Nechci plnit žert vtipálka, který na Nuselský most v Praze napsal: Kdo neskáče, není Čech. Svět Tomáše Koloce
komentář
15.07.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Nuselský most
Neposuzujme už lidi podle toho, jaký mají plat, jaké sako, kravatu a národní dres, jak hezky přistřižený vous – a ani podle toho, jakého jsou vyznání nebo jakým mluví jazykem a jaký mají pas. Nedejme dokonce ani na to, že (a z jaké strany) na ně střílejí!
Už jsem tady o tom jednou psal. Od dětství jsem sportovní turnaje považoval hlavně za možnost studovat etnický a politický zeměpis. Kupříkladu na právě proběhlém finále fotbalového mistrovství Evropy (kdo to ještě neví – výsledek je 2:1 pro Španělsko) za Anglii nastoupili nejen potomci poddaných bývalého britského impéria, Irové Shaw, Rice i Jude Bellingham (který je podle nových regulí UEFA oprávněn hrát nejen za irskou, ale i za jihoafrickou zemi, odkud pochází jeho matka) a Nigérijec Saka, ale i Marc Guéhi, narozený v Pobřeží slonoviny, což není bývalá britská, ale francouzská kolonie, součást OIF (francouzského ekvivalentu britského Commonwealthu).
U této sestavy mě maně napadl výrok nejslavnějšího anglického bojovníka proti Španělům, velitele loďstva královny Alžběty I. Waltera Raleigha: „Anglie je jako pavouk uprostřed svých sítí. Někdo na okraji té sítě se do ní občas zaplete, a my ani neopustíme svou pevnost. Zaplést je pořádně a skoncovat s nimi, na to máme druhé.“ (Jak hluboký a nadčasový výrok, sire Raleighu! Právem se o vás říká, že jste to byl vy, kdo pod jménem Williama Shakespeara vytvořil jeho slavná historická dramata o zákulisí spravedlivých válek a převratů. Konečně, Američané po vás dokonce pojmenovali hlavní město Severní Karolíny. Nevím, zda z nadšení nad hodnotou tohoto výroku jako literárního klenotu, anebo jako geopolitického návodu…)
V tomto případě se to Anglii nějak nepovedlo. Možná proto, že i Španělsko využilo nové UEFA-pravidlo, takže mělo posily ze zemí mimo svou koloniální říši. Ve finálovém utkání mělo též hráče, vypůjčeného z francouzského impéria, rodilého Bretonce Robina Le Normanda. Ba i někteří koloniální Angličané včera hráli jeden proti druhému. Ghaňan Williams mladší (jehož rodiče kdysi přešli Saharu, aby se mohli stát občany španělské městské kolonie Melilla, a který byl střelcem prvního gólu utkání za Španělsko) proti Ghaňanovi Mainoovi, který zůstal věren otcovské koloniální Anglii.
Dále za vítězné Španělsko hráli Cucurella, Olmo a Yamal, kteří, kdyby nebylo v roce 2017 vojensky potlačeno katalánské referendum o odtržení, hráli by všichni za samostatné Katalánsko (Yamal kromě toho s právem hrát i za rodiště svých rodičů, Maroko a Rovníkovou Guineu). Španělské Baskicko se (možná ke svému štěstí) k referendu nikdy nedopracovalo, ale kromě hrdiny utkání, Baska Oyrazabala (který vstřelil druhý, vítězný gól Španělska), by za baskický tým mohli hrát i Laporte a také Unai Simón, který si natolik váží národnosti své matky, že za menšinový tým Baskicka v minulosti skutečně hrál. V roce 2015 s ním dokonce získal juniorský titul mistra regionů Španělska!
Když jsme u těch turnajů menšin: Na paralelním fotbalovém mistrovství Evropy, Europeadě, kterou jsem tu minule inzeroval jako turnaj, co ho hrají ti, kdo ve svých zemích nesamostatných vlastech skutečně žijí, hrají zdarma a s původním ideálem národní propagace a cti (a ne pro reklamu nejslavnější nadnárodní limonádové firmy, která sponzoruje Euro), tam před týdnem nakonec zvítězili Furlánci, románský národ z italského regionu Furlánsko-Julské Benátsko, nad národním mužstvem Okcitánců z jihu Francie. Stalo se to poprvé za pět posledních menšinových Europead, kdy pokaždé zvítězili německojazyční jižní Tyroláci z italského regionu Tridentsko-Horní Adiže. V ženském turnaji, který se v Europeadě hraje paralelně na týchž stadionech a je rovnocenně populární i propagovaný (jak se zdá, soutěže, které se drží původních kořenů, podle nichž rodná země je jen jedna, jsou zároveň korektnější než korektní Euro) ovšem i tentokrát zvítězily jižní Tyrolačky.
Ačkoli Europeadu už dvakrát hostily evropské slovanské menšiny (v roce 2012 němečtí Lužičtí Srbové a o deset let později rakouští korutanští Slovinci), na Europeadě, stejně jako na Euru, se ovšem o vítězství pořád hraje jen mezi Germány a Romány. Zaplaťbůh, že máme i ten Kanaďany vynalezený hokej, na jehož světovém mistrovství když nemůžou být Rusové, tak ho aspoň můžou vyhrát Češi, plus ten tenis, který sice vynalezli Angličani, ale dnes ho vyhrávají pro Angličany těžko vyslovitelná příjmení, zapisovaná slovanskými písmy, která vynalezli svatý Cyril a Jan Hus: Krejčíková, Siniaková, Vondroušová, Đoković, Vekićová, anebo Świąteková, nad níž (díky tomu, že si stejně jako většina ruských tenistů pořídila občanství neutrálního Kazachstánu) letos dokonce vyhrála tenistka s provokativním příjmením Putincevová.
Čtenář, který v článku došel až sem, si o mně možná pomyslí, že jsem tou národnostní příslušností a slovanstvím už posedlý. Ale co nadělám. I když je mi líto, že v sobotu zemřela hvězda mých pubertálních snů Brenda z přiblblého seriálu Beverly Hills 90210, herečka Shannen Doherty, dnes už to jediné, co mi na ní přijde zajímavé, je, že celý život propagovala své indiánské kořeny.
Můj netypický etnografický postoj mě ovšem před nesmyslem fanouškovství nijak nechrání, často právě naopak. Představte si, že já, takový kritik velkosportovního a šoubyznysového reklamkšeftu, jsem před pár měsíci o profesionálních politicích (kteří berou stejně nestoudné prachy jako sportovci, jenže bez věčných sportovních diet, tréninků a soustředění!) napsal na sociální síť:
„Jako Slovan mám radost, že prezidentem Chile je dnes Gabriel Boric (Borić), jehož tatínek je Chorvat, prezidentem Argentiny Javier Milei, u něhož je Chorvatka maminka, pověřencem francouzského prezidenta pro vedení Andorry je Polák Patrick Strzoda a guvernérka amerického státu Oregon je Tina Kotek, která je po tatínkovi Češka a po mamince Slovinka. Nemluvě o izraelském premiérovi, jehož tatínek byl polský historik jménem Bensyjon Milejkowski.“
Pak ale argentinský prezident Milei na svém misionářském turné (které má dokonce svou hymnu, již prezident zpívá s heavymetalovou kapelou) s heslem „Svobodu, sakra!“ přijel na konci června do Prahy a na své přednášce pod hesly „Stát je zločinecká organizace, nikdo neplatí daně dobrovolně“, „Myšlenka sociální spravedlnosti je odporná“ či „Stát nenávidím, chci jej zničit zevnitř“ začal vyprávět, jak se v Argentině bod po bodu realizuje jím navržený program ómnibus (autobus). Tento můj program, chlubil se pan prezident, zahrnuje 600 kroků typu: zrušit dávky pro chudé, národní filmovou školu, umělecký fond, zprivatizovat státní ropné firmy, aerolinky, železnice, národní banky, tiskárny bankovek, vodárny...
Tento zuřivý privatizátor ovšem zároveň převedl pod své STÁTNÍ velení všechen veřejnoprávní tisk, rozhlas, televizi a tiskové agentury a zavedl zákon na postih všech „setkání tří nebo více lidí na veřejnosti na protest proti vládním iniciativám“. A jakmile začala nejnovější válka v Izraeli, argentinský pan prezident, který do té doby neuměl říct hebrejsky ani „šalom“, začal najednou chodit do synagogy a prohlašovat, že jeho největšími přáteli jsou Mojžíš a současný izraelský premiér Netanjahu. Že vám to všechno něco připomíná? Ano. Prezident Milei je jedním z hlavních guru Petra Fialy, který ho (jistě ne náhodou) také pozval na popisovanou nedávnou návštěvu Prahy.
Jak to tak (po skončení finále Eura), přes noc píšu, u obrazovky jsem usnul a oslovil mě Ten, po němž měl příjmení nejslavnější zpívající Čech (ten, co by měl včera 85 let). Ve snu mi řekl:
„Tož, drahý Tomáši, fanoušku. Právě teď´s hezky popsal tři muže politiky. Chceš i těm fandit – jen proto, že předkové všech tří mluvili slovanskými jazyky? Naši hoši, zlaté tele, hop, hop, hop?“
Probouzím se ze sna a křičím: „Ne, Bože! Nechci! Nechci plnit žert toho vtipálka, který na Nuselský most v Praze napsal: Kdo neskáče, není Čech!“
A i všem ostatním radím: Pro Boha, neposuzujme už lidi podle toho, jaký mají plat, jaké sako, kravatu a národní dres, jak hezky přistřižený vous – a ani podle toho, jakého jsou vyznání nebo jakým mluví jazykem a jaký mají pas! Nedejme dokonce ani na to, že (a z jaké strany) na ně střílejí! Jediný návod na to, jak posoudit lidi, nám dal ten, co (na rozdíl od pana prezidenta Mileiho) šel s rodiči do synagogy už ve dvanácti a vlastně se odtud už nikdy nevrátil. Zůstal tam, aby lidem (mimo jiné pravdy) mohl říct: Všechny poznáte až podle jejich ovoce…
Zdroje: Seznam.cz, Lidovky.cz, iDNES.cz, ČT 24, Ekonom.cz, Europeada.eu, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc