Do naší ordinace jste vůbec neměl chodit. Dostaneme 700. Náš nový zdravotní systém zblízka. Svět Tomáše Koloce
komentář
11.07.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Doktorské řemeslo
Za poslední rok se mi markantně zhoršilo vidění na levé oko. V naší nemocnici jsem byl vyšetřen a objednán na operaci šedého zákalu. Mezi hlavními předoperačními direktivami, které jsem si zaryl do paměti, bylo, že do 4 týdnů před operací musím absolvovat vyšetření ve své praktické oční ordinaci. (Do její péče jsem se dostal před časem, když mi byl na oční optice doporučen jeden její lékař, který mě bryskně prohlédl a poslal do nemocnice s jiným problémem. Tam mi pak stanovili diagnózu šedého zákalu.) Tak jsem se objednal na praktické oční a ve stanovené datum a čas jsem přišel na řadu…
Návštěva první
Onen lékař (jediný v čistě femininním kolektivu) bohužel nebyl přítomen. Přítomné zaměstnankyně se mě na nic neptaly, ale ze všeho nejdřív jsem několik desítek minut hleděl do přístrojů a posuzoval a četl několik typů různě vzdálených grafických vzorců a písmenek. Respektive (co se týká levého oka, jímž už vidím jen obrysy) nečetl. Teprve pak (!) přišla na řadu prubířská otázka: „No a kvůli čemu že tu vlastně jste?“
Nedokážu identifikovat, zda ta, kdo mi ji položila, byla doktorka anebo sestra, protože za ten rok a něco, co do dané ordinace chodím, se neustále mění její osazenstvo a všechny čtyři ženy, které jsem v ordinaci potkal, byly v civilních šatech bez náznaku představení se či jmenovky. Já jsem se nicméně představil a (ač jsem měl za to, že to vše už od mého objednání mají poznamenáno ve svém počítačovém systému, se kterým vše neustále konfrontovaly. Naději, že by v době neustálého volání po sdílení informací, věděli i to, co o mých očích mají v systému nemocnice – v době, kdy jednou zajdete na čumendu do prodejny obuvi a rázem o tom vědí všechny obuvní firmy na světě – jsem předem pustil z hlavy…), znovu podrobně jsem vysvětlil, proč přicházím.
Ač jednu věc o této ordinaci z rozmluv jejího osazenstva jistě vím (že dobrá polovina zároveň pracuje i na očním v naší nemocnici), svou odpovědí jsem osádku ordinace rozdělil na dva tábory:
Zdravotnice 1: „Předoperační prohlídka na operativní zákrok v nemocnici. U nás na očním na poliklinice? Co je to za blbost? Proč si to neudělali sami?“
Zdravotnice 2: „Ale jo, Máňo, copak si nepamatuješ? To nám ty potvory přece udělaly už víckrát!“
Zdravotnice 1: „No jo, ale co teda… Čím začneme?“
Zdravotnice 2 mě následně posadila do čekárny a pak mě odvedla do jiné ordinace, kde mi prohlédla oči ještě dalším přístrojem, přičemž se domlouvala se Zdravotnicí 3 na tom, jak bude chodit do práce poté, co jí začal jinak jezdit autobus. Následně jsem byl opět posazen do čekárny a pak přijat Zdravotnicí 4 (o níž jsem se už explicitně dozvěděl, že je doktorka).
Položila mi pár stejných otázek jako předcházející zdravotnice, načež se zeptala, jaké mám brýle.
Řekl jsem, že na blízko i na dálku, ale s sebou mám bohužel jen ty druhé, které nosím na ven. Není to chyba?
Není, oni s těmi brýlemi stejně nic dělat nebudou. Jaké že mám na nich dioptrie?
Řekl jsem, že nevím. (To se ukázalo být problémem, protože „bych to měl vědět“.)
No a nedalo by se to změřit? ptám se já. A že bych si třeba brýle přinesl. Mám to vedle. Ostatně po operaci mi prý budou brýle měnit – můžou mi zde na obvodním, když už tu jsem, s tím nějak pomoci?
„Ne, to má na starosti oční optika,“ odvětila lékařka a mírně mě seřvala za nápad jít si pro brýle na blízko domů. Pak přišla s tímhle: „Ale něco mě napadá! Přijdete ještě desátého na fotografii čoček a perimetr. To se ale platí hotově. Bude to 350 Kč. Máte na to?“ zeptala se empaticky.
Řekl jsem, že ano. Sotva za doktorkou zapadly dveře, měla neempatická podnikavá Zdravotnice 2 napsanou fakturu na 700. Budou ta vyšetření dělat s oběma očima, ne jen s tím, co se bude operovat. Paní doktorka mi to prý nevysvětlila. Domů jsem pak odcházel s direktivou nad všechny ostatní: Těch 700 musím mít hotově!
Návštěva druhá
Z nemocnice jsem měl před lety tu zkušenost, že během prázdnin jsou všichni viditelní doktoři podle vzezření maximálně dvacet- až pětadvacetiletí. K nim jsou ale aspoň přiděleny starší zkušeně vystupující sestry. Tento režim se (v systému: „venku mají zdravotníků nedostatek, mají tam násobně vyšší plat, kvalitnější potraviny, zákonnější prostředí pracovní i občanské…“) postupně rozšířil z prázdnin na celý rok. V jednom případě to ani není na škodu: u sester-žákyň, které jsou zřejmě za péči o pacienty známkovány, takže se jim jako jediné skutečně věnují a to (z mého pohledu zdravotnického laika, ale sociálního profesionála) i odborně na výši.
Když jsem ale podruhé přišel na naše obvodní oční, bylo tam zcela jiné osazenstvo než minule, a všechny zdravotnice byly v „režimu 25“. Když jsem odevzdal požadované papíry, a jedna z nich je pod dohledem druhé začala neuměle okopírovávat, zjistil jsem z dialogu, že letní služby vykrývají i známí zaměstnankyň, pocházející z jiných oborů. Jedna zaškolovaná se mě jako první zeptala, zda částku 700 budu platit hotově nebo kartou. Hrdě jsem řekl, že hotově (když jsem si předtím z bankomatu vybral 1000 a schválně vystál frontu v lékárně, abych si na rozměnění koupil Vincentku.)
Nastala vyšetření: fotografování a perimetr. Obojí jsem absolvoval poprvé. Fotografování probíhalo ještě standardně, ale u perimetrického vyšetření mě zdravotnice poučila, že když uvidím tečku, mám zmáčknout tlačítko, načež odešla do vedlejší místnosti školit neškolenou. Asi za pět minut se vrátila, seřvala mě, že jsem tlačítko zřejmě mačkal moc. (Školená se mě mezitím z vedlejší místnosti už podruhé zeptala, zda těch 700 budu platit kartou nebo hotově.)
Když automatické vyšetření skončilo, posadila mě zdravotnice do kanceláře další zdravotnice a odešla. Další zdravotnice (podle místa, kde jsem seděl, doktorka) vešla do ordinace – ale okamžitě byla odvolána k jednání s člověkem, který přes naplněnou čekárnu vnikl do ordinace a deset minut vysvětloval jejímu osazenstvu výhody své agentury, která poskytuje povinné i nepovinné kurzy ve zdravotnictví. Pak se doktorka vrátila, seřvala mě, že s sebou nemám brýle na dálku i na blízko. Když jsem argumentoval, že mi minule říkali, že je nepotřebuju, řekla, že ona neví, kdo tu byl minule, ale jedno že ví jistě: na obvodní oční jsem před operací vůbec nemusel – to se v nemocnici asi přeřekli. Na vstupní prohlídku musím k obvodnímu praktickému lékaři!
Z vedlejší místnosti se mě zaškolovaná už potřetí zeptala, zda těch 700 budu platit hotově nebo kartou. Jako omámený jsem zaplatil kartou...
„Jediné, co se mi z vašeho vyšetření nelíbí, je ten perimetr levého oka. Měl byste po té operaci ještě přijít…“ loučila se se mnou doktorka.
„Mám ho ještě objednat?“ zeptala se zaškolovaná příbuzná.
„Ano,“ odpověděla doktorka, ale pak byla znovu duchem odvedena jinam, protože do ordinace vklouzl další prodejce a začal nabízet zdravotnické potřeby. Když svou prezentaci skončil, zeptala se zaškolovaná příbuzná znovu:
„Mám tedy pana Koloce objednat?“
„Není třeba,“ řekla doktorka. „Už jsme to strašně přetáhly. Kdo ví, jestli stihneme oběd...“
Na (kapitalistické) ulici
Vyšel jsem před lékařský dům lehčí o 700, a první, co jsem udělal, bylo, že jsem zvedl telefon a udělal to, co jsem měl udělat hned (ale neudělal, protože jsem poslechl ty, co se v nemocnici přeřekli) - objednal se na předoperační vyšetření u své obvodní praktické lékařky. Ta sice pacienty nikdy nevyšetřuje, ale administrativně u ní člověk vždycky ví, na čem je. (Možná i proto, že už jí je přes padesát, takže si – stejně jako já – ještě pamatuje dobu zdravého selského rozumu.)
Cestou domů jsem přemýšlel, co jsem to vlastně právě zažil. Připomnělo mi to mou návštěvu na pohotovosti v USA, když jsem během své tamní služební cesty dostal zánět zubu, který jsem už jednou zažil doma, a tak jsem znal antibiotikum, které mi na něj zabere. I v přímořském letovisku plném turistů (kde by člověk čekal větší péči, než třeba v chudinských čtvrtích New Yorku) se mi standardně koukli do ucha, změřili mi tlak, načež mi napsali žádaný lék, kvůli kterému jsem tam přišel a který bez receptu nešlo pořídit. Pak jsem za ty dvě hodiny čekání, vyplnění třicetistránkového smluvního formuláře a pět minut „vyšetření“ musel zaplatit 108 dolarů. Ten strašný americký dojem (na rozdíl od americké mise možná i zbytečná) popisovaná česká oční dvojnávštěva (a vůbec žádná návštěva lékaře v ČR) dosud nepřekonala, ale už se to viditelně blíží:
Cedule na lékařské pohotovosti ve městě Brazosport, Texas, USA. Foto Tomáš Koloc
Když jsem vše vyprávěl své kamarádce, která ráda kouká na cestopisné pořady, poučila mě, ať si nestěžuju, že jinde to mají ještě těžší. Řekl jsem jí, že to vím; ale já vycházím z toho, že čtu české noviny a tam se denně píše, jak jsme v novém režimu od roku 1989 získali. A to mě nutí k tomu, abych naše poměry neporovnával s tím, jak je to v Zimbabwe, ale jak to bylo u nás za minulého režimu. Jistě, nebyly mnohé přístroje a zahraniční léky. Zato jsem ještě zažil dobu, kdy obvodní doktoři po ordinačních hodinách objížděli pacienty v domácím ošetřování. Sanitky vozily lidi domů po operaci. A především v každé – ať už praktické nebo specializované – ordinaci seděli jeden nebo dva lékaři, kteří měli svůj obvod – a tak po pár měsících znali jménem nejen své pacienty, ale i jejich neduhy. A podle toho s nimi zacházeli a léčili je. Tak jako vše ostatní bylo i zdravotnictví řízeno centrálně a bylo orientované na úsporu lidí i materiálu – zatímco já jsem jen během této kapitalistické oční anabáze absolvoval některá vyšetření i třikrát po sobě z jasného důvodu: aby si ordinace vydělala co nejvíc.
A to nemluvím o systému státně vymáhaných preventivních prohlídek, o kterých doktor Blažej v Nemocnici na kraji města nelhal, že nám je záviděl celý západní svět. Řada z nich v roce 1989 padla s odůvodněním narušení liberální svobody (která ovšem v době covidu jaksi už odpadla…) Zkušenost, kterou jsem udělal během svých dosavadních návštěv pohotovosti a hovorů se spolutrpícími, mi ale kupodivu říká, že některým drahým vyšetřením (konkrétně vyšetření v tunelu na CT) se doktoři snaží „spořivě“ vyhýbat tak dlouho, že někdy v rámci diagnostiky vnitřního problému pacienta pošlou i dvakrát na Rentgen (o němž i laici už ví, že z něj doktoři často nepoznají nic), aby pak bylo stejně nutné absolvovat (a zaplatit) to vyšetření na CT – plus ta dvě zbytečná vyšetření na RTG.
Těžko hledám v paměti, zda jsem za posledních pětatřicet let zažil ordinaci, jejímž hlavním úběžníkem by bylo zdraví. Napadá mě jen jedna, která se tomu blížila: poradna pro léčbu chronických ran, kde jsem si léčil bércové vředy. Ta totiž patří pod širokou zdravotně-firemní síť, která je zřejmě už tak bohatá a její majitelé i zaměstnanci jsou tak zajištění, že si mohou dovolit do jisté míry kopírovat socialistický systém, a vracejí se zpět k Hippokratově lékařské přísaze: „Přísahám a slibuji, že cílem mého snažení bude směřovat život zdravých i nemocných vždy jen k JEJICH prospěchu...“
P. S. Je ještě jedno velké téma, kterému bych se v tomto případě chtěl věnovat, a to jsou zahraniční studenti medici a farmaceuti. Ač jsou u nás skoro bezvýhradně ze zemí třetího světa, jejichž ambice pasy jejich mateřských zemí a šance na pracovní povolení omezují na snahu uplatnit se v ČR (zatímco čeští zdravotníci, jak jsem výše naznačil, se naopak houfně přemisťují do průměrně pětkrát lépe placeného západního zahraničí) na rozdíl od minulého režimu studují v dnešním režimu globalizace výhradně v angličtině, a protože i mimoškolní systém je nijak neorientuje na jazyk a kulturu země v níž studují (naopak globálně podporovaný systém „studentských expat-organizací“ je udržuje v jejich anglickojazyčné bublině), čím dál častěji se setkáváme s doktory a někdy i lékárníky, kteří po pěti-, šesti- ale i více než desetiletém „českém“ studiu (včetně postgraduálu) po příchodu do praxe neumějí jazyk pacientů ba i zdravotnického personálu země, v níž pracují. Včetně vlastních sestřiček… Což jsou v ČR většinou lidé ve věku středním až důchodovém, kteří byli vzděláni v různých jazycích, ale jen vzácně v mluvení anglicky… A tak „náš“ nový pan doktor nebo lékárník mezi sebe a pacienta položí chytrý telefon, který překládá… Globálnímu systému zmatení jazyků, který tahle „tichá pošta“ vytváří (včetně hrozby fatálních léčebných omylů) se ale budu podrobněji věnovat až v některém z dalších pokračování této rubriky.
Zdroje: Seznam.cz, Hippokratova přísaha
Vložil: Tomáš Koloc