Bulvár jako protikulturní zlo. Svět Tomáše Koloce
komentář
22.07.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Iveta Bartošová
Čtenáři si asi všimli, že ač mám potřebu se vyjádřit ke všem dílům, která přesahují dnešní běžný televizní (pod)průměr, a ač jsem předchozí dvě řady seriálu Iveta recenzoval hned po jejich premiérovém uvedení (tzn. v květnu 2022 a v květnu 2023), tentokrát jsem se trochu opozdil. Jak je mým zvykem, říkal Fantomas.
Předně bych chtěl podotknout, že mám na mysli seriál Iveta Michala Samira o Ivetě Bartošové pro Novu/Voyo, který vznikl a byl uváděn mezi lety 2022-2024, ne ten od Petra Kolečka a Jana Hřebejka, který byl pod stejným názvem Iveta (!) ve stejné době (!), a dokonce s podobným tématem (!) mediální ne hvězdy, ale hvězdičky, natočen pro slovenskou televizi Joj, která byla původně s Novou ze stejné stáje (ovládané Vladimírem Železným), dnes jde ale o televize konkurenční (!). O jakou jde v tomto případě konkurenční šarádu, ponechávám jiným recenzentům, já se dnes budu zabývat opět seriálem prvním, který se budu snažit uvést do kontextu celé dnešní české televizní tvorby.
Na úvod bych si dovolil jednu výtku ve smyslu, že jsem týmu autora-režiséra Ivety Michala Samira minule tak trochu nalítl, když jsem měl pocit, že se jedná o podobně nezávislé dílo z rodu, jako byly seriály sKORO NA mizině nebo Liga mužské moudrosti, které byly financované výhradně crowdfundingem, tedy způsobem, kdy diváci, spokojení s první řadou, rozhodnou o dotočení či nedotočení řad dalších tím, že je zaplatí/nezaplatí. Iveta se ústy svých tvůrců takovou tak trochu jevila, nebo lépe tvářila, nicméně až z poslední řady jsem logicky zjistil, že o vzniku všech tří řad bylo rozhodnuto už ve chvíli psaní scénáře (podle čeho jsem to zjistil, prozradím nakonec). Co se týče cílení na nás, příznivce nezávislé tvorby, to byl dobrý reklamní tah, který i mě neustále udržoval ve vůli seriál dokoukat. Tedy kromě skutečnosti, že seriál byl kvalitní, a faktu, že jsem jako osobní pamětník doby Ivety Bartošové i jako více méně nostalgik (člověk, který má rád uměleckou reflexi témat z minulého či přelomu současného režimu) byl se seriálem spojen řadou pout.
Je třeba říct, že autor projektu Michal Samir by těžko hledal recenzenta, který by vůči němu měl předem víc předsudků než já. Před zhlédnutím první řady jsem si o něm říkal: Čechobrit, bydlící v Británii, kam odešla jeho rodina, absolvent nikoli FAMU, ale londýnské filmové školy Drama Centre London, je mi stejně podezřelý, jako museli být o dvě generace dřív během svých českých debutů českým recenzentům podezřelí absolventi moskevské VGIK Jiří Sequens a Zdeněk Podskalský. Zvolil si bulvární téma, o němž jako kluk, vyrostlý v Británii, nemůže nic vědět, téma bulvární, které bulvárně zpracuje a nadělá si na něm slávu mezi dnešními mediálními blbečky, kteří nemají vkus…, říkal jsem si o něm.
Jak jsem se v Londýňanovi Samirovi zmýlil! Úplně stejně jako ti, kteří nevěřili Moskvanům Podskalskému a Sequensovi. Jak jsem se dozvěděl z pozdějších rozhovorů, Michal Samir byl k lásce k naší zemi vychováván zejména svým afghánským otcem, který za minulého režimu u nás během svých studií našel nejen českou ženu (režisérovu matku), ale i vlast svého srdce, na jejíž kulturu a svíčkovou ani v Londýně nedá dopustit.
Trochu mi to připomíná příběh Oty Pavla, jehož tatínek Leo Popper, potomek německých Židů (Popp v jidiš znamená Frankfurt nad Mohanem, odkud pocházeli jeho předkové), který strávil mládí ve francouzské cizinecké legii, našel „u Buštěhradu a Bránova“ zaslíbenou zemi, posvátné úctě k níž učil i své syny. V nejlepší tradici tohoto dědictví se britský občan česko-afghánského původu Michal S. ujal bolavého národního tématu ze zcela opačného konce, než český bulvár – tím, že nejprve oslovil rodinu Ivety Bartošové a zeptal se jí, zda smí a co smí a jak to vidí oni. To byl základní kámen, na kterém bylo postaveno dílo z rodu, o němž nám náš učitel Ulrich Rösch na škole říkal: „Dobře vyprávěný román je schopen léčit nejen osobní psychická traumata, ale i bolavou národní minulost.“
V případě Ivety se to stalo. Možná i v inspiraci britských seriálů typu Koruny (psané zetěm Karla Schwarzenberga Peterem Morganem, který o bolesti ve šlechtických rodech ví své), kde například k léčení příběhu sestry královny Alžběty II., princezny Margaret, byla do její role vybrána Helena Bonham Carterová, jejíž strýček byl dlouholetým partnerem princezny. Přijde mi, jako by Michal Samir použil stejné metody k léčení bolavých příběhů českých uměleckých rodů Bartošových (jehož pokračovatelem není jen Artur Štaidl, ale i Ivetina sestra, dvojče Ivana Bartošová, kterou si mnozí pamatujeme jako zpěvačku pod uměleckým jménem Viana), Štaidlů (kde se už v roce 1973 tragicky zabil Arturův strýc, hvězdný textař Jiří Štaidl) a koneckonců i Novotných (protože otcem Pavla Novotného, který je v zásadě hlavní figurou tragické třetí řady seriálu, je někdejší textař skupin Greenhorns a Fešáci, a posléze ve svém žánru vynikající televizní humorista Petr Novotný).
Jaký těžký kulturní kalibr nasadil Michal Samir k onomu léčení? Za prvé: V titulní roli vysadil na žebříček vnučku Limonádového Joe Karla Fialy Annu Fialovou, které dal (například během scén soudu v poslední řadě Anna i v detailu obličeje! rozehraje a uhraje psychické nuance pozice ženy, která je navenek tvrdá a asertivní, a přitom má na samém krajíčku pláč) v jejích 29 letech možnost dokázat, že je hotová charakterní herečka, a těch je v dnešním šoufbyznysu jako šafránu.
V roli Karla Svobody Saša Rašilov nejmladší. Vnuk legendárního stejnojmenného komika, syn legendárního stejnojmenného kameramana, bydlící v dědově domě v ulici, pojmenované po své umělecké dynastii, stíhán za své druhé manželství bulvárem, o němž se už několikrát vyjádřil, že je odporným rysem dneška, který za předchozích historických etap (na nichž umělecky staví) neexistoval. Stejně málo si váží komerce v umění, o níž (a o svých nezralých zkušenostech s ní) se v rozhovoru pro MF DNES pregnantně vyjádřil:
„Připadal jsem si, jako bych dělal konkurz na Titanic, a přitom šlo o Mickey Mouse. Dokonce i tady byl Američan, který mi předváděl, jak vystihnout jeho hlas. Ptali se mě, co si myslím, že rád jí a pije. Správná odpověď byla samozřejmě hamburgery a cola, jak jinak. Takhle absurdní to bylo.“
Objevem třetí řady byl David Prachař v roli Josefa Rychtáře. Tato postava je pro národ, krmený Rychtářovými kauzami, psaná kupodivu jako sice starého, ale přehnaně pečovatelského a naivního chlapa, který není schopen zvládnout bulvární smršť, se kterou si zadá a několikrát si svou roli miláčka médií užije, za což je krutě potrestán. David Prachař. Pamatuji si ho s kytarou, jak za mého dětství v televizních pořadech, které žáky ZŠ poučovaly o literárních žánrech, jako moderátor s kytarou zpíval: „Pohádka, pověst, povídka, poezie, bajka…“ (Dnes už takové pořady neexistují. „Neuživily by se.“) Člen činohry Národního divadla (jenž nyní v Shakespearově Richardu III. hraje Buckinghama, kterého tam sto let před ním hrál jeho prapradědeček Karel Želenský) v roli sice ne úplně konzistentně drží Rychtářovo ráčkování, ale jeho roli hraje s nasazením ztvárňovatele nejhlubších rolí světové dramatiky. Zároveň ale i s přirozeností muže dnešní doby, který bulvár nemusí nijak uměle studovat – jeho erodující vliv zná z první ruky od svého syna Jakuba Prachaře, jenž se ženitbou dostal do žentouru umělecké rodiny Hanychových-Soukupových-Žilkových-Stropnických, která je od smrti Ivety Bartošové neoblíbenějším soustem českého bulváru. (Jak to tak bývá, bohužel velmi „symbiotizujícím“ soustem…)
Stejně tak je na tom představitelka matky Svatavy Alena Mihulová, sama svého času stíhaná bulvárem za pozdní manželství s legendou české filmové režie Karlem Kachyňou.
A to nejlepší nakonec: V roli Pavla Novotného Filip Rajmont, vnuk legendárního všestranného divadelníka, hudebníka, spisovatele a novináře E. F. Buriana a syn divadelníka Ivana Rajmonta, který jako šéf činohry ND z let 1989-1997 do dnešní komerční doby pronesl to dobré z doby minulé včetně původního poselství divadla (věrně tlumočit nejlepší myšlenky autorů). S takovým základem a dobře osobně zpracovaným dědičným talentem si lze troufnout i na ztvárnění tak odstředivého a chorobně neurotického archetypálního ztělesnění bulváru, který si je v případě bulváru i svém osobním „společenskou oprávněností a potřebností“ až tak jistý, že (krátce předtím, než se to stalo) v Klusákově dokumentárním seriálu Dělníci bulváru otevřeně zformuloval i slavnou sebediagnózu a zároveň mrazivou předpověď ve smyslu: Ona je dokonalý terč a my ji jednou zabijeme (což nakonec zaznělo i v seriálu).
Rád bych poznamenal, že ve vztahu k tomuto příběhu nejsem „člověk zvnějšku“. Sice krátkou, ale dostatečnou dobu na procítění atmosféry jsem měl podnájem v jednom rodinném domě v Uhříněvsi, který sousedil s domem rodiny Ivety Bartošové. Nevykonával jsem tehdy novinářské povolání, ale shodou okolností mým přítelem byl jeden z vedoucích fanklubu Ivety Bartošové. A v roce 1999 jsem se s diagnózou endogenní deprese léčil na PCP Praha, jehož tým se částečně kryl s týmem, který měl později na starosti Ivetu Bartošovou. Sice až po mnoha letech, ale přímé kontakty tu stále byly. (Já jsem tehdy nastoupil na místo uvolněné odcházející Věrou Čáslavskou, o níž ostatně předpokládám, že její příběh bude jednou předmětem stejně dobrého zpracování, už proto, že její psychický profil byl téhož rodu jako Ivetin. Stejně jako tomu bylo u princezen Margaret a Diany, jejichž příběhy stejně citlivě zpracoval zmíněný britský seriál Koruna…)
Jako takovýto „svědek z povzdálí“ mohu říct, že půdorys seriálu Iveta je stejně pravdivý, jak hluboký a dobře pochopený je jeho scenáristický syžet. Iveta je nejen stará dobrá scenáristická práce – včetně „třešniček na dortu“ typu propletení děje příběhy ze života muže z lidu, který se žení a děti vychovává jakoby nepřítomně, v neukojitelné lásce ke vzdálené zpěvačce I. B. V prvních dvou řadách mi přišel s půdorysem seriálu poněkud nekompatibilní a pochopil jsem ho až v posledních minutách seriálu, kdy se ukázalo, jaké má povolání. Šlo o strojvůdce vlaku, který Ivetu Bartošovou zabil. Zde mi chybělo už jen použití poslední písničky Petra Sepešiho „Den, kdy nejsem s ní“, obsahující fatální slova „…když do zatáček vjíždí její vláček…“:
Iveta je ale ještě víc. Je opravdu z těch, o nichž nám vyprávěl profesor Roesch, z rodu děl, které dějinný příběh dle prastarých archetypálních zákonů nejen správně vyloží, ale i pro ty, kdo mají dar chápání, nasvítí tak, že už ho nemusí opakovat. Iveta Bartošová, Josef Rychtář, okrajově i Karel Svoboda (a pokud by v seriálu figuroval, i Jiří Pomeje) zde představují archetyp Fausta, zatímco Pavel Novotný je Mefisto. Samozřejmě, že nikoli sám. Vinna je společnost, která takové mefistovské archetypy vysadí nejprve na jakékoli, a posléze skoro až na nejvyšší politické pozice ve vládnoucí straně (a je jedno, zda se ta strana jmenuje SdP, KSČ nebo jinak) a dá jim pravomoc být mluvčími celého národa. Jak si vzpomínám, v případě jednoho slavného telemostu i pravomoc mezinárodní…
Bohu dík za díla, která potom použitím fenoménu císařovy nové šaty („král je nahý!“) spustí lavinu, jaká se spustila v době odvysílání Ivety jak proti takovýmto mefistovským archetypům, tak i proti protikulturnímu fenoménu bulváru, bez něhož jsme se (abych zopakoval!) v naší kultuře po všechny dosavadní epochy bez úhony obešli. „Obyčejný komerční seriál o osudu jedné hvězdy“ pak udělá pro společnost stejnou práci, jakou svého času udělaly poslední dva díly seriálu České století, které ukázaly přímo hypnotizérskou úlohu Václava Klause a jeho kamarily při proměně 120 let niterně sociálního českého národa v národ asociálních vyznavačů motta „Trhni, na čem můžeš“. Což vlastně se vznikem fenoménu nijak neregulovaného českého bulváru také příčinně souvisí.
Iveta. Nova/Voyo 2022-2024, scénář a režie Michal Samir, 9 x 60 minut
Zdroje: Seznam.cz, iDNES.cz, Nova, Voyo, FDb.cz, ČSfd.cz, Wikipedia
Za pomoc při získávání zdrojů děkuji Martinu Šilhovi a Pavlu Kousalovi.
Vložil: Tomáš Koloc