O tom, jak dnešní režim dojíždí na totéž, co ten předchozí. Aneb: Táto, pojď – už to začalo! Svět Tomáše Koloce
komentář
18.07.2024
Foto: Se svolením Petra Fialy
Popisek: Premiér Petr Fiala s klaunovskými knoflíčky
Srovnávací text nikoli o jedné vzpomínce, ale popisující věci, které se opakují v těchto hodinách a dnech.
Tak jsme včera měli zase výročí, tentokrát výjimečně veselé. 35 let uběhlo od chvíle, kdy generální tajemník KSČ Milouš Jakeš v Červeném Hrádku u Plzně pronesl pro stranické funkcionáře tehdejšího Západočeského kraje projev, který byl tak „důvěrný“, že ho nahráli celkem tři přítomní, načež ho dnešní europoslanec Saša Vondra poslal do Svobodné Evropy...
V 90. letech se pak úryvky z něj dostaly do prvních technopísniček a když ho pak na přelomu milénia jedna firma (která se tím proslavila a nakonec založila úspěšnou síť obchodů s levnými nosiči) vydala na CD, měli jsme to CD doslova všichni:
Ten Miloušek Jakeš… Ačkoli pocházel z jihočeské dynastie, do jejíhož širšího rozrodu patřil jak vůdce demokratických sudetských Němců Wenzel Jaksch, tak prezident Emil Hácha, byl v dětství tak chudý, že si se sourozenci museli půjčovat boty a v období krize se před chudobincem ubránili jenom tím, že sbírali houby a lesní plody a prodávali je u cesty. Prošel cestou řady takto nemajetných, a zároveň snaživých kluků: stal se Baťovým mladým mužem – a když musel pryč Baťa, stala se z něj mládež nová, mládež Gottwaldova. Stranickou školu studoval v Moskvě spolu s Alexandrem Dubčekem (oba dostali titul RSDr.) a po 10 letech (v srpnu 1968) se do Moskvy vrátili jako unesení členové ÚV KSČ. Zatímco jeho bývalý spolužák od Baťů Ludvík Vaculík dál bojoval za demokratizační proces, Jakeš se po návratu z Moskvy stal oporou normalizace. On přece za „deformace socialismu“ nemohl. On byl koneckonců jen činovníkem Ústřední kontrolní a revizní komise – do které (což pravděpodobně netušil) byl jmenován hlavně proto, že ti, kdo ho vybrali (a na které by opravdu schopný cifršpión mohl něco zjistit), znali jeho inteligenční kvocient. Jako takový byl také Gorbačovovou Moskvou vybrán do nejvyšší funkce ve straně a tím i ve státě. V roce 1987 – v době, kdy už bylo v Kremlu rozhodnuto, že ta zprofanovaná strana a ten pozdě a špatně federalizovaný stát je třeba (jak říká Jan Werich ve filmu o císařově pekaři) historicky znemožnit. Tohle bylo jasné většině národa i přesto, že soudruh generální ze svého křestního jména vypustil U, které by ho mohlo dehonestujícím způsobem spojovat se stejnojmenným hrdinou románu Saturnin:
U nás doma byl soudruh Jakeš oblíben stejně jako soudruh premiér Adamec a soudruh ústřední ředitel ČST Zelenka – kdo z rodiny je viděl na obrazovce, okamžitě volal všechny ostatní s příslibem, že bude zase legrace. Jakešovy porevoluční rozhovory (především v nezávislých médiích, která jeho vyjádření neupravovaly) už nebyly tak zábavné, často dokonce obsahovaly velmi logické myšlenky, i když samozřejmě dané omezenou mírou jeho intelektu.
Přehouply se časy a já tento týden ve všech mainstreamových médiích (které chudinky nemají o čem psát, uprostřed války, která hrozí přerůst v atomovou, v době, kdy se kvůli cenám energií z ČR už stěhuje Prazdroj, Petrof i Škodovka) čtu o Jakešovi na Červeném Hrádku. Vyznění textů ve všech periodicích je stejně objevné: „Cha. Chachacha. Chachachachacha.“ Žertovné opakování vět, kterým jsme se v minulosti už tak dokonale vysmáli, že některým z nás, co už nejsme v mainstreamu, některé z nich skoro přijdou, že za ta léta nabyly na smyslu...
Tento způsob myšlení našich médií mi připomněl, jak se za první republiky ještě na začátku roku 1938 (kdy už henleinovci měli sklady zbraní i v Praze) tisk vysmíval Habsburkům a zabýval se nebezpečím jejich návratu – a koneckonců i tiskovou reflexi doby samotného Jakeše, která brojila hlavně proti „socialistům s lidskou tváří“ typu Vaculíka nebo Šabaty (ostatně sám Jakeš na Červeném Hrádku řešil, zda má na přijetí jisté italské ceny pustit Dubčeka, „který by tam mohl provádět protisocialistické“ rejdy), aniž měla na to si všimnout, že věci se ve skutečnosti mají úplně jinak…
Dnes se ukázalo, že hlavním nepřítelem idejí spravedlivé, zásluhové sociální rovnosti a míru na linii východ-západ rozhodně nebyli osmašedesátníci jako za normalizace zakázaný diplomat Polreich (který sjednal mírovou schůzku USA-SSSR 1967 v Glassboro, v devětaosmdesátém přesvědčoval sovětskou posádku v Milovcích, aby podpořila revoluci proti Jakešům a v 90. letech vyjednával mír v Kosovu, za což ho ze zamini vyrazili), nebo exilový kulturträger Liehm (který chtěl po Listopadu ve svém mezinárodně proslulém časopise Lettre internationale podporovat československou kulturu, což byla ambice, kterou „sametová“ garnitura záhy pohřbila) či ředitel ČST z doby pražského jara Jiří Pelikán, který v 70. letech zakládal europarlament – a namísto toho, aby v něm kopal za zájmy našich národních specifik, i jeho „sametová“ garnitura vyšachovala.
Ale zásadním nepřítelem rozumně sociálního a přitom demokratického zřízení nebyl dokonce ani Jakešem v projevu několikrát zmiňovaný Václav Havel („my to zvážíme, my se poradíme – a samozřejmě, že Havla nikam nepustíme“). Přes všechny kauzy jako byl prodej Lucerny Václavu Junkovi a sponzoringu Havlových aktivit rodinou Zdeňka Bakaly (které Karla Kryla tenkrát oprávnily k veršům „král Václav jedna parta je / se šmelinářským šmejdem“), opsal Havel složitý oblouk od iniciování chartistického dokumentu „Sto let českého socialismu (1978)“, kde se jasně přihlásil k idejím demokratického socialismu (jinak by ho po celou normalizaci těžko vydávalo západoněmecké socialistické vydavatelství Rohwolt), přes svou prezidentskou podporu gründerkapitalistické transformační tuneláže – až po předsmrtný prosocialistický výrok „Nejsvobodnějším a nejlepším obdobím v mém životě byla 60. léta“ a vydání dokumentu „Seznam těch, kdo se zasloužili o svobodu“, kde na čelných místech jmenoval exkomunisty-demokratické socialisty, kteří vedli Pražské jaro 1968 (včetně výše jmenovaných, jichž se v klausovských 90. letech v politice elegantně zbavil – za což měl být onen Seznam omluvou).
Hlavním nepřítelem, který nakonec u nás i v celé východní Evropě totálně pohřbil socialistické hnutí, které se u nás začalo formovat už na počátku 70. let 19. století – byli samotní Jakešové. Garnitura, která se 40 let držela u moci a přitom (jak Jakeš na Červeném Hrádku správně odhalil) si až na poslední chvíli všimla, že „tu socializaci nějak přešvihla“, když pozavírala nejen soukromé živnosti malých cukrářů, holičů, řezníků, ale často i živnostníky samotné. A když pak zavedla takový režim, kde „měl úplně stejně ten, kdo dělal, jako ten, kdo nedělal“ – ale nejvíc měl vždycky ten, kdo nedělal sice nic, ale držel basu s vládnoucí garniturou. Právě tohleto, a nic jiného, nakonec režim tak zprofanovalo, že národ dal absolutní důvěru tuneldědkům koženým – zato slova jako „sociální“ nebo „odbory“ se ještě dnes v očích Čechů jeví jako nadávky.
Tenhle jánabráchistický způsob vedení společnosti, na němž se revolucí v listopadu 1989 nic nezměnilo a dokonce už zakořenil i na západě (koneckonců hlavy dnešní „integrované Evropy“ jako Angela Merkel, Jerzy Buzek nebo Donald Tusk byli produkt východněblokový), dnes vesele zprofanovává další původně neškodná slova jako „evropský“, „lidskoprávní“, „neziskový“… Tím, kdo má o to hlavní zásluhu, je druhá generace někdejší nedotknutelné garnitury KSČ a dalších komunistických stran východního bloku, která nás dnes vede.
Pamětníci vědí, jak moc „čistý“ rodokmen a kádrový profil museli mít a jak úslužní museli být ti, kdo mohli za minulého režimu v 70. a 80. letech legálně studovat v západním zahraničí – tak jako mohl třeba v těchto dnech naším tiskem tak nenáviděný Viktor Orbán – ale i týmiž českými deníky nekriticky milovaní Jiří Drahoš nebo Vladimír Dlouhý. Ještě čistší ho museli mít ti, kdo se dostali do zpravodajských škol: jako Vladimir Putin – ale i Petr Pavel. Milouš Jakeš prý ale z obrovského uplatnění elity dorostu svého režimu (Starosta nejdotovanějšího města dnešní východní Evropy = syn bývalého velitele sovětského okupačního letectva v bývalé NDR. Hlavy států regionu = synové místopředsedy okresního národního výboru, ředitele národního podniku zahraničního obchodu, velitele zpravodajství vojenského okruhu…) žádnou radost neměl. S. Jakeš zkrátka patřil k těm neflexibilním troubům, jako byla třeba i s. Švorcová, co se celý život drželi stále týchž myšlenek, které za svůj život posunuli stejně málo, jako se posunul jimi kdysi řízený režim. „Trouba do čela“ – tak Jakešovu osobnost a jeho demoliční instalaci do čela režimu kdysi vystihl pražský městský tajemník jeho strany Miroslav Štěpán.
V oněch stále přítomných „troubách do čela“ systému, který směřuje k zániku, v těch, co si srdceryvně stěžují, že je nemá rád nejen lid (po kterém šlapou), ale i mnohé prominentní osobnosti, které dřív patřily k nim (Všichni ti Druláci, ti Ševčíci! Jak to že podepsali různé petice? Bývalý náměstek ministra zahraničí, bývalý děkan VŠE – milion, dva miliony berou! Jak to, že jdou s dezoláty? Že s námi v metoo a hatefree frontě nestojí v jedné řadě!?) – v těchhle miloušovských „kůlech v plotě“ ovšem paradoxně spočívá i jistá naděje národa i celého světa. Posuďte sami:
Víte, že Leonid Brežněv byl při své slavné cestě do Tádžikistánu, během níž oslovil místní obyvatelstvo: „Vážení soudruzi Uzbeci!“ o pět let mladší, než jiný (stejně mocný) státník, který nedávno před televizními kamerami Vladimira Zelenského zaměnil s Vladimirem Putinem?! Pamatujete se na tu tiskovku, na níž se Jana Černochová (tehdy ještě starostka Prahy 2) zcela vážně zeptala, proč Bible (která byla dokončena kolem roku 120 po Kristu) vůbec neřeší islám (jehož dějiny začaly roku 622)? Slyšeli jste rozhovor Petra Pavla pro Svobodnou Evropu, v němž se vyslovil pro to, aby s Rusy v EU bylo zacházeno stejně, jako Spojené státy za druhé světové války zacházely s Japonci (a očividně přitom nevěděl, že tam byli posláni do internačních táborů)?
Já jsem si svého času na tyhle výroky dokonce zavedl zvláštní sešit. Nejlepší úlovky:
„Nikdo žádnou cenzuru nechystá, máme ale právo bojovat s nesprávnými názory.“
(premiér Petr Fiala v CNN Prima News)
-
„Nejlepší dezinformace jsou celé pravdivé.“
(ředitel antidezinformační společnosti Semantic Visions František Vrabel v rozhovoru pro Heroez Talk)
-
„Přepisování knih není cenzura, ale vstřícnost ke čtenářům.“
(kritička Eva Klíčová v A2larmu)
-
„Kdyby lidé léky nekupovali, byl by jich dostatek.“
(ministr zdravotnictví a místopředseda vlády Vlastimil Válek v Deníku N)
-
„Senior dostane méně, než činí výše inflace, ale koupí si za svůj důchod více!“
(předseda Senátu – absolvent matematicko-fyzikální fakulty! – Miloš Vystrčil během schůze tohoto státního orgánu)
-
A tyhle nové lidové vtipy znáte:
Fiala zavedl automaty, do kterých se hodila koruna, a vypadly dvě. Za několik let je ale musel zrušit – přišel na to, že se nevyplácí.
Anebo: Fiala přijde s opatřením, kterým se vylepší státní rozpočet: do všech korun navrtá dvě dírky a bude je prodávat jako knoflíky za dvě koruny.
Že ty vtipy neznáte? To se divím – před 35 lety se vyprávěly o Jakešovi...
Zdroje: Seznam.cz, Aktuálně.cz, CNN Prima News, Heroez Talk, A2larm, Deník N, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc