Min kdysi říkal „vnučko“, což prý je při řeči starších a velmi mladých lidí ve Vietnamu oficiální titulatura (oficiální stranické oslovení Ho Či Mina ostatně znělo: „Strýčku“.) Později během nudné práce v naší redakci plné normalizační cenzury tam redigovala odborné orientalistické knihy (to z její vůle jsem se stal jediným překladatelem prezidentových básní do jeho americké biografie…), a když se jí zastesklo po milované tropické zemi, odjela nakupovat do tržnice na Košík, kde poslouchala, jak se na ni trhovci domlouvají a pak je vysokou literární vietnamštinou seřvala...

- Nakonec i můj vrstevník Roman Janouch, který kromě placeného zahraničně-rubrikového redaktorství Haló novin dělal i šéfa fanklubu Moniky Absolonové a mluvčího Divadla Broadway (kde mi kromě jiných „hvězd“ představil například Ivanu Gottovou, která tehdy ještě byla prostou produkční). Všechny ty věci kolem populární hudby, kterou Roman miluje, ale už nebyly placeny, takže Roman ráno před sedmou, kdy chodil do redakce, ještě roznášel letáky, aby měl s nájmem ve vnitřní Praze co jíst. Holt člověk staré doby, komunista se srdcem ještě prvorepublikovým...

- Do téhle skupiny tak trochu patřil i ten, který nebyl „z baráku“, ale byl to pana Sýse přítel rodinný, Kamil rytíř Lhoták, údržbář z podolské plovárny, vnuk slavného stejnojmenného malíře, jehož rod získal rytířský titul roku 1403 v boji za udatnost proti Turkům (tací by se nám v Afrínu, Kurdistánu, Karabachu nebo během útoků turecko-řeckých hranicích už zase hodili...)

 

Někdy se mi stýská po paní Klinderové, po Romanovi i Kamilovi, které jsem dlouho neviděl, po panu Mevaldovi, který umřel v době covidu, i po panu Sýsovi, kterému jeho „spolužák“, prezident Ing. Miloš Zeman na samý konec svého mandátu udělil vyznamenání za zásluhy. Také za jeho opoziční pohledy na politiku v dnešní době jednotné kulturní fronty pražské kavárny a angažmá v 80. letech, ale především za celkem 115 autorských knih, včetně překladů Apollinaira, Préverta, Rimbauda, Éluarda, Jarryho, de Sada…

Naposled jsem pana Sýse viděl, jak stojí v Kobylisích na zastávce autobusu, kolem něhož jsme jiným autobusem projeli. Pak jsem ještě jednou doprovázel básníka Rostislava Opršala, který mu nesl svou novou sbírku do budovy v Politických. Ale nebyl tam – a nový vrátný už ani nevěděl, který je to Sýs.

Pozdravujte nahoře svého dědečka rabína, pane Sýs. Bude to pro vás velké překvapení ho tam objevit, já vím. Vy komunisti ani vy judaisti jste ve své víře nebe nikdy neměli:

 

Karel Sýs: Hlavně   Hlavně neumřít v zimě – hubertus tíží víc než svědomí Hlavně neumřít v máji – šeříky by vykvetly do prázdna Hlavně neumřít na podzim zeleň v kokonech by se neprobrala Hlavně neumřít v létě – nepřerušit Kaddiš chlorofylu Hlavně neumřít

 

Má Paříž (zcela jiných menšin)

Včera, ve středu, to bylo 80 let, co zahynul Antoine hrabě de Saint-Exupéry (1900 - 1944), autor Malého prince. Sestřelil ho (aniž věděl, kdo pilotuje letadlo, do něhož střílí) jeho věrný čtenář (!), německý reportér Horst Rippert, který v té době nosil uniformu Luftwaffe – což až po 67 letech vypátral český reportér Stanislav Motl. Básník nesl jméno podle Svatého Exuperia, křesťana ze 2. století, kterému se narodil druhý syn a on to odmítl oslavit divokým pohanským křepčením – za což byl zabit nejen novorozený, ale i celá rodina, včetně jeho ženy Zoe, která byla později spolu s ním také svatořečena. Jak symbolické pro básníka, jehož mottem bylo: „Bože, nedávej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji…“

Sto let stará Paříž Exupéryho, ve které studoval (námořnictví a architekturu) – a Paříž dneška, která tolik fandí menšinám… I já jsem vlastně v Paříži menšin (ovšem zcela jiných než jsou ty, které se nám na současné pařížské olympiádě tak bolestně zhmotnily) strávil své dětství. To bylo sice prožité v 80. letech ve vesnici Všetaty na Mělnicku – ale díky knihám, gramofonovým deskám, které si přivezla z Francie má máma (která tam své dospívání kdysi skutečně strávila), a filmům, které tehdy promítali v té zlé neveřejnoprávní komunistické Československé televizi, jsem je kompletně strávil v Paříži konce 50. a zejména celých 60. let minulého století:

S Fanfánem Tulipánem Gérardem Philipem, Édith Piaf, pány Aufrayem (hvězdou prvního Dietlova seriálu Píseň pro Rudolfa III.), Delonem a Depardieurem (kteří k nám jezdili na prázdniny a měli i mají u nás lásky), Gabinem, Richardem, Bourvilem, karikaturistou Effelem (který svoje animované filmy jako Stvoření světa jezdil točit do Prahy) – ale taky se jmenovanými menšinami. Nikoli však genderově a kulturně tekutými – nýbrž národnostními. Z řad umělců, kteří sice také přicházeli „odjinud“ – ale o to víc dělali tehdejší Francii Francií a její kulturu kulturou:

S korsickou zpěvačkou Gréco, Belgičany - písničkářem Brelem a spisovatelem Simenonem, zpívajícími a hrajícími Italy Dalidou, Belmondem a Venturou, hudebními Řeky Mouskuri, Moustakim a Theodorakisem, herečkou Rakušankou Schneiderovou, autory hudby k velkým francouzským filmům Rumunem Cosmou a Arménem Garvarentzem. Také se zpěvákem a hercem Arménem Aznavourem i ázerským Židem Hosseinem aka hrabětem Peyracem, kteří se přátelili – na rozdíl od svých jinde se vzájemně vraždících národů:

Nakonec dokonce i s francouzskými knihami českého Pařížana Kundery (které měl můj otec doma v ruštině v sovětských vydáních z let Gorbačovovy perestrojkové oblevy), i s českým Židem Londonem; jedním ze tří přeživších ze Slánského procesu, který pak o tom napsal román Doznání, do slavného francouzského filmu přepsaný Španělem Semprúnem (který prožil léta Francova režimu v exilu u nás na Dobříši) a režírovaný Řekem Costou-Gavrasem a v hlavní autobiografické postavě autora Londona s Italem Montandem. (Jmenovaný Charles Aznavour si v téže době v britském filmu Hry zahrál zase Emila Zátopka.)

Dva posledně jmenované filmy jsem viděl až po listopadové revoluci – ve které se mi ale daleko víc zhmotnil Aznavourův souputník (v úloze zpěváka, herce, ba i milence Édith Piaf) Yves Montand. Přestože se nejpozději po filmu Pošetilost mocných (kde hrál po boku Španěla de Funèse jeho sluhu Blase) stal veleslavným, v lednu 1990 přišla Francie za mnou, když Montand sestoupil z televize a in natura se objevil v těch našich zapadlých Všetatech – aby vzdal poctu Janu Palachovi. Ačkoli jsem od něj tehdy seděl jen pár metrů, ještě víc jsem byl okouzlen verši francouzského básníka a textaře Louise Amada, rodem Katalánce a občanským povoláním policejního prefekta. (Dokážete si dnešní policejní ředitele představit, jak jdou po práci lyricky textovat?? Jedině snad na služebních mobilech…) Louis Amade byl textařem mého milovaného Gilberta Bécauda:

 

 

Jistě znáte tenhle film – Země, odkud přicházím. Patří k povinné české vánoční televizní výbavě. V roce 1956, když ještě ve Francii nevládl americký stařec (míněn Santa Claus), tam vládl Père Noël, kterého si děti v městečku Saint Parfait (Dokonalý Svatý) spletli s místním pianistou Julienem a jeho dvojníkem Éricem (boháčem, který se rozhodl se vzdát rodinného majetku a právě na Štědrý den utekl z domova – dokážete si něco takového představit v dnešních filmových příbězích?) – obou v podání Gilberta Bécauda.

V dnešní době stejně naivně a starosvětsky jako děj tohoto filmu zní text jeho ústřední písničky, který vypráví o tomtéž, co u ní vždycky prožívám já. O rozpomínání na něco krásného, ale mnohými už dávno, dávno zapomenutého… Proto jsem se rozhodl ten text přeložit – a svůj pokus o léčbu šoku vzpomínkami na krásu jím zakončit:

 

„Země, odkud přicházím je z ticha stvořená podej mi ruku, ty, o níž sním dobrý den ty, co máš jméno Štěstěna jednou či zítra, až se probudíš vánočním trojspřežím vezená konečně si tě přiváží cestami země zkřížená té země, odkud přicházím té země, kam tě sněhová princezna unáší až se ti hlava roztáčí zamilovaností co z vloček a hloubek je zrozená   Země, odkud přicházím je z ticha stvořená podej mi ruku, ty, o níž sním dobrý den ty, co máš jméno Štěstěna jednou či zítra, až se probudím to trojspřeží, jímž ses rozjela vzalo mě, a já jedu s ním do země, kde se probudím do země, odkud přicházím...“

 

Zdroje: Seznam.cz, údaje od Ivo Fencla a Emila Poláka, Wikipedia

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Karel Sýs, olympiáda,